Při Tarentském zálivu vznikla již koncem 8. století před naším letopočtem řecká osada Tarás, známá dnes jako Taranto. Vnitrozemí obývali ilyrští Messapiové. Tarent hrál úlohu při zprostředkování řecké kultury Římanům. Za římské říše vzrostlo Brundisium (Brindisi) na významu jako východisko pro plavby do Řecka a Orientu.
Po pádu říše krajina měnila pány, vystřídali se Byzantinci, Langobardi, Arabové a Normani. Ve 12. – 13. století, zejména za císaře Fridricha II., prožila období rozkvětu. Rozvinul se obchod s Východem, zejména za křížových výprav.
Fridrich II. Štaufský
S Ajouovci začal úpadek pokračující i za Aragonců a španělských Habsburků.
Roku 1860 byl region Apulie připojen k Italskému království.
Stručná historie Apulie (Puglie)
| 300 000 př.n.l. | Jak dokazují archeologické nálezy, bylo Gargano a Salento osídleno již ve starší době kamenné. |
| 40 000 – 20 000 př.n.l. | Nomádské kultury zanechaly v celém apulijském prostoru první kosterní hroby a kresby v jeskyních. |
| 4000 – 3000 př.n.l. | Pozůstatky pozoruhodně velkých dokola postavených opevněných vesnic, chráněných kolovými hradbami po celém obvodu, nasvědčují zřetelnému nárustu počtu obyvatel. |
| 2000 – 800 př.n.l. | Přistěhovalecká vlna indoevropských národů z balkánsko-černomořského prostoru, z egejsko-anatolské oblasti a současný příchod italských kmenů ze severu. Apulie byla na počátku doby bronzové tavicím kotlem rozdílných kultur. |
| 8. století př.n.l. | Okolo roku 750 př.n.l. je zahájena řecká kolonizace jižní Itálie a Sicílie. Zrodilo se Velké Řecko – Magna Graecia. Avšak Apulie se to zatím příliš nedotklo. Dórští přistěhovalci založili roku 706 př.n.l. Tarent. |
| 5. – 4. století př.n.l. | Apulijská zemědělská města se vyvíjela v centra řemeslnické výroby a obchodu podle vzoru řeckých městských států. |
| 3. století př.n.l. | Po vítězstvích nad řeckým místodržitelem Pyrrhem u Beneventa roku 275 př.n.l. ovládli Římané celou jižní Itálii. |
| 5. – 8. století | Po zániku západořímské říše roku 476 začíná evropské stěhování národů. Západní Gótové dobyli roku 410 celou jižní Itálii. Za východořímského císaře Justiniána I. začala v polovině 6.století byzantská expanze k podrobení Apulie. Paralelně s tím působí germánský vliv, když se roku 550 vytvořilo knížectví beneventské, ve kterém se natrvalo usadili Langobardi. Jeskyně Archanděla Michaela na Monte Sant´Angelo se stává jako langobardská národní svatyně jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. |
| 9. století | Po dobytí Sicílie roku 827 pronikají Arabové (Saracéni) na západ Apulie. Roku 871 ztroskotal papežův pokus o osvobození jižní Itálie od islámu. O několik let později (876 – 880) se podařilo část Apulie připojit opět k Byzanci. |
| 11. – 12. století | Roku 1016 se vylodili v Lalernu normanští křižáci, aby začali bojovat proti Arabům. Tak započal oslnivý vzestup syna Tankreda von Hauteville. Roku 1043 byl Vilém již hrabětem z Apulie, roku 1059 papež udělil vévodství apulijské a kalábrijské Vilémovu mladšímu nevlastnímu bratrovi Robertu Guiscardovi. V roce 1061 obdržel s Rogerem, dalším bratrem, Sicílii. Hrabě Roger si zdejší Araby podrobil a již jeho syn se mohl dát roku 1130 korunovat jako Roger II. na krále „Regnum Siciliae“ (Království obojí Sicílie), k němuž náležela i Apulie a Kalábrie. |
| 1194 | Německý císař JindřichVI. z rodu Štaufů získal svým sňatkem s Konstancií, dcerou Rogera II., normanské Království obojí Sicílie. Po jeho smrti se království dočasně dostalo pod přímou správu papeže. Jindřichův syn Fridrich vyrůstal v Palermu. |
| 13. – 15. století | Za Fridricha II. (1196 – 1250) zažila jižní Itálie nebývalý rozkvět. Fridrichovi dědicové však skončili tragicky. Nemanželský syn Manfred padl roku 1266 v boji s Karlem z Anjou, když hájil své nároky. Papež udělil štaufské državy v jižní Itálii a na Sicílii vítězi. Roku 1268 dal v Neapoli nový anjouovský vládce setnout hlavu poslednímu Štaufovi, teprve šestnáctiletému Fridrichovu vnukovi Konradinovi. V roce 1282 vypuklo na Sicílii šlechtické povstání, zvané Sicilské nešpory, které ukončilo vládu Francouzů a způsobilo rozdělení království. Apulie tak zůstala v rukou Anjouovců. Teprve roku 1442 ji získal aragonský král Alfons V. |
| 16. – 18. století | Za války o dědictví zřídili španělští Bourboni na jihoitalské půdě roku 1713 Království neapolské. Evropská diplomacie po skončení konfliktu prosadila v roce 1720 spojení Sicílie s Neapolskem, a tak vzniklo Království obojí Sicílie, do něhož patřila i Apulie. |
| 1806 | Do jižní Itálie vpochodovaly Napoleonovy oddíly. Království neapolské bylo ponecháno (Ferdinand IV. uprchl) a svěřeno Napoleonovu bratru Josefovi. Od června 1808 zde vládl maršál J. Murat, jenž byl králem neapolským a apulijským místodržitelem. |
| 1815 | Po Vídeňském kongresu, jenž zlikvidoval napoleonské uspořádání Evropy, obdrželi Bourboni své království zpět. |
| 1860 | Dobrovolníci Giuseppe Garibaldiho vstoupili do Neapole. Obyvatelstvo jižní Itálie vyjádřilo v plebiscitu svou touhu po sjednocení Itálie do jednoho státu, v čele se sardinským králem Emanuelem. (Roku 1861 přijal Viktor Emanuel titul italského krále.) |
| 1898 | Lidové povstání v Apulii, které bylo součástí nepokojů šířících se ve všech jižních provinciích, upozorňovalo na katastrofální hospodářskou politiku vlády vůči lidu. |
| 1943 | Vylodění Spojenců v jižní Itálii, pád Mussoliniho diktatury. Brindisi se stalo na šest měsíců sídlem italské exilové vlády. |
| 1946 | Ve všeobecném lidovém referendu se Italové vyslovili pro republiku. |
| 1950 | Založení zvláštního fondu „Cassa per il Mezzogiorno“ pro hospodářský rozvoj jižní Itálie (do roku 1986) |
| 1970 | Od konce války do roku 1970 opustilo zemi na dva miliony jihoitalských vystěhovalců. Mířili do střední Evropy a Nového světa – především do USA. |
| 1980 | „Italský hospodářský zázrak“ zasáhl se zpožděním také jih. V Apulii vyrůstá turistická infrastruktura, jež však poškozuje svými stavebními hříchy takové krajinné klenoty jakými je Gargano. |
| 1999 | V souvislosti s válkou v Kosovu byla Apulie předmostím jednotek NATO a cílem tisíců uprchlíků. |
