Na ostrově Sardínie byly nalezeny prehistorické artefakty z poloviny 6. tisíciletí před naším letopočtem. Prvními obyvateli Sardinie byli Féničané a Punové (Kartaginci). Řekové se tu uchytili v Olbii na severovýchodním pobřeží. V roce 238 ostrov ovládli Římané.
V letech 458 – 533 zde vládli germánští Vandalové, poté Byzantinci a od 8. století Arabové. Ti byli poraženi a v roce 1052 jim ostrov odňali Pisané.
O Sardinií usilovali Janované i římsko-němečtí císaři, ostatně strategická poloha ostrova nedala spát mnoha vladařům po celou známou historii, takže je jasné, že byl ostrov v silném zájmu mnoha stran.
Fridrich I. Barbarossa vyhlásil roku 1164 Sardinii královstvím.
V letech 1296 – 1348 se ostrova postupně zmocnila aragonská dynastie a v jejich moci zůstal až do vymření španělských Habsburků.
Za takzvané války o španělské dědictví byla Sardinie v roce 1708 obsazena Angličany, roku 1713 připadla rakouským Habsburkům, v roce 1718 byla výměnou za Sicílii odevzdána savojské dynastii vládnoucí v Piemontu, která v roce 1720 získala titul sardinských králů.
Po vpádu Napoleona do Itálie utekl na Sardinii královský dvůr z Turina.
Sardinské království zahrnovalo po porážce Napoleona kromě Sardinie a Piemontu i Ligurii. Po roce 1848 se stalo hlavním střediskem odporu proti rakouské moci v severní a střední Itálii.