Par let jsem chtela je do Figuig a az letos to konecne vyslo. Moje cesta nebo lepe receno dvere do neprozkoumane skutecnosti vedly z Fesu pres Taza, kde se odbocilo na Guercif.
pohled k Alziru
Guercif samotny je male spinave a horke mesto. Nebylo tam moc hotelu, nejaky hotel Milan a pak jeste jeden, ale drahy a ne tak prijemny. Par restauraci s prumernym jidlem. A mili lide.
Par kilometru pred mestem jsem ale nasla hotel Complex, kde jsem zustala pres noc. Cena za pokoj vc. koupelny 160, – DH. Prijemny, jednoduchy hotel, ale prazdny, moc turistu tou cestou zrovna nejezdi. Ptali se me, jestli ho nechci koupit, haha 🙂
V pokoji visel tento obraz, ktery bych v Maroku rozhodne necekala a tak mi nedalo ho vyfotit 🙂
vyhled z hotelu
Marocka policie se stara dobre o turisty tam projizdejici. Napr. kvuli nedostatecne vyplnenem formulari v hotelu, protoze muz na recepci, nezkuseny, nevedel, jak ho vyplnit, navecer do hotelu prijel policista, velice prijemny a tak jsme si trochu povidali. Vypravel, ze predtim, nez se stal policajtem, pracoval jako falesny pruvodce v Marrakesi. Napsal si pak i cislo auta v pripade, ze by se neco stalo, tak aby o mne vedeli. Byl to dobry pocit.
Dalsi den jsem jela do Debdou, na ktere jsem byla opravdu zvedava. Cetla jsem o nem drive a i samotny nazev mestecka me lakal.
Ukazatel na Debdou
Cestou nebylo mnoho vesnic a zacalo to vypadat trochu jako poust, ale presto vsechno kdyz jsme se blizili k Debdou zacala byt krajina docela hornata a lestnata by se dalo rict, zelenejsi a byla tam i pole.
Menici se krajina smerem na Debdou
Debdou je zname pro jeho multi-etnickou populaci, vcetne marockych Arabu, Zidu a Berberu rodu Banu Urtajjen, marocke dynastie Wattasids, kteri meli vlastni napul nezavisly stat v letech 1430 az 1563.
Zide jiz tam ale nebyli, vystehovali se casem z mestecka do okoli. Debdou bylo take oblibene misto francouzskych kolonialistu. Mesto bylo male, na upati hor. Byla tam vojenska auta a take par kilometru pred mestem byla kasarna.
Ulice Debdou
Vojaci v Debdou
Puvodne jsem chtela pokracovat z Debdou do Tendrara po N19. Mapa Marco Polo sice silnici oznacovala jako sjizdnou, ale duverovala jsem mistnim, kteri me varovali, tedy ze se tam neda jet diky spatne silnici, ktera vede pres hory.
Vratila jsem se proto ke krizovatce smerem na Ain Benimathar. Cesta byla docela dobra, pak se zhorsila, prestal byt asfalt par kilometru, ale jet se dalo dobre stejne. Po nejake hodine jsme prijeli na rozcesti kde se uhnulo doprava smerem na Figuig.
Rozcesti na Figuig
Silnice vedla jen uz pousti, prazdna a rovna, mezi nami byla jen modra obloha a zluty pisek. Po leve strane vedly koleje, kde uz ale zadny vlak nejezdil. Zrejme nebylo dost cestujicich, kteri by jezdili casto tim smerem. Driv tam jezdival Orient vlak Oujda – Figuig, ale vzhledem k tomu, ze to byla draha zalezitost i pro turisty, vlak zrusili a zustaly uz jen koleje zavate piskem.
Koleje smerem Bouarfa a Figuig
A druhy smer na Oujda
Do Bouarfa jsem prijela kolem pate hodiny, prave tak nez se zacalo serit. Nerada jezdim po tme, jednak neni nic videt kolem a nemohu vychutnat okoli, jednak po silnici mohou chodit lide (byt jsem celou cestu nevidela jedineho cloveka), jednak zvirata a silnice muze byt rozbita anebo i zavata piskem.
Slunce pomalu zapada
Ze stare Bouarfa moc nezbylo a mesto, ktere nebylo moc velke, bylo nove postavene. Siroke ulice, spis avenue, moderni domy. Co mam rada v Maroku je, ze i kdyz stavi nove domy, zachovavaji stale marocky styl, takze nerusi atmosferu, abych tak rekla.
Nova zastavba v Bouarfa
V Bouarfa je par hotelu. Nasla jsem na hlavni ulici hotel Sahara, jednoduchy a velmi levny, 60 DH bez snidane, s „prvotridni koupelnou“, jeden kbelik, ale tekouci tepla voda a WC.
Odpad z umyvadla vedl primo na zem. Nastesti odpad ze zachodu primo na zem nevedl 🙂
Sprchovy kout
Ubytovali jsme se a sli se projit po meste, abychom videli, jak vypada. Stavili jsme se tez v mistni kavarne Champs Elysee a dali jsme si caj. Jak mam rada marocky caj, tak ten co jsem dostala tam, byt matovy, tak mi nechutnal ani trosku. Nevim, co bylo za chybu, ale s malo cukrem to nebylo dobre a s hodne cukrem take ne. To bylo snad poprve, co mi tedy caj v Maroku nechutnal.
Povecereli jsme v mistni restauraci hariru a köfte s ryzi a pommes frittes, bylo to dobre a levne, snad nejak 50 DH dohromady.
Postel v pokoji byla prolezela na jedne strane, takze jsem se celou noc rulovala dolu, musela jsem lezet jen na jedne strane, abych se na posteli udrzela a nepadala. Ale presto jsem spala dobre vlastne celou noc. Jen nez jsem tedy usnula jsem musela najit vhodnou a spravnou pozici.
Rano jsme posnidali, ale v jine kavarne a tam to bylo perfektni. Caj dobry a nusnus ktery jsem si dala pak, take. Dokonce zabehl majitel domu a prinesl palacinky a crepes se syrem, takze snidane prvotridni. A skoro zadarmo, snad 20 DH. Za nas oba 🙂
Odjizdime z Bouarfa
Odjezd z Bouarfa. Pak uz byl prede mnou jen Figuig, a poust, kterou mam tak rada, kde se clovek citi volny, otevreny, opravdu dobre na dusi. Jen prostor a cas. Cesta krasna, silnice take, kolem jen poust, pohori, pisek. Z Bouarfa do Figuig je to cirka 100 kilometru.
Z Bouarfa do Figuig
Nekde tam za pohorim je Figuig
Pred Figuig byl prvni (a take posledni) policejni check point. Mela jsem s sebou vyplneny formular, ktery jsem drive pouzila pro Zapadni Saharu a dala ho policajtovi, ktery byl rad, ze nemusel sam neco vyplnovat. Jsem si vyfotila stanoviste, ale policajt me videl a tak jsem bohuzel fotku musela vymazat. Policajt se ale spis smal, nez ze by se zlobil, jen mi vysvetlil, ze se to nesmi, coz jsem vedela, ale za pokus to stalo 🙂 Takze bohuzel nemohu sem dat fotku policejni stanice, protoze uz neni. Tedy aspon ta fotka, policejni stanice tam i po me navsteve stoji stale (haha pokus o vtip :-D).
A uz je tady Figuig, vjezd do mesta
Nasli jsme hotel Figuig, kde jsme se ubytovali a ktery byl prazdny bez turistu, takze nebyl zadny problem dostat pokoj. Pokoj na rozdil od pokoje v Bouarfa byl pekny, prijemny, hezkou koupelnu dobre fungujici a mel ohromnou terasu, skvele misto a prostor. S vyhledem na 200.000 palem a Alzir.
Novy Figuig
Mela jsem nekde fotku stareho podloubi, ale nekam mi utekla, tak sem davam aspon to nove
Takovy strop jsem nikde jinde nevidela, jen ve Figuig. Hezky, skoda jen ze fotka je bleda.
Takhle vypadalo podloubi a strop pred asi 20 lety
Ulice mesta Figuig
Figuig
Vydali jsme se potom prozkoumavat mesto. Melo tam byt a je tam stale sedm Ksaru, bohuzel ale jen zbytky tech starych. Takove ohromne pobite dvere, ktere se pry na noc zamykaly, ty uz nebyly nikde. Ty nove Ksary, nove postavene v tech starych Ksarech, ty s temi davnymi mely spolecne jenom jmeno. A nekolik starych zdi, starych opravenych domu.
Hledani Ksaru
Ksar Zenega byl nejbohatsi, El Ma’izz byl pry nejkranejsi, bohuzel ale ani z jednoho moc nezbylo. Dalsi Ksary nejak jsem nenasla, nektere byly blizko u hranic anebo i za hranicemi, kam se pochopitelne nedalo jet.
Zrejme El Ma’iiz
DOUANE – stop, dal se nesmelo, dal uz byla jen hranice s Alzirem
Nadhera kolem, palmy a pohori, modro, slunce, teplo. A spousta Marabout.
Nadherna krajina
A palmy, neuveritelny ocean palem v oceanu pisku. Byt pisek, nebyly tam ergy, jen pisek. Nadherny vyhled smerem na Alzir, ktery se schovaval mezi dve pohori, nebo spis nekolik vrcholku.
Palmy nalevo
Palmy uprostred
Palmy napravo 🙂
A takhle nejak vypadal Figuig pred necelymi 20 lety.
Figuig pred cirka 20 lety
Skladal se z vrchni casti a spodni casti. Zenega byla ve spodni casti, vlevo. Ma’izz byl ve vrchni casti a je to asi to, co je videt na obrazku. Z neho ale bohuzel uz nezustalo skoro nic, jen par zdi.
Na rozdil od vetsiny oaz na Sahare nebyl Figuig karavannni cesta Saharou, ale byl cestou Marocanu do Mekky. Ted ale uz leta je hranicni prechod bohuzel uzavreny a je otazka, kdy se otevre. Jsem dost skepticka, nebo spis hodne a asi uz se tamtudy nebude jezdit do Alziru nikdy.
