San Marino je sice jen malinký státeček v srdci Itálie, nemá přístup k moři a vždy byl i vojensky velmi slabý, přesto hrál v historii poměrně zajímavou roli a samotná historie San Marina je docela zajímavou spleticí politiky, náboženského vlivu a intrikaření. Začněme ale od začátku, legendami o založení San Marina.

Legendy o založení San Marina

Podle nejstarší legendy je hora Monte Titano, na níž leží hlavní město San Marino, prvním ze stupňů obrovského schodiště, které stavěla generace bohů, známá jako Titáni, aby po něm vystoupili na Olymp a svrhli nastupující božstvo v čele s Diem. Zeus však Titány přemohl a nechal je spoutat v podsvětí.

Poněkud reálnější základ má legenda o kameníkovi Marinovi, jenž přišel do těchto končin z dalmatského ostrova Arbe, aby pracoval na stavbě riminského přístavu. Odtud se uchýlil se svým druhem Leonem a jinými křesťany před pronásledováním císařem Diokleciánem na horu Monte Titano, kde postavil kostelík sv. Petra. Kolem poustevny, ve které žili, založil později malou obec. Datum jejich příchodu bylo stanoveno na 3. září 301 a tento den je považován za vznik San Marina. Historie San Marina je tedy dlouhá již sedmnáct století.

Území, na kterém se hora Monte Titano nachází, patřilo riminské patricijce Felicii. Tu daroval Marinovi za to, že uzdravil jejího syna. Ještě za svého života byl prohlášen Marino za svatého a svobodná obec přijala jeho jméno.

Listina Placido Feretrano

Z poustevny se stal časem klášter, o němž první písemná zmínka pochází z roku 855 v listině „Placido Feretrano“. Ta je uložena ve Státním archívu a obsahuje soubor právních předpisů, jimiž se mají občané San Marina řídit. Svědčí o hrdém, organizovaném a civilizovaném životě, jenž nepřiznává nikomu vznášet požadavky vůči lidem z Monte Titana. Zajímavé je, že až na malé změny určují tyto principy dodnes státní strukturu San Marina.

Vznik samostatného státu San Marino

Další důležitou listinou je bula papeže Honoria II. z roku 1126, v níž je San Marino uznáno nezávislým a politicky samostatným státem.

Papež Honorius II.

Papež Honorius II.

V té době už existovalo Arengo, shromáždění hlav rodin, které mělo výkonnou moc a jemuž předsedal rektor. Tato instituce vypracovala první zákony, spočívající na demokratických principech. Jelikož vytváření a schvalování zákonů v tak početné instituci bylo stále obtížnější, bylo spravování výkonné moci svěřeno další osobě, zvané kapitán-obhájce.

Od roku 1243 ji nahradili dva kapitáni-regenti, kteří jsou nepřetržitě až do dnešních dní voleni každých šest měsíců.

V roce 1263 byla vyhlášena první ústava nezávislé republiky San Marino. Po ní následovalo dalších šest ústav. Poslední z nich pochází z 21. září 1600 a platí dodnes. Čítá šest knih o celkovém počtu 314 sloupců.

Opevňování San Marina

Sanmariňané byli celou svou historii pod vlivem italských událostí, takže když byl Apeninský poloostrov sužován v 10. a 11. století nájezdy Normanů, Maďarů a Saracénů, začali s opevňováním Monte Titana. Hora se tak postupem času stala téměř nedobytnou.

Nejstarší obrannou stavbou je pevnost Guaita, též zvaná La Rocca, tvořená strážní věží chráněnou kamennými hradbami. Ve 13. století přibyly další dvě věže – La Fratta (La Cesta) a La Montale. Tím byl vytvořen obranný systém, o kterém v roce 1371 zanechal písemnou zprávu kardinál Angelico: „San Marino leží ve vysokém masívu, na jehož vrcholu se tyčí tři mohutné tvrze, které v každém, kdo by chtěl na ně zaútočit, vyvolávají strach a úctu.“.

San Marino uprostřed sporů

Přesto muselo San Marino neustále bojovat o svou svobodu. Ve 13. a 14. století byla Itálie rozdělena na dva nepřátelské tábory: ghibelliny, kteří stáli na straně císaře, a guelfy podporující papeže. San Marino se ocitlo v ohnisku sporů. Biskup z městského státu Montefeltra se pokusil v roce 1291 přinutit sanmarinské, aby platili daně papeži a požádali ho o poddanství. Ti odmítli, odvolávajíc se na svůj původ a nezávislost. Spor uzavřel soudce Palamede z Rimini ve prospěch San Marina.

Avšak ještě v témže roce vypukl konflikt znovu. Trval pět let, než v roce 1296 legát papeže Bonifáce VIII. uznal nárok San Marina na úplnou svobodu a nezávislost.

Ani tehdy nenastal klid, jelikož na San Marino si dělalo nárok guelfské Rimini, ovládané rodem Malatestů, a ghibellinské Montefeltro, s jejíž vládnoucí rodinou Romani sanmarinští nakonec uzavřeli smlouvu a po jejichž boku bojovali proti Malatestům po několik století.

Když upadli Malatestové u papeže Pia II. v nemilost, přidalo se San Marino v roce 1461 k alianci namířené proti vládci Rimini. Po vítězné válce v roce 1463 bylo území San Marina rozšířeno o dobyté malateské hrady Fiorentino, Montegiardino a Serravalle. Hrad Faetano se přidal k republice dobrovolně. Od té doby má území San Marina tu podobu, jak ji známe dnes.

Okupace San Marina

Během své existence bylo San Marino okupováno pouze dvakrát. Poprvé v roce 1503, kdy syn papeže Alexandra VI. Cesare Borgia, zvaný Valentino, se snažil ovládnout svobodná města a menší kraje, aby ze střední Itálie vytvořil panství Borgiů. Okupace však trvala jen několik měsíců. V srpnu 1503 zemřel papež, jeho nástupce Cesara uvěznil a San Marino se jako první z okupovaných území zbavilo Valentinových vojsk.

K dalšímu pokusu o ovládnutí San Marina došlo 4. června 1542. Papežská armáda se snažila pod rouškou noci překvapit sanmarinské, avšak pětisetčlenné vojsko zabloudilo, k hradbám se do úsvitu nedostalo a muselo se s nepořízenou vrátit do Rimini.

V roce 1631 bylo po smrti svého vévody připojeno poslední svobodné území ve střední Itálii Urbino ke Svatému stolci, a tak San Marino zůstalo osamoceným ostrůvkem mezi papežskými državami. V platnost vstupuje takzvaná Smlouva o ochraně z roku 1602 uzavřená mezi republikou San Marino a církví. Papež Urban VIII. znovu potvrzuje nezávislost země. Navíc zboží, které je vyváženo ze San Marina do papežského státu, je zbaveno cla.

Ke druhé a poslední okupaci San Marina došlo v roce 1739. Po dlouhé sérii vnitřních konfliktů se skupina nespokojených občanů spojila s papežským legátem v Romagni kardinálem Alberonim a zorganizovala spiknutí proti republice. Konspirace byla odhalena a dva představitelé spiklenců byli 17. října 1739 uvězněni. Alberti marně žádal jejich vydání a v odvetu nechal zajistit sanmarinské patricije, kteří pobývali mimo území svého státu. Nařídil blokádu republiky, a když se ani tehdy San Marino nevzdalo, obsadil ho vojensky. Sesadil kapitány-regenty a měšťany přinutil k přísaze věrnosti papeži. Domy patricijů, kteří se odmítli podvolit, byly vypleněny.

Sanmarinští zaslali tajně poselství do Říma s žádostí o nastolení spravedlnosti. Do republiky byl vyslán kardinál Enriqez, aby se na místě seznámil se situací. Výsledkem jeho mise bylo nařízení Alberonimu, aby se stáhl. 5. února 1740 papež Kliment XII. vydal zvláštní bulu, v níž opět uznal nezávislost San Marina.

San Marino a Napoleon Bonaparte

Slavným obdobím historie San Marina byl rok 1797, kdy na Apeninský poloostrov vtrhla francouzská vojska. Jediným neokupovaným státem zůstalo San Marino, kterému Naopoleon Bonaparte vzdal hold a nabídl rozšíření území. Obyvatelé se cítili poctěni, ale s prozíravostí odmítli slovy tehdejšího kapitána-regenta Antonia Onofriho: “My cizí území nepotřebujeme, jsme se svými hranicemi spokojeni“. Po porážce Napoleona byla v roce 1815 na vídeňském kongresu opět potvrzena existence San Marina.

Napoleon Bonaparte

Napoleon Bonaparte

Republika byla vždy vstřícná politickým uprchlíkům. Jedním z nejvýznamnějších, kteří se zapsali do dějin San Manrina, byl Giuseppe Garibaldi. Tento bojovník za sjednocení Itálie se po porážce revoluce 31. července 1849 objevil se svým dvoutisícovým vojskem před branami San Marina a žádal o azyl. Bylo mu vyhověno a Garibaldi ještě týž den své vojsko rozpustil. Pak spolu s manželkou Anittou a 250 věrnými, za pomoci sanmarinského občana Nicoly Coniho, opustil zemi, krátce před  jejím obklíčením rakouským vojskem.

Giuseppe Garibaldi

Giuseppe Garibaldi

San Marino po sjednocení Itálie

Po sjednocení Itálie zůstalo San Marino jediným samostatným státem z bývalých několika desítek drobných nezávislých území na Apeninském poloostrově. Od roku 1862 tvoří San Marino celní a měnovou unii s Itálií. V roce 1897 byla uzavřena mezi oběma státy přátelská smlouva, jež byla obnovena v letech 1939 a 1971.

San Marino v roce 1898

San Marino v roce 1898

Světové války a San Marino

Do první světové války zasáhlo San Marino vysláním 15 vojáků a polní nemocnice.

Po nástupu Mussoliniho v Itálii se načas v republice ujali moci fašisté. Během druhé světové války zůstalo San Marino neutrální a poskytlo azyl více než 100 tisícům utečenců. 26. června 1944 bylo území státu bombardováno anglickým letectvem. 4. září 1944 obsadila republiku německá vojska. Do hlavního města však nevstoupila a po dvou týdnech byla vytlačena britskou armádou.

V poválečných letech se v San Marinu u moci střídají křesťanští demokraté, socialisté a komunisté, kteří vytvářejí různorodé koalice. Tento stav trvá dodnes.

Roku 1992 se stává San Marino členem OSN.

  • Hodnocení uživatelů

  • Hodnocení: 0 hvězdy
    0 / 5 (0 )
  • 0%
  • (0) Zatím žádné recenze!

Summary:

Hodnocení: 0 hvězdy
0 / 5 (0 )

0%



Nikdo ještě nerecenzoval, buď první! Nikdo ještě nerecenzoval, buď první!



Dovolená v Itálii

Chtěli byste vyrazit na zájezd do Itálie? Klikněte sem a podívejte se na nabídku aktuálních zájezdů či akčních Last minute, které Itálie nabízí a vyražte ve vámi vybraném termínu a za cenu, která vám bude vyhovovat! Dovolená v Itálii je skvělá volba!