V loňském roce mi bylo konečně 18 let a jako student gymnázia, jehož neojblíbenějšími předměty byly ty, ve kterých jsme se něco dozvídali o světě, jsem už delší dobu věděl, že jakmile mi bude 18, vyrazím do světa. Rodiče mne nejprve nechtěli nechat, ale nakonec museli uznat, že to pro ně má spoustu výhod:
- na cestu jsem si chtěl vydělat sám, takže měli jistotu, že si to zasloužím
- cestu jsem si pečlivě připravoval, i díky článkům tady na MAHALO.cz, takže věděli, že nejedu na slepo
- věděli, že když na měsíc odjedu, budou mít měsíc klid 🙂
Jak jsme začali plánovat
O loňských prázdninách jsem opravdu intenzivně pracoval na tom, abych si na dovolenou vydělal. Dělal jsem pro parkoviště u letiště v Praze, kde jsem aspoň přičichnul k cestování – bavil se s klienty, kteří si tady nechali auto, pozoroval letadla…. a snil, že i já snad brzo poletím.
Musím na tomto místě vyzdvihnout majitelku parkoviště, paní Danu, které jsem pomáhal s odvozem klientů a péčí o jejich čtyřkolové miláčky. Byla hrozně fajn a když jsem viděl, jak jí jde o klienty, bylo to až neuvěřitelné. Tak jí to aspoň takto mohu vrátit – když budete chtít letět z Ruzyně a budete potřebovat zaparkovat své auto, koukněte na Parkování R7 u letiště Praha. Nebudete litovat. Hlavně díky brigádě na tomto parkovišti jsem si vydělal dost na to, abych mohl začít vyhlížet vytoužené letenky do Thajska a začal plánovat svou velkou cestu!
Parkování R7
Požádal jsem si o pas a domluvil se s kamarády, kteří měli podobné sny a udělali jsme si první náčrtek naší cesty. Doslova jsme dychtili poznat malé rybářské vesničky podél jižního pobřeží Thajska a na Google mapách jsme si vytipovávali místa, která budeme chtít navštívit a která jsou dostatečně daleko od civilizace, abychom si mohli užít opravdové Thajsko a ne jen nějaký turistický cirkus.
A jak to všechno krachlo. Nebo ne?
V den, kdy jsem si vyzvednul pas, mi přišla od kamaráda SMSka, že někteří členové výpravy nemohou jet. Zůstali jsme tři – já, on a jeho přítelkyně. No, upřímně, nechtěl jsem být zrovna třetí kolo u vozu a tak jsem jim to nakonec odmítl také.
Pár týdnů jsem byl pěkně naštvaný, když už jsem měl našetřeno z brigády na parkovišti a už už jsme měli kupovat letenky. Pak mi ale blesklo hlavou – proč lpět na ostatních a nevyrazit na vlastní pěst? Upřímně, tohle mě předtím ani nenapadlo, protože to byla první velká cesta mimo ČR a měl jsem z ní samozřejmě velký strach (ale přitom jsem se tak těšil!). Ale když jsem si v sobě sesumíroval všechna pro a proti, podíval se na internet na to, kolik lidí navštěvuje Thajsko samo a podíval se na svůj propracovaný plán cesty, veděl jsem, že to tak prostě musí být!
Skvělé thajské děti
Zbývalo jediné – přesvědčit rodiče. No a tady zase musím vyzdvihnout mamku s taťkou, že mě nechali jet a ani moc neprotestovali. Možná už jim bylo všechno jedno, možná mi prostě jen věří. V každém případě bylo rozhodnuto – pojedu sám!
Týden na to jsem narazil na skvělé letenky do Bangkoku za cirka 10 000 Kč a hned je rezervoval. Od té chvíle jsem věděl, že není cesty zpět 🙂 Zaplatil jsem si cestovní pojištění, koupil nový baťoh a začal se intenzivně těšit na den D! Slova nedokáží popsat tu neskutečnou směsici nadšení, strachu, očekávání a asi milionu dalších emocí!
Strach z cesty
Den odletu nastal a ty divné pocity v žaludku dosahovaly svého vrcholu. Pořád jsem si opakoval: „nemysli na to a udělěj to!“. Náhoda tomu chtěla, že naši známí ten den odlétali také, akorát oni letěli na dovolenou do Egypta 🙂 Takže jsem měl postaráno i o odvoz, třebaže jim to letělo o chvíli později než mně (žádný problém, koukat dvě hodinky na letadla je pro mě spíš odměna). Nejlepší na tom všem bylo, že když jsem sednul do auta, nervozita ze mě najednou spadla.
Ztracen kdesi ve vnitrozemí
Když jsme přijeli na letiště, známí začali vytahovat věci z auta a já si jen v duchu říkal „co chtějí s tím autem dělat?“. Chvilku na to vedle nás zastavilo druhé auto a a říkejme tomu třeba zázrak, ale z něj vystoupila paní Dana! Aniž bych to věděl (a aniž by oni tušili o mé brigádě), známí si zaplatili parkování na Parkoviště u letiště R7, které asi měsíc předtím začalo nabízet skvělou novou službu – na letišti vyzvednou vaše auto a po příletu vám jej zase přistaví, takže nemusíte hledat parkoviště a ztrácet čas se shuttlem! A výraz ve tváři paní Dany mluvil za vše – bylo vidět, že měla obrovskou radost, že se mi splnil můj sen a že skutečně odlétám 🙂
Jak se mi změnil život
Od chvíle, kdy jsme se rozloučili s Danou a se známými, je už pro mě vše jako ve snu. Úžasný let, který jsem celý proseděl doslova přilepený na okýnku letadla a hltal každý kilometr, přílet do Bangkoku a první nadechnutí se horkého a vlhkého thajského vzduchu no a pak … pak všechny ty krásné zážitky, nádherná místa, neskutečně milí a usměvaví lidé a všudypřítomné vůně. Úžasné vůně celého Thajska, které snad nikdy nedostanu ze vzpomínek!
Zapomenutá rybářská vesnice
Thajsko mi zcela vyrazilo dech a překonalo všechna očekávání. Je to země, kterou prostě musíte vidět a zažít, nedá se slovy popsat a tak se o to ani nebudu pokoušet.
Odlet domů byl opět směsicí dojmů, neboť jsem odlétal z ráje a vracel se do všední reality. Na druhou stranu jsem se ale hrozně těšil na rodinu a přátele, kteří mne zásobovali dotazy po celou dobu mého pobytu a se kterými jsem byl díky moderním technologiím v kontaktu (jak těžké to muselo být v době bez internetu!).
Domů jsem dorazil se směsicí smutku z konce cesty a velké radosti, když mne na letišti vyzvedli rodiče se sestrou, kterým jsem toho dne dlouho do noci vykládal všechny zážitky a dojmy a oni zvědavě naslouchali a vyptávali se.
Thajský západ slunce
Tehdy jsem pochopil, o čem je cestování – o sdílení zážitků. Tehdy se ze mě stal jiný člověk. Člověk, pro kterého je cestování něco víc, než možnost se pochlubit na Facebooku. Pro kterého je cestování víc než koupání v moři a opalování. Člověk, pro kterého je cestování a poznávání životní vášní.
Má brigáda u Parkování R7 a pomoc druhým cestovatelům, splněný sen a cesta do Thajska, mi změnila život. Už dnes plánuji s rodiči, že se tam pojedeme podívat společně a nemohu se dočkat. Nemohu se dočkat návratu do této nádherné země a toho, až ji budu sdílet se svými blízkými…
Díky, paní Dano!
