Původní osídlení Dominikánské republiky
Původními obyvateli ostrova byli indiáni – Tainové, alespoň o tom svědčí archeologické nálezy šperků, zbraní, keramiky a zbytků sídlišť. Tainové na ostrov dopluli pravděpodobně ve druhém stolení našeho letopočtu z delty řeky Orinoko v jižní Americe. Živili se rybolovem a zemědělstvím a žili zde v míru až do 11. století, kdy se na poloostrově Samaná, v severní části ostrova, usídlili Karibové, po nichž byla později oblast pojmenována. Jednalo se o velmi bojovný národ válečníků a kanibalů, který postupně začal Tainy vytlačovat z jejich vesnic.
Příchod Kryštofa Kolumba
6. prosince 1492 přistála u břehů ostrova loď Santa Maria s Kryštofem Kolumbem, který ostrov pojmenoval Hispaniola. Mírumilovní Tainové byli k výpravě přátelští, mořeplavcům přinášeli různé dary a pomáhali jim. Členové výpravy proto zpočátku respektovali pravidla zdejší společnosti a nějakou dobu žili s Tainy ve vzájemné symbióze. Netrvalo však dlouho, než si uvědomili, že můžou získat obrovské přírodní bohatství, prohlásili ostrov za svoji državu a začali zakládat města.
Již v roce 1496 bylo založeno hlavní město Dominikánské republiky Santo Domingo. Na původní obyvatele Tainy se nyní začaly vztahovat španělské zákony a stávali se z nich otroci, kteří byli nuceni k těžkým pracím a byli obráceni na katolickou víru.
Ti, kteří se nechtěli podrobit, byli zabiti, někdy byly vybíjeny dokonce i celé vesnice. Díky tomu a částečně také díky infekčním nemocem, které sem zavlekli Španělé a kterým se imunitní systém Tainů neuměl bránit, se počet původních obyvatel za krátkou dobu velmi zredukoval. Jakmile začalo otroků z řad indiánů ubývat, rozhodli se Španělé dovážet otroky z Afriky a brzy na to černé obyvatelstvo, které nemělo jakékoliv práva, tvořilo většinu populace.
Úpadek významu Dominikánské republiky
V polovině 16. století začal význam Hispanioly pro Španěly slábnout. Španělská koruna v té době ovládala již téměř celou střední a jižní Ameriku.
V roce 1586 dorazila ke břehům Hispanioly pirátská flotila sira Francise Drakea, která ostrov vyplenila a spálila.
Celé 17.-18. století spolu o nadvládu nad ostrovem soupeřily Francie a Španělsko. V průběhu několika let se lid několikrát pokusil o svržení nenáviděných guvernérů, všechna povstání však byla tvrdě potlačena.
Nezávislost Dominikánské republiky
Nezávislost získala Dominikánská republika až 27. února 1844, v tomto roce také končí okupace španělské kolonie Santo Domingo. Zásluhu na tom měl zakladatel a vůdce tajné vlastenecké společnosti „La Trinitaria“ Juan Pablo Duarte.
Prvním prezidentem Dominikánské republiky se následně stal armádou podporovaný, mocný velkostatkář Pedro Santana, který zůstal u moci do roku 1861.
Na žádost Pedra Santany, z obav před vojenskou invazí Haiťanů, se na krátkou dobu ještě Dominikánská republika vrátila pod správu Španělů. V roce 1863 však byli Španělé definitivně vyhnáni a byla vyhlášena druhá republika.
Nedlouho na to byla s USA podepsána smlouva o přátelství, dopravě a obchodu.
Spojené státy podporovaly Dominikánskou republiku finančně, formou úvěrů, čímž si zajistily nad republikou finanční a mocenskou kontrolu.
Nástup rodiny Trujillů
V roce 1930 byl na nátlak USA, po zmanipulovaných volbách, dosazen do funkce prezidenta Rafael Trujillo, který nastolil tvrdý režim proti opozici, věznil a popravoval své odpůrce a v rámci snu o „bílé společnosti“ organizoval vyvražďování černošského obyvatelstva a zvlášť přistěhovalců z Haiti. Zabito bylo v té době kolem 20 000 lidí z řaď černochů.
Do významných funkcí Trujillo dosazoval výhradně členy z řad své rodiny a po několika letech drancování a převádění peněz na soukromá konta, se z Trujillů stala nejbohatší rodina světa.
USA se postupně přestávalo líbit porušování lidských práv, ke kterému v Dominikánské republice docházelo a v roce 1961 byl na Trujilla spáchán atentát, který byl proveden dominikánským komandem, které vycvičila CIA.
V zemi následně vypukla občanská válka a zbytek rodiny Trujillů ze strachu emigroval.
Situace po občanské válce až do dneška
Dalším prezidentem se stal Joaquín Balaguer, jehož autoritativní styl vlády se rozhodně nedal označit za demokratický a spíše navazoval na jeho předchůdce Rafaela Trujilla. Nadále byla omezována svoboda slova, ničím zvláštním nebyla korupce, zneužívání úřední moci, špatné hospodaření a únosy. Vysoké zadlužení Dominikánské republiky a inflace donutily nastolit razantní sociální reformy, což mělo za následek nezaměstnanost a chudobu obyvatel.
V této době se Dominikánská republika již stává středem pozornosti turistů, kteří přinášejí zemi finanční zisky a na turistickém ruchu je Dominikánská republika z velké části závislá i dnes.
I přesto, že zůstává Dominikánská republika nadále chudou rozvojovou zemí, v posledních letech je již patrný jistý ekonomický vzestup.
V současné době je v čele Dominikánské republiky dvoukomorový parlament, který má celkem 150 členů, prezident je zároveň předsedou vlády a je volen občany na období 4 let.