0
0

Můj budík zazvonil ve 4:45. Byla totální tma, ale okolní Japonci se ve vedlejší místnosti už notnou chvíli balili. Ne, to nemá význam, chodit po tak krásné krajině s čelovkou na hlavě. Posunula jsem tedy budík na 5:15. Podle rozkazu jsme se najedli, zabalili spacáky a ostatní věci a vyšli před chatu. Venku se začalo projasňovat. Čekal nás další jasný den!!! Na Yakušimu opravdová rarita! Vyšli jsme a už po pár metrech jsme s Andy začaly proklínat naše kamarády, kteří nás přesvědčili, že obyčejné sandály nám na trek budou stačit. Nestačily. Terén se každým krokem horšil. To, co jsme včera nastoupali vzhůru, jsme nyní s těžkým srdcem opět scházely dolů, až do míst, kde vedla stará železnice. Ta se zde využívala v době, kdy se na Yakušimě těžilo cedrové dřevo. To je doba, kdy se nikdo nezajímal o přírodu a nikoho ani nenapadlo, že je svým konáním zde vlastně ničí místní několik tisíc let starý les.

Na jednokolejce, která nyní fungovala jako turistická cesta, se producírovaly davy turistů. No jo, hold jsme se dostali do turisticky atraktivní části ostrova. Příjemnou cestu po kolejích po několika kilometrech vystřídaly dřevěné schody a cesty vedoucí opět vzhůru na hřeben. Nejstarší strom na světě cedr Jomon-Sugi, byl naštěstí objeven až v době, kdy místní těžba už dávno ustala. Ne všechny okolní stromy ale měli to štěstí.

Po cestě k cedru Jomon-Sugi se můžete projít skrz zbytek kmene jiného cedru, který to štěstí neměl, a který byl skácen. I ostatní cedry, které byly necitelně skáceny, stojí okolo cesty jako mementa na dřívější neblahou lidskou činnost. Za nejstarším cedrem jsme se vymanily z turistického procesí. Většina z místních návštěvníků se jde totiž podívat pouze na cedr a pak jdou zase hezky zpátky dolů. To ale nebyl náš případ. My jsme se chtěli dostat až na vrchol. Cesta nyní vedla po dřevěných schůdcích vzhůru směrem na hřeben. Proklínali jsme malé nohy Japonců, pro které byly místní cesty postaveny. Evropské normy rozměrů schodů by se zde opravdu neuplatnily.

Konečně jsme došli na hřeben a před námi se objevil čarovný výhled do údolí a na nejvyšší vrchol ostrova. A obloha stále bez mráčku! Šli jsme stále dál, až jsme se dostali do míst, kde rostly jen zakrslé bambusy. Pomalu jsme kráčeli vzhůru, až jsme se dostali na odbočku k vrcholu. Už jen 500 metrů! Zajásali jsme. Nechali jsme si věci na odbočce a drápali se opravdu úzkou pěšinkou vzhůru.

Bambusy nás chránily proti okolnímu větru, který se v celé své kráse projevil na vrcholu. Po vrcholových fotkách, které samozřejmě nemohly chybět, jsme se vypravili na cestu dolů. Na odbočce jsme si vzali batohy, a pokračovali dál k chatě. Ke kamennému prostému stavení jsme došli téměř před západem slunce. Hned za chatou tekl potůček s ledovou vodou, ve které jsme se krátce ocachtaly. Skupina Japonců, která zde obyývala malý příbytek s námi chtěla rozdělat oheň, abychom během velmi chladné noci nemrzli, ale naše československá výprava jim to razantně zakázala – představa celonočnío čichání štiplavého kouře byla naprosto děsivá. Pak jsme se navlékli do všeho teplého, co bylo v našem okolí, a zničení šli spát.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .