0
0

Každý den začínal stejně – nepříjemným zvoněním mého mobilního telefonu ohlašujícího, že je čas vstávat. Dnes budík zazvonil opět brzy – už v 6:40. Nestihly jsme se ani nasnídat a už nás Schuyler vezl na autobusovou zastávku, odkud nám jel autobus do horské vesničky Yumoto. Autobus jel po silnici číslo 120, která má stejný název jako japonská abeceda – Iruha. Důvodem tohoto názvu je počet zatáček, který je stejný, jako počet slabik v abecedě. Díky tomu je i každá zatáčka označena příslušnou slabikou. My jsme ale zatáčky moc nesledovaly. Raději jsme většinu cesty prospaly. Vystoupily jsme asi až po hodině jízdy na poslední zastávce, jak já s oblibou říkám: „uprostřed ničeho“. Místní chladný vzduch nás přesvědčil o brzké ranní hodině a vyšší nadmořské výšce. Nacházely jsme se přibližně 1500 metrů nad mořem v oblasti, ze které vyvěrají horké syrné prameny.

Onseny, jak se nazývají japonské lázně, můžete v této zemi vyzkoušet na několika desítkách až stovkách tisíc míst. Zde byly součástí každého z místních hotelů nebo například v několika budovách, které jsou k tomu přímo určené. My jsme zkusily onsen u místního buddhistického chrámu. Bylo přesně devět hodin ráno a náš onsen Dži právě otvíral. Zaplatily jsme si lázně na jednu hodinu (500 yenů na osobu). Od našich kamarádů jsme věděli, že Japonci si na veřejné lázně hodně potrpí, a že je důležité přesně dodržovat tradiční postup a přípravu na koupel. Jaká škoda, že jsme v onsenu byly samy a tak jsme se nemohly poučit od okolních Japonek.

Vybraly jsme si vnitřní onsen, který byl poměrně malý. Po důkladné očistě jsme se naložily do příšerně horké lázně. Místní voda měla 64- 72 °C. Okamžitě mi vyskočila husí kůže. Jedinou záchranou byla možnost zregulovat teplotu přidáním studené vody. Ani to ale pořádně nepomohlo. Po deseti minutách jsem měla koupele tak akorát. Musela jsem se zchladit. Lila jsem na sebe jeden lavórek studené vody za druhým a po pár minutách šla do horké vody znovu. Po padesáti minutách jsme toho obě měly dost. Celé zrudlé s pomotanými hlavami a syrným odérem, který nešel smýt ještě několik dní, jsme konečně vyšly ven a pokračovaly naši obhlídku vesnice směrem na místní přírodní vřídla, která se nachází u louky Ju-no-daira. Zde jsme potkaly výpravu asi dvou set japonských dětí, které řvaly a hlučely o sto šest. Brzy jsme se ovšem přesvědčily, že i místní děti jsou zde tak trochu „jiné“. Stačilo totiž jednou zapískat na píšťalku a všechny hlučící děti okamžitě přestaly hlučet a vzorně se seřadily na cestu do řady. Jen jsme zíraly! Taková disciplína a už od základky.

Od vřídel jsme pokračovaly na veřejnou lázeň nohou. Tu jsme chvíli nemohly najít. Místní mapy byly totiž (jak jinak) vedeny pouze ve znacích. Konečně jsme došly a namočily svá chodidla do teplé koupele. Po chvíli jsme se rozhodly, že musíme už pokračovat dál. Přeci jen, měly jsme dnes krásný program – výlet po místní mokřinaté planině Sendžogahara. Trasa vedoucí přibližně 12 km nám začala u jezera Juno-ko. Po cestě se střídaly pasáže s výhledy po horské planině na okolní hory a jezera s uzavřenými lesními pasážemi, kde jsme prý mohly potkat i medvědy. Jediné, co jsme za celou túru potkaly, byly další skupinky hlučících dětiček, které nám kazily jinak poklidnou, nepříliš náročnou cestu tichou do blížícího se podzimu oděnou krajinou.

Protože jsme měly celodenní jízdenku, rozhodly jsme se znovu vyjet do vesničky Yumoto a užít si ještě jednou místní lázeň nohou. Po několika hodinové túře to byl skvělý nápad. Pak už nám zbýval čas tak akorát na cestu na zastávku a hodinovou jízdu zpět do Nikkó. Schuyler na nás už čekal na vlakovém nádraží, odkud nás pak odvezl domů. Po koupeli nám udělal i večeři po italském stylu, kterou jsme už opravdu velmi hladové s vděkem přivítaly.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .