Kjóto – UNESCO všude kam se podíváš
Konečně ráno. Celé ulepené a zpocené jsme se odlepily z našich karimatek. Z bytu, který byl situován téměř uprostřed Kjóta, jsme se vypravily rušnými uličkami na autobus. „Kam, že to jedeme? A jaké číslo autobusu mám najít?“ celá zmatená jsem se zkoušela pomalu orientovat v místní veřejné dopravě. Konečně u naší zastávky přibrzdil autobus číslo 207. Přeplněnou hlavní třídou jsme se pomalu kodrcaly k našemu prvnímu cíli, chrámu Kiyomizudera. Ve městě jsou desítky různých chrámů a většina z nich je zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, obejít všechny by podle mého názoru zabralo několik týdnů a výsledek by byl takový, že by se vám nakonec všechny pletly dohromady. My jsme měly v plánu navštívit jen ty nejdůležitější. Tedy abych to upřesnila, jen ty, které bychom dokázaly za jeden den naší kjótské návštěvy vstřebat.
Po procházce okolo přeplněných stánků se suvenýry, kde jsme ochutnaly tolik nových a zvláštních chutí, že jsme nepotřebovaly snídani, jsme se procházkovým tempem vydaly skrz staré centrum směrem na sever. Cestou jsme navštívily krásný chrám Kodaiji, jehož zahrada nás zcela uchvátila. Líbila se nám i místní síň se zlatým obložením a celkově klid tohoto chrámu. Cesta pokračovala okolo Heian Jinju shrine, chrámu, který je typický svou červeně-oranžovou barvou. Zde se nachází i obrovská údajně překrásná zahrada, kterou jsme nakonec kvůli časovým a finančním možnostem nenavštívily.
Cesta vyprahlým Kjótem se konečně změnila v příjemnou procházku okolo vodního kanálu. Pokud se do Kjóta vypravíte v jarních měsících, doporučuji navštívit tuto „Cestu filosofů“, jak se dvoukilometrové trase přezdívá. Cesta je totiž lemovaná starými třešněmi, které právě na jaře dotváří celou scenérii svými světle růžovými květy. Konečně jsme došly až k slavnému chrámu
– Stříbrný chrám, okolo kterého je podle mého názoru nejkrásnější zahrada, jakou jsem kdy viděla. Zenová část s pískovým mořem, kamennými ostrovy a pískovou homolí, která představuje symbol Japonska- horu Fuji, přechází do zalesněné části, kde nesmí chybět jezírko, mostíky a mechové podloží. Možná se z mého popisu zdá, že jsme se nacházely v nejkýčovitější zahradě světa, pravda je ovšem taková, že zde vše působilo v harmonii a velmi nenuceně. Vrcholem bylo propojení zahrady s okolními kopci, a to tak precizně, že jste nepoznali, kde zahrada končí a kde začíná reálný les. Prostě nádhera.
Ještě celé uchvácené jsme poté nasedly do autobusu a přejely před Kinkakuji temple – Zlatý chrám. Neměly jsme už moc času. Místní chrámy totiž zavírají své brány již okolo 17:30. Zlatý chrám jsme si během naší kjótské chrámové návštěvy nemohly nechat ujít. Jeho zlatá fasáda se odrážela v jezírku a společně s okolními borovicemi a japonskými javory vytvářel opravdu hezké scenérie.
Po návštěvě chrámu jsme si sedly na schody a přemýšlely, kam se vydat dál. Chtěly jsme se jít podívat do čtvrti Gion, kde je údajně ještě stále možné vidět pravé Gejši, když se k nám otočila jedna slečna a začala s námi mluvit česky.Jaká náhoda! Další Češka v Japonsku! Společně jsme se pak vypravily autobusem do výše zmiňované čtvrti. Jak nám ovšem brzy došlo, veřejná doprava v Kjótu je běh na dlouho trať. Než jsme se totiž dostaly od Zlatého chrámu do čtvrti Gion, která byla na druhé straně centrálního města, uběhla hodina a půl, kterou jsme na návštěvu měly vyhrazenu. Ani jsme nevystupovaly z autobusu, společně jsme se rozloučily a vydaly se zpět ke Kazu, kde jsme měly sraz už v 19:00. Dnešní večer jsme totiž měly ochutnat japonské Takoyaki – slané kuličky, ve kterých byla zapečená chobotnička. Společně s Kazovými kamarády jsme se nejdříve vydali na nákup potřebných potravin, který jsme protáhli hledáním bankomatu, který by bral české kreditní karty. Jak se brzy ukázalo, kreditní karty a výběry v Japonsku budou ještě problém. Žádný z automatů, který jsme zkoušely, nám totiž nechtěl vydat ani 1 japonský jen.
Párty, které se zúčastnili 3 programátoři, byla tak trochu zvláštní. Navíc ani jeden z nich neuměl pořádně anglicky, takže jsme naši angličtinu musely opět zjednodušit na minimum. Všichni se vytratili poměrně brzy, a tak jsme pak každý zasedli za svůj laptop a asociálně klikali dlouho do noci.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.