Japonsko 9.část – Peněženka

Ráno zhltnu snídani a vyrážím na Tatsuenji (19). Jak se vzdaluju Tokušimě, potkávám méně a méně henrů. Nebo spíš většina jich jezdí okolo v autě. V Katsuře mají poblíž školy dlouhou ulici plnou kvetoucích sakur. Dnes už mám za sebou tak 15km takže usedám na lavičku a odpočívám. Naproti zastavuje auto a z něj vyleze japončík s foťákem. Obhlíží sakury a pak zamíří ke mě. “Můžu si tě vyfotit?” je jeho otázka. Pokrčím rameny. A tak fotí a vyptává se a fotí … si připadám jak modelák. Hmmm, čas vyrazit. Loučím se, nahazuju batoh a vydávám se ulicí dál. On mě ještě párkrát předběhne a vyfotí. Pak se vrací k autu a já odbočuju na silničku směrem na Jigenji (B3). Kousek za ní mě předhání pošťák na mopedu a zdravíme se. Pomalu se šplhám silničkou do kopce. Baráčky mají krásné zahrádky, všude už rozkvétají červené a bílé sakury. Asi v polovině kopce, to je tak po pěti kilometrech potkávám opět stejného pošťáka opět si mávneme. Odbočuju ze silnice na cestičku vedoucí prudce vzhůru skrze mandarinkové zahrady, kolem slepičí farmy, kolem opic až na samotný vrcholek kde stojí Jigenji. Nádherný výhled. V půli cesty dolů za sebou slyším troubení. Otočím se a z kopce dolů jede ten samý pošťák a mává mi. Blížím se k místu ubytování ale kde nic tu nic. Ptám se jednoho staršího člověka. Před rokem majitelka onemocněla tak to celé zavřeli. Dává mi ale směr na jiné ubytování a zmiňuje že je to těsně za tou ulicí se sakurami. Za nedlouho už opět ležím v pokoji. Hotelík je tedy takový nepříliš vybavený. Yukata zcela chybí, klimatizace nefunguje ale zas mají suprovou kachličkovanou lázeň tak se nakládám.

Ráno se nasnídám a pak na Kakurinji. Mírně poprchává ale jde se mni dobře. Stoupám nahoru a v přátelském duchu předbíhám další tři Henry. Docela cítím že to do kopců jde mnohem snáz a nemusím si dávat ani tolik pauz. Nahoře obejdu chrám a pak zamířím ke známkovárně. S monkem se dáme do řeči pak beru notes a vyrážím dál. Dolů to jde lehce. Na rozcestí potkávám dalšího henra jak odpočívá. Přidám se k němu. Chce navštívit chrámy v Tokušimské prefektuře a jezdí po okolí autem. Stejně jako v ostatních případech nechápavě kýve hlavou že si můžu na dva měsíce takhle vycestovat. To by se v Japonsku nedalo. Říká že mu zbylo hodně jídla a dává mi jeden kopeček rýže. Pak hurá na další kopec. Cestou ještě sbíhám ke krásnému vodopádu. Zpět a vzhůru. Procházím branou. Jenže. Tam zjistím že mi chybí peněženka. Ajajaj. Nuže, zajdu do razítkárny. Jsou tu dokonce tři razítkáři. Dva staří kmetové a jedna mladší žena. Vedle mě přijdou pro razítka taktéž ještě dvě Japonky a hned obsadí ty starší kmety. Nuže, je to takové nic moc vysvětlování v japonštině takže nejdřív zkusím jestli umí angličtinu … ne … hmmm nuže …. lámání chleba … opatrně se snažím vysvětlit že jsem ztratil peněženku a že by mohla být na předchozím chrámu v razítkárně a jestli by tam mohla zavolat …. vypadá to že rozumí … i když kdo ví kam volá … možná záchytka … Přikyvuje, hmmm vypadá to dobře. Pokládá telefon. Říká že je to v pořádku a mám si na ní počkat venku. Jak tam tak sedím postupně přicházejí henrové které jsem cestou předběhl. A dost se nad tím baví … pak se objevuje jeden kterého si i dobře pamatuju … vypadá to na nějaké polo-evropské kořeny a navíc mi donáší mi mou peněženku. Prý na mě volali a zkoušeli mě dohnat ale ty mám prý příliš dlouhé nohy a frnk a jsem pryč… Slavnostně mi tedy předává peněženku a dodává “yukkuri, yukkuri” (pomaleji, pomaleji) nezbývá než souhlasit. Jinak je to profesor a zabývá se literaturou. Chvíli diskutujeme a pak se s úlevou vydávám dál.

V údolí na lavičce vidím sedět dalšího henra. Přicházím blíž ale není to on ale ona. Představuje se jako Eli a je z Balgie. Jdem spolu k 22. Povídá o všem možném. Procházíme kolem stavení a mává na nás nějaký děda. Zve nás k sobě domů. Tam na Eli spustí.”You” “Are” “Wery” “Beautifull”. “I” “Really” “Like” “You”. Jeho dcera zatím přináší zákusky a čaj. Stařík si nás neustále fotí a opakuje “You” “Are” “Wery” “Nice”. Je mu prý už přes osmdesát ale má z nás očividně radost. Pak pokračujeme v cestě dál. Dorážíme k chrámu 22 a právě z něj vychází i zachránce mé peněženky. Jak je ten svět malý. Dáváme se do řeči, dělám si společnou fotku. Pak se všichni rozcházíme. Na něj čeká auto. Eli má poblíž ubytování a já jdu ke svému. Dneska budu spát venku na místě zvaném “Iya-kannon”. Je to palouček s altánkem. Když dorazím trochu mě překvapí cedulka “pozor hadi”. Poblíž je tekoucí voda takže se opláchnu a zapluju do spacáku. V noci přichází chlad. Tipuju to tak na tři stupně. Dodatečně se doobléknu a přehazuju přes sebe plachtu. Zázrak to není ale už je to lepší.