Budím se ve čtyři ráno a nemůžu usnout. Před sedmou vyrážím na ranní ceremonii. Ne že bych po tom úplně dychtil, ale neuráží ně to. Následuje ohnivý ceremoniál, pojíst snídani (a nepřemýšlet o tom co to je), zaplatit a jdu na zastávku.
Zatáhlo se a poprchává. Přijíždí autobus a po chvíli svištím vlakem směr Namba. Mimochodem si všímám že u několika sedadel je vyznačena priorita v sezení. Pořadí bylo: Staří, těhotné ženy, ženy s dětmi, slabší na srdce. Zůstávali zcela neobsazeny až do doby kdy se vlak zcela zaplnil.
Dorážím do Namby a hledám vlak na Umedu. Jsem směrován na metro. Proplétám se změtí chodbiček, terminálů, různobarevných šipek až dojdu k obrovské ceduli kde jsou názvy stanic. “Naštěstí” je tam i hiragana. Ty uvozovky jsou tam proto, že na ceduli je spousta čar a asi tak dvě stě stanic. V podstatě se ani po chvíli nedobírám kde vlastně stojím … stoprocentně to bude triviální ale … chvíli náhodně zkouším a pak prostě vezmu jeden konec a jedu postupně. Když jsem asi v třetině, uslyším vedle sebe nějaký hlas. Stojí tam zřízenkyně a ptá se kam jedu. “Umedaeki” říkám. Ukazuje k platebním terminálům a řekne jen “280 yenů”.
Dovysvětlení: Obecně to funguje tak. Koupí se lístek. Projde se turniketem čímž se lístek orazí. Pak už je jedno kam chcete (no pár omezení je ale to je teď jedno). Dojedete na místo kde chcete vystoupit a pak nastávají možnosti: Lístek je v přesné ceně = můžete jít hned pryč. Cena neodpovídá = musí se zajít k okénku kde se cena vyrovná.
Nuže, dorážím do stanice Umeda a tam … labyrint. Bloudím a bloudím. Ubytování musím stihnout do čtyřech a je před dvanáctou. Cesta na Shikoku autobusem je dvě hodiny. Takže cíl mise je jasný: Hledání autobusu na Shikoku. Po hodině a několika nápovědách ho nacházím. I když, tak strašný to nebylo, ke konci mám pocit že to zas tak velké není … jenže na prohlídku není čas. Řadím se do fronty na lístek do dálkového autobusu. Když přijdu na řadu, najednou rychlé odbavování nějak vázne. U přepážek je muž a žena a frontu si rozdělují. S mým příchodem ale muž najednou stále něco hledá. Samozřejmě že je možné že měl skutečně něco důležitého na práci ale …. pak i žena začala něco hledat a řešit. Vypadalo to spíš na “Kdo si vezme na starost toho zahraničního potížistu ale nechceme mu to dát najevo” … po chvilce dojdou ženě nervy a ozve se je “tsugi no kata douzo” (další prosím). “Shikoku he. Naruto eki made.” říkám ale vypadá to že mi nerozumí. Přivolává si na pomoc dalšího. Říkám to samé, pomaleji a zřetelněji. “Shikoku he”, přikivuje, “Naruto eki made”, přikyvuje … vypadá to že pochopil. Ve 1200 ze stanice 6. 11:55 nastupuji do autobusu. A jede se. Přes hory a přes mosty, města a vesnice. Naprosto supr jsou mosty. Je silnice. Nad silnicí vede most. Na něm je další most. Občas je to celé pro jistotu ještě jednou přemostěno. Výsledkem je že nezřídka jedem snad v dvacetimetrové výšce. Cesta utíká a já spokojeně klimbám a usínám. Probouzím se odhadem asi tři stanice za stanicí Naruto. Jo, supr … no což, okolo jsou jen políčka a silničky. Jestli vystoupím někde tady tak tam možná dojdu zítra. V autobuse je jen pár lidí tak holt zůstanu a uvidíme. Dojíždíme do Tokushima eki. Vystupuju jako poslední. Dávám mu lístek. Vypadá, že mu to je úplně jedno. Nedá mi to “Neta kara naruto ni basu wo demasendeshita. Naruto kara, koko made hatarakitaidesu” (gramatika nic moc, no snahou bylo říct: zaspal sem a proto jsem nevystoupil v Narutu. Chtěl bych zaplatit od Naruto až sem” … rozumím mu že rozumí ale pak řekne něco co neznám. Přistupuje jakási žena s děckem, že umí anglicky. Tak jí to zopakuji, tentokrát anglicky, ona to řekne jemu, on něco jí, ona řekne že to pochopil a že nic platit nemusím a ptá se jestli chci dovést nazpět … teď zas nechápu já …
Po chvilce překvapení říkám že ne, že se potřebuju dostat na k Ryouzenji a zkusím to vlakem (stanice byla kousek). “Vlakem ne, rychlejší to bude autobusem. Tamhle odsuď by měl jet.” dozvídám se. Z autobusů teď mám trochu nahnáno ale … přikyvuju a s velkými díky odcházím na dané nástupiště. Ještě před nástupem se nějaké holčiny poblíž ptám jestli to je to autobus na Ryouzenji, přikyvuje že jo. Přijíždí autobus. Ozve se od ní “matte” a vyrazí se zeptat k řidiči … taky mě to mohlo napadnout …. hmmmm, a je to správně, takže hurá zpět…. při výstupu pak ještě ukáže palec palec nahoru a pronese “Ok, desu”
Další poznámka o fungování městských autobusů. Nastupuje se zadníma dveřmi a vedle nich bývá automat. Z něho si vezmete lístek a na něm je číslo stanice. Na panelu pak je vždy číslo a kolik bude platit … což se neustále zvyšuje a přibývající vzdáleností. Takže je jedno kam pojedete. Při výstupu se kouknete na číslo, pak na tabulku a hned víte kolik máte zaplatit. Problém je, že tohle jsem netušil a automatu si zatím ani jednou nevšiml. V podstatě až dnes jsem si to přečetl. Do této doby jsem tedy do autobusu prostě nasedl, počítal si zastávky a pak zaplatil. Ha!? Jsem sám kdo v tom nevidí tu otázku? Jak řidič poznal kolik jsem měl zaplatit? Nuže, odpověď je …. nejspíš to ani nevěděl ale než aby cizincovi něco vyčetl, nechá to být a věří že mu platím správně. Nebo si mě pamatoval a uměl počítat mince v letu … a kdybych zaplatil o jeden Yen míň, přesekly by mě dveře vejpůl … nevím … hmmm
Dorážím k Ryouzenji a hodinky ukazují za 10 minut čtyři. Jdu do chrámu na nákup. Před prodejnou leží další batoh. Hmmmm … vcházím a potkávám dalšího Evropana co právě začíná, respektive Němec žijící ve Španělsku. Jmenuje se Max a je na tom cca stejně jako já. No tedy, chce to stihnout za 40 dnů, což … no není to moc. Nějaký japončík mu tam právě popisuje důležitost Henra a podstatu vědění a jak k ní dojít … jenže mi na něm něco úplně nesedí … jednou z věcí co si vybavuju je že, alespoň dle Daishiho, že podstatou je cesta nikoliv chrámy. On v podstatě tvrdí opak. Pokud se budeš modlit, Daishi ti pomůže, musíš k tomu dojít skrze ceremonie … pak navíc zabrousil do oblasti “je třeba se jiným naučit věřit” a zmiňuje techniku kdy si jeden stoupne zády k druhému a padá mu do náručí. “Blik, blik” červený majáček se mi rozbliká. Na podobné téma sem pár dokumentů viděl a četl. Všechny to zmiňovaly jako nástupní fáze k vymývání mozků. Naučení se slepě, bez pochybností vkládat důvěru do cizích rukou. Hojně využíváno hlavně sektami. Říkám mu že pro mě je hlavní cesta a to co na ní přijde. Asi vytušil můj postoj a vytrácí se. Max chce dneska stihnou ještě alespoň dvojku a tak chvíli probíráme naše počáteční očekávání ohledně cesty a pak se loučíme. Zas někde na cestě. Jinak můj klobouček (sugegasa) mi kuli batohu nejde dobře nasadit. Budu si muset přeorganizovat batoh.
Procházím si chrám a pak se jdu ubytovat. Majitel je očividně rád že mu v základu rozumím a že nemám nic proti washoku (japonské kuchyni) takže mu ještě navrhnu že zaplatím hned abych ráno mohl kdykoliv odejít a pak už dostavám klíče od pokoje. Zvláštní je že je většinou pobaví když na otázku, “Umíš japonsky” jim odpovím “Nantonaku dake” (jen trochu) … zatím mi není jasné proč, pracovní varianta je že to je jako kdybych se cizince zeptal “umíš česky?” a on odpověděl “no ani zas tak moc né” … ale třeba se pletu.
Vyrážím na večeři. Zírám na jídlo. Jestli mě nezabije tohle tak už nic. Spousta syrového masa, obalené rybičky a pod obalem jsou ještě vidět očka, krab, něco co nevím co je, další něco obaleného. Takže, vezmu, dám do pusy a koušu. Hmmm, jde to. Co to bylo? Hmmm, v pravdě, mě to teda nezajímá. Mezitím u vedlejšího stolu sedí 77 letý pan Ishigawa Tsugio. Po chvíli se otočí a zeptá se odkud jsem. Začneme se bavit o všem možném. Někdy to jde líp, jindy hůř, ale je to zábavné. Cestu už dělá potřetí a je to zkrátka “charenji” (výzva), respektive šel hned poté co odešel do důchodu, pak znovu o tři roky později a nyní, po čtyř letech znova. Po večeři se u něj ještě zastavuji a dávám mu na sebe kontakt (osame-fuda). Pozve mě a ještě mi na papír taktéž napíše na sebe kontakt. Pak se rozejdeme se na kutě. 88 chrámů před námi.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.