0
0

Stojím na ulici Akihabary. Je těsně před sedmou a obchody jsou tedy ještě zavřeny. Vydávám se do stanice JR. Chvíli mi zabere se tam trochu zorientovat … spousta stanic, spousta přepravců. Mají tu dvě mapy, jednu se znaky, druhou v angličtině … takže kdepak je schovaná Shibuya. Mám jí … kupuju jízdenku a šup k vlaku. Jenže …. něco je špatně. Sedím ve vlaku. Lidé do něj vcházejí. Pak se ozve hlášení obsahující slovo “čekání” a lidé jdou k dalšímu vlaku. Hmmm …. sedím a vyčkávám … asi to ale bude něco vážnějšího. Jdu do suterénu a ptám se na informacích. Prý porucha a neví jak dlouho to potrvá. Ptám se … “nejde se tam dostat jinak?” … a paní přikývne. Stačí prý dojet do stanice Shimbashi, přestoupit na metro, dojet do Shinjuku, přejít zpátky na JR a odsud do stanice Mitaka. Ok, jde se na věc. Do stanice Shimbashi to jde lehce. Pak ale nemůžu najít kudy tudy do metra … (zpětně vzato to bylo lehké, ale …) nemůžu najít vstup do metra … po bloudění sem ho konečně našel … na mapě jsou jen znaky … tak to bude složité … poblíž si všímám seznamu stanic s jejich anglickým názvem … takže si zkouším zapamatovat jakými znaky se která píše … ok … Shibuya má na začátku znak “nový” a pak něco … přestupní stanice má na začátku znak “červený” … zpět k tabuli … chvíli to trvá ale daří se … kupuju lístek jen do “červené stanice”. Po příjezdu zjišťuju že pro přestup nemusím jinam, je to hned vedlejší kolej. Nastupuju a jedu dál. V Shinjuku si v automatu doplácím lístek … alespoň ty automaty mě už netrápí. Tak… nyní z metra zas do JR a konečně dorážím do stanice Mitaka.V půl desáté stojím před Ghibli muzeem. Otvírají až v deset. Využívám času, sedám na lavičku a najím se. Začíná se tvořit fronta a otvírá se okénko. Jdu si koupit lístek … ale zrada, všechny už jsou dnes vykoupeny. Tak se ptám jestli by to šlo zítra. Z davu se oddělí nějaká ženština, ptá se mě jestli sháním lístek … přikyvuju … prý nedorazil kamarád tak jestli chci jeden mi může prodat … ok, to zní dobře, kupuju lístek a stavím se do fronty … hurá.

Uvnitř se nesmí fotit … to je trochu smutné … spousty náčrtků které dělal, vysvětlující ilustrace jak vzniká animace … rozkreslené věci … knihovny … modely věcí, zvířat, lidí … místo kde fotit šlo byla střecha kde sídlí i robot z Laputy. Nádhera. Po asi dvou hodinách jdu k východu. Je tam i obchod se suvenýry … vědí jak to načasovat … jen to je ale tak trochu past … vezmete děti na prohlídku … oni jsou rozpumpovány z toho všeho co vidí a najednou obchod kde jsou hračky, přívěšky, obrázky … jo, japonské děti nejsou v tomhle o moc jiné než ty u nás .

Vracím se zpět do stanice Mitaka a pak přes Shinjuku se vracím do Akihabary. Cesta nazpět trvala jen zlomek času cesty tam. Příště si na ten vlak radši počkám. Opět si dávám nákupní maraton … spousty figurek, mraky figurek, spousta podlaží a tak chodím sem a tam, dovnitř a ven …. kolem čtvrté už jsem vyčerpán takže zamířím k hotelu. Cestou náhodou narážím na knihkupectví a mají i mapu Tokya. Check-in a jdu ke svému budlíku v Ninja hotelu … NIN NIN!! Ubytovávám se, vyrážím na nákup, sepisuji poznámky…

Další den mířím k chrámu Sensouji. Od hotelu je to k němu kousek tak jdu pěšky. Dorážím krátce před devátou a chrám, respektive krámy okolo teprve začínají otevírat. On tady vůbec život začíná až tak kolem té deváté hodiny. Na parkovišti posedává pod dohledem učitelů v řadách asi tak šedesát školáků. U nás se většinou děti nedrží čekat v řadách, tady pěkně spořádaně sedí na zemi a čekají na pokyn k rozchodu. Procházím si chrám a okolí. Vypadá to pěkně ale to sevření městem je znát. Po prohlídce se vydávám zpět k Akibě. Pak vlakem na stanici Nakano. Je tam slavná prodejní ulička Nakano Brodway. Opět spousta obchodů, občas se ztrácím, zjišťuju, že jsem už někde byl třikrát … kolem čtvrté vycházím ven a zasedám u jednoho stromu … ne že by tam byly lavičky, zkrátka se tam dá sednout :)

Dnes bych chtěl ještě obhlédnout park u stanice Shinjuku a tak se zdvihám, kupuju lístek a nastupuju do vlaku. Od stanice je to k parku i tak ještě asi dva kilometry … to už ale dojdu … jenže když už vidím bránu všímám si nějakých třech evropanů jak postávají u brány a o něčem tam diskutují. Dojdu k vchodu … aha mají otevřeno pouze do čtyřech hodin. Byli na tom stejně jako já a tak se vydáváme na jedu vlakovou zastávku poblíž. Oni vyráží k Shinjuku, já na druhou stranu do Akiby. Nakupuji zásoby a pak na hotel.

Nějak poslední dobou uspěchávám zápisky z cesty, ale nedá se nic dělat. Je toho moc a chtěl bych trochu zmenšit rozdíl mezi dneškem a právě zveřejněnými zápisky. Jinak nevím jestli jsem to už někde psal. Když chcete koupit jídlo nebo pití, máte tady asi tři možnosti. Koupíte tam kde zrovna jste … to vychází draze, koupíte v convicient store (řetězce malých obchůdků Family Mart, Lawson, …) a nebo si dáte práci a najdete si supermarket. Rozdíly jsou docela velké. Dvoulitrovku pití z automatů koupíte kolem 450Y, 350 v řetězci, 190 v supermarketu. Nuže, uvelebím se ve svém budlíku a jdu spát :)

Ráno jdu ke stanici Tokyo. Od ní je to kousek k Imperiálním zahradám. Cesta mě vede do parčíku s fontánkou. Je tam chládek, stín a lavičky. Sednu si a pojídám svačinku. Pak vyrážím do zahrad. Nevím proč, ale měl větší očekávání … nebo jsem rozmlsán z Shikoku … je to pěkné místo, dá se lehnout na trávu pod stromy a užívat si, ale nic opravdu dech beroucího. Kolem poledne zajdu do podzemních obchodů stanice Tokyo. Velké železniční stanice jsou tady protkány obchody. Někdy dvě patra dolů a čtyři vzhůru. Kolem třetí se ještě znovu vracím do Akiby. Chtěl bych si koupit nová sluchátka ale prodavač říká že ty co chci zrovna nemají .. ale … mají je prý v pobočce která je u vedlejší železniční stanice. Ptá se jestli tam půjdu, říkám že jo a on že mi je může pro dnešek zarezervovat … ok, proč ne. Je divné že písmena umějí ale když jim napíšu jméno tak ho absolutně nedokáží přečíst. Hodně divně kouká i na předvolbu +420 u českého telefonního čísla … njn, do Evropy daleko. Každopádně zarezervováno. Je to pěšky asi dva kilometry takže vyrážím … a pak asi půl hodiny hledám … ono “je to poblíž zastávky” je docela velký okruh … ale alespoň nacházím zcela jiný hezký obchod s Anime věcma … ok, sluchátka počkají … o půl hodiny později mám prozkoumány všechny tři patra a jsem zpět venku. Ptám se kolemjdoucího ale neví, zkouším obsluhu v jednom z obchodů, ti mě už navádějí dobře. Za patnáct minut jsem tam a ptám se na rezervaci. Vše je ok, dostávám vytouženou krabičku. Cestou zpět navštěvuji ještě supermarket a zpět do hotelu. Pro dnešek bylo chození až dost.

Každopádně Shikoku je o něčem úplně jiném. Tady je to neskutečně velké, přelidněné, anonymní, vážné, uspěchané … spousta lidí, spousta atrakcí, všichni v oblecích … jako mraveniště křížené s včelím úlem … každopádně si začínám zvykat … ve stanicích už přestávám bloudit, začínám využívat rychlejších vlaků s menšími přestupy, známé stanice už nemusím hledat.

Další den jdu do parku nedaleko Shinjuku. Je to přesný opak Imperiálních zahrad. Nečekal jsem od nich moc ale hodně překvapily. Jedna část parku je věnována východnímu stylu, takže jezírka s rybkami, našlechtěné stromy, upravené trávníky kde ve stínu odpočívá spousta lidí. Zeleň a na pozadí vysoké budovy. Druhá část jsou zahrady v západním stylu, takže živé ploty, topolové uličky i nádherná část se spoustou růžových keříků. Procházím to tam docela dlouho. Poté zpět na Akibu a spát. NIN NIN.

V hledáčku je nyní Tokijská věži … je prý o několik metrů vyšší nežli věž Aifelova. Má dvě podlaží. Už z prvního je krásný výhled takže si postupně procházím očima okolí. Na jednom hřišti dole chvíli sleduji fotbalový zápas. Přesouvám se do druhého patra … ale co to … lešení a trubky blokují část výhledu … škoda. Sjíždím do přízemí. No, není to přízemí, mají to uděláno tak že výtah sjede do druhého patra takže … všude spousta obchodů a malá, sotva viditelná šipka označující východ.

Zpět ke stanici Tokio a nabírám směr Ikebukuro. Je tam ulička s Anime obchody ale prý převážně zaměřeny na holky tak se na to podíváme … no a opravdu … na některé obchody mi odvaha nestačila. Ulice je přímo přeplněná dívčinami a připadám si tam dost … hmmm … “oni to skutečně myslí vážně … :) ”.

Dalším cílem Shibuya. Tam si najdu výhled a z něho sleduju jednu z křižovatek … zastaví provoz a chodci můžou jít odkudkoliv kamkoliv … hezké hemžení. Zpět do Shinjuku. Poblíž je Shinjuku Central Building kde je v 47 patře vyhlídka … a v přízemí mají taky vystaveny moc hezké bonzajky. Výtah na vyhlídku je zdarma a tak po prohlídce zavazadel jsem odveden k výtahu a svištím nahoru. Trochu stinnou stránkou “zdarma” je že v patře jsou dva obchody a asi nejlepší výhled je zabrán restaurací. Slunce pomalu zapadá a vypadá to nádherně … jen škoda že sebou nemám stativ … půlsekundová a delší závěrka z ruky je už moc. Bylo by nádhera tam být v moment když to všechno zhasne. Sjíždím dolů a vracím se do hotelu. Cestou ještě procházím noční Akibu … ale co to … narážím na nějaký nový obchod … a tak se vracím zas s dvěma taškama … jak to povezu je mi záhadou … NIN NIN

A je tu odjezd … zkouším všechno nacpat do batohu ale nakonec musím vzít ještě jednu velkou tašku. Dávám vše na recepci s tím že se pro to později stavím a ještě jednou vyrážím do Akiby … a opět narážím na nová místa … skrytá patra … skryté schodiště … a opět sem tam něco kupuji … ještě že už odjíždím :)

Ve čtyři hodiny jdu nazpět, loučím se v hotelu a vyrážím do stanice Tokyo. Nedaleko bych měl nasedat na autobus. Do odjezdu je spousta času a tak si sedám v jednom parčíku jdu sepisovat zápisky … pomalu se stmívá. Zaklapuji notebook a jdu se ještě podívat do parčíku s fontánkou … když dorážím vodotrysk právě ustává. Je asi deset minut po osmé. Každou celou hodinu jsou vodotrysky nejkrásnější takže si přichystávám foťák a vyčkávám. Je tam docela klid. Ve budově poblíž to vypadá že se koná svatba. Na to že je devět je to stále nějaké hodně uspořádané … přijde mi že tam mají stejný počet pořadatelů jako hostů.

Něco po deváté se vydávám na cestu k autobusu. Stále mám ještě asi hodinu čas a tak se usadím a čekám. Je hezké to sledovat. Není tu žádná budova zastávky a tak se čeká v podstatě “na ulici”. Autobus zastaví, naloží cestující a vyrazí dál. Pro organizaci toho všeho jsou tu tři mladší Japonky. Než autobus přijede bere jedna svítící hůlku a ukazuje autobusu kde má zastavit. Pak provedou check-in cestujících a když autobus odjíždí tak se mu ukloní a v úkloně zůstanou až dokud zcela odjede. I osádky autobusu se chovají dosti “nepřirozeně”. Neustále mě fascinují ty jejich upjaté pohyby. Ať dělají cokoliv, stále v pozoru. Řidič čeká u autobusu a zdvořile každého pozdraví, zkontroluje jízdenku a uvítá ho v autobuse. Pomocník bere zavazadla a pečlivě je dává do zavazadlového prostoru. Ke každému hned připne cedulku se jménem a neustále přerovnává zavazadla … neustále to působí zcela předpisově a strašně neevropsky … neubráním se úsměvu když začne papírovým kapesníkem čistit spodní hranu dvířek od zavazadlového prostoru … je půl desáté … dvacet minut do odjezdu. Přichází ke mě jedna z nich a ptá se kam jedu. Říkám že do Osaky a že to je autobus v padesát minut. Říká jestli bych jí mohl říct číslo rezervace, tak zalovím v papírech a nadiktuju ho. Vše vypadá v pořádku. Ptá se na jméno … řeknu jí ho … ukáže na jméno na papíru a ptá se jestli to je ono … dostávám cedulku. Je to prý autobus s číslem 5 a mám sedadlo 7B. Pár minut poté přijíždí autobus. Takže, zpět do Osaky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .