0
0

Další den spím až do jedenácti … po dlouhé době normální postel, nikam nemusím … i když … na dnes mám v plánu cestu do Nipponbashi. Je to oblast s mnoha obchody zaměřenými na elektroniku a otaku věci … někdy se o ní i říká, že to je taková malá Akihabara. Jdu pěšky, je třeba nevypadnout z formy. Od hotelu to je asi šest kilometrů ke stanici Nanba a pak kilometr k Nipponbashi. Jinak, jen co vyrazím tak cítím že mám strašně divnou chůzi … jak v batohu téměř nic není, téměř neustále nadskakuju. Přicházím ke hrázi řeky. Ta je hranicí Nové Osaky. V parčíku si dávám snídani a pak vstupuju na most. Jsou tam dva pruhy pro každý směr a rovněž koleje pro metro. Sotva vejdu na most hned mě napadne že bych měl sklonit hlavu a nadzvihnout hůl :) … sklonit hlavu proto, že na mostech fouká vítr a mohl by odfouknout henrovskou čepici a hůl proto, že se s ní na mostech nemá klepat. Ani jedno nemám … takže ok, jdu dál. Při chůzi sleduju nedaleké hřiště kde trénují baseball. Přesnost s jakou si hází míček i na dobrých třicet metrů … s těma bych nechtěl v zimě hrát koulovanou.

Scházím z mostu do husté zástavby a jdu kolem pilířů hlavní silnice. Temné a zaprášené obchůdky, dílny a posprejované pilíře … krása. Pak se ulice pročišťuje a já se dostávám do blízkosti stanice Umeda. Chtěl bych si konečně i pořídit mapu Osaky. Při cestě narážím Umeda center, je to parčík a kolem něj pár obchodů. Ptám se na mapku ale říkají že to mám spíš zkusit někde poblíž JR (japonské dráhy) zastávky. Při odchodu narážím na první anime obchod Animate. No, je to hodně … nezvyklé, takže, hurá dovnitř. Po chvilce už jsem jak v cukrárně. Kupuju hnedle pár věcí. Takže … zpět k původnímu problému zvanému “mapa Osaky”. Ptám se v obchodě poblíž JR. Posílají mě do JR stanice kde se mám optat na informacích. Vcházím do budov poblíž JR. Venku jsem věděl kde jsem, ale uvnitř těch budov je to nic moc. Velké prostory, podzemní podlaží kde se ztrácí přehled o světových stranách, ze všech směrů se hrne spousta lidí. Mozek se s tím snaží vypořádat, někdy lépe, někdy hůř. Vcházím do staniční budovy JR. Opět spousty uliček, obchodů, východů, podchodů, nadchodů, sem tam i pár záchodů… nuže v jednom obchůdku se ptám na mapu. Říkají vlevo, pak dlouho rovně a tam by měl být nějaký obchod s knihami. Jdu vlevo, pak dlouho rovně a když už myslím že jsem to asi přešel tak se objeví obchod s knihami. Ptám se na mapu Osaky. Anglickou nebo japonskou? Hmmm, anglická bude lepší. Mám jí, no hurá. Tak, teď už jen zjistit kde to vlastně jsem…

Zkouším se dostat do původního místa. Jdu čistě dle intuice a kupodivu po chvíli poznávám že už jsem tam byl. Dostávám se zpět do Osaka ceter a vydávám se směr Nipponbashi. Po půl hodině bych se rád ujistil že jdu správně tak zastavuji jednoho Japonce a ptám se na Nipponbashi. Dáme se trochu do řeči. Jeho zaměstnání prý je že mu volají lidé ze zahraničí a on je směruje na lidi v Japonsku. Že prý takhle jedná i s několika lidmi z Čech. No mě úspěšně nasměrovává na Nipponbashi. Ještě si dáváme maily že bychom se někdy mohli sejít. Pak vyrážím dál. Přecházím most kde je na břehu spousta růží. Následuje dlouhá ulice. Je tu spousta kravaťáků, na chodníku se pohybuje spousta kol. Docela často je vidět ženština jedoucí na kole ve vysokých podpatcích. Jsem tam. Jako potvrzení se objevuje obchod “Gundam”. Pro ty co by to zajímalo, “Gundam” je docela slavné mecha anime (spousta mangy, filmy, anime seriály, …) a v podstatě něco co mělo hodně vliv na to, že jsem anime začal sledovat. Je to dvoupatrová budova. Spousta modelů, stavebnic, triček a vůbec všeho možného ke koupi … pak ještě procházím ulicí dál a navštěvuju obchůdky na které natrefím … za poslední drobné jsem plánoval dojet metrem nazpět, ale při posledním nákupu mi dávají krásně lesklý pětisetyen a stoyen … ty si nechám, takže, hurá, jde se pěšky.

Na zpáteční cestě přicházím k velké křižovatce. Je sice řízena světly, ale i tak je u každého přechodu z obou stran dvojice policistů a v rukou mají blikající tyčky. V moment kdy je červená tak policisté stojí před přechodem a tyčkami ukazují že chodci mají stát. Samozřejmě, v předpisovém postavení … takové to neživé, strnulé postavení. Pak, předtím než naskočí zelená je slyšet “Ještě prosím nevstupujte”, zakřičí něco na druhou stranu přechodu, ti zas zakřičí něco na ně. Zní to neuvěřitelně formálně. Objeví se zelená. Jdou doprostřed přechodu. Postaví se zády k autům řeknou, “prosím, nyní můžete jít”. Ta jejich formálnost je nádherná. Pokud bych to viděl u nás … asi se smíchu neubráním … a myslím že i ti policisti by to u nás nějak nebrali … “proč jako mám strnule držet tu hůlku? prostě chodcům řeknu ať čekaj a je to ne? a proč tady vůbec mám státy? a proč mám držet blikající hůlku v obou rukou? a proč bych se měl uklonit a říkat chodcům aby vyčkali” … takhle to u nás zkrátka neděláme. Buď si to tu užívají a nebo jsou tak vycepovaní.

No. Do hotelu dorážím kolem sedmé. Vezmu si peníze, nakoupím si jídlo, pak administrativa a spát. Zítra na mě čeká důkladnější prozkoumání Nipponbashi.

Jinak dnes jsem revidoval čas který mám k dispozici a rozhodl jsem se že ho je na Osaku moc. Historická centra v okolí mě až tak nelákají … přecijen, mám za sebou 108 chrámů … tak jsem si našel ubytování v Tokyu, rezervoval noční autobus a pět dnů strávím tam. Dobré je že můžu jet nalehko, všechny věci nechám v hotelu v Osace. Za autobus dám kolem 2000Kč a ubytování mě vyjde na cca 3000kč za 7 nocí … celkem za 5 tisíc, není to málo ale není to moc. Už teď jsem zvědav jak to dopadne :) Je to spousta zařizování takže až něco po půlnoci usínám. Ráno se budím kolem desáté. Dopisuji zápisky a najím se. Do Nipponbashi jedu tentokráte metrem abych měl víc času. Opět se zanořuji do obchodů, narážím na nové věci co se mi líbí, některé koupím, jiné se slzou v oku ponechám. Vracím se vyčerpán. Zkouším dát do kupy nějaké zápisky ale téměř u toho usínám. Byl jsem zvyklý kolem šesté usínat takže to že najednou můžu být vzhůru déle je nezvyk. Další den prší. Peru si prádlo, obcházím okolí, nacházím supermarket a odpoledne obhlížím Tokio abych věděl kam jít a co navštívit. K večeru se balím a hurá na autobus. V hale jsem půl hodiny předem. Vždy vyvolávají čas odjezdu autobusu, ti kdo v ten čas jedou se odeberou k speciálnímu východu a jsou odváděni k autobusu. “gojuppun” ozve se … to je můj čas. Vstávám a jsem poslán k přistavenému autobusu. Řidič kontroluje jména. Vždy ho každému přečte, ten to odsouhlasí a je to. Když přijdu na řadu, říkám “Václav Švec”. Ukazuje na papír a ptá se “jste to vy?”. Je tam moje jméno … odsouhlasuji mu to. Vypadá to, že naše písmena jsou pro ně dosti vzdálené. Za několik minut vyjíždíme. Řidič oznamuje jaké stanice čekají a že budou tři “odpočinkové” zastávky. Pak světla zhasnou a jde se spát. No, sedačky jsou docela pohodlné, ale spát v autobuse … spousta vrtění se, hledání té nejméně nepohodlné pozice pro spánek … nuže … je šest hodin, jsem relativně vyspán. Poodhrnu záclonu a tam už se objevují první výškové budovy. Z rozhlasu se ozve “Akihabaraeki, akihabaraeki”, světla v autobuse se rozsvítí (všude je zataženo takže je tam i nyní jinak tma) a autobus zastavuje. Beru batoh a vyrážím ven.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .