0
0

Ráno vyrážím k 83 (Ichinomiyai). Je to jen kousek (díky včerejšku) a proto tam dorážím dokonce patnáct minut před otevřením razítkárny. Jsem tu téměř osamocen. Procházím chrámové zákoutí a vychutnávám si ranní klid. Pak se razítkárna otevírá a já nabírám směr k dalšímu chrámu. Cestou míjím větší jinju (svatyně). Nějak se mi dnes nechce pospíchat a tak jdu dovnitř … velmi dobrá volba. Spousta stromů, svatyněk a uprostřed velká socha draka i s pokladem. Spousta lesklých penízků se válí kolem něj. Hmmm, třeba by se nějaké daly pořídit. Rozhlížím se a vidím nějakého starce jak zalévá záhon s květinami. Jdu k němu a ptám se na dračí zlato a jestli je možné ho koupit. Přikyvuje a posílá mě k nedalekému okénku. Okénko se otvírá a dávají přede mne truhlici. Jsou tam tři velikosti. Největší je jen jeden, tři menší a asi deset malých. Vybírám si největší a tři střední. Obsluha někam mezitím odešla … opět ten divný pocit … dají před vás něco cenného a pak si v klidu odejdou … vybírám si tedy a pak čekám. Po asi minutě se obsluha vrací nazpět, zaplatím a ještě se vydám na procházku po chrámu. S pocitem velké spokojenosti pak vyrážím dál.

Dostávám se do docela husté zástavby. Je vtipné že i na místech kde už je to “pravé” město se dá občas narazit na malé rýžové políčko. V ulicích tu panuje hodně čilý provoz a pokud silnice nemá chodníky (což je vcelku často) krajnice je opravdu hodně úzká. Po dvou hodinách chůze zjišťuju že nevím kde jsem. Tedy, ne že bych byl úplně ztracen … vím že na severu je přístav a před ním velká silnice s číslem 11, po které se mám dát na východ. Držím tedy směr sever a po další hodině s úlevou narážím na silnici 11. Jdu kolem ní asi deset kilometrů … trochu mě znervózňuje že tam nejsou žádné “henro” značky. Jako by se tady ke konci někam vytratily. Ptám se tedy pro jistotu nějakého stařečka jestli jsem správně. Koukne na mapu a říká “No já už na ni dobře nevidím” tak mu řeknu železniční stanici Takamoto, která by měla být poblíž. To zabírá. Přikyvuje že je blízko. Ulevuje se mi. U železniční stanice odbočuji a vydávám se opět do vrcholků. Leží tam chrám 84 (Yashimaji). Cesta nahoru je plná visících housenek ale s trochu snahy a kličkování to nějak procházím. Branou chrámu 84 se nejdřív dostávám do parčíku. Uvnitř je dost živo. V parčíku polehává nebo posedává spoustu školáků, zřejmě jsou tu na výletě. Když jdu k hlavnímu chrámu, narážím na skupinu kravaťáků … vypadá to na vedení nějaké velké firmy … všichni se tam tváří strašně vážně a okolo nich pobíhají dvě mladé Japonky. Jdu k razítkárně a chrám opouštím. Po silničce obklopené stromy se vydávám na druhou stranu kopce odkud vede cestička dolů k dalšímu chrámu. Je už téměř poledne a tak když se objeví relativně pěkné místo s lavičkou a výhledem na město, neváhám. Baštím, kochám se výhledem když se houštin najednou ozývá rachot. Předtím jsem viděl značku že tady žijí divoká prasata tak koukám co z toho vyleze … a on nějaký Japonec. Trochu zmateně se rozhlíží a pak se mě váhavě ptá jestli nevím kde tady je lanovka. Předtím jsem studoval mapu takže to vím naprosto přesně a ukazuju mu směr … vypadá dost překvapivě “Tam tudy jsem šel. To jsem to přešel?” ptá se udiveně. Přitakávám a vytahuju mapu. Ukazuju mu kde jsme a kde je lanovka. Je tam křižovatka na které špatně uhnul. Udiveně, téměř nevěřícně na mě kouká. “Ty tady žiješ?” ptá se mě. Říkám že ne, že jsem z Čech a jen tudy procházím. “No tohle, já tady žiju a nakonec mi cizinec radí kam mám jít” a směje se u toho. Děkuje a vrací se zpět.

Z “cestičky dolů” se klube pekelně prudké klesání a opět spousta housenek. Jsem rád že nožky se vrátili k normálu. Vycházím z lesa a klesání se zmírňuje. Je tam krásný výhled. Moře na kterém plují lodě, výhled na kopec s lomem, lesy, spousta ostrůvků. Dorážím až téměř na úroveň moře jen proto abych opět začal stoupat na další čtyřstovku. Cestou míjím nějaký stánek kde sedí dva starší pánové a žena. Zvou mě dovnitř ať si odpočinu. Sedám, dávají mi čaj a bonbóny. Bavíme se o cestě. Pak se omlouvám a vyrážím dál. Od lanovky vede malá asfaltová cesta, takže pěkně s chutí do toho :) Pomalu doháním nějakého kravaťáka který se taktéž drápe nahoru. Vypadá to že ho cesta dost zmáhá ale drží se. Předbíhám ho se slovy “gambattekudasai” a vypadá to že ho to opravdu trochu povzbudilo. Nahoře, propocen jak myš si lebedím na rozhledničce s velkou sochou budhy. Ani ne po pěti minutách přichází i kravaťák, sako už teda sundal ale jelikož je trochu při těle, docela slušný výkon. Chvíli spolu diskutujeme.

Procházím si chrám a pak opět dolů … no dnes to byl poslední kopeček takže už bude jen líp. Jdu podél pobřeží až narážím na tzv. “michi-no-eki”. Je to zastávka u silnice kde jsou záchody, restaurace, odpočinková místnost. Je tady elektrika i internet … krása. Otvírací hodina je jen do 18:00 takže v šest vycházím z ven a ptám se obsluhy jestli neví poblíž o nějakém místě kde by se dalo nocovat. Radí mi cosi co je snad sedm kilometrů daleko. Ok, projdu si mapu a najdu něco blíž. Hmmm, tak v úvahu přicházejí jen tři placená místa, no ale po těch pár dnech by zas už šlo a je to k nim kousek. Jdu do prvního. Když se ptám na ubytování říká mi že to je jen jídelna ale doporučuje mi jedno ze zbývajících dvou ubytování. Ptám se i na to druhé … něco zabrebentí … nejspíš že bych měl jít raději do tohoto co říkal. Přijde mi že se mu dá věřit a tak jdu přímo tam. Dorážím na místo a zvoním. Ptám se jestli nemají volný pokoj. Ale z reproduktoru se ozve něco chraptivého … přijde mi že říká že ne. Tak se ptám tedy jestli je obsazeno. Znovu něco zabrebentí. Za mnou se ozve “To je v pořádku, mají volno”. Otočím se a tam stojí nějaká paní a říká že mám jen chvíli vyčkat. Po chvíli se otvírají dveře. Chlápek za nimi se usmívá a říká že pokoj mají. Trochu myslím že to bylo o tom že jsem se ptal jestli “nemáte pokoj?” a on odpověděl “ne” …. což tedy znamenalo ano …

Uvnitř je to pěkné, všechno nově obložené. Ptá se mě zda budu chtít “ofuro” … nuže pokud si můžu vybrat tak určitě jo. Příprava bude trvat tak půl hodiny a tak mezitím odpočívám. Zapnu televizi, ale abych pravdu řekl, téměř nikdy tam nic nedávají. Samé soutěže, pořady o vaření, nějaké diskuze, většinou to skončí že to nechám na baseballu … sice mu zas tak moc nerozumím ale alespoň to má nějaký spád a napětí. Ani ne za třicet minut mi majitel oznamuje že ofuro je připraveno … nuže hurá do bublin ….

Jako nový člověk … zalehávám … zkouším televizi a on tam Naruto … no tak hurá … pak ale opět nic … nic … nic … hmmm … jdu spát.

Budím se kolem šesté a v půl jsem připraven na odchod. Majitel mě zve na kafe. Diskutujeme, pak se mě zeptá jestli si může udělat foto … hmmm proč ne. Jde pro foťák. V televizi běží nějaké drama. Japonec právě své ženě oznamuje že odchází. Ta téměř s hysterickým nářkem prosí ať zůstane … znovu záběr na japonce … jeho vlasy jsou rozcuchány … to znamená těžkou vnitřní rozervanost … hlouběji už jít snad nejde … s bolestí ve tváři ji odstrkuje a vydává se ke dveřím … otvírá je … záběr ven … děsivá průtrž mračen, všechno tam lítá … se ztuhlou tváří zavře dveře — dosud jsem to bral jen jako nějaké drama ale tady mě to teprve zaujalo — otočí se na ní a pět sekund na sebe mlčky koukají … pak ho to přemůže a on vychází ven … pak klasika, zkouší otevřít deštník, ale je mu větrem hned vzat, ze všech sil se vydává proti přívalu větru a deště, lítá proti němu spousta věcí, plastová krabice ho zasahuje do hlavy a on se kutálí zpět ke dveřím … křičí k nim “neboj, vrátím se … jednou se vrátím” … a záběr na manželku jak už vesele štěbetá s kamarádkou do telefonu “no je to prima že už je pryč” …

No a pak že mají jiný smysl pro humor než my :)

Vrací se majitel, zdvihám se, čas vyrazit. Před domkem si mě fotí a pak hurá k 86 (Shidoji). Je to jen kousek a tak za chvíli procházím i 87. Sakryš … už jen vedlejší chrám 20 a máme tady 88 … zpět k 1 a konec. Nějak to uteklo. Po deseti kilometrech odbočka a stoupání. Měla to být zkratka … ale … no … zkratka to nebyla … po půl hodině chůze do kopce a z kopce cesta končí … pokud mě smysly neklamou, dokonce to vypadá to že mě to dovedlo nedaleko místa odkud jsem odbočoval. No, než se vracet, tak si tu teorii otestuji. Vcházím do bambusového lesa. Jde to ztuha, je to docela hustě zarostlé a ty kopce tu upraveny na asi dvoumetrové schodiště, snad tak líp drží vláhu a nesesouvají se … nevím. Každopádně se docela špatně zdolávají … navíc se sedmnácti kilovým batohem … každopádně ale lepší dolu než nahoru. Asi po sto metrech už mezi stromy vidím místo odkud jsem vyšel. Překonávám ještě pár schodů, seběhnu dolů, probrodím se hustým porostem a hurá … jsem na počátku. Vyklepat písek z bot a hurá opět vzhůru.

Na kopci narážím stojí nějaké auto a vedle něj stojí mladý pár. Když procházím ptají se na klasické otázky. Bavíme se o cestě a dávají mi čajovou lahev. Cesta je dosti opuštěná … pokud tedy nepočítám auta, těch tu jezdí dost … ale nepotkávám žádné další henry. Dlouhá, předlouhá asfaltová cesta zakončená stoupáním do 900 metrů. Cestou míjím stavební práce. Ten počet lidí kteří jsou vyhrazeni k tomu aby upozorňovali na to kudy máte jít, ukazovali vám že opravdu můžete jít je úctyhodný. Do samotného chrámu to již dnes asi nestíhám ale na vrcholku by mělo být odpočívací místo. S úlevou zjišťuju že tam skutečně je. Navíc je to taková spíše větší chata.

Další den časně zrána vstupuji do chrámu 20 (Ótakiji). V razítkárně se mě paní ptá odkud jsem. Čechy? To je evropa … z evropanů jsem tu zatím viděla pouze jednoho němce. Ptám se jestli tady mají pitnou vodu protože mi dochází zásoba. Dávám jí láhev a ona kamsi odbíhá. K naplněné lahvi mi přidává flaštičku čaje a dva anpany (pečivo s náplní – namuty namuty). Pak dolů. Kolem poledne dorážím na rozcestí které jsem včera procházel. V podstatě jsem si tady udělal takové větší kolečko. Pak už závěrečná odbočka k 88. Jdu po nějaké vedlejší cestičce a proti mě japončík. Po chvilce říká že má dům tady vedle a jestli bych tam mohl zajít. Dostávám čaj, zákusky, postupně dorážejí nějaké dvě menší holčičky a manželský pár. Ptají se na evropu a na cestu.

Hodinu poté dorážím do 88 (Ókuboji). Zvláštní pocit. Takže, jsem tu. Skutečně jsem tady. Nyní pouze do 1 a cesta končí. Konec. Hmmm. Chrám 88 je velký a neskutečně přelidněn. Od nějaké starší paní dostávám 600yenů na cestu. Nuže, vydám se to uzavřít. Vycházím z chrámu a pokračuji dál po silnici. Po chvilce vcházím do lesíka. Všímám si jak mezi stromy odbíhají pryč opice. Míjím několik polorozpadlých domů a aut ponechaných svému osudu. Pak zpět do civilizace. V podstatě k číslu jedna ještě zbývá nějakých 40km. Je to zkrátka už jen kousek. Dorážím k místu kde jsem chtěl nakoupit … mají zavřeno. Ok, pohotovostní zásoby mám. Dorážím na místo kde jsem chtěl bydlet … jen stříška a malé lavičky těsně vedle silnice … hmmm … jdu si dát nějaký nápoj do automatu. Hned vedle je nějaký dům … pár rozbitých oken, vypadá opuštěně. Nahlížím dovnitř. Jsou tam i tatami. Zkusím dveře … otevřeno. Hmmmm … ok, snad tady nestraší :)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .