0
0

Ráno jdeme s henrem z ubytovny kousek společně. On po vedlejších chrámech nechodí a proto se u křižovatky rozdělujeme. Bolest v nouze snad už pomalu odeznívá. Je to v podstatě takový cyklus. Něco začne bolet, další den je to nic moc, pak se to následně dva tři dny ještě k večeru ozve až se to vytratí. Cesta dolů vede kolem jednoho ze sloupů lanovky a tak zastavuju a odpočívám. Udělalo se mezitím pěkně. Vytahuju jídlo a baštím snídani. Jinak s hůlkama už jím docela obstojně. Pak zas dolů až k baráku odkud vyjíždí lanovka kde se zbavuji odpadků. O kousek dál leží jeden z vedlejších chrámů. Je takový trochu zapadlý a klidný. V razítkárně mají vystaveny jídelní hůlky a tak jedny beru a dávám je na pult. Paní mi je podává s tím že je to dárek. S ohledem na nohu si nyní plánuji dva cíle, jeden blíž, tak 20km a jeden dál tak 35km. Už odpoledne mi ale nožka dává důrazně znát že pro dnešek bude těch 20 až dost. Chci se tedy ubytovat u jednoho lázeňského centra. Když se ale ptám na pokoj, dozvídám se že mají plno. Obsluha mi ale řekne ať chvilku počkám, zabíhá pro nějaký prospekt a ukazuje mi ho. Krom klasického pokojového ubytování tu prý mají ještě jakási “odpočívací lůžka”. Hmmm, ok, proč ne, dál se mi dnes opravdu nechce. Problém ale trochu je že tím pádem nemám žádné privátní místo kam bych mohl odložit věci … tedy, dostávám k dispozici menší skříňku ale tam se mi vejdou tak doklady, foťák a notebooku. Nakonec tedy beru jen to nejnutnější a zbytek nechávám v recepci v úschovně. Pak už hurá do lázní, něco málo sepsat a spát.

Ráno koukám na hodinky … půl sedmé. Čas vstávat. Balím a jdu si pro věci ale cestou si všimnu něco divného na nástěnných hodinách. Ukazují půl šesté … počkat, počkat, sem se nějak překoukl … to sem mohl ještě spát … ale tak … vytahuju noťas a ještě dopisuju zápisky. V půl sedmé se zdvihám a jdu k recepci. Vydávají mi batoh, trochu mám problém to tam opět všechno naskládat. Pak si nazouvám boty a hurá ven. Před hotelem stojí zas jedno divné auto. Vypadá to že to jedna z dalších japonských posedlostí. Aktuálně eviduju pět:

1. práce – ne kvantita ale dodržování postupů a důraz na to že jméno firmy je to hlavní

2. vlasy – musí být perfektně upravené a musí jich být spousta (platí na mladou a střední generaci)

3. oblečení – v městech to je klasický oblek, všechno musí být značkové, každý pracovník je hrdý na svůj oblek

4. zahrady – “co si můžete dovolit udržovat” … chudší baráky zahradu nemají, nebo jde jen o skladiště nepotřebných věcí

5. auta – chtějí se odlišovat takže speciální kola, světla, rámy, výlisky, interiér … protikladem jsou pracovní dodávky … ty jsou jak přes kopírák … myslím že i klíčky k zapalování budou mít stejné … jinak za celou tu dobu jsem si snad nevšiml špinavého auta …

Nuže ok, vycházím k chrámu, přejdu kopec a klesám k vedlejšího chrámu. Tak nějak se poslední dobou už neustále vrací myšlenka že to pomalu končí. Už jsem téměř na čísle 80 a pak už jen osm dalších a konec. Dorážím k bráně a vypadá to že by to mohlo být ono. Vcházím a dělám kolečko. V mém razítkovém bloku mi dává razítko na poslední místo a tedy další vedlejší chrámy už budu muset brát pouze papíry. Pak se schytám odejít když se mě razítkář ptá jestli mám čas. No, čas mám. Tak říkám že ano. Vede mě ještě s dalšími dvěma henry dovnitř. Tam nám říká. “Tak tady se narodil Daishi.” Z toho co si pamatuju z průvodce to hlásá jiný chrám, ale tak hádat se o tom asi nemá smysl. Vypráví příběh o jeho životě. Narodil se, studoval ale studium přerušil. Doma mu říkaly, jdi studovat a netoulej se jen po horách. Ale on se toulal až se zatoulal do Číny. Tam se chtěl dvacet let učit éterickému budhismu a po dvou letech zjistil že už to umí a vrátil se. Tam ho pověřili stavbou velké vodní nádrže, pak dostal do správy Kouyasan, kde si udělal svoje sídlo a za pár let se odebral do nekonečné meditace.

Ukazuje nám obrazy matky a otce. Věci které se dochovaly. Když porovnávám kde jsem tak zjišťuju že jsem do tohoto chrámu vlastně ani neměl jít. Není to číslovaný chrám. Nu ale bylo to i tak zajímavé tak proč se tím trápit. Asi za půl hodiny dorážím tedy do původně plánovaného vedlejšího chrámu 17. Omlouvám se za to že téměř nepopisuju chrámy ale v podstatě pro mě představují spíše “body” kam mám dojít abych pokračoval v cestě. rčitě, jsou to důležité body … přeci jen bez nich by nebyla cesta, ale zároveň jsou to “jen” body. Tak nějak to vidím. Po návštěvě 17 se stáčím na sever. Silnice jsou dlouhé a místa na odpočinek velmi málo a tak využívám odpočívací místa pro henry. Obecně sednout si někam “jen tak” je problém … všechno někomu patří, všechno se na sebe tlačí. Po pár hodinách dorážím do dalšího chrámu, pak další a při odchodu potkávám nějakou američanku u stánku s rámen … je docela při těle ale říká že chce dojít do 88. Nezbývá než popřát hodně zdaru. K dalšímu chrámu je to jen kousek. Dělám kolečko a balím batoh když se objeví jeden známý henro. Diskutujeme. Odchází. Chci hodit batoh na záda když v ton přijde další známý henro, opět diskutujeme, opět se chystám nahodit batoh a přichází korejský henro, opět diskutujeme, radí mi kde přespat další den, opět se chystám nahodit batoh … americký henro … nuže opět diskutujeme. Z chrámu odcházím až asi o hodinu a půl později. Další chrám je uprostřed města. Cesta z něj vede kolem vojenské základny. Cestou si dávám jahodovou zmrzlinu a pak zas po šipkách dál a dál. Pro jistotu se ptám nějakého člověka na cestu. Ukazuje mi směr a já vyrážím. Ani po kilometru se ale neobjevují žádné šipky, to je divné, divné …. Silnice se začíná stáčet úplně jinam. Pátrám po nějakém záchytném bodu ale a

ni v mapě se není čeho chytit. Každopádně tudy ne … někde jsem špatně zahnul. Jdu zpět. Vedle silnice stojí auto a uvnitř někdo je. Tak přicházím a ptám se řidiče na cestu. Jako místo udávám železniční stanici která leží tím směrem. “To je úplně na druhé straně” říká. Ok, nejspíš jsem předtím řekl špatně název, takže zpět. Čas mě trochu tlačí, už teď je jasné že do chrámu nedojdu včas ale cestou snad bude nějaké dobré místo k přespání.

Po asi deseti minutách chůze slyším zatroubení, je to ten řidič a říká že mě na tu stanici zaveze. Ok, proč ne. Sedám a jedeme. U železniční stanice vystupuji, loučím se a vydávám se k chrámu. I tak je to ještě dálka a značení je dosti problematické. Šipky jako kdyby někam zmizeli. K chrámu dorážím asi dvacet minut po páté a nikdo už tam není. V blízkosti chrámu je velká vodní nádrž (myslím že to je ta jejíž výstavbu řídil Daishi). Nuže, spát se mi ještě nechce a tak odpočívám na břehu. Je tam příjemně. Svěží vánek, slunce a šplouchání vlnek. I “bydlení” už mám vyřešeno. Kousek zpět byl vidět menší parčík s přístřeškem. Když slunce začne zapadat, jdu do parčíku. Je v něm velké políčko kytek, přístřešek a záchod nedaleko … krása. Před usnutím ještě přichází dvojice nějakých japonců na prohlídku, chvíli se s nimi bavím. Pak odchází a já zalehávám. Spí se mi tu dobře. Ráno prší … a to docela dost … co nadělám … vstávám a jdu zpět k chrámu. Přicházím tam už napůl promočen. Ptám se na počasí a mnich říká že by mělo pršet tak do odpoledne.

Takže, hurá na cestu. Jdu vedle silnice kde téměř nejsou chodníky takže mě občas auta slušně nahazují. Kolem poledne můžu přejít na vedlejší silnici kde je provoz už mnohem řidší. Déšť pomalu ustává. No, tak jako tak už mám komplet promočené kalhoty a je i docela zima. Dorážím do chrámu, pak do dalšího kde navíc dostávám bochánek rýže a flaštičku čaje. Chvíli tu odpočívám. Chrámy jsou tu nahuštěné na sebe. Další chrám. Narážím tam na henra z minule. Oznamuje smutně-veselou zprávu že tady v podstatě končí. Půjde ještě k vedlejšímu chrámu 17 (tam kde jsem byl předchozí den) a pak konec. Začal totiž tady takže jeho kolečko se už uzavírá. Loučíme se. Smutné. Když odchází dává mu nějaká babička tři sta yenů. Procházím se chvíli po chrámu a když se vracím ještě ho vidím. Jde ke mě. Říká že mu to už končí takže už peníze nepotřebuje a dává mi je jako dárek … ale ať to prý té babičce neříkám. Chvíli se ještě bavíme, přichází ta babička. Přeje mu šťastnou cestu a pak mi taky dává 300 yenů. Kouknu na něj trochu zoufale a on odchází … nejspíš se trochu obává že bych mu chtěl tu jeho část vrátit.

Při odchodu se setkávám s nějakým Kanaďanem. Diskutujeme anglicky což mi stále jde o dost lépe než japonština. On si dělá pouze víkendové výlety. Říkám mu o své cestě a on je z toho dost nadšen. Pak vyrážím k ubytování, které mi včera poradil korejec. Je to normální domek. Přijímají mne bez otázek. Sprchuji se. Dostávám zákusek a čaj. Je tady internet, klid, teplíčko … krása. Ukazují mi album všech kdo tam kdy přespával. Jsou to tři plné sešity … odhadem stovky lidí. Předevčírem jich tam prý spalo pět, včera čtyři. Dnes jsme měli být tři ale jeden přijde až zítra. Říkají jestli nechci něco koupit. Nic jsem cestou nekupoval tak se ptám na nejbližší obchod. Trvají na tom že mě tam dovezou. Sedáme do auta a stařík mě veze k supermarketu. Kupuju si jídlo a pečivo. U pokladny trvá na tom že to za mě zaplatí ale jeho manželce ať to prý neříkám. Pak mě odváží zpět. K tomu co jsem si koupil dostávám plátek masa z ryby, chutná výborně. Pak se chvíli bavíme u televize a spát. Zítra je cesta ještě dlouhá.

Ráno si pochutnávám na velké snídani. Děláme společnou fotku. Jdu platit. Cena je 1000 Yenů … ale včerejší nákup stál 1000 a v pravdě, bylo to pohodlnější než mnohé bydlení za 5000 … takže vytáhnu 3000 a dávám je. Ne, ne … jen tisíc, víc je “Dame” … hmmmm … pak mi ještě na cestu dají dva rýžové bochánky.

Nevím jestli mají nějaký sportovní den ale už od rána potkávám skupinky žáků s učiteli. Jinak když potkávám samotné studentíky, tak v podstatě holčiny nemají problém a zdraví klidně sami od sebe … u kluků je to jiné, sklopený pohled, ramena dole a dělají že tam nejsou. Existují výjimky ale většinou to je takto. Každopádně v doprovodu učitelů jsou ohromně odvážní takže tam všichni zdraví, což jim s radostí vracím. Sem tam se ozve nějaké to “Hero” nebo “Haro” … no … na jejich hodinách anglické výslovnosti bych někdy chtěl být. Až k 81 to jde vcelku hladce. Jdu podél řeky. Vedle ní je nádherná tabulka aby děti nechytaly žáby, jinak je kousne strašlivá ryba … ty jejich cedulky jsou nepřekonatelné … ale i účinné … do té řeky bych teď už nevlezl. Jinak u cest je tu spousta automatů s nápoji. Vychází dost draze, asi tak 150 yenů za půl litru ale i tak je občas testuji. Mají docela hezké plechovky a vcelku zajímavé chutě. Jediné co mě zatím naprosto zklamalo byla coca-cola zero (koka-kora) … úplně normální a tu tak úplně vpravdě nemusím.

Od 80 (Kokubunji) stoupám do kopců. Procházím kolem opuštěného kola s plnou výbavou … jen tak pohozené. Nejspíš ho tu někdo nechal a šel ke chrámům na kopci. Ten pocit bezpečí je tady na zcela jiné úrovni. Ne že by to bylo absolutní, i u Japonců jsou vidět známky obezřetnosti takže určitá forma “kriminality” tady asi nejspíš existuje, je to ale zřejmě řádově někde jinde. Při stoupání narážím na další skupinku studentíků. Pár odvážlivců opět zdraví “hero”. Poprvé slyším i “Haw aru yuu”.

Kopce už prakticky vybíhám, je to fajn, naučil sem se netahat zbytečně moc vody a zásoby mám tak akorát. Život by byl ale asi jednodušší bez těch věcí které sebou nesu zbytečně. Myslím že bych dokázal tak dvě tři kila odhodit a na průběh cesty by to nemělo žádný vliv. Jsem nahoře. Nyní jdu k 81 (Shiromineji). Kolem cesty jsou naučné cedule. Krajina tady na kopci mi přijde hodně jako v Čechách v nějakém listnatém lese. Když odcházím z chrámu 81 opět potkávám skupinu “haró” studentů.

Tak a už jsem u 82. Cestou míjím jednu svatyňku. Když procházím kolem slyším “Sumimasen”, je to na mě? Ohlídnu se, jdou ke mě nějací dva staříci. Pak mi pokládají zajímavou otázku. “Proč jsi nezastavil u naší svatyňky?” … hmmm … proč jsem nezastavil u jejich svatyňky … hmmm … tak nějak cítím že to není o tom snažit se o odpověď … to by asi situaci ani nepomohlo … a z pohledu člověka který to místo udržuje stejně nedokážu nabídnout jakoukoliv skutečnou “odpověď” a tak jen vyčkávám. Druhý se snaží situaci trochu zmírnit a ptá se na klasickou sadu otázek čímž to celé trochu rozmělňuje. Na konci se tedy omlouvám a vracím se. Myslím že trochu chápu jeho pohled na věc … ale když to celé promýšlím, i já mám svoje důvody jen zkrátka máme každý trochu jiný pohled na věc.

Dorážím do 82 (Negoroji). Je to chrám na kopci obklopený starým lesem. Mimochodem. Četl jsem v průvodci že tu jsou hrozivé stonožky. “Vynoří se kdo ví odkud a kousnou”. Nějak mi to nedávalo smysl. To jako při spaní na člověka vlezou … nebo při odpočinku? Divné že? Nu, záhada vyřešena. Ty housenky visí nad cestou na pavučinovém vláknu ze stromů a to zhruba v úrovni ramen. Takže, pokud si nedáte pozor tak hup a housenka už si to po váš šplhá. Naštěstí jsem si zvykl na tu velkou henrovskou čapku takže i když se občas stane že do ní vrazím, tak nespadne na mě ale kousek přede mě. I když si na ně dávám pozor, i když mám čapku, sem tam nějakou musím zklepávat. K hlavnímu chrámu vede chodba a v ní jsou stovky sošek. Vypadá to působivě. Při odchodu se dávám do řeči s jedním henrem s kolem. Říkám že bych chtěl jít k vedlejšímu chrám 19 (Kózaji) ale nejsem si jistý cestou. Jenže, on jel na kole takže i když u něj byl, pěší cestu neví. Dle mapy by měla být poblíž. Jde se mnou kousek po cestě dolů a narážíme na odbočku s cedulkou. Stejné znaky ale na konci není znak “chrám” ale znak “brána”. Mohlo by to být ono. Loučíme se a vydávám se po ní. A po asi hodině (cca v 16:30) dorážím k bráně. Hmmm … problém je, že krom brány tam není nic dalšího a značky dál nepokračují. Nuže, jde se na lov. Obětí je ženština co jde kolem. Ptám se jí na chrám. Říká mi “No je to docela daleko. Touhle ulicí, pak zabočit vpravo, pak rovně … no a nebo tam zajdeme ne?”. Ok, jdu s ní. Jinak Japonky chodí pekelně rychle … jdu docela dlouhým krokem abych jí vůbec stačil. Po patnácti minutách dorážíme k bráně chrámu a ona se vrací. Dělám kolečko a pokračuju. Opět skupina studentíků. Vpředu a vzadu jede učitel na kole a mezi nimi běží studentíci. Když probíhají kolem tak je povzbuzuju “Faito! Faito!” :)

Po silnici jdu podél řeky. Baráčky které vypadají jak byty armády spásy. Hráči baseballu, školáci jezdící na kolech sem a tam. Podcházím první most. Zbývají ještě tři, pak obchod, najít odpočívadlo pro henry a zalehnout. K poslednímu mostu docházím po soumraku. Doplňuji zásoby v obchodu a už za tmy přecházím poslední most. Fouká prudký vítr a proto mám hlavu skloněnou (jinak mi vítr bere čapku). Najednou se kolem mě něco mihne a cítím že batoh o něco zavadil. Slyším vyjeknutí. Otáčím se. Aha, projelo kolem mě právě kolo a vyjeknutí bylo od holčiny co se nyní snaží tu kolizi ustát. Naštěstí se jí to daří (na mostu je hodně rušná doprava). Nuže, dvě odbočky a ve třetí by měl být přístřešek. Takže první, druhá … ale je taková malá … je to vůbec odbočka? … třetí … zkouším, ale nic … ok tak dál … čtvrtá … a taky nic … sakryš. Tak ještě jednu. Jo, přístřešek tu je. Uf. Zalehávám a baštím zásoby. Nedaleko je škola. I přesto že je osm večer stále jezdí školáci na kolech sem a tam. Je devět … stále jezdí … usínám.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .