0
0

Ráno je zima, odkládám budík na půl osmou. V sedm se už ale budí i stařík a mě se nějak nechce spát. Vydám se na cestu. Vstanu, vklouznu do henrovského obleku …. zima, zimá …. loučím se se staříkem a vyrážím na cestu. Chůze mě příjemně rozehřívá navíc je bezvětří a slunce začíná vycházet nad kopce. O hodinu později jdu kolem pobřeží. Usadím na hrázi a konečně si dávám snídani. Pak po silnici dál. Je vidět spousta ostrovů … možná je někde už i vidět Honšů. Procházím kolem krámku kde mají vystaveno ovoce a chci si koupit mandarinky. Mají jen velké balení takže se ptám prodavače kolik stojí jedna. Dává mi ji zdarma. Po asi patnácti kilometrech zastavuju v jednom parčíku u cesty. Je tam i budova s záchody a sprchou. Všechno vypadá opuštěně ale očividně se o to někdo stará. Toaletní papír, mýdlo, všude uklizeno a čisto.

Dorážím do chrámu 54 (Enmeiji) a při odchodu potkávám dva japončíky. S jedním se dávám do řeči. Prý před rokem cestu absolvoval a nyní to jdou společně. O několik kilometrů dál opět narážím na dalšího henra … je nějaký divný . “koničiva” řeknu ale vrátí se mi “hello”. Je to Frantík a aby to neměl tak jednoduché tak navštěvuje chrámy v opačném pořadí. Dorážím do 55 (Nankoubou). Dělám kolečko a do razítkárny kde sedí postarší pán. Ptá se odkud jsem a jelikož jsem tam momentálně sám dáváme se do řeči. Když už se chystám k odchodu tak mi říká že jsem první Čech co potkal a jestli si může udělat mojí fotku. Razítko dostávám zdarma. Dokonce mi dal zdarma i jedno na pohled. Přeje šťastnou cestu a dostávám koláček. Při příchodu k dalšímu chrámu potkávám korejského henra, právě odchází. Při odchodu z 56 jdu kolem školního hřiště. No, možná to bylo hřiště s nějakým zvýšeným režimem protože slyším šílené řvaní … něco jako když trénuje četa mariňáků … koukám na hřiště a docela to na to i vypadá. Ve formacích tam obíhají oddíly a cosi u toho pokřikují … drezura nejvyššího řádu … Čas kvapí … do 57 (Eifikuji) dorážím chvíli poté co přijeli dva autobusy plné henrů … na to že to není tak velký chrám to je okamžitě silně přelidněno. Sednu si na lavičku a vyčkám. O dvacet minut později se chrám vyprazdňuje takže si ho procházím a pak se vydávám k 58.

e to docela kopeček a zbývá už jen málo času. Pospíchám vzhůru. Zastavuje jedno auto a ptají se jestli nahoru nechci svést … je to prý ještě kousek. Děkuji ale myslím že to stihnu. Dorážím tam za pět minut 17 … razítko, ptám se na ubytování. Mají poslední volné místo takže … hurá. Převlíkám se a vyrážím do koupele. Začínám si zvykat na to že tam jsou i jiní lidé … zkrátka vlastně o nic nejde ne? Při večeři sedí ještě další dva henrové. Jednomu tedy trochu rozumím ale druhému … nějaký divný přízvuk … téměř ani slovo. První už dělá kolečko popáté … ale poprvé pěšky. Prý vždycky pozoroval z autobusu ty henry co chodili pěšky až si jednou řekl … zkusím to taky … a vydal se na cestu. Ptám se zda je to jiné … i když odpovědí si jsem téměř jist. Určitě, říká, spousta času na přemýšlení. Autobusem je to spíš takový menší závod po chrámech.

Ráno se budím před šestou a jdu spolu s dalšími dvěma henry na ranní obřad. Po něm následuje hovor, kde monk vypráví o svém životě, o věcech kterými prošel, s kterými se setkal, jak a proč se vůbec stal mnichem … chytám tedy jen máloco ale hodně jde poznat z intonace a gestikulace. Na konci děkuje a říká: “Američany nemám rád, Rusy nemám rád, Číňany nemám rád ale vás evropany, rád mám”. To potěší ne?

Procházím chrám 59 a dva vedlejší chrámy Kouryuuji a Ikiki Jizou. Kempuju kousek pod 60-tkou. Chrám 60 je asi v 700 metrech a tak se k němu snažím dostat co nejblíž abych zítra nemusel tolik stoupat. Volím tedy přístřešek který je v zhruba čtyř stech metrech. Dorážím k němu těsně před soumrakem a čeká mě tam velmi milé překvapení. Je tam batoh a v něm futon a dvě deky … krása. Najím se a ulehám ke spánku. Přijíždí auto. Vystupuje nějaký chlápek a nabírá si vodu (jsou tam vyvedené hadice s vodou z chrámu). Pak balí a všimne si mě. Zdravím ho. Přichází a tak se dáváme se do řeči. Dává na sebe kontakt a já mu píšu svůj. Dostávám ještě dárek v podobě poznámkového bločku. V noci mě budí déšť … chumlám se hlouběji.

Vyrážím kolem šesté a mírně poprchává. Jak stoupám déšť a mlha jsou silnější tak nasazuju deštník. Dorážím do chrámu. U razítkárny se dávám do řeči s jedním japončíkem a říká jestli bych mu nenapsal jméno a zem. Píšu a dávám mu to. On zaloví v taštičce a vytahuje stříbrný fudangi (vizitka poutníků – stříbrná tuším znamená že už absolvoval dvacet okruhů). Pak klesání. Cestou potkávám korejce jak se šplhá vzhůru. Ptá se jak je to daleko. Bohužel jsem těsně předtím procházel kolem cedule tak mu sděluji docela přesný nehezký údaj 2km stoupání …

Stále poprchává ale s tím jak klesám stále méně a méně. Občas na trase narážím na obrovské louže. U dvou z nich dělám odvodňovací kanál a vypouštím je … snad to dole někoho nevyplaví :)

Procházím chrámy 61, 62, 63, 64 a pak už pospíchám na místo kde se chci ubytovat. Jenže … když tam dorážím nikde nic. Na místě kde by měl být přístřešek je hřbitov a u něj zamčená jinja (svatyňka). Ok shazuju batoh a jdu se kouknou po okolí. Od místa kde jsem nechal batoh se ozve štěkot. Jdu tam … dva toulaví psi. Bez nich by se to nějak dalo ale takhle ne. Abych se ráno vzbudil a našel jen jednu botu … to by bylo na ukončení výletu. Takže nahazuju batoh a jde se dál. Asi deset kilometrů dál je park, zkusím to tam. Je kolem osmé večer a proti mě jezdí spousta školáků. Skutečně ty jejich silnice jsou docela nebezpečné místo. Před nedávnem dávali pořad v televizi jak tam srazilo auto nějakou holčičku. Mají prostě silnici a její odstavný pruh je zeleně označený. Tam chodci choďte … na chodníky zkrátka nezbývá prostor. Za tmy dorážím do parku. Je tam přístřešek takže rozbaluji a zalehávám. Asi do deset do večera ještě slyším údery z nedalekého tenisového kurtu … pak už je klid.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .