0
0

Čas se přehupuje přes půlnoc. Nastupuji do letadla a vedle mě usedá japončík ve středních letech. Ptá se proč letím do Japonska. Za chvíli už živě diskutujeme. Je to sice taková směska japonštiny a angličtiny, ale rozumíme si. Vrací se z dovolené po Evropě. Projel si Skandinávii, koukl se i do Prahy a Německa a cca po tvou týdnech se vrací zpět. Tlacháním trávíme asi tři hodiny. Stoluje se. Japonci dostávají jiné menu než ostatní. Pár hodin spánku a pak pokračujeme v tlachotu. Ohledně cesty mi dal doporučení si dát Gyuudon (nějaký hovězí biftek s rýží), Šikoku mi rozdělil do segmentů. Na severu ryby, na východě pomeranče a na severu rámen (nudle). Když jsem se ho ptal co je na východě, znejistěl a pak řekl že Tokušima a to stačí. Pak se probíralo jak by se šlo dostat na Fuji, jak na ní jel ale kleklo mu tam jeho americké (ford) auto, tak si pronajal jiné a forda si nechal odtáhnout. Že je nejlepší tam jet od 15-20.7 nebo 20-25.8, jinak je tam prý moc lidí a cesta nahoru trvá asi 6 hodin. Dostávám vizitku. K ní se dozvídám že jde o pana Kimitaku Irie a jeho rodina vlastní firmu na výrobu klimatizací a dalších domácích elektrických věcí. Pak se řeč vedla o sopkách, další hory které by stály za navštívení, aktivitě sopek, trochu o Číně, Severní Korei, Rusku … zkrátka takový smalltalk. Mix angličtiny a japonštiny byl docela ok. Výjimkou byl zápor v angličtině kde nebral v potaz zápor v angličtině a koukal hlavně na zápor v japonštině. V podstatě by se dalo říct tak že věta “Bylo tam NE horko” vnímal jako “bylo tam horko”.

Dosedáme na letiště a pak letadlo hodně prudce brzdí. V podstatě to vypadalo že pilot vzal za ruční brzdu. Při výstupu, letušky i piloti stojí nastoupeni a ke každému kdo projde pronášejí spousty zdvořilostních “…mašhita”, “…gozaimashita” a podobně. Všude čisto. Krásně značeno. Vydáváme se k imigračnímu. Připravím si vyplněné imigrační papíry ale zjišťuju že jsem někam dal lístek od zavazadla. Jdu tedy bez něj. Účel cesty imigrační trochu zaskočí . Chce ukázat obsah tašky. Prvně vytáhne najde desky s Heart sutrou a na podruhé listy s několika lekcemi japonštiny. To už má na tváři úsměv a s přáním šťastné cesty mě nechává projít. Je tady docela teplo. “Atsui, atsui” zaběduje vede mě i Kimitaka.

Dorážíme k automatům na lístky. Dostanu rychlé vysvětlení oč jde a za chvilku už mám v ruce jízdenku. Cena do Wakayamy je 860 yenů. Jdeme na nástupiště. Cosi hlásí v rozhlase. “Někdo skočil pod koleje směrem na Wakayamu a proto bude mít vlak zpoždění.” dozvídám se od Kimitaky. Chvíli ještě diskutujeme a pak říká že už mu přijede vlak směrem na Osaku. Až pojedu příště do Japonska mu mám dát vědět. Loučíme se, on nastupuje a odjíždí. Čekám asi pět minut když kolem mě projde stařenka, cosi prohodí a pohledem sjede na místo na zemi. Je tam divná šipka a nastupující lidé. No, nevím. Jestli je to místo kde pouze vystupuje, kdo ví … jdu tedy kousek vedle, kde ve vyznačeném čtverci stojí skupinka cestujících. Přijíždí vlak a já zjišťuju že značka označovala začátek vlaku. Vlaky tady stavějí přesně v určitém místě.

Stojím až na konci takže mám dobrý přehled o činnosti obsluhy. Než vlak odjede, vezme obsluha mikrofon a několikrát vyhlásí “Už pojedeme, rychle nastupte, za chvilku pojedeme”. Vrátí se dovnitř a zapíše si cosi do notesu. Opět k rozhlasu. “Prosím připravte se, vyjíždíme” a koukne se na hodinky. Vezme bloček aby tam zapsal čas, jenže chvíli nemůže najít propisku. Po ani ne deseti sekundách ji nachází. Znovu se podívá na hodinky a zapíše nový čas. Dokážu si představit že u nás by ten bloček někdo vyplnil celý při zahájení směny, další by ho vyplňoval bez dívání na hodinky a někteří by ho prostě ignorovali.

Z Kansai jedu dvě zastávky. Když dojíždíme k druhé stanici vlak zastavuje a obsluha se neustále omlouvá do rozhlasu. Dojíždíme do stanice. Následuje přestup. Ptám se kudy tudy na Wakayamu a jsem poslán na druhý perón. Stojím a čekám na vlak když pohledem zabloudím k zemi. “Ahá, tady nastupují pouze ženy.” … hmm sunu se dál. Vlak je téměř plně obsazen a tak celou cestu stojím. Hlášení jsou slabá a stěží vnímám název zastávky. Je to už asi 40 minut co jsem na cestě. Zdá se mi že slyším “Wakayama”. Vlak zastavuje tak vyjdu ven. Prvního na koho narazím se ptám. “Sumimasen. Wakayama eki desuka?” a dotyčný přitaká. Hurá…

Hotel je kousek od zastávky a prakticky hned ho nalézám. Do papírů vyplňuju “CZECH REPUBLIC” ale paní za přepážkou se anglicky táže “Co to je za zemi? Jak se to čte”. “Cheko kyouwakoku desu” získám tím její mírně překvapivý pohled. “Nihongo wakarimasuka?” …. “Nanto naku dake … “

Dorážím na pokoj a zjišťuju že sem si na recepci zapomenul příruční tašku. Rychle dolů. Dole už tašku objevili a diskutují co s ní. “Sumimasen. Wasuretamonodesu” říkám, beru tašku a mizím zpět do výtahu. Zpět do pokoje a hurá do sprchy.

S menší improvizací se daří zprovoznit redukci do zásuvek. Ověřuju že se všechno nabíjí.

Pouštím na chvilku televizi. Nejpodstatnější informace je “Kawaii is happiness” (roztomilost znamená štěstí).

Zítra vlakem na Kouyasan.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .