Japonsko 13.část–Vichr z hor

Pobyt na tomto místě měl jednu nevýhodu. Každý vlak se mnou pěkně zatřásl. Dobrá zpráva byla, což jsem s úlevou zjistil, že po desáté večer vlaky přestaly jezdit. Asi ve dvě ráno mě budí první kvílení větru. Usínám. Ráno je neskutečná čina. Jsem asi sto metrů od pobřeží a údery vln jsou i tak občas dost silně slyšet. Do okna buší vítr a déšť. Asi v sedm hodin slyším rotoped. Děda v nepromokavém oblečení vchází a ukazuje zkřížené ruce. Dneska bude počasí špatné celý den. Nezbývá než děkovat … pokud bych zůstal v tom altánku s krásným výhledem na moře, měl bych teď za sebou krušnou noc. Den utíká překvapivě rychle. V chatce je docela dost komixů a knih … knihy nedávám ani náhodou ale komix, to je fůra obrázků a to stačí. Když se zdá že nečas trochu polevuje jdu si odskočit na vlakovou zastávku která není dál než 50 metrů. Cestou míjím otevřený průchod v hrázi. Dvou až třímetrové vlny se tam valí na pobřeží a vítr fičí obrovskou rychlostí. Ještě před nedávnem jsem si říkal že ty hráze jsou docela nic moc, protože, když je horko, nefouká za nimi vítr takže se člověk pěkně potí … no už je mi jasné že to za to stojí. Vrátím se i tak napůl promočen. Za den napočítám čtyři henry kteří i přesto jdou. K večeru přijíždí děda na rotopedu. Zítra by se mělo počasí zlepšit. Hurá!

Ráno v půl šesté vstávám. Zkusím to dnes trochu nahnat. Oblast v které budu následující týden má asi největší poměr srážek vs. slunečné dny tak je toho třeba využít. Než odejdu, nechám tam 2000 yenů a stálo to možná za mnohem víc. Po dvou hodinách chůze … to už jsem ušel tak osm kilometrů se za mnou ozve troubení. Ten děda mě našel (a to bylo víc možností kudy jít). Říká že peníze nechce a vrátil mi ty 2000.

Je zajímavé jak po čase člověk potkává známé tváře. Když diskutujeme, sem tam někdo pronese zmínku o německém henrovi (Max z počátku výletu), po cestě vídám známé hole, čepice, batohy (zpětně rozpoznávat Japonce je pro mě skutečně dost složité) … je to takové proplétání se. Jeden den ujdu víc já, další den zas někdo jiný, jeden se zdrží na oběd, druhý na nákup … pak někdo odpadne a už vidět není ale zas se objeví nový batoh, nová čepice, nová hůl. Což mi ještě připomíná problém loučení. Není naše univerzální “na shledanou”, které můžete říct komukoliv a kdykoliv. V obchodě tady zkrátka poděkujete a odcházíte. Sem tam pro henry používám “michiniaimas” neboli “setkáme se na cestě” ale přijde mi že to má ještě i nějaký další podtext … takže, když je za co, tak se loučí děkováním. Když není za co, tak to sklouzává na “kyoutsuketekudasai”(opatrujte se). Každopádně naše “na shledanou” mi tady občas chybí.

No, jde se mi dobře takže v původním cíli jsem v jednu hodinu. Ok půjdu dál. Do dalšího chrámu dorážím v moment jakéhosi tradičního vystoupení. Udělám obvyklé kolečko a pak si chvíli užívám vystoupení. Nějaká babička tam má stánek s cukrovinkami. Přichází i jeden japonský pár co jsem se s ním bavil v předchozím chrámu a provádí mě tam. Před odchodem mě ještě berou k babičce ať si vezmu nějaký ten bonbón na cestu. Babička se rozpovídá jak kdysi taky obešla Shikoku. Dnes už prý nemůže tak alespoň vypomáhá na slavnostech. Ještě chvíli diskutujeme, pak se rozloučíme, do hrnku jí hodím stoyenovou minci, nahazuju batoh a vyrážím k odchodu. Udělám pár kroků a babička volá ať počkám. Do rukou mi dává plnou hrst bonbónů na cestu. Mňam.

Další chrám je na vrcholku kopečka kde je i botanická zahrada. Jdu po henro stezce a tak najednou koukám že jsem uvnitř a to bez jakéhokoliv vstupného. Tak si jí procházím a skrze vstupní bránu jdu k chrámu. Po obvyklém kolečku ale stále zbývá dost času. Dle mapky je možnost tady přespat ale … no … ok, tak zkusím ještě jeden. Tentokrát jsem to už ale asi přepísknul. Čas neúprosně ubíhá a já jdu co nejrychlejší chůzí k dalšímu chrámu. Je mi jasné že včas nedojdu takže přespat musím někde poblíž abych se nemusel zítra příliš vracet. Cestou koukám po nějakém místu kde bych mohl přespat ale krom jedné autobusové zastávky s krátkou lavičkou nic. Dle mapy tady v okolí přespání není. Ke chrámu přicházím asi až v 17:15 (chrámy jsou otevřeny do 17:00 … respektive razítkárny). Jdu prázdným chrámem ale jedné strany zaslechnu nějaký zvuk. Podaří se mi tam zastihnout nějakého chlápka zrovna na odchodu. Ptám se ho na ubytování a on ukazuje na otevřenou velkou garáž na parkovišti pod chrámem. Je to zřejmě správce. Říká že jsou tam záchody i voda … takže všechno co potřebuju. Zalehávám a nemůžu se zbavit pocitu že socha (mám na ní výhled z garáže) má nějakou divnou ruku … divné.

Kolem deváté přijíždí na parkoviště auto. Vyjdou dva studentíci a jdou do chrámu. Nevšímají si mě tak je nechávám být. Zazvoní zvonec a po asi deseti minutách se vrací. Řeč ustane když si mě všimnou. “Nějaký člověk” je slyšet jak říká jeden druhému. Procházejí kolem, tak jim ještě řeknu “konbanha”(dobrý večer). “To teda nechápu” je po chvilce slyšet od druhého. Pak odjíždějí.

Trhám rekord 43 km.