0
0

Středa 6.3.

Minulé týdny byly tak nabité, že v tom mám pořád ještě zmatek. Jednu chvíli nás v bytě bylo 16 včetně návštěv, teď je tu nějak prázdno. Všichni jsou někde rozjetí. Ani klid mně ale nevyhovuje, nemůžu se soustředit na práci…

…potkal jsem se s britským profesorem Peterem Williamsem a domluvil s ním spolupráci na projektu, který tu dělá s Redou Fisharem. Vytvořili jsme se Slovenkama tradici společných nedělních snídaní. Rija odjela domů. Holkám neteče teplá voda, tak se sprchují u nás 🙂 Laďovi čtyři kamarádi odjeli a jedna přijela. Milošovi přijeli 3 kamarádky + 1. Nastěhoval se nový spolubydlící – imunolog Jirka z Brna. Nedali nám stipendium. Začali kvést stromy.

Zítra jedu do Dahabu.

Sobota 16.3.

V Dahabu to nemělo chybu. Jeli jsme brzo ráno Ondřejovým autem a dorazili jsme kolem poledne. Jako již tradičně jsme se ubytovali v kempu Alaska. Je to nejen levné, ale hlavně velmi příjemné místo.

Hned odpoledne jsme šli k moři. Rovnou k útesu naproti Light House. Potkali jsme tam ještě Miloše s Ahmedem a s návštěvou (tak jsem se s holkama nějak míjel, že jsem si jich ani pořádně neužil. Škoda…). Ti ale večer odjížděli na Sv. Kateřinu a Mt. Sinai.

Light House je slovensko-maďarská potápěčská základna. S Imrem, který ji provozuje, jsme měli už dopředu domluvené, že si zkusíme ponor. Klienti mu odjeli, takže na nás měl čas. V pátek jsme tedy posnídali – samozřejmě na pláži, a s trochou obav vyrazili. Nejdřív jsme dostali instruktáž, jak se jmenují a k čemu jsou jednotlivé součásti výstroje, jak se ve vodě pohybovat, jak komunikovat, co dělat a co ne. A hurá na to 🙂

Bylo nás dohromady 7, takže se finále odehrálo nadvakrát. Ondřej s Andreou šli v první várce, já v druhé. Problém nastal už při oblékání neoprenů – netušil jsem, že jsou tak těsný (asi bych měl zhubnout 🙂 Potom 12 kilo zátěže, žaket s lahví se vzduchem, do ruky masku a ploutve a šli jsme.

Na mělčině jsme nejdříve zkoušeli, jaké to vůbec je, dýchat pod vodou. Naučil jsem se taky vyprazdňovat masku, když do ní nateče voda. (Ono stačí, aby se člověk třeba usmál, objeví se skulinka a je to. Potom je potřeba mírně zaklonit hlavu, nahoře masku přidržet a silně do ní vydechnout nosem. Vzduch vytlačí vodu a je hotovo.) Jediné, co jsem nezvládl, bylo si masku pod vodou úplně sundat a znovu nasadit. A při tom dýchat. Jakmile se mi voda dostala na nos, tak bylo s dýcháním konec a musel jsem na hladinu. Budu to muset trénovat ve vaně.

Ale to už jsme šli do hloubky. Teda nejdříve jsem musel přibrat ještě další 2 kila zátěže, protože jsem se nemohl potopit 🙂 Ale dál už to byla pohoda. Foukáním do nosu jsem vyrovnával tlak v uších, takže mě vůbec nebolely, vypoštěním a napouštěním žaketu jsem reguloval klesání nebo stoupání. Zkoušel jsem taky regulovat polohu jenom množstvím vzduchu v plicích – a ono to fungovalo… Dole to bylo nádherné a děsná pohoda. Barvy sice nic moc (červená se ve vodě rychle absorbuje, takže všechno bylo do modra a do zelena), ale mohl jsem se jen tak vznášet, klasat si nebo zase stoupat, hrát si s polohou…

Ale nebyl bych to já, abych si nenašel ještě nějaký problém 🙂 Při výstupu jsme se zastavili ještě v třech metrech, když tu najednou – došel mi vzduch. Nejdřív jsem si myslel, že je jen nějak zablokovaná automatika, tak jsem vydechl a znovu se nadechl. Ale už nic. Naštěstí jsem nepropadl panice zcela (a bylo to v malé hloubce), takže jsem stihl naznačit instruktorovi, co se děje a tradá na hladinu. Láhev byla úplně prázdná, takže mi ani nenafoukla žaket a musel jsem se tam nějak udržet sám. Ale zvládl jsem to už bez problémů. Nakonec se ukázalo, že tlakomět se „zasekl“ na 1O jednotkách (sice už v červené oblasti, ale byli jsme už na výstupu) a instruktor si proto myslel, že to ještě na minutku vystačí. Ale nic se nestalo a vzhledem k tomu, že to bylo těsně u břehu, to ani nebylo nebezpečné. Spíše zajímavá zkušenost…

Ve zkratce: délka ponoru – 34 minut, největší dosažená hloubka – 10,4 metrů, dojmy – SUPEEERRRR… 🙂

V květnu absoulvuji celý kurs…

Čtvrtek 28.3.

Dnes není ani čtvrtek, ani 28. března. Vím, že se to nedělá, přepisovat data, ale až po měsíci jsem se dostal k tomu, abych doplnil následující zážitky. A aby v tom nebyl zmatek, tak se tedy vracím ke starým datumům…

Mám tu další návštěvu. Přiletěla Miška a za dva dny ji následovala Jitka (moje teta) a Michal (Míšin kamarád). Zatím setrváváme v Káhiře, takže nastal obvyklý scénář – Muzeum, Dervišové, Koptské město…

Včera byla Miška nemocná, tak jsme ji nechali doma a vyrazili jsme na pyramidy. Docela foukalo a nebyla zrovna nejlepší viditelnost, ale později se rozjasnilo a bylo vidět až do Sakary. Jako obvykle nám měli tendenci neustále nabízet projížďku na koních nebo velbloudech, ale prozatím jsme odolali.

Dnes už bylo Míši líp, tak jsme obhlídli citadelu a islámské město. Zítra jedeme do pouště…

Sobota 30.3.

Z autobusu jsme se nechali vysadit v Bílé poušti 30 km severně od oázy Farafra. Vypadá, jako by v ní rostly obří bíle houby. Jsou to křídové útvary zformované do bizardních tvarů. A co teprve noc pod hvězdnou oblohou. I když jsem se popravdě moc nevyspal, protože mi i v teplém spacáku byla pěkná zima. Asi jsem se tu moc zhýčkal.

Ráno jsme se šli projít na druhou stranu od silnice a po poledni chytili stop do Farafry. Díky tomu jsme unikli menší písečné bouři, kterou jsme přečkali už v oáze. Při cestě náklaďákem, který nás vezl, jsme projížděli silniční kontrolou. Řidič jim evidentně neřekl, že má někoho na korbě. Zjistili to, až když jsme odjížděli a bylo legrační pozorovat, jak zmateně vybíhají z budky. Na další kontrole o nás už ale věděli, takže se nám zaběhnutý „systém“ podařilo narušit jen nakrátko.

Stejným autobusem, který nás včera vysadil v poušti, jsme dneska dojeli až do další oázy – Dachly. Ubytovali jsme se v hotelu Anwar (10 EL včetně snídaně) a domluvili si na zítřek výlet oázou.

Nejlepší z celého dne ale asi byla sprcha…

Neděle 31.3.

Po snídani jsme my čtyři, pan Anwar (majitel hotelu), a řidič vyrazili autem za atrakcemi, které rozlehlá Dachla nabízí. První zastávka byla na starém hřbitově, který byl „very old“ (rozuměj – prý 400 let) a kde se daly krásně vysledovat třídní rozdíly mezi majiteli hrobek a hrobů 🙂 Do jednoho z hrobů byla proražena díra a byly v něm vidět poměrně zachovalé mumie.

Druhou plánovanou zastávkou byly horké prameny. Nefungovalo ale čerpadlo, takže nebyla voda… U druhého pramenu byl zrovna školní výlet, tak že prý pojedeme jinam. Daleko jsme ale nedojeli. Na cestě zapadl autobus a když jsme za ním zastavili, tak nám zhasl motor. A už nenaskočil… Hodinu a půl těm broukům Pytlíkům trvalo, než se jim to podařilo nějak opravit. Přitom se nedalo pořádně vydržet ani v autě (strašné vedro) ani venku (prudký vítr a písek působil jako kvalitní akupunktura). Nakonec to ale dobře dopadlo.

U dalších pramenů (jsou to vlastně jen betonové skruže, do kterých se čerpá teplá „minerálka“, která se potom rozvádí do zavlažovacích kanálů) jsme dostali beduínský oběd. Skládal se z chleba, výborného silného sýru a ještě silnější cibule. A po obědě koupačka… Potkali jsme tu také starostu blízké vesnice, který nás pozval k sobě na čaj. Měl to doma celkem pěkné a útulné. Hlavně se nám líbila rozstříhaná fotka Mubaraka. Toho tam měl vůbec v mnoha exemplářích.

Další atrakcí bylo staré hliněné město v Al-Kasru. Bylo pěkné, ale už toho na nás bylo moc. Nevím jak ostatní, ale já jsem ho ani pořádně nevnímal. Chtělo by to tam strávit víc času a v klidu a pohodě si ho prolézt. Na závěr jsme zavítali na písečné duny. V Namibii jsou sice větší a hezčí, ale ani tyto nebyly k zahození 🙂

Každopádně to byl ale vydařený výlet, který za těch 30 liber stál. Večer jsme se sbalili a autobusem vyrazili do Assiutu (policejní šaškárna jako vždycky – jen se nás co nejrychleji zbavit) a odtud vlakem do Luxoru…

Středa 3.4.

V Luxoru jsme se pro tentokrát ubytovali v hotelu Grand (7 EL se snídaní a s terasou na střeše). Dopoledne jsme relaxovali a první odpoledne věnovali prohlídce Luxorského chrámu. Je moc pěkný, večer celý nasvícený. Původně byl alejí sfing spojen s chrámy v Karnaku a s chrámem Hatšipsut na západním břehu.

Stejně jako minule s bratrem jsme si i tentokrát domluvili (a zaplatili 🙂 výlet na západní břeh. Ale tak jako Herr Doktor mluvil moc rychle, tak Aladin (současný průvodce) zase všechno donekonečna opakoval. Tím nás dokonale ulondal a v posledních hrobkách jsem ho už vůbec nevnímal. Po návratu do města jsme si proto museli odpočinout na feluce…

Dnes ráno jsme se pěšky vydali do Karnaku, kterému jsem věnovali celé dopoledne. Já ten chrámový komplex považuji za nejlepší část luxorských památek a myslím, že se ostatním chrámový komplex líbil. Protože jsem to tam už znal, tak jsem se teď zaměřil na focení zvířat vyobrazených na hieroglyfech.

Neděle 7.4.

Ve čtvrtek jela Jitka s Michalem na Abu Simbel, chrám 300 km jižně od Asuánu, který byl v 60-tých letech přesouván kvůli výstavbě Násirovy přehrady. Po cestě se jeden z mikrobusů z kolony vyboural – 2 mrtví na místě a několik turistů těžce zraněných. Pěkný začátek dne… My s Míšou jsme se vydali na prohlídku asuánských ostrovů. Na Elefantidě je nubijská vesnice. Docela kontrastuje s turistickým Asuánem, žije si vlastním poklidným tempem, jsou tu rozlehlé palmové zahrady. Odtud jsme se za 5 EL oba veslicí přeplavili na další – Kitchenerův ostrov, na kterém je botanická zahrada. Míše se tam moc líbilo a evidentně nelitovala, že neviděla světoznámý chrám.

Pátek jsme skoro celý strávili na feluce. Zaplatili jsme si plavbu do Kom Omba, města asi 40 km po proudu. Díky tomu, že jsme si výlet domlouvali pozdě, byli jsme nakonec na lodi jen my čtyři plus „kapitán“. A bylo to tak akorát. Nedovedu si představit, že by nás jelo 8, což je prý normální počet. Ale takto to bylo velmi příjemné. Kapitán po cestě i vařil, tak nám nezbylo, než se občas věnovat i řízení lodi. Mohl jsem si alespoň připadat jako velký nářečník… Nezdá se to, ale když trochu foukne vítr, tak je feluka dost rychlá. Bylo nám vedro, tak jsme se chtěli vykoupat. Museli jsme se ale přidržovat lana z lodě, protože uplavat by to nešlo. Chvílemi byla rychlost taková, že mi to strhávalo trenky 🙂

Chrám v Kom Ombu je malý, ne moc zachovalý, ale pěkný. Jinak ve městě není nic pozoruhodného. Na turisty tu asi nejsou moc zvyklí, protože když jsme procházeli město na nádraží – 4 km v prachu a na slunci, tak z nás děti měly druhé vánoce. Občas i nějaký ten kámen přiletěl. Cesta vlakem do Káhiry už proběhla bez zásadních událostí.

Dneska máme rest. Teda vlastně ne tak docela 🙂 Já vyřizuji maily za poslední 3 týdny (asi 200) a Míša s Jitkou perou. Zítra ráno razíme do Dahabu…

Úterý 9.4.

Dahab už nikdy nebude to, co dřív. Přijeli jsme v pravou chvíli, abychom stihli poležet na poduškách v poslední restauraci na pláži. Všechny ostatní zrušili a i tu poslední jsme už večer nenašli. Velkolepé plány na rozvoj města s válením se v restauraci přímou moře nepočítají, zato se betonuje cesta na „promenádě“. Z Dahabu se tak stává tuctové turistické město 🙁

No dobrá, dost sentimentu. Nakonec to asi nebude až tak hrozné. Prostě se mi to jen předtím líbilo víc. Dokonce i ty restaurace se vracejí na pláž, tentokrát ale jen se stoly – ležení zůstalo za cestou…

Korály tu ale zůstaly a snad ještě nějakou dobu vydrží. I když jsem se teda musel rozčílit, když kousek od cedule „Do not stay on coral reef“ po něm pobíhali dva potetovaní …., co si hráli na velké potápěče. Tak jsem jim aspoň od plic vynadal. A servítky jsem si nebral. Dovedl bych šnorchlovat a koukat na ryby celé hodiny. Teď je sem navíc přinášen plankton, takže je tu neuvěřitelné množství ryb a každý den objevuji nějaký nový (pro mě) druh.

Program je tedy dán – snídaně, moře, večeře…

Sobota 13.4.

Michal s Jitkou odjeli v noci na Mojžíšovu horu, aby se podívali na východ slunce. My jsme si taky přivstali s předsevzetím, že se podobně, jako o vánocích, vydáme do pouště a do hor. Vydali jsme se podél pobřeží. Míša si v dálce vybrala jeden vrchol a řekla, že jdeme na něj. Považoval jsem to nejdříve za vtip, záhy jsem ale pochopil, že to myslela vážně. Nakonec jsme se – po jedné zacházce od pobřeží do pásma hor rozhodli, (dalo mi to ale práce :-), že to asi přece jen není to pravé. Šli jsme jen v sandálech a terén na to věru nebyl stavěný… Pokorně jsme se vrátili k pobřeží a šli dál. Dorazili jsme až k Blue Hole…

„Modrá díra“ je zajímavý přírodní útvar. Bezprostředně při pobřeží je tu velký komín v útesu, který je hluboký přes 80 metrů. Jezdí sem hodně potápěčů pro zážitek z ponoru do 60 m (víc je to se vzduchem už problém). Jinak se tu dá ale i šnorchlovat 🙂

Vyráželi jsme v 9 ráno a pět hodin na sluníčku udělalo svoje. Míša se spálila, i když byla ráno namazaná, mně to taky trochu přismahlo krk. Oba jsme byli vysušení jako tresky. Snad nám vystačí Panthenol…

Pondělí 15.4.

Z Dahabu jsem jeli nočním autobusem. Byl proklatě drahý, zato v něm bylo méně místa na nohy. Mišce z toho otekly lýtka a kotníky.

Tyto dva dny jsme strávili v Káhiře ve znamení nákupů a posledních prohlídek. Michal s Jitkou odjíždí, tak jsem koupil a poslal po nich tři šíši. Třeba na nich zbohatnu 🙂

Byli jsme se podívat do opravených „měšťanských“ domů severně od Khan Al-Khalii na ulici Darb Al-Asfar. Jsou to spíše paláce se zahradou v atriu, pečlivě zrekonstruované (a podle fotodokumentace to musela být fuška) a zařízené. A hlavně – můžete je procházet sami bez průvodce, posedět na polštářích v pokojích a vychutnávat atmosféru a nechat pracovat fantazii. Má fantazie pracovala natolik, že jsem spokojeně usnul 🙂

Nastalo oficiálně léto – policajti vyměnili černé uniformy za bílé…

Úterý 16.4.

Dnes jsem byl na „koberečku“ na ministerstvu školství. Přišel jim dopis z fakulty, že už jsem dlouho nebyl ve škole. Zpytoval jsem svědomí a vzpomínal, co jsem vlastně celou tu dobu dělal. Výsledek ale není až tak hrozný.

Měsíc jsem cestoval, s čímž jsem dopředu počítal a s čímž museli počítat i ve škole. Bylo by neomluvitelné být půl roku v nějaké zemi, kterou nakonec ani pořádně nepoznáte. Takhle jsem měl alespoň čas si uvědomit souvislosti, které tu ovlivňují nejen životy lidí.

Kromě toho jsem v té době vyrobil poster, spočítal něco statistiky, přihlásil se na konferenci, začal pracovat na databázi článků o Nilu…… Mohlo to být horší. Navíc musím přiznat, že mi zdejší škola zas až tak moc nedala. Tedy kromě toho, že jsem poznal sympatické profesory, kteří mi dali kontakty na lidi ve výzkumu, a kromě toho, že jsem konečně docenil podmínky, jaké mám ke studiu doma, už nic. Tedy alespoň nic, na co bych si zrovna mohl vzpomenout…

Na ministerstvu byli vstřícní a vypadalo to, že mě pochopili. A že mám jejich „podporu“. Tak tedy vzhůru do práce. A na cesty…

Čtvrtek 18.4.

Tak Míša už je doma…

V pondělí jsme vyprovodili Jitku s Michalem a poslední dva dny strávili v Káhiře. V úterý se mi udělalo špatně. Křeče v břiše a průjem, teplota 38 °C. Do toho ministerstvo… Nadopoval jsem se místním Antinalem a Imodiem a celý den prospal. Naštěstí to za den přešlo a včera mi už bylo natolik dobře, že jsem jel s Míšou na pyramidy a do muzea. Je to ostuda, ale v muzeu jsem byl poprvé a asi ne naposled. Je toho tam tolik, že na to hodina, kterou jsme měli, nestačí. Připadá mi ale jako výhoda, že už jsem byl v místech, odkud exponáty pocházejí a dovedu si tak představit a domyslet souvislosti. Jako ideální mně připadá jít do muzea aspoň dvakrát. Před a po cestování po památkách.

Teď mám pár dní „volno“, tak makám jako barevnej. Dodělávám databázi pro Redu (a vlastně i pro sebe, protože ji nehodlám používat jen na Nil) a ani mi to nedá spát.

Středa 24.4.

V pondělí přijela Šárka – pravděpodobně už definitivně poslední návštěva. A přivezla buchtičky a vínko. A slivovici.

Začali jsme zvolna – muzeum, Káhira, dervišové… Naštěstí ji mohu svěřovat kamarádům, takže mi zbývá čas na práci. (Doufám, že mi to odpustí) Včera jsem spojil příjemné s užitečným. Zajeli jsme ještě s Jirkou lodí do Kanateru, ukázal jsem jim centrum, kde pracuji, a domluvil jsem se s Redou. Miloš tu má taky návštěvu, se kterou jel večer do Luxoru, takže předpokládám, že teď Šárka obdivuje luxorské rozvaliny a hroby a vůbec ji nevadí, že s ní nejsem.

Konečně jsem dodělal tu prokletou databázi a teď už jen zbývá doladit grafické rozhraní. Včera jsem kvůli tomu šel spát až dneska v 5:58. Připadám si poněkud znavený, asi to bude tím, že jsem v osm zase vstával a jel do Kanateru. Po dlouhé době jsem tam potkal jednu kolegini a domluvil jsem si s ní spolupráci při zpracování dat z výzkumu výskytu parazitů u hospodářských ryb.

Zítra je svátek, potom pátek, takže Egypťani nepracují. Nevím, jestli bych s nimi neměl „držet basu“… ;o)

Neděle 28.4.

Už je zase neděle, 00:08. Byl jsem taktně upozorněn, že jsem v minulých zápisech nasekal spoustu chyb. Tak doufám, že se mně je podařilo všechny opravit. Nebo aspoň většinu.

V pátek jsme byli na trhu na Midan Ataba. Milošovi kamarádi Záboj a Onyx (Honza) tam úspěšně prodali plynový vařič, který si koupili po cestě do Egypta z Turecka (trvala jim stopem a autobusy 3 týdny). A potom jsme se zhurta pustili do knižních stánků. Výsledkem je, že jsem chudší o 120 liber a bohatší o 5 biologických knih.

Včera jsem byl v Kanateru a s nelibostí jsem zjistil, že připravená databáze nefunguje zcela tak, jak jsem si představoval. Budu ji muset ještě doladit. Od Redy jsem konečně dostal na analýzu nějaká data, tak mám teď o zábavu postaráno. Venku je stejně dost škaredě.

Šárka je v oáze Baharíja…

Pátek 10.5.

Tak Šárka šťastně dorazila domů. Ze začátku jsem se jí moc nevěnoval, ale vypadá to, že jí to ani nevadilo. Kamarádi jsou evidentně dobří průvodci… 🙂 Pár dní jsme strávili ještě spolu s Jiřím a Ondřejem v Dahabu. Dokonce jsem se přemluvil a vylezli jsme na Mojžíšovu horu. Podle legendy na ní prorok dostal od Boha desatero přikázání. Na kopec se chodí přes noc, aby tam člověk zažil východ slunce. I my jsme tam šli v noci. Měli jsme s sebou spacáky, aby nás nepřekvapila zima. Já jsem si ale zapomněl věci na převlečení, takže jsem musel vzít zavděk o 2 čísla menší mikinou od Šárky. I tak mně ale v letním spacáku byla zima a horká čokoláda v kiosku na vrcholu přišla opravdu vhod. (Mimochodem, už jsem viděl magičtější východy slunce. Se stovkou turistů kolem to nebyla žádná romantika….)

Konečně jsme také zavítali do Alexandrie. Je to příjemné přímořské město, které má úplně jiné tempo než Káhira. Naštěstí jsme tu ale byli ještě mimo plnou sezónu. V létě se sem dočasně stěhuje 10 miliónů egypťanů, kteří to už nemohli vydržet v Káhiře. Navštívili jsme tu všechny významné turistické atrakce: katakomby z římského období, amfiteátr, řekořímské museum, pevnost a pobřežní promenádu.

Zítra jdu po dlouhé době opět na fakultu. Na plno se rozjela broskvová a melounová sezóna…

Pátek 24.5.

Dneska ráno jsem se vrátil z Dahabu. Kolikrát že jsem tam už byl? Ani nevím. Ale je to zaručeně místo, které mi z celého Egypta nejvíce učarovalo. Nádherná poušť a ještě krásnější moře. Vždy jsem měl představu, že se u moře nedá vydržet déle než dva, tři dny. Ale tady jsem vydržel šnorchlovat a koukat na tu podmořskou zahradu celé hodiny a dny.

Tentokrát jsme ale měli program předem domluvený. 4 dny intenzivního studia… A potápění. Přijeli jsme s Honzou do Lighthousu na potápěčský kurs. Od rána do večera jsme četli učebnici, koukali na instruktážní video… a potápěli se. Celkem jsme během kursu absolvovali 8 ponorů, které se skládaly z části s podvodním cvičením (sundávání masky, dýchání z jedné automatiky s partnerem apod.) a z části věnované koukání. Koukání na ryby, korály a vůbec na tu všechnu krásu. Většinu ponorů jsme absolvovali přímo u základny na útesu Lighthouse, jednou jsme jeli na blízkou lokalitu Islands. Tam je úplné bludiště tvořené korály, ve kterém jsme se proplétali přes půl hodiny v průměrné hloubce 12 m.

Neutopili jsme se a úspěšně jsme složili testy. Ne nadarmo se říká: „Jaký učitel…“ – viď Jožko? Výsledkem našeho snažení je, že jsme od nynějška držiteli licence ISD Open Water Diver, která nás opravňuje potápět se s partnerem do hloubky 18 m. Tedy v ruce ji ještě nedržím, bude na mě čekat doma 🙂

Těžko ale říct, jestli to bylo šťastné rozhodnutí. Obávám se, že v tomto případě bezezbytku platí: „Kdo jednou zkusí, nechce jinak…“ Po dvou dnech jsem měl takový „absťák“ a depresi, že jsem musel jít na další ponor. Honza už byl v Káhiře, tak jsem se potápěl s Pepou Lukešem. Změnili jsme i lokalitu a místo přímo u Lighthousu jsme se jeli potápět do blízké Eel garden – úhořové zahrady. Opravdu tu z písčitého dna „rostou“ úhoři (přesněji Gorgasia sillneri) a i okolní korálový útes je nádherný. Takže teď přemýšlím, kde vzít (a nekrást…). Potápění není z nejlevnějších koníčků… Na druhou stranu to podle mého názoru patří ke „vzdělání“ 🙂 každého ekologa, který koketuje s vodou (a který nekoketuje?).

Naše společenství se rychle a jistě rozpadá. Po Láďovi a Milošovi, kteří odjeli už v dubnu, odcestoval i Jiří. A teď nás opustil i Honza. Z původního osazenstva jsem zůstal už jen já a Maťo, naštěstí se na čas nastěhovaly Slovenky. Ty ale také postupně odjíždí a poslední týden tu zůstanu úplně sám…. búúú.

Pondělí 27.5.

V Káhiře teď vládne neúprosné horko. Studená voda z vodovodu má přes 30 stupňů, ulice jsou rozpálené a ze všeho sálá teplo. Po většinu dne nejsem schopen nic dělat a vždy čekám na večer, kdy se trochu ochladí. Připadám si, že se mi přehřívá procesor. Navíc mně není moc dobře. Už několikátý den mám mírné střevní potíže, v tomto počasí jsou ale značně vysilující…

Také mně rychle a jistě docházejí peníze, takže ani nemám výraznější možnost z Káhiry utéct. Všechno prostě svědčí o brzkém konci 🙂 Přesto se ještě jednou chystám do Alexandrie a možná i do Asyutu. V Alexandrii jsem byl jak s Šárkou, tak ještě jednou s Jiřím. Podruhé jsem měl v plánu potkat kolegu z oceánografického institutu, ale bohužel jsme se minuli – on byl zrovna v Káhiře 🙂 Teď má přijet do Káhiry Pepa z Lighthousu a tak pojedu do Alexu asi ještě s ním. Kolegům z institutu ale předem zavolám, aby to nedopadlo jako minule.

Přece jsem ale v posledních dnech zaznamenal nějaký úspěch. Konečně jsem se přinutil dokončit sylabus a fólie k semináři „GIS v ekologii“. Teď jen doufám, že jej ještě stihnu odpřednášet. Je to sice na poslední chvíli, což je pro mě typické, ale měl bych to stihnout. Také jsem dal dohromady nějaké užitečné informace pro příští stážisty.

Jdu si dát studenou sprchu, abych mohl začít něco tvůrčího dělat. Doufám, že se neopařím…

http://vranka.webpark.cz/egypt/zapisnik.htm#up

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .