0
0

Pátek 12.3.2004

Na naši cestu „Na vlastní pest“ pres Egypt a Izrael se nás v Praze sešlo jedenáct. Manželský pár z Karviné, dva svobodní kluci (jeden z Bohumína a druhý z Pardubic), dve dámy (jedna rozvedená a s druhou se manžel odmítl lopotit na cestách po svete), mí rodice s mou malickostí a

a jedni manželé z Hulína. Když jsem toho pána poprvé videla, zacala jsem hledat poznámkový blok, abych si na poslední chvíli zkontrolovala seznam nemocnic, jak v Egypte, tak v Izraeli. Po ceste do restaurace na poslední ceský obed jsme se dozvedeli, že ješte nedávno ležel v nemocnici na plícním. Byl tam asi 2 mesíce. Na zádech mel krosnu, která byla širší jak on a celou cestu na nás rval, že on „dejchavicnej“ nestací…

Z Ruzyne jsme odstartovali neco málo pred desátou vecerní… Byla to paráda. Úžasný pocit, když se letadlo vzneslo. Na chvíli jsem usnula, ale opravdu jen na chvíli, protože v 1hodinu našeho casu a ve 2 místního jsme dorazili do Káhiry. Otevrel se nám úchvatný pohled na nocní 20-ti miliónové mesto. Proste nádhera…

Sobota 13.3.2004

Na letišti nás cekalo prekvápko. (Ne naposled. Celý arabský svet je o prekvapeních…) Vubec nikdo se o nás nestaral. Vypsali jsme vstupní kartu, do pasu dostali štempl a leteli k pojízdným pásum, protože naše krosny už zacali prehazovat domorodci. Nedalo se poznat, jestli to byli pracovníci nebo pátraci po „opuštených“ zavazadlech.

Pred letištem se rozprostíralo obrovské parkovište s nespocet taxíky. Tam jsme se také poprvé seznámili s arabskými císlovkami.

Venku jsme potkali nejaké ceské studentíky, kterí tady nebyli poprvé a ptali jsme se, jestli nemají ponetí v kolik jede bus do centra. Prý v 5, takže jsme meli ješte 2 hodiny cas. Sedli jsme na lavicku a cekali. Za chvíli bus prijel, nastoupili jsme, ale nerozjeli se dríve jak v tech 5. Se studenty jsme pokecali. Vyptali se na to, jak funguje metro, jak se dostat do Luxoru a taky jak je to s místní autobusovou dopravou.

Tu nám nedoporucili a vytáhli k dobru historku. Prý jede autobus, clovek na nej mávne a on pribrzdí, musí se stihnout naskocit, což jde nekdy dost obtížne, vubec když je nacpaný k prasknutí. Když chce nekdo vystoupit, musí zarvat na ridice a modlit se, že slyšel. Tak to funguje v prípade, že víme, kam má bus namíreno. Jelikož je zde vše velice pochybne oznaceno, visí vždy jeden clovek z okna a rve na ulici cíl vozidla. Samozrejme, že jsme si o tomto vyprávení pomysleli své. Chlapec to proste zvelicuje…asi nejaký vtipálek…jenže mel pravdu! O tom jsme se presvedcili hned po rozjezdu.

Vyrazili jsme snad 120 km rychlostí v hodine. Bus byl na rozsypání – špinavý, popsaný, rozpárané sedadla, okna rincela v jednom kuse… a ridic porád troubil. Ze zacátku jsem se štítila cehokoliv se dotknout, ale po týdnu si clovek zvykne. Cím víc jsme rvali strachy, tím rychleji jel a zuriveji troubil. Cervená, necervená…prejel križovatku…kilometr jel v protismeru a 3x nás málem naboural. Kolik mrtvých chodcu mohlo být jsem ani nestihla spocítat. Cekala jsem, že nás co nejdrív zastaví policie, ale ta nikde… Konecne jsme dorazili do centra. Tma. Nikde nikdo, jen pár jedoucích, troubících aut kolem… klid, ticho… až neprirozené na to, že v tomto meste žije 20 milionu lidí.

Tatka mel nejaké info získané z netu, takže jsme šli hledat hotel Dahab. Po delším bloudení jsme ho našli. Nekde v 7.patre, kam jsme dojeli predválecným, nijak nejišteným výtahem, jsme vyšli na strechu jednoho z Káhirských domu. Byly tam vystavené zajímavé bunky. Recepce byla pod širým nebem a foukal osvežující vetrík, který bychom bývali rádi privítali na té dusné ulici tam dole… Na venkovních stenách se rýsovaly reliéfy ruznobarevných rybicek. Všechno vypadalo bájecne. Bohužel to melo jednu vadu. Bylo obsazeno.

Hosté opustí hotel až kolem 12-ti hodin. Jenže co delat do té doby? Když bylo 6 ráno a skupina toužila po spánku po probdené noci. Majitel hotelu nám tedy ochotne doporucil jinou ubytovnu. V Hotelu Sun jsme tedy našli náhradní docasný domov. Všichni šli odpocívat, jen já jsem protestovala, že jsem neprijela do Káhiry, abych celou dobu prospala! Chtela jsem ven! Neco videt! Seznámit se s mestem! No priznávám, že to byla chyba…

Tatka stejne potreboval zajistit místenky na vlak do Luxoru, tak jsme i s mamcou vyjeli taxíkem asi za 50 Kc na nádraží. Tady jsme zjistili, že lehátkovým vozem by nás ta cesta prišla na 50 USD pro každého, tak jsme se rozhodli pro (o hodne levnejší) 1.trídu – na sedacku. Bohužel jsme si na letišti nevymenili dost penez. Vydali jsme se tedy hledat smenárnu, což byl docela problém, protože vše zacínalo fungovat až v 9 hodin a bylo 7:30

Rozhodli jsme se tedy, že se pujdeme podívat zpet do centra, kde nás ráno vyhodil autobus.

V hotelu Hilton nám ochotne peníze vymenili. Za 1USD jsme dostali 6,17 egyptských liber EGP, tedy za jednu libru jsme dali asi 4,70 Kc. Vrátný hotelu na me hledel jak telátko (jsem totiž trochu blond), tak jsem jeho prízne hned využila a ptala se, kde je Egyptské muzeum??? Prý ta cervená budova, kterou vidím naproti. Vcelku jednoznacná odpoved, jenže mi nebylo jasné, jak se tam mám dostat…

Abych nevypadala jako blázen, musím vysvetlit situaci, které jsme si všimli už pri ceste na nádraží, ale na tomto námestí byla obzvlášt zretelná. Široká cesta…dva smery…v každém smeru na vozovce bílou barvou vyznaceny dva pruhy…podotýkám, že neprerušovanou cárou, ALE ve skutecnosti jsem místy spocítala ctyri vedle sebe jedoucí auta ve smeru tam a to samé ve smeru zpátky. To vše pri šílené rychlosti a za ohlušujícího troubení klaksonu všech možných tónin a zvuku. Chaos nad chaos a zmatek nad zmatek… Bylo skutecným problémem ten blázinec preskákat na druhou stranu. A to jsme byli jen tri. Odpoledne jsme totéž absolvovali s naší jedenácticlennou skupinou a div divoucí, že všichni žijeme a žádné auto se nenabouralo. Vyhrál ten, kdo byl drzejší. Obvykle chodec!

A byli jsme u muzea, které bylo ješte zavrené, ale s radostí jsme zjistili, že hotel není daleko. Penízky jsme meli a porád to ješte nebylo na návrat do hotelu, protože spánku by naši ospalci nemeli dost. Takže zpátky na nádraží. Už nás ale porádne bolely nohy, tak jsme to zase vzali levným taxíkem…

Udelali jsme jim tam kvuli jízdenkám do Luxoru porádný humbuk. Kolik z vás si reklo, že koupit jízdenky by nemel být problém? Verím, že všichni, ale to se práve porádne pletete! Už jen to, že se vše vyjednávalo v anglictine a s lidmi, kterí umeli tento jazyk ješte mín než já. Otec mi už v Cesku naznacoval, že me donutí mluvit… Vše tedy bylo na me a domorodcích, kterí se opravdu snažili, ale nekdy to stejne bylo k nicemu.

Již podruhé tento den jsem vstoupila do nádražní budovy, prošla rentgenem a neopetovala vilné úsmevy egyptských maníku. Pár odbytých žebravých detí, kterí natahují packy pro „bakšiš“ nebo propisku. (Ano správne – chteli „pen“. Také jsme se divili! Bohužel v Egypte je prumerný mesícní plat 10 USD. Nakoupí se jídlo a na školní potreby už prostredky proste nezustanou.) Ješte nekolikrát se zeptám, než se konecne dostanu na nástupište, na kterém si prý mužu koupit jízdenku na vlak do Luxoru. Konecne jsme tam! Šest okýnek vedle sebe a za nimi lidské trosky v nevzhledne vyhlížejících odevech. Všude kolem spousta špíny. Vyhlížím si toho nejmladšího pokladníka s nadejí, že bude umet anglicky. Bohužel všude kolem je cilý ruch a pres to umazané sklo s malým otvorem témer nic neslyším. Ale z toho, co pochytím vím, kolik stojí druhá trída, a že první si musím koupit v hale vedle.

Tam se opakuje témer do puntíku to samé. Prichází mužík v policejní uniforme a soci mi ríká. Bohužel prijíždí vlak a vubec netuším, co po me chce. Je z turistické policie a prý nám pomuže… Už po nekolikáté opakuji, že chci 11 prvních tríd do Luxoru (druhá je sice levnejší, ale nebudeme riskovat dalekou cestu s domorodcem a jeho zvírectvem…Navíc je první trída údajne prostornejší a jezdí s ní jen bohatší lidé a turisti.). Chlápek nás odvádí od okýnka pryc, že musíme jít zase zpátky. Tam už na nás ceká jakási zahalená ženština (témer všechny Egyptanky – muslimky mají zahalené vlasy a v mnoha prípadech také tvár) a neverícne kroutí hlavou. Pozor! Ne neverícne! Ona naznacuje, že to proste nejde. „Ale jak se tam mám asi dostat?“ Kámoš z turistické policie nám vysvetluje, že není problém prodat 5 nebo 6 jízdenek, ale jedenáct ano! „Proc?“, ptám se. „Protože jste velká skupina.“ „Tak já jich tedy koupím 5 a muj otec 6.“ To se ale nesmí….jednou jsme skupina a na koupi jízdenek musíme mít povolení vedoucího, který je momentálne nedosažitelný a my chceme jet už zítra vecer. Naštvane odcházíme a premítáme o alternativním zpusobu dopravy. Od dverí nás volají zpátky. Lístky nám teda prodají, ale nesmíme to nikomu ríct a ani se jako skupina chovat! Dodnes jsem nepochopila o co se jim jednalo…..ALE v každém prípade jsem po hodine a pul opouštela hrde nádraží s jízdenkami a místenkami v ruce. Vzali jsme to smerem k hotelu jak jinak než taxíkem.

Všechny jsme probudili, že je cas vyrazit, protože zítra v deset vecer odjíždíme do Luxoru. Chtejí prece videt toho co nejvíc, ne? Moc se k tomu vstávání nemeli, ale po hodine jsme už stáli venku na ostrém slunícku. Byli jsme jediní, kdo mel místní menu v penežence, takže logicky první návšteva vedla do banky.

Zavedli jsme je do hotelu Histon, kde si me velice dobre pamatoval místní liftboy…Pak jsme naše vyspané seznámili s místní situací na silnicích. (Zeleného panácka jsem sice obcas na semaforu zahlédla, ale svítil tam spíš pro okrasu.) Prešli jsme na druhou stranu a byli u již otevreného muzea. Zaplatili jsme vstup a dohodli se, že ve tri hodiny se sejdeme pred vstupní branou. Dala jsem se tedy do fotografování úžasných památek (mezi nimi také bájecné posmrtné masky faraóna Tutanchámona, jehož jedinou zásluhou bylo, že zemrel mladý). Bohužel se na me zacaly podepisovat hodiny strávené v káhirských ulicích. Nohy jsem vlekla za sebou a porád to nebralo konce. Vstupné nás prišlo na 100 Kc, ale videli jsme toho tolik, že bych byla ochotna dát mnohonásobne více. Fotografovat se mohlo všude a všechno, jen ne s bleskem – v cene.

Odtud jsem si odnesla malou kuriozitku. Zatímco já behala od jednoho starobylého artefaktu k druhému s fotákem jako Japonecek, místní hledeli na me a nezrídka se stalo, že se se mnou chteli vyfotit. Když o spolecné foto požádal první, nedivila jsem se…..ale když to byl už desátý clovek, nedokázala jsem to pochopit. Do dnes nevím, co na me Arabi vidí. V Jordánsku o rok pozdeji se opakovalo presne to samé.

Ve dve hodiny jsem už skutecne nemohla. Vyšla jsem pred muzeum, lehla na trávu a spala až do trí, kdy byl cas vydat se za další památkou – Husajnovou mešitou. Vyšli jsme z areálu muzea a cekali až nekterým z nás vrátí ochranka zabavené nože a jiné ostré predmety. Me mezi tím stihl odchytit chlápek, který nabízel papyrus. Ne že bych nemela zájem, ale když to koupím, budu se s tím muset celý den tahat a kdyby jen celý den…! Jen jsem se chtela podívat jaké má obrázky a omylem se zeptala na cenu. On si to vyložil po svém – už jsem proste byla jeho zákazník. Zacal mi nabízet všechno možné, jen abych si od nej neco vzala. Skupina mi už stihla zmizet za rohem a já se ho porád nemohla zbavit… Porád šel za mnou a ty své papyry mi strkal do ruky. Nakonec jsem radeji prikývla. A tak se tedy ke mne dostaly dva exempláre asi za 50 Kc. Dohnala jsem ostatní, nasedli jsme do aut a vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Husajnova mešita je nádherná, pompézní, obrovská stavba z fatimské éry. Nakoukli jsme do areálu a už se nás ujal jeden proevropsky vyhlížející pruvodce. Museli jsme se vyzout. Prý nám boty pohlídají místní povaleci u vchodu. Nekterí z nás meli strach o své Adidy. Já bych teda ty smrady nekradla ani omylem… Rádne to tam zapáchalo už pred našim príchodem. Prohlídku jsme meli i s odborným výkladem. Anglickým. Tady jsem zjistila, že jsem jediná, která alespon jakž, takž rozumí, tak jsem se dobrovolne jala prekládat. Pruvodce me pak nespustil z ocí. Když jsem se nekde opozdila, už láteril, že chce pokracovat, at to preložím. Názvy stavebního kamene a procedury jsem si vskutku vymýšlela. O mnoha vecech nemám dodnes ani páru, jak se to cesky vlastne rekne… Ale nikdo to nezpozoroval, takže má cest porušena nebyla a práve naopak – stoupla jsem na významu jakožto clen skupiny.

No bylo to zajímavé, poucné, ale hlavne vycerpávající a bylo toho dost. U východu si me vzal náš slavný pruvodce stranou a rekl, že tem co hlídali máme dát jen malý bakšiš a jemu zbytek. Tak teda hlídaci dostali po libre (bylo jich asi pet) a pruvodci jsme dali deset. Zacal se vytácet, že to je teda málo a že chce alespon deset od každého. I tak nám prý udelal dobrou cenu. Všichni vytáhli peneženky a vysolili mu požadovanou sumicku. Na me se už samozrejme nedostalo – takže jsem to mela bez odmeny.

Živeni vztekem jsme se vydali do ulic, že si prohlédneme místní tržište. Po kilometrovém bloudení tatka priznal, že neví kde jsme. Bloudili jsme ješte další kilometr a už se zacalo pomalu smrákat. Ptali jsme se na cestu, ale podle krcení ramen to vypadalo, že se ptáme na neco, co je dost daleko. Všichni nám nabízeli taxíka, ale protože nás ten minulý porádne natáhl když videl skupinu turistu, šlapali jsme poslušne dál. Po ceste jsme odchytili nejakého místního povalece, který slíbil, že nás tam dovede. Asi hodinu nás táhl pres ty nejtmavejší a nejnabitejší ulicky a pak ukázal rukou dopredu, že tam už to sami najdeme. Shrábl bakšiš a zmizel… My však stále nevedeli, kde se to vlastne nacházíme a to už byla porádná tma. Jediné pozitivní bylo, že jsme se konecne vymotali z tržnice, kde na me porád nekdo pokrikoval, osahával me a neco nabízel. Když jsem snad už po stopadesáté slyšela „Welcome to Cairo!“ prísahala jsem v duchu, že dalšímu, který me v Káhire privítá, dám do zubu. Poté, co jsme po další hodine dorazili na hotel, na svetle jsem se porádne podívala na mapku, podle které jsme celý vecer hledali. Všimla jsem si, že si tatícek polohu hotelu zaznacil o križovatku vedle…

Bylo pul desáté a já mela dojem, že jsem v Káhire už tri dny a ne 20 hodin. Bolela me hlava z toho hluku na cestách a sotva jsem si osprchovaná lehla, usnula jsem. Ješte jsem však stacila vyslovit hrozbu, že všichni uvidí, jestli ráno reknou, že jsou ušmatlaní a nikam nechtejí jít! Na programu totiž byly pyramidy v Gíze. To si proste nemužu nechat ujít a provokativne nastavuji budík na 6:30, abychom nejpozdeji v 8 vyrazili.

Za chvíli ten „had“ zazvonil. To nebyl omyl, ale ráno. Nohy jsem vubec necítila a pri predstave dalšího prochozeného dne se mi delalo mdlo.

Nedele 14.3.2004

Mela jsem obrovský strach, aby me pyramidy moje milované nezklamaly. Tolik jsem toho o nich cetla a videla, že jsem si je možná trochu zidealizovala…

Presne v 8 stáli všichni pred hotelem. Tatka už domlouval taxíky na celý den, takže behem peti minut jsme vyrazili na cestu vetší cástí Káhiry. Projeli jsme mestem a po pul hodine prijeli do Gízy. Mé obavy se nenaplnily!

Samozrejme, že byl všude neporádek, ale na ten jsem si už zvykla. Co jsem videla, to byl skvost! Do areálu se vchází kolem slavné Sfingy. První, co me prekvapilo, že je vykopaná z písku celá i s tlapama. Co mi nohy stacily, utíkala jsem do mírného kopce k nejvetší, Cheopsove pyramide. Našla jsem vstup dovnitr (asi v první tretine jedné trojúhelníkové steny) a vyptávala se, kdy mužu nakouknout. Odpoved me velice zklamala. Prý se každý den delají jen dve prohlídky. Jedna v osm a druhá v jednu. O pul otevírají kasu a prodají jen 150 lístku. Práve bylo 10:30 a my už meli jiný program. S mamcou jsme uvažovaly, že bychom se od skupiny trhly, ale zase bychom nevidely Sakkaru a mešitu Mohameda Aliho, tak jsme to s brbláním vzdaly a šly se lécit na velbloudech.

Další z nepopsatelných zážitku! Když jsme na jednoho nasedala, ležel. Pak na nej malý hoch cosi zarval a on se zacal velice líne stavet na nohy. Nejprve jsem se hodne hluboko predklonila a pak následoval záklon. Konecne stál. Když vykrocil, mela jsem pocit, že spadnu. Kluk me vedl dál a dál od skupiny. Mamca me následovala na dalším hrde vypadajícím zvíreti. Privedli nás na okraj náhorní plošiny a pred námi se rozevrel pohled do údolí kolem Nilu. Obrovská, špinavá Káhira! Ale nádherná! Když se naši velbloudi otocili, byl to ješte krásnejší pohled! Všechny tri pyramidy, jak stojí za sebou na nás shlížely ze své majestátní výšky. Když jsme tak v klidu stáli a pozorovali tu velkolepou nádheru, zacali se naši velbloudi kousat. Muj Mickey Maus si zacal a tak dostal od pruvodce pres cumák. Bylo mi ho líto, ale už jsem si netroufla ho pohladit. Mel porádne velké, ostré, zažloutlé zuby a když je vycenil, tak z neho šel vskutku strach.

Nevozily jsme se ani deset minut a už by nás majitelé nejradeji videli zpátky na zemi. Mamca se zeptala cože za to chtejí a oni si rekli o 20 EUR za každého velblouda. Udelaly se mi mžitky pred ocima. Bylo to ponekud silné kafe s ohledem na ceny všude kolem. Rekla jsem jim, že „20 EGP je velice dobrá cena!“ Tak o tom teda nechteli ani slyšet. Zacali se rozcilovat. Mamca už tahala peníze, ale nemela jinou bankovku než 100 EGP. Bylo jasné, že nám nevrátí nazpet… I tak za námi neco rvali. Vypadalo to dost výhružne, ale naštestí to bylo v arabštine.

Všude kolem pyramid se potulovali prodejci ruzných „bebech“ – arafatky (arabské šátky, které se vážou na hlave), pohlednice, malé pyramidky z jakéhosi cerného materiálu se zlatými reliéfy, pyramidy ze sádry… Když už jsem se o nich zmínila:

Na písku sedely tri holky a klábosily. O 200 m za nimi chlápek prodával nekterou z techto suvenýru. Zbesilou rychlostí se k nemu blížil policista na velbloudovi. Chlap se dal na úprk. Policista to vzdal a zameril se na devcata, která zrejme také neco prodávala… Utekly pres písecnou dunu a my šli v cerstvých stopách. Doslova jsem málem zakopla o dve sádrové pyramidy. Jedna z nich byla trochu poškozená, ale jinak super suvenýr. Do sácku jsem nabrala trochu písku a už nám obe truní doma na slavnostním míste.

Naposledy jsme se pokochali Sfingou a vyjeli na Sakkaru. Jedná se o Džoserovu pyramidu. Je jedna z nejstarších a byl u ní použit trochu jiný styl stavby. V podstate to byl základ pro naše známé pyramidy tycící se nad Sfingou. Dovnitr jsme nemohli, takže to stálo vcelku za nic. Vedet to, zustala bych u Cheopsovy.

Všude kolem pobíhali 3 hladoví, avšak dobre živení psíci… Velice chytrí. Rozeznali cerstve príchozí turisty a nedali pokoj, dokud nepochopili, že k jídlu nic nebude. My jsme už ale meli hlad, blížilo se poledne, tak jsme sedli na kameny a hodovali i s hafany. Ve výhledu na vchod do areálu mi bránil obrovský balvan. Pristoupila jsem k nemu zezadu a zjistila, že je v nem vyhlouben malý otvor. Obešla jsem ten kámen a na druhé strane byl otvor ješte vetší. Pri pohledu dovnitr jsem nevycházela z úžasu. Uvnitr balvanu na me koukal vytesaný stavitel – Džoser!

Další zastávkou byla mešita Mohameda Alího. Bohužel jsme s taxikári meli domluveno pojíždení po kraji jen do ctyr a už bylo pul, takže jsme vnitrek opet nevideli. Pochodili jsme po okolí, dozvedeli se, že tam sídlí parlament a vydali se zpátky do hotelu zabalit naše zavazadla, protože v deset vecer nám jel vlak.

Taxi nás vyhodil pred hotelem a nekterí z nás se vydali hledat neco k snedku. Pouceni z prírucek, že nemáme jíst ovoce, které se nedá oloupat a zeleninu už vubec nekonzumovat…natož tak rybu…skoncili jsme v KFC. Nepredpokládali jsme, že by tamní jídlo bylo odjinud než z Egypta, ale prece jen tady byla alespon kapka nadeje, že tam mají nejaké hygienické normy.

Po sbalení vecí jsem chtela u majitele hotelu zjistit, jak se dostat na metro. Ale zrovna se krcil v koute, koberec roztáhnutý pred sebou a pral hlavou o zem. Z toho, jaký „paroh“ mu na cele rašil jsme poznali, že je to zarytý muslim. Když skoncil, vysvetlil nám, že metro je hned pod hotelem. No to teda vedet drív!!!

Pražské se muže jít schovat! Prestupní stanice Mustek, Florenc ci Muzeum, tam clovek prestoupí z jedné trasy na druhou a hotovo…My došli na malou, bezvýznamnou stanicku a mohli jsme si vybrat hned z peti prestupních smeru. Na nádraží jsme se dostali velice rychle a levne. Zbývala hodina do odjezdu. Postavili jsme se na perón a cekali.

Tu k nám pristoupil známý ze vcerejška z turistické policie. Trochu jsme pokecali. Prý má 2 manželky (borec!). Díval se na tatku a rychle spocítal ženy kolem nej (6 kousku). Všichni chlapi v té dobe byli nekde na obchuzce. Chlapík si tedy domyslel, že mám velice bohatého otce, když si muže dovolit vzít na cestu tolik manželek a dceru…Porádne ho obdivoval a otec mu nic nevyvracel.

Dorazil vlak. Táhla ho predválecná mašina plná ozbrojených policistu. Ten náš nás zavedl do vagónu a usadil na našich místech. Težko bychom je sami hledali, protože na jízdence nebylo nic psané latinkou. Nakonec to dopadlo tak, že my ženské jsme sedely v jednom kupé pro 6, dva chlapi byli vedle s Japonci a Anglicany a tri hoši zustali v jednom kupé sami.

Meli jsme dost místa. Úplne neco jiného, než co jezdí u nás. Ale i tak jsme ráno nevedeli, kam s nohama. Když jsme se jakž takž usadili, pocali jsme hledat dvere. Zeptala jsem se známého z turistické policie, jakže se to vlastne zavírá… Dostala jsem odpoved, že když si zaplatím lehátko za 50 USD, budu mít i dvere… „No sleep, no door!“ No dobrý. Asi za pet minut jsme hledali WC (nakonec úspešne našli) a tak vznikl náš slogan: „No sleep, no door, no WC!“

Vyjeli jsme na cas a se zpoždením prijeli v šest ráno do Luxoru. Nejvetší strach jsme meli z úseku pres strední Egypt, protože pred ním nás náš konzul varoval. Pred odjezdem jsem si s ním dopisovala. Dal dobré rady.

Pondelí 15.3.2004

Naše jedenácticlenná výprava vystoupila na luxorském nádraží. Prijeli jsme z Káhiry a máme v úmyslu po pár dnech pokracovat dále na Hurghádu – Sinaj – Izrael. Letadlo zpet domu nám letí z Tel Avivu.

Vlak odficel dál na Asuán, který jsme však nenavštívili. Treba príšte. Tatka mel z internetu zjišteno, že hotel Atlas by nám mohl odpovídat. Hned na nástupišti se na nás vrhli majitelé ubytovacích zarízení a nabízeli nám práve své apartmány. Všechny jsme odmítali s tím, že chceme jedine Atlas. Pristoupil k nám jeden snedý asi 30-ti letý Egyptan a rekl, že on je z Atlasu. Zavolal nám taxi a na jeho náklady nás zavezl do Hotelu. Úroven neodpovídala evropským normám. Otevrela jsem dvere našeho pokoje a neco se mihlo mezi postelemi. Zacala jsem je prohledávat. Pod jednou matrackou jsem našla stredne velkou ješterku. Chuderka záhy zemrela násilnou smrtí. Nevedeli jsme jestli to zvíre bylo jedovaté…tak jsem ji zabalila do kapesníku a odnesla na recepci. Prý byla neškodná, ale verte hoteliérovi…

Pokoj byl špinavý, neuklizený, jedna postel vypadala, že v ní už nekdo spal. O koupelne se radeji ani nebudu zminovat. Jen s odporem jsem se donutila vstoupit pod sprchu a to pouze na nezbytne nutnou dobu. Voda tekla všude, ale zato jsme byli jediným pokojem, který neslyšel ranní motlitby a nemel jinou havet v podnájmu (vcetne komáru)… Alespon jsme si to mysleli. Druhý den jsme pod umyvadlem videli to zvíre, které prvého dne prebehlo po místnosti. Dlužno dodat, že jsme tu 20-ti cm ješterku nechytili.

Zavolal si nás náš pruvodce z nádraží. Nabízel nám na své náklady taxi do staré cásti Luxoru – Karnak a vecerní projíždku místní bárkou – felukou po Nilu s výhledem na západ slunce. Kdo by to neprijal? Vubec když jsme ho za to šílené ubytování tolik preplatili… Ješte jsem s ním domluvila naši dopravu dále. Chystali jsme se totiž na Hurghadu a pak dále trajektem na egyptský poloostrov Sinaj. Slíbil, že nám vyrídí lístky na lod a také, že zarídí taxi. Vyžádal si 40 USD od každého – predem. Pak jsme se dva dny strachovali, že ho už nikdy neuvidíme, ale obavy byly zbytecné. Odplouvalo se však až ve ctvrtek, tak jsme se šli vybalit a trochu odpocinout pred cestou „po stopách faraónu“. V urcenou dobu jsme se sešli pred hotelem – i s pruvodcem. Dozvedela jsem se od nej, že se jmenuje Mohamed a není ženatý … kdo ví jestli. Strašne rád by si me byl vzal, protože jako blondýna jsem zpusobovala poprask všude, kde jsem se ocitla. Na mé vlasy si však dovolil sáhnout jen jednou! Nabídl za me 5 „klimatizovaných“ velbloudu – otázkou je, jestli to bylo moc nebo málo… To jsem se dozvedela až druhý rok v Jordánsku. Jeden normální velbloud prijde na 45.000 Kc. Kolikpak asi stojí ten klimatizovaný???

Karnak – mesto již dávno mrtvé, ale presto živé. Mumraj turistu a domorodcu nešel prehlédnout. Všichni se chovali jako Japonci. Jen chodili a fotografovali, aby si pak tu krásu mohli porádne vychutnat až doma – pekne v klidu. Karnak byl kdysi s Luxorem spojen alejí, která byla z obou stran lemována kamennými lvi. Dnes z nich zbyly už jen trosky pred vstupní bránou do Karnaku. V soucasnosti je z areálu muzeum pod širým nebem. Vstup prišel na 20 EGP a opet se mohlo všechno fotit a na cokoliv stoupat ci na to sahat. Tri filmy mi nestacily. Prestože zde zub casu zasáhl, bylo se stále na co koukat. Nejvíce me fascinovaly zachovalé barvy na trámech starobylých chrámu. Bohužel toho mela naše skupina již plné zuby. Podlehla jsem a nechala se zavézt zpet do mesta.

Místní atrakcí jsou zde drožky s konským povozem. Vím, že také u nás nekterá mesta tento druh dopravy nabízí, ale nikdy jsem ji nevyužila. Nasedli jsme. Nechali jsme se odvézt zpet do hotelu za celkem smešnou sumu. Evidentne šlo o pakatel také pro kocí, protože kdesi zastavili a chteli dostat pridáno, pokud tedy trváme na cílu naší cesty…Pekné vydírání turistu… Když videli, že už o jízdu zájem nejevíme, pokusili se alespon o citové vydírání – príspevek na potravu pro zvírata. Tak jsme tedy byli odkázáni sami na sebe a bloudili zpet do hotelu úzkými ulickami. Nakonec se nám to podarilo, ale po dost dlouhém tápání. Byli jsme tak unaveni, že jsme se dohodli na odpocinku a srazu v 16 hodin. Cekala nás plavba po Nilu.

Feluka je úzká a dlouhá lod s plachtami asi tak pro 12 – 14 lidí. Pluli jsme jen chvíli a slunce se zacalo blížit k obzoru, až za nej v 17:30 úplne zapadlo a nastala tma. Jelikož jsme za celý den vyhládli, rozhodli jsme se vyhledat restaurant Sultana, který nám byl na internetu doporucen jiným zapáleným cestovatelem. Zde jsem zjistila a pak se mi to ješte nekolikrát potvrdilo, že mi arabská kuchyne nechutná. Prišel také Mohamed a nechal se na naše náklady pohostit. Tady za me opet nabídl 5 velbloudu. Mamka vystartovala a snad by ho za tu drzost ztrestala, kdyby se nám nepodarilo celou situaci odlehcit otázkou, kolik by dal za další ženy z naší výpravy… „Pul za paní H. a paní Š. by musela 5 velbloudu zaplatit me…“

Úterý 16.3.2004

V 8 hodin ráno na nás cekala snídane a hned poté jsme vyjeli do Théb. Théby se nachází na druhé strane Nilu. Luxor je považován za mesto živých a Théby za mesto mrtvých. Mužete se tam dostat bud felukou po Nilu nebo dlouhou objíždkou po moste. Mohamed nám domluvil taxi, jeli jsme tedy po moste. Cesta trvala dost dlouho a i po dosažení Théb jsme našeho ridice museli „zneužívat“, protože památky jsou od sebe dosti vzdálené.

Zacali jsme tedy Údolím Králu – vstup 30 EGP za návštevu trí hrobek. Bohužel jsme prišli v dobe, kdy témer všechny hrobky (asi 15) byly v rekonstrukci, takže jsme museli hledat, které tri jsou vlastne otevreny. Pokladna se nachází v nedohlednu od první hrobky, proto tam pendluje malý vlácek, který turisty odveze blíže k pohrebišti. Nenechte se však nalákat jako my! Budou Vám vykládat, jak daleko to ješte není…zaplatíte za vlácek a ten Vás odveze za první zatácku a dál musíte stejne pešky.

Hrobky Thutmose III. a Amenthotepa III. byly zavrené. O ne se nám dost jednalo, protože podle fotek v knižním pruvodci se melo jednat o nádherné výzdoby vnitrních sten. Ale i hrobky Ramsesse III., V. a VI a Ramsesse II. stály za to. Samozrejme, že slavná hrobka Tutanchámona se mohla také navštívit. Jenže práve tato se tešila obrovskému zájmu turistu, proto se muselo na nich co nejvíce vydelat. Vstup a maximálne desetiminutový pobyt uvnitr vyšel zvedavého turistu na 40 EGP. Pritom zde byly jen kopie puvodního bohatství. Originály jsou vystaveny v káhirském muzeu nebo kolují po svetových výstavách. Tutanchámonuv jediný prínos pro historii Egypta byl ten, že zemrel mladý, a že se žádnému vykradaci hrobek nepodarilo dostat se dovnitr. Proto mužeme dnes obdivovat nádherne barevnou výzdobu a všechen ten poklad.

Ve všech objektech platil prísný zákaz focení. Pokud prece jen nekdo neodolal, okamžite k nemu pribehl hlídac a dožadoval se „pokuty“ obvykle do vlastní kapsy. Jeden clen naší výpravy tak solil bankovky až do chvíle než hlídac kývl, že to stací. Z peneženky mu zmizelo 30 EGP (puvodne chtel hlídac 50). Mami me také nabádala k tomuto nekalému cinu. V hrobkách byla dost tma na focení bez blesku. A na umelé svetlo pohotove reagoval hlídac. Nechtelo se mi to podstoupit, ale když byla mami ochotná platit… Nakonec fotografie vnitrních prostor hrobky spatrila svetlo sveta bez pokuty. Podarilo se mi vyfotit to v dobe, kdy byl hlídac dost daleko… pak jsem se schovala za mamcu a mela tak dost casu fotoaparát uklidit a kolem hlídace projít s prázdnýma rukama. Byla tam taková tma, že jsem ani nevedela – nevidela, co vlastne fotím…

Po ceste zpet na centrální parkovište jsme okukovali stánky poulicních prodavacu. Všemožné blbinky a suvenýry doplnovaly publikace o Egypte, obrazy, obrázky a sošky. Hledali jsme knihu o Egypte také v ceském jazyce. Vím, že vyšla, ale nikde nebyla dostupná. V Paríži jsme ji koupili, v Ríme a Izraeli také, jen v Egypte nebyla šance. Tak jsem si tedy vzala alespon jednu v Nemcine.

Po prohlídce všech stánku jsem mela nasednou do auta a doplnit tak poslední volné sedadlo v minibuse… Jenže me a mami zastavil starší pán s kusem kamene, který mi okamžite padl do oka. Jedna strana této kamenné desky byla neopracovaná a druhá hladká. Na ni byla vyobrazena hlava královny Hatšepsut v celé své kráse. Muž nám to nabízel za nízkou cenu. Chytla jsem se toho. Hned jsem vedela, že to bude super suvenýr pro babicku. Jenže chlápek nechtel 10 EGP jak jsem se mylne domnívala, nýbrž 10 EUR, což bylo asi 10x tolik. Témer jsme nastoupily do auta, když jsem si uvedomila, že mamu již muži tech puvodních 10 EGP dala, ale nic za ne nedostala… Mámila na nem peníze zpátky, on je odmítl dát… tak mu desku vytrhla z ruky, nastoupila do auta, zavrela dvere a odjeli jsme. Muž tam zustal stát aniž by mu došlo, co se to vlastne stalo, uprostred zvíreného prachu.

Když tak mluvím o naší doprave po Egypte… Vetšinou jsme si najímali minibusy pro 10 lidí a ridice, takže ten nejmladší – já se musel krcit mezi sedackami… No hlavne, že jsme jeli.

Další zastávka byla u zádušního chrámu královny Hatšepsut. Nádherná stavba, malované sochy a reliéfy, busty královny na všech stranách… Proste paráda. Chrám je vystaven ve skále a opticky se zdá jako by z té skály cástecne vystupoval. Je to dvouterasová stavba. Co se nachází uvnitr, to jsme se nedozvedeli, protože vstup byl povolen pouze zvencí. Také zde platila prísná pravidla pro vstup do areálu. Prošli jsme dukladnou kontrolou, protože zde meli strach z teroristu. Byli zde zastreleni nemectí rukojmí. Podrobnosti však nevím. Opet tady fungovala doprava vláckem. Náš cíl však byl videt zdaleka, takže jsme službicky nevyužili.

Po návšteve tohoto skvostu jsme dorazili k Údolí Královen. Skupina odmítla platit vstup. Prý už videli šutru dost. 4 clenové si to však nemohli nechat ujít. Já mezi nimi. Ale byl to slabý caj oproti Údolí Králu. Témer vše bylo v rekonstrukci a co nebylo, to za to nestálo. Opet jsme mohli navštívit 3 hrobky za cenu jedné vstupenky. Nejslavnejší – Nefertitina s nádhernou výzdobou vnitrních sten byla bohužel zavrená. Snad jediná hrobka, která by v tomto areálu za neco stála. Ale možná to bylo dobre, protože i zde se platil extra vstup a to celých 100 EGP.

V hotelu jsme si dali polední odpocinek a pak vyrazili do ulic. Šlo nás však jen pár. Skupina se postupne rozpadávala. Prece jen se už od soboty porád nekam chodilo…

Jako magnet nás pritahovalo místní tržište. Asi jsme toho nemeli dost z Káhiry. Když jsme se konecne ze spleti ulicek vymotali, zjistili jsme, že vlastne nevíme, kde jsme. Pridal se k nám houf ruzne starých detí, který se postupne zmenšoval, až zustal jediný asi 12-ti letý chlapec, který nám ochotne delal pruvodce a zavedl nás až k hotelu. Pak nás opustil a presto, že jsme to meli už jen kousek, opet jsme se v té tme ztratili. Do hotelu jsme prece jen dorazili, ale naprosto vycerpaní.

Streda 17.3.2004

Po snídani jsme 7:15 odjeli od hotelu zaradit se do kolony aut pro výjezd z mesta. Brána se presne v 8 otevrela a my vyjeli Stredním Egyptem po poušti do Hurghády. Obcas jsme míjeli policejní kordón nebo projeli kontrolou. Zprísnená bezpecnostní opatrení nahánela strach, ale cesta ubíhala v pohode. Potkali jsme v protismeru asi 90 autobusu mírících do Luxoru. Výlet s cestovou (príplatek k pobytu v hotelu v Hurgháde) vyjde na 100 USD. Tak se ždímají turisti… Nám stacila tretina i s dopravou.

V Hurgháde jsme se ubytovali v prvním hotelu, který vypadal lépe než luxorský Atlas a vyrazili poznat okolí… Ve meste krome neporádku vcelku nic není. Verejná pláž strašná. Placená možná o trochu lepší, ale v mori plno meduz. Nevím jestli to byl ojedinelý jev nebo pravidlo, ale bylo to velice nepríjemné. Navíc nám foukal studený vítr, takže jsme se v Rudém mori na egyptské strane neokoupali.

Vcelku nechápu, co lidé na Hurgháde vidí. Jsou zde jen komplexy hotelu – jeden na druhém s nádhernými bazény, ale to je tak asi všechno. Pokud clovek nezaplatí, nic z Egypta neuvidí.

Ctvrtek 18.3.2004

V 7 ráno nás taxi zavezl do prístavu. Snídani z hotelu jsme dostali s sebou, ale nikdo pred plavbou radeji nejedl. Ješteže tak! V 8:15 jsme odpluli a cesta na protejší breh se v mohutných vlnách zdála být nekonecná. Naprosto nechutná byla návšteva WC. Velice nepríjemný zážitek. Na brehu Sinajského poloostrova jsme prošli nutnými detektory a pasovou kontrolou. Prestože toto území patrí Egyptu, chová se naprosto autonomne. Jako by clovek prijel do jiné zeme. Všichni jsme byli zelení, bledí a jinak barevní, takže nás podle fotografií nemohli poznat. Ale pustili nás dál! Ocitli jsme se tedy v Sharm el-Sheikhu a nemohli se vynadívat na nádhernou scenérii hor, která oplývala všemožnými barvami. Nechteli jsme zde však zustat. Z internetu nám byl doporucen Dahab jako výchozí bod pro výstup ke klášteru svaté Kateriny a pak dále na horu Sinaj.

Najali jsme si tedy taxi, zavazadla upevnili na strechu vozu a vyjeli. Dejte si dobrý pozor na upevnení. Nám se po ceste nekterá zavazadla svezla dolu, takže jsme se museli vracet. Cesta trvala asi hodinu a pul pres pouštní hory všemožných barev. Po príjezdu nám padl do oka hotel Seven Heaven. Usídlili jsme se tedy v sedmém nebi a vydali se na obhlídku malebného mestecka.

Teda spíše turistického strediska. V mori se koupat nedalo. Byl prudký, v tomto období charakteristický vítr, more rozbourené a dosti studené. Ale i tak to byla nádhera. Podél more se vinul nekolik kilometru dlouhý chodnícek. Po jedné strane jsme sledovali obchudky se suvenýry, bary a restaurace a na druhé strane casto i na plážích obdivovali posezenícka v ruzných stylech. Od havajského pres indonéský až po beduínský. Obzvlášte poslední jmenovaný typ posezení mi ucaroval. Betonová pul metru vysoká zídka vymerovala prostor 3×3 metry ze trí stran. Takto vzniklá aréna byla vystlána koberci a obložena ruznobarevnými polštári a polštárky. Na nich se sedelo a opíralo se o ne. K vybavení patril také nízký stolek, na kterém si hosté restaurace mohli vychutnat treba dary Rudého more. To vše bylo zastrešeno palmovým ci jiným listím.

Hoteliéri na nás pokrikují a zvou nás k návšteve ve všech možných jazycích. Také cesky! Prestože tuto oblast cestovní kanceláre casto nenabízí, vrele doporucuji!

Ješte bych se chtela zmínit o jednom trochu choulostivém tématu. Všichni nás pred odjezdem do Egypta varovali pred „Kletbou faraónu“ – prujmem. Duležité bylo nepít místní vodu, nepokoušet se degustovat místní zmrzlinu a nejíst ovoce a zeleninu. Proto jsme se vybavili porádnou zásobou Endiaronu.

V Dahabu nám však došla zásoba vody i jídla. Nejak se nám nechtelo nakoupit a protože zde bylo levne, chodili jsme na jídlo do restaurací. Ochutnali jsme ryby, k tomu snedli zeleninovou prílohu a na hotelu si z vody z vodovodu uvarili kafe. Problém byl, že nejenže ani po tomto egyptském jídelnícku jsme Endiaron nepotrebovali, my meli úplne opacný problém. A Gutalax si nikdo na cestu nezabalil….

Pátek 19.3.2004

Rudé more je známé svým bohatým podmorským životem. Práve tato cást Egypta spolu s izraelským Ejlátem a jordánským pobrežím je prímo stvorena pro potápece nebo „šnorchlare“.

Tu nádheru jsme si samozrejme nesmeli nechat ujít. Ráno jsme objednali 2 džípy a v 10 hodin se sešli na smluveném míste. Cekaly na nás dva vozy, které byly lepeny ze soucástek ruzných znacek. Meli nás odvézt do vyhlášené zátoky Blue Hall. Po ceste jsem pochybovala, jestli se tam vubec dostaneme. Jeli jsme pres poušt, pres duny a výmoly. Na korbe jsme naskakovali a tvrde dopadali zpet a k tomu všemu jsme byli nuceni vdechovat výpary z aut mísící se s prachem a pískem.

Konecne jsme dojeli k malé zátoce se 2 restauracemi a hemžícími se turisty. Pujcit jsme si mohli jakékoliv potápecské vybavení. Stále fucí studený vítr a more je porád chladné. Nekterí se neodvážili ani po kotníky vychutnat slanou vodu. Já vytáhla výbavicku, která už z Ceska cestovala s námi – šnorchl a brýle. Po deskovém chodnícku s pytli s pískem jsem se dostala na skalní útesy z korálu. Tady chodnícek koncil. Musela jsem prekonat 3 metry po tomto skvostu. Neuveritelné, že si Egyptané nechávají nicit své kulturní a prírodní dedictví!

Odtud jsem skocila prímo do hloubky a mohla pozorovat ruznobarevný svet jako z animovaného filmu „Hledá se Nemo“. Korály hýrily fialovou, žlutou, zelenou…. barvou, ryby byly placaté, tlusté, malé, velké – modré se žlutým „cumáckem“ a ocáskem, cerné lemované svetle modrým okrajem, proužkované jako ponožky… Zpoza skály me vydesila ryba, která se nafoukla o 150% své puvodní velikosti a pod sebou jsem u dna spatrila Rejnoka.

Tady jsem také pochopila hru Egyptanu, kterou zkoušejí na zahranicní turistky. Prišel mladý evropský pár. Majitel restaurace je vrele privítal a zavedl ke stolecku. Cestou donutil dívku aby se do nej zavesila a snažil se ji odvést pryc se slovy, že ji koupí. Evropan nehnul brvou a vypálil, že dívka stojí 200 velbloudu. Egyptan na oko zkoprnel a mohl se pretrhnout aby devce vrátil zpet do náruce mladíka. Všichni se tomu vtipu zasmáli.

(Tuto strategii jsem použila další rok v Jordánsku, když me chtel koupit místní taxikár.)

Zátoka se nachází v poušti a ta je prímo protkaná velbloudími stezkami. Jedna z nich vede také tudy. Mohli jsme tak pozorovat casté velbloudí karavany.

Bohužel se vítr neutišil a more bylo stále studené. V 15 hodin jsme odjeli. Za celou dobu jsem se k více jak dvema pokusum o poznání Rudého more neodhodlala. Ale i tak to stálo za to. Dnešní vetrný den nás tak unavil, že jsme v hotelu zalehli do obrovských a vysokých postelí a spali až do rána.

Sobota 20.3.2004

Protože jsme do 10 hodin museli opustit hotelové pokoje, brzo ráno jsme se sbalili. S majitelem jsem za úplatu domluvila jeden pokojík, který jsme využívali jako odkládací místnost našich zavazadel a používali koupelnu. Celý den jsme strávili na lehátku na pláži, úplne oblecení, protože stále foukalo. Coca Cola zde byla levná, takže tekla proudem. Tolik coly, kolik jsem vypila behem pobytu v Dahabu jsem snad nevypila za celý svuj život.

Potrebovali jsme nekde „proflákat“ celý den, protože odjezd byl domluven až na 23:00. V plánu byl vecerní výstup na horu Sinaj = Mojžíšova hora = Džabal Musa a návšteva kláštera sv. Kateriny. Z hory je údajne nejkrásnejší pohled na svete na východ slunce. Vyjeli jsme!!!

Nedele 21.3.2004

Tak nádherný výhled na nocní oblohu jsme nikdy nevidela! Je po 2 hodine ranní a stoupáme na Džabal Musa. Vede nás mladý beduín. Jde nás jen 8. Zbytek zustal v „základním tábore“ – doma u našeho najatého ridice z Dahabu.

Výstup zacal u kláštera svaté Kateriny. Až sem nás dovezlo auto. Byla porádná tma. Mohli jsme si koupit baterky, které nám byly velice doporucovány, ale byly drahé. Odmítli jsme.

Tak klopýtáme do hor jen s jednou svítilnou a malou batereckou. Terén je cím dál nárocnejší a strmejší. Náš pruvodce jde na nekteré z nás príliš rychle. Ale on i pres napomenutí stále žene vpred. Na vrcholku jsme príliš brzy. Úsvit nastane až za hodinu. Je nám všem príšerná zima a jsme naprosto vycerpaní. Usínáme v horské boude pri caji za 1 USD.

Mám na sobe všechno oblecení, které jsem si do Egypta privezla, ale s tak nízkými teplotami jsem opravdu nepocítala…

Za chvíli nás pruvodce budí, že je cas pokracovat až na úplný vrcholek. Za chvíli nastane podívaná, na kterou se údajne nezapomíná. Já teda rozhodne nezapomenu. Zima je snad ješte horší. Je nám nabídnuta deka za 10 EGP. Neváhám. Vycházím ven s dekou pres ramena. Je porádne težká a smrdí jako velbloud. Vlecu se s ní po kamenných schodech nahoru. Místy to nejsou schody, ale jen ruzne veliké kusy kamene. Nohy se mi pletou a mezi ne se motají okraje deky. Aby to nebylo málo, cítím pochody ve strevech. To ta ryba se zeleninou, kterou jsme si pred výstupem dali na posilnení. Na vrcholku ztežka dosedám na volný kámen. O východ slunce nejevím zájem. Spíš se snažím najít místecko mimo pohledy turistu. Marne. Mým práním je být nekde v teple, daleko od hor a hlavne aby tam byly toalety.

Konecne se vyhoupl zpoza horského hrebene zlatavý kousek slunce. Pár minut a už se nemužu samou bolestí do toho ostrého svetla dívat. Slunícko nádherne osvetluje okolní skály všude kolem. Scenérie hýrí barvami. Vidíme hory Saudské Arábie. Na more nedohlédneme, je príliš nízko.

Vracíme se dolu spolu s dalšími turisty, kterí ten šílený výstup absolvovali kvuli pohledu, který pred tisíci lety údajne spatril Mojžíš. Nejkrásnejší východ slunce to pro me nebyl, ale nejnárocnejší rozhodne ano. Vracím deku a pokracujeme dolu, kde už na nás ceká zbytek skupiny a ridic.

Dlužno dodat, že 2/3 cesty mužete vyjet na velbloudech. Zvírata presne vedí kam šlápnout a neomylne Vás dovezou, ale chce to kus sebezaprení, vubec když velbloud klopýtá kolem strmé strže.

Dolu jdeme snad ješte rychleji než nahoru a vubec to není snadné. Nohy me porádne bolí a teším se až vyzuji tenisky. Konecne se setkáváme se zbylými cleny naší výpravy. Chceme navštívit slavný klášter sv. Kateriny uprostred hor, ale vzhledem k tomu, že je nedele, je zavrený. Ani na WC nemáme šanci se dostat!!! Nic nefunguje, ale naštestí je mi už lépe.

Pruvodce dostal 10 USD a my naprosto unaveni odjeli do hranicního mesta Taba. Také zde je všechno zavrené. Dohadujeme se co udelat se zbylými librami. Nakonec jsem od všech peníze vybrala a šla je do hotelu vymenit na izraelské Šekely NIS. Pár mesícu na to byl v hotelu spáchán teroristický útok a dnes je zde jen cerná ohorelá stavba.

Vrátila jsem se zpet a všichni jsme se vydali smerem k hranici. Zde jsme však zjistili, že výstupní poplatek z Egypta ciní 2 EGP na osobu. Jinou menu neprijímají. Jdu tedy zpet do smenárny a získané NIS mením na EGP. Opouštíme Egypt.

Teda ješte ne! Ješte na me ceká prekvapení… Pul hodiny si me tam pozdrželi kvuli oné kamenné desce s Hatšepsut. Skupina tak byla nucena na me cekat. Už jsem ztrácela trpelivost. Chtela jsem jim tam ten suvenýr nechat, když si myslí, že je to pravé…hlavne abych už konecne byla pryc!

Nikdo si nevedel rady. Pak jeden zrízenec rýpl do toho skvostu klíci. Pokrcil rameny, podal mi vzácnost a propustil na izraelskou stranu hranice.

Na celém pobytu v této úžasné zemi byly nejdražší letenky. Meli jsme zaplacený let z Prahy do Káhiry a zpet z Tel Avivu. Jinak je v Egypte velice levne.

http://www.celysvet.cz/egypt.php#1

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .