0
0

27.2. 2002 – 14.3. 2002

Úvod

Je to asi zvláštní, ale úvod píšu až dnes – 15.3.02 – poté, co jsem dopsal deník, takže už máme všechno za sebou. Budu se ale snažit být tím vším neovlivněn, i když to půjde těžko a radši proto úvod zkrátím na minimum. Takže proč Egypt? Původně jsem chtěl letět s Rady (Pavla jasně naznačila, ať s ní nepočítám) na Filipíny. Když ale GTS zveřejnilo nabídku Manila tam chyběla. Vybrali jsme proto náhradní destinaci – Singapur s tím, že přejedeme do Malajsie. Když to ovšem Rady řekla doma, přišla nečekaná reakce od její maminky a Radka byla rázem mimo hru – to bylo pondělí 11.2.. Ve středu jsem byl pevně rozhodnutej, že letím sám do Bombaje, už jsem měl batoh na zádech a šel na autobus, když mě mamka prosila, ať to nedělám. Předtím už jsem obvolal několik lidí, ale nikdo nemohl. Nejvíc byl nalomenej Pavel, ale ten opravdu nemohl. No a tak mě najednou napadlo brnknout Janě. Možná trochu zvrhlej nápad, ale můj život se poslední dobou přece víceméně zvrhává. Singapur a Bombaj mi sice zamítla, i Čínská zeď nezabrala, což jsem pochopil – nemá žádné očkování, ale když jsem se nevzdal a četl jí nabídku, zaujal ji Egypt. No, a bylo to. Jel jsem teda rezervovat letenky, udělal si dvakrát výlet do Prahy kvůli vízu a jede se. Dál už vlastně není ani moc co do úvodu napsat a protože ho píšu až po návratu, přijde mi stejně nezajímavej.

Rosnice 26.2.2002

I když v nadpise je údaj Rosnice 26.2. ve skutečnosti je už 27.2. a sedím v Praze na vlakovém nádraží v Holešovicích. Nicméně už včera se stalo pár zajímavých věcí, které bych nerad zapomněl a protože souvisejí s naší cestou, zaznamenám je. Ačkoliv je pravda, že většinu věcí, které jsem plánoval vzít s sebou jsem měl už připravené na koberci, chtěl jsem si ověřit svou teorii, totiž že na cestu se dá batoh sbalit za 10 minut. Trvalo mi to nakonec minut šest, ale zdali je má teorie správná zjistím až zhruba za dva týdny. Zatím jsem pořád pevně přesvědčenej o tom, že mám všechno a doufám, že mi to vydrží i nadále. Sbaleno jsem teda už měl a chybělo už jen to poslední – nechat se ostříhat. Nakonec strojek vyfasovala mamka a to i s nástavcem 12 mm. Když mi po chvilce řekla, že je to hotový, šel jsem se mrknout do zrcadla. Asi mě postihla slepota z cestovní horečky (kterou sice ani teď ještě nemám), ale žádný rozdíl mezi tím, co jsem měl na hlavě před stříháním, jsem neviděl. Mamka se naštvala a se slovy: „Jak chceš !!!“ sama změnila nástavec z 12 na 9 mm, což ty, kteří ji znají určitě překvapí, neboť kdykoliv mám vlasy kratší než 2 cm tvrdí, že vypadám jak trestanec (hodně lidí s ní souhlasí). Asi v půlce stříhání nějak podezřele bouchlo ve strojku a vypadly pojistky. Ty se sice podařilo nahodit, nikoli však strojek. Nezbývalo nic než vzít nůžky a dostříhat mě ručně. Já jsem s výsledkem spokojen, jen se bojím, aby se Arabům při pohledu na mě neplašili velbloudi. No, uvidíme.

Praha středa 27.2. 2002

Ačkoliv jsem na titulní stranu napsal Egypt 2002 27.2. – 14.3. pravdou je, že do Káhiry přiletíme ve skutečnosti až brzy ráno 28.2.. Dnešek pro mě začal podobně jako každý jiný den. Ráno jsem šel naložit s bráškou 500 kg sazečky do auta, odkryl jsem pařeniště, nakrmil slepice, psy a pak i sebe. Potom už jsem si nahodil batoh na záda a vyrazil k autobusu. V Praze jsem byl v 10,00. Coural jsem se po městě, navštívil kolegu Forzajta v jeho rezidenci, poobědval s novou spřízněnou duší, která v sobotu odlétá do Venezuely a je vděčná za každou informaci a teď (15,30) sedím na nádraží a čekám, až přijede můj spoluputovník pro následující dva týdny. … Po šťastném shledání a seznámení se s Jirkou jsme se vydali tramvají do Dejvic. Tam už netrpělivě čekala Rady. Jana nám dala svůj bágl a jela doprovodit svou drahou polovičku na Florenc k autobusu. Já s Rady jsme mezitím čekali v hospůdce nedaleko zastávky autobusu č. 119 (pro neznalé – linka Dejvická – letiště Ruzyně). Po dvou pivech dorazila Jana a tak jsme se přesunuli již zmíněným přibližovadlem do letištní haly. I když jsme přifrčeli skoro přesně dvě hodiny před odletem, odbavit jsme se mohli asi až po 45 minutách. O půl deváté jsme se rozloučili s Rady a našimi přebytečnými věcmi. Při vstupu do letadla jsem zažil hned několik překvapení. Takovou pixlou jsem opravdu ještě neletěl. Seděli jsme v úplně poslední řadě, takže jsme si nemohli sklopit sedačky. V opěrátku chybělo rádio a o televizi jsme si mohli nechat jen zdát, takže třeba vůbec nevím, kolik to je z Prahy do Káhiry kilometrů. Alespoň vím, že jsme letěli 3 hodiny 25 minut. Dalším zklamáním byla večeře, kde chyběl tradiční výběr ze dvou jídel. No prostě nás asi chtěli připravit na Egypt a zbytečně nás nehýčkat. Poprvé se mi taky stalo, že bylo letadlo obsazené do posledního místa.

Káhira, 1. den čtvrtek 28.2. 2002

Hned po přistání mě čekalo další „poprvé“, totiž prvně jsem nevystupoval z letadla rukávcem, ale hezky po schodech na zem a autobus nás dovezl k letištní hale. Vzpomněl jsem si, jak vždycky vystupujou z letadel prezidenti. Pomohlo mi v tom i to, že jsem vystupoval úplně první, prostě jen pokynout pravicí. Až v autobuse k hale jsme oslovili další dva cestovatele – Petra s Ivou a od té doby podnikáme vše ve čtyřech. Musím přiznat, že mám z prvního dne v Egyptě tolik zážitků a postřehů, že budu rád, když si alespoň na polovinu vzpomenu. Takže hned po projití imigrační přepážkou, které už samo proběhlo neobvykle, neboť dle tradičního vstupujte jednotlivě jsem šel první, úředník mi dal do pasu razítko, ale pas mi nedal a řekl, ať počkám. Potom zavolal Petra a dal mi pas až společně s jeho. Teď jsem si vzpomněl – letělo s náma asi 8 pefáků, ale prohodil jsem s nima jen pár vět a jako pravý agrák jsem se od nich dál už distancoval. Tedy po projití přepážkou jsme šli ihned po vyzvednutí báglů hledat ven všem z cestopisů na internetu dobře známý autobus č. 400. Musím se pochlubit, že celou českou výpravu (asi 20 lidí včetně již zmiňovaných pefáků) jsem dovedl hned napoprvé k tomu správnému busu. Pak jsme dojeli (0,25 EL) na vlakové nádraží Ramsese, před kterým stojí jeho nemalá socha. Chtěli jsme si koupit lístky na večer na druhou třídu do Luxoru. Člověk by nevěřil, jak se takováhle na první pohled banální věc dá díky Egypťanům krásně zkomplikovat. Vojáci nás posílali sem tam. Jen pro ilustraci – až čtvrtá pokladna (každá umístěná úplně jinde) byla ta pravá. Nakonec nám úředníček řekl, že druhá třída je vyprodaná a tak jsme si nakonec koupili lístky do třídy první (40 EL). Potom jsme si šli schovat bágly do úschovny, i když nám vojáci tvrdili, že je full a za 1,5 EL jsme si uzamkli všechny čtyři. Potom Petr vyčetl v LP, že by jsme se měli dostat od nádraží k pyramidám v Gíze za 5 EL (together), což se nám napodruhé opravdu povedlo. První nám cenu nakonec taky odkejval, ale po ujetí asi 300 metrů zastavil a chtěl víc na což jsme zareagovali okamžitým vystoupením a návratem k nádraží. Až později Petr zjistil, že se překouknul a ta cena se měla dát podle LP usmlouvat na 15 EL, takže jsme překonali profesionální backpackery z LP ve smlouvání o 10 EL, což není na první den v Egyptě špatný. Musím napsat, že ke vstupu k pyramidám jsme přijeli v pět ráno za úplné tmy. Otvírali ale až v 8,00, takže jsme tam 3 hodiny doslova mrzli. Čas jsme si krátili různě – pozorováním krys, výměnou cestovatelských zkušeností (Petr byl v Indii a Malajsii kam chci já, oni chtějí zase letět do Thajska) a především sledováním desítek vojáků se stařičkými samopaly značky Kalašnikov, kteří jsou tu opravdu všude. Po otevření jsme se nahrnuli dovnitř spolu s několika autobusy Japonců, kteří se nechali dovézt až přímo pod pyramidy. Jsou opravdu very big. Všechny tři pyramidy (i se zakázaným lezením po nich – no climbing), sfingu a velbloudy jsme v pohodě stihli za dvě hodinky. Když jsme chtěli lézt ze zadu na Chefrenovu pyramidu, objevil se tam voják a s úsměvem nám řekl, ať si po ní klidně lezeme a fotíme se, ale ať mu dáme bakšiš. To jsme samozřejmě odmítli a když zašel za roh, lezli jsme si jak bylo libo. Potom jsme, opět s komplikacemi, přejeli taxíkem (minibusem) do Abu-siru, odkud se dá údajně podle cestopisů dojít zadem k Džoserově pyramidě bez placení vstupného. Sice jsme se opravdu k Džoserově pyramidě dostali, ale po 5 km chůze z Abu siru do Sakkary jsme se ocitli přímo u prodeje vstupenek, takže jsme stejně platili, ale ty zážitky z cesty k ní byli super. Ačkoliv jsme byli vlastně jen 20 km od Káhiry, viděli jsme snad tu největší bídu, co jsem kdy viděl. Barios ve Venezuele jsou proti tomu paláce.Mnoho domků je uplácaných z hlíny nebo oslího trusu. Prvních pár kilometrů nás doprovázelo asi 20 žebrajících dětí, které poté co zjistili, že od nás peníze ani cigarety neuvidí, začali být trochu drsnější (házely po nás kamení a oslí hovna, mlátily klackem a podrážely nohy). Nakonec to ale vzdaly. Po prohlídce areálu v Sakkaře, kde je okolní poušť poseta úlomky staré keramiky, zkamenělinami a polodrahokamy, jsme se dopravili cestou Sakkara – Pyramidas street – Ramses station (celkem každý za 1,25 EL) minibusy zpět k nádraží. Došli jsme se najíst, koupit vodu do vlaku a vyfotil jsem si při té příležitosti i jednu blízkou mešitu. Teď sedíme v čekárně na nádraží a čekáme, až nám pojede noční vlak do Luxoru (odjezd 22,00) …

A teď směsice prvních dojmů z Arabů a Egypta vůbec (asi zmatená, ale já bych to jinak zapomněl). První, co mě napadne je špína – a to špína s velkým š. Nejhorší (pro mě osobně nejsilnější dnešní zážitek) byla již zmiňovaná 5-ti kilometrová cesta Abu-sirem podél řeky, která je jedna velká skládka. Asi se to ani nedá popsat. I jinde bílé volavky tu byly špinavý. Dojem ještě umocňují zdechliny různých zvířat na břehu i ve vodě (ovce, kozy, telata, …)

Oslíci – další věc, co mi utkvěla v mysli, teď už veselejší. Používají je tady úplně všude, hlavně jako tažná zvířata a to i uprostřed zácpy v centru Káhiry. Doprava – už přestávám reagovat na opravdu neustálé troubení, o to víc stále obdivuju riskantní přecházení lidí přes vozovku na pětiproudé silnici v zácpě za jízdy automobilů. Ty lidi snad vůbec nemaj pud sebezáchovy. Na první pohled mi přišlo, že by mě přejelo hned první auto, ale učíme se rychle. Stále obdivuju nošení čehokoli na hlavě bez držení – hlavně u žen.

Jana s Ivou jsou v totální palbě pohledů, mlaskání a narážek snad od všech Arabů. Víc mě však překvapují Arabky, které se na ně taky smějí a stále je zkoumavě pozorují. Jakmile se však podívají na mě nebo Petra, úplně zvážní a odvracejí pohled jinam – prostě muslimky. Modlitby – opravdu se modlí třikrát denně. Například před chvílí si tady v čekárně jeden borec rozbalil kobereček, zul si boty a už jel. Satelity – překvapilo mě obrovské množství satelitů na střechách paneláků. Škodovky a Javy – jezdí tady hrozně škodovek a to od 105-tek přes Favority po Felicie. Minimálně pak Octavií a Fabií. Viděl jsem i 1203-ku. Ještě více tu jezdí našich motorek. Troufám si říct, že 4 z 5ti jsou Javy. … Teď jsem přerušil na deset minut psaní – šli jsme si pro batohy – a napadli mě další věci. Před pěti minutama jsem viděl Egypťana, jak vytáhnul poslední cigaretu z krabičky a tu pak prostě hodil na zem – uprostřed nádražní haly. V podstatě se tak chovají všichni a proto to tu vypadá takhle. I my máme občas problém najít odpadkový koš – oni je prostě nepotřebují. Petr už začal odhazovat odpadky taky. Má dvouměsíční školu z loňska z Indie. Já se tomu bráním co můžu. Egypťanky – jsou ošklivý, výjimka je, když se usmívají – to se na některé dá i koukat. Před chvílí jsme se o tom bavili a já jim ukázal snad první holku, co se mi trochu líbila. Ostatním však ne a Jana si neodpustila narážku, že mám opravdu blbej vkus a dodala cosi o své sestře. Vyčůranost – rychle jsme se naučili, že Egypťani nás – bohaté turisty – chtějí obrat všude, kde to jen trochu jde. Platí na ně jen jedno – totální ignorace.

… Vlak odjížděl skoro přesně a musím přiznat, že takovej luxus jsem opravdu nečekal. Vlak byl vybavenej skoro jako náš Boeing 737-400. Vybalili jsme si spacáčky, vyčistili chrup a potom už jen spali víceméně až do rána.

Luxor, 2. den pátek 1.3. 2002

Po příjezdu na nádraží se na nás sesypali nahaněči hotelů (jako v Chiang Mai – historie se opakuje). V podstatě jsme je ignorovali a šli si sehnat hotel sami. V LP jsme si nejdřív vybrali hotel Fontana, ale jeden z nahaněčů, kteří se nevzdávali a stále kolem nás kroužili, nám těsně před ním řekl, že je to hotel jeho otce a že chce 15 EL za osobu, jinak nás nepustí ani do ulice. To mě trochu naštvalo a zeptal jsem se ho, jestli to je jeho ulice, když nás tam nechce pustit. Řekl, že jo a tak jsem mu odpověděl, že je opravdu boháč a odešli jsme jinam – hotely jsou tu na každém rohu. Nakonec jsme zůstali hned v tom dalším – Sherif hotel, kde podle průvodce mají doubleroom za 14 EL. Bydlíme za 10 EL. V Thajsku by to byl trochu nadprůměr – žádný luxus, ale čisto (pro Pavlu – bez švábů). Holky se osprchovaly a vyrazili jsme. U Amonova chrámu jsme trajektem přejeli na západní břeh Nilu a taxíkem dojeli k Ticket office, kde jsme si koupili vstupenky do Údolí králů a Údolí královen. Ještě jsem neuvedl, že já používám vlastnoručně zfalšovaný ISIC a Petr sice pravý, ale již neplatný. Zatím nám to bez problémů všude prochází. Nejprve jsme navštívili Údolí králů. Začalo být dost velké horko a tak jsme uvítali, že v cenně vstupenky byla návštěva tří libovolných hrobek z asi petnácti možných. My jsme si vybrali hrobky č.34 (Thutmose III.), č.35 (Amenhothep II.) a č.11 (Ramsesse III.). Jana byla ještě v hrobce č.47 (Saptat), protože při každém vstupu do hrobky nám odtrhli kousek ze vstupenky a Janě ho jednou ve zmatku urvat zapomněli. Poté jsme taxíkem přejeli zpátky k prodelně lístků a pěšky se vydali do Údolí královen. Opět byla v cenně návštěva tří hrobek, byly to č.55 (Amonherkhepshep), č.52 (královna Titi) a tu třetí už nevím. Z Údolí královen jsme se šli ještě podívat k Memnónovým kolosům, které jsou obehnány lešením a pracujou na nich restaurátoři. Potom jsme opět přejeli trajektem zpět na východní břeh k Luxorskému chrámu a vydali se pěšky do Karnaku. Přišli jsme tam v 17,10, ale už v 17,00 přestali prodávat lístky a v 17,30 chrám zavírali. Takže smůla – zopakujeme si sem cestu zítra ještě jednou. Na zpáteční cestě jsme šli s Janou kolem Luxorského chrámu, kterej byl perfektně nasvícenej a po kratším bloudění jsme dorazili na hotel. Něco jsme pojedli a popili, teď se zrovna šla Jana ošplouchnout, potom přijdu na řadu já a jsme ready to sleep.

Luxor – Asuán, 3. den sobota 2.3. 2002

Ráno nás probudil Petr. Je probudil hluk ze školy, která má okna naproti jejich balkónu. Já s Janou jsme si šli prohlédnout chrám v Luxoru a protože Péťa s Ivou tam byli už včera večer, šli zjistit na autobusové nádraží, kdy nám jede něco do Asuánu. Na autobusáku jsme měli taky sraz. Zjistili, že autobus jede v 14,30 a tak jsme s prohlídkou Karnaku nemuseli ani moc spěchat. Dnes už se tam holkám pěšky nechtělo a tak jsme jeli tam taxíkem (minibusem za 0,5 EL) a zpátky koňským spřežením za 1 EL. Došli jsme si do hotelu pro batohy, chvíli tam poseděli (já s Janou při kole a Iva s Petrem pří ibiškovém té – carcadee). Jana je vzala do pekárny, kde jsme včera večer podstoupili ochutnávku pečiva od velmi milé prodavačky. Pak jsme se už došourali k autobusovému nádraží. Byli jsme tam v 14,15. Péťa se zeptal ještě jednou, kdy že to jede. Arabák mu řekl, že v 14,00. Pak se kouknul na hodinky a opravil se na 15,00. Nakonec jel až v 15,30. Zacálnuli jsme 10 EL a vyrazili. Opět (jako v Thajsku) jsme dostali hned několik lístků, které po cestě asi čtyřikrát kontrolovali revizoři a ten poslední nám je dokonce sebral úplně, což se vůbec nelíbilo Janě – chtěla ho na památku (Pavlo, není vona náhodou Tvoje ségra?). Řekl jí, že je už vyhodil z okna. V LP jsme si našli hotel a tak jsme zamířili rovnou k němu. Díky pozdní hodině (20,00) tu na nás čekalo jen pár naháněčů, kteří ale nebyli ani dotěrní. Asuán nás všechny mile překvapil. Hezké úzké uličky plné obchůdků, milejší lidé. Jelikož LP, co má Péťa, je z roku 1998, ten náš vybraný hotel od té doby renovovali a taky dost podražili. Z 15 EL na 40 EL za doubleroom. Zašli jsme proto do blízkého hotelu Al Orabi, kde měli sice plno, ale majitel nám nabídnul přespat v takový komoře s harampádím na matracích zadarmo s tím, že zítra se uvolní pokoj a tak teď ležím na matraci a píšu. Iva s Péťou si koupili od majitele výlet na feluce na den a noc do Komba. My s Janou zůstaneme v Asuánu a prozkoumáme blízké okolí. Hodili jsme si bágly do komory a šli do města na večeři. Po falaflích si konečně Péťa s Ivou našli již dlouho hledaný džbán a po vzoru Sinuheda se vzali, takže odedneška je Péťa totální podpantofel. Já s Janou jsme jim byli za svědky, za což jsme dostali každý střep z vázy (já od nevěsty, Jana od ženicha). Probíhalo to tak, že společně naplnili džbán vodou z Nilu a pak ho rozbili. Dva střepy nechali pro sebe, dva dali nám a zbytek hodili do Nilu. S majitelem našeho hotelu jsme se bavili o životě v Egyptě a dozvěděli se od něj hodně zajímavých věcí hlavně o vztazích Egypťan-Egypťanka a Egypťané-turisté.

Asuán, 4. den neděle 3.3. 2002

Ráno nás probudili prodavači plynových bomb, kteří nám jezdí pod okny s oslím spřežením a kamenem buší do bomb = hroznej kravál. Musím napsat, že jak měla Iva radost, že se nedostavují zažívací potíže, tak dnes večer to chuděra odnesla – poblila se.Tím se mírně zkomplikovala situace kolem jejich výletu na feluce. Nakonec jsme se dohodli, že místo jejich výletu (den a noc = 80 EL za dva) vezmeme výlet po okolí Asuánu (4 hodiny = 100 EL za čtyři), protože Ivě by asi celý den a noc na lodi a sluníčku nedělal dobře. Iva počkala v hotelu a my jsme šli koupit lístky na vlak do Assiutu a na internet. Úspěšně jsme koupili lístky (žádné problémy jako v Káhiře) do 2. třídy na 20,00 za 24 EL. Potom jsme šli na net. Byl za 10 EL na hodinu, dali jsme si půl hoďky, ale skoro jsme to nestihli – bylo to hrozně pomalý. Péťa si poslal smsku domů a šel Ivě koupit sluneční brýle (usmlouval je z 50 EL na 5 EL). My jsme se vrátili asi po půl hodině na hotel také. Jak šel Péťa po ulici sám s cigárem v ruce, zaznamenal dvě výrazné změny – 1. nikdo po něm nečuměl a 2. asi 5x mu nabídli hašiš. Sbalili jsme si bágly a v 14,00 se pro nás stavil felukář z Jamaica familly corporation. Trajektem jsme přejeli na Elefantinu, v jeho nubijském domě (vlastně na dvoře pod mangovníky) jsme poobědvali a pokecali a zhruba za třičtvrtě hodiny vyrazili na trip. Jeli s námi dva Nubijci – jeden se staral o plachtu, druhý byl u kormidla. Bylo to dost dobrý. Po chvíli jsme se docela rozpovídali a dokonce i rozezpívali (ano, i já zpíval). Byla to nubijská felukářská pecka:

Ó a lére

alere alere

vo reis alere

alere tiki tanga

vasa vasa vasa

Viděli jsme několik hrobek, Elefantinu, Kitchener´s island s botanickou zahradou, hotel syna egyptského prezidenta Mubaraka, nilometr, který nás zklamal a hotel, o kterém píše Agatha Christie ve Vraždě na Nilu. Po návratu jsme si vyzvedli batohy a pomalu šli začínajícím nočním trhem k vlakáči. Přišli jsme tam už v 19,15 a vlak tam již byl. Ochotně se nás ujal nějakej týpek a zavedl nás až k našim sedadlům, hodil batohy nahoru a s úsměvem a se slovy bakšiš k nám natáhnul ruku. Chtěl 4 EL – dostal 1 EL. Docela se nám líbila možnost otáčení sedadel o 180°, takže jsme mohli sedět proti sobě. Vyjeli jsme přesně – cesta bude trvat 7,5 hodiny.

Assiut – Dakhla, 5. den pondělí 4.3. 2002

Ve 3,30 ráno jsme dorazili do Assiutu. Do Dakhly to jede v 7,00. Prohlídli jsme si vagóny 3. třídy (ty co před necelými dvěma týdny vyhořely) a jet bych v tom opravdu nechtěl. A je to tady!!! Mám super křeče v břiše a pěknou srajdu. Teď jsem si dával poprvé v životě Endiaronek. Sedíme v čekárně, srkáme někdo čaj někdo kafe, dopisujeme deníky a těšíme se na oázy. …

Pár dalších postřehů: Opar – i když tady není na nebi ani mráček (prší tady třikrát v roce) všechno je v mírném oparu. Západ – Slunce tady zapadá neskutečně rychle. Ceny – náš kapitán feluky nám řekl, že ceny pro domorodce jsou zhruba poloviční než pro turisty. Př.:voda max. 1 EL, koshari 0,75-1 EL, falafle 0,25 EL, šíša 0,5 EL (Péťa 2 EL). Masna – řeznictví na ulici je opravdu lahůdka. V prachu se tu na prkně válí žaludek, hlava, kusy masa, kůže. Na zemi je kaluž krve a paznehty, všude plno much. Nákupy ovoce – sice už všichni perfektně ovládáme arabské číslice, ale je nám to pendrek platný. Přijdeš ke stánku a zeptáš se, kolik stojí třeba mandarinky. Na cedulce má u nich arabsky napsáno 1 EL, on ale řekne 2 EL. Ty mu řekneš, že je tam napsáno 1 EL a on na to řekne: a) že je to cena za půl kila, b) že je to cena za mandarinky horší kvality a ukáže ti oschlý špinavý mrchy. Další smlouvání nemá smysl. Volavky a ledňáčci – trochu mě mrzí, že i když kolem Nilu je plno pěknejch volavek a ledňáčků, vždycky, když mám u sebe foťák, tak v dosahu nebylo nic. …

Opravdu je to tady v Assiutu asi drsný. Jen jsme vylezli z nádraží a už k nám běžel voják. Když jsme šli s Janou jen kousek jinam, hned na mě volal, ať jdeme zpátky k němu. Nevím, jestli chtěl bejt důležitej a nebo jestli tady fakt tak řáděj teroristi, ale čekal s náma i tu hodinu, než jsme nasedli do autobusu. Teď nás čekalo asi 400 km Libyjskou pouští přes oázu Khargha do oázy Dakhla. Asi v 15,00 jsme přijeli do Mutu – „hlavního“ města oázy. Odtud jsme jeli ještě 30 km do městečka El Qasr (700 obyvatel).Vystoupili jsme hned před hotelem s originálním názvem El Qasr a ihned se nás ujal suprovej majitel. Bydlíme za 10 EL na osobu včetně snídaně. Hotel je čistej, velký pokoje dokonce s koberci, na střeše stolek se židlemi a výhledem na hory, … Hodili jsme bágly na pokoj, dali si carcadee na uvítanou a vyrazili na prohlídku nejbližšího okolí, protože za 1,5 hodiny zapadá Slunce. Šli jsme si prolézt staré město – je to perfektní labyrint polorozpadlých domků z cihel z bláta. Konečně jsem načal bonbóny pro děcka., vzal jsem si jich plné kapsy, ale kdybych je nekrotil, byly by hned fuč. Za starým městem je několik kopulovitých staveb = hrobek. U nich jsme si vyběhli na jeden kopeček a šli blíž pod hory, kde budeme snad zítra spát. To jsme šli ale už sami, Péťa s Ivou zůstali ještě ve starém městě. Chytil je nějakej domorodec a odtáhnul je do mešity. My jsme se chvilku potloukali po kopcích a pak to přišlo – naše první písečná duna. Je sice asi jen 100 m dlouhá, ale jinak super. Potom jsme se ještě chvíli potloukali po městě a potom šli na hotel. Tam jsme se setkali s Evou – Češkou, která studuje v Káhiře arabistiku a je tady se svým švýcarským přítelem. Dozvěděli jsme se od ní hodně užitečnejch věcí o Egyptě. Když jsme začínali psát deník, přišel za námi na pokoj Muhamed (majitel), že přinese carcadee a zahrajeme si domino. Byla to legrace – on měl všechny kameny poznačený a věděl, co kdo má a ani se tím netajil. Měl i přes to hroznou radost, když vyhrával. Pořád se smál a povzbuzoval nás slovy Yala, yala – hraj, hraj. Potom jsme se osprchli a šli spát, ráno nás čekají duny.

Dakhla – El Qasr, 6. den úterý 5.3. 2002

Spalo se tu nádherně. Ráno jsme si pošmákli na super snídani a potom jsme vyrazili do okolí za pískem. Šli jsme na jih od vesnice. Konečně se mi podařilo (doufám) vyfotit dudka, i když dost z dálky. Potom jsme se vrátili na hotel, rozloučili se s Evou, která právě odcházela se svým přítelem a jedním Holanďanem na 5 dní do pouště s velbloudama. Ten Holanďan je fakt kolík, je tu už po dvanáctý, vždycky si vezme velbloudy a vyrazí do pouště, prostě drsňák. My jsme se zatím pomalu připravili na náš, sice kratší a bez velbloudů, ale taky dobrej výlet do písečných hor. Asi v 15,30 jsem si dal poslední dvě falafle a vyrazili jsme směr severoseverozápad. Ještě stále bylo docela slušný horko, ale už se jít dalo. Pod hory k úpatí to bylo asi 4 km a šli jsme to asi hodinku. Pak už to bylo JEN kiláček do kopce. Ještě pořád bylo dost horko a intervaly mrzi zastávkami na napití a odpočinek se zkracovaly. Když už jsme byli opravdu hotoví a chybělo nám posledních sto metrů, začala nejobtížnější část výstupu – strašnej krpál směsicí písku a kamení, kde občas krok dopředu znamenal sjetí o metr níž. Asi za dvě hodiny jsme to ale všechno zvládli. Samotné vrcholové plató nás docela zklamalo a jelikož nahoře foukal dost vítr, slezli jsme o kousek níž pod převis v závětří, kde jsme si rozbalili spacáky. Je tady perfektní ozvěna – nejlepší asi v půlce cesty, kdy se jde pískem kolmo nahoru a po obou stranách jsou hory. … Teď právě (6.3. – 16,30) sedím na střeše hotelu, opaluju se a přes staré město koukám na naši horu. … Za chvilku zapadlo Slunce a pomalu se začalo stmívat. S přibývající tmou se na obloze objevovalo stále více hvězd. Za chvíli jimi bylo nebe úplně poseté, dole svítila oáza, z dálky bylo slyšet zpívání muezína, my seděli pod převisem a když do toho spadla hvězda Iva prohlásila: „To je romantika jako čurák.“ Zní to asi dost nechutně, ale v tý situaci nám to nepřišlo tak hrozný. Ani nám nebyla taková zima (já s Janou jsme neměli karimatky), čekali jsme to mnohem horší. Taky se snad nenaplnily moje obavy o foťák. Hodně lidí píše, že se jim tady do něj dostal písek a vyčistění stojí asi 3 000 Kč. Já jsem pro jistotu foťák i objektivy balil ještě do igeliťáků a snad je to v pohodě.

El Qasr, 7. den středa 6.3. 2002

V noci jsme se sice párkrát vzbudili, ale jinak to šlo. Ráno jsme vstávali poměrně brzy, ještě před svítáním. Já s Janou jsme už měli nasbíráno plno měkkýšů (nejlepší je naloupat si je přímo ze skály, kde jich jsou tisíce), když se i Péťa rozhodnul vylézt ze spacáku. Vyrazili jsme asi kolem 8,00. Sestup k úpatí byla parádička, horší byla cesta od úpatí do vesnice, protože opět, jak to tak v pouštích bývá, začalo být horko. Ke konci jsme šli s Janou sami a střihli si to přes old town. Chytil nás tam takovej dědula a zatáhnul nás k sobě domů. Čaj jsme slušně odmítli, ale sušené datle jsme si dali – byly dobrý. Provedl nás celým domem od přízemí až na střechu a vysvětlil nám, co k čemu slouží. Vlastně celý dvoupatrový dům byl z hlíny, ale krásně čistej. Překvapila nás lednice, ale jinak hodně skromný zařízení. Potom jsme se už propletli uličkama k cestě, která vede k našemu hotelu. Tam už nás čekal veselej Mohamed a jeho snídaně, která se skládá (jako včera) z pšeničnejch placek, smaženého vajíčka, rajčat, bramborovo-něco zelenýho osmažených kuliček, které se dávají do falaflí, slaného sýra, jablečné marmelády a čaje. Potom jsme, ještě s párem studentů z Německa (geograf a antropolžka) jeli taxíkem 20 km směr Mut a pak asi kilák pěšo k magic hot spring, kde jsme se zůstali koupat a Germáni – nekoupavci pokračovali sami dál do pouště k jedný beduínský vesnici. K prameni nás odvedl jeden domorodec, co tady pásl kozy u cesty, kterej za to ani nechtěl bakšiš, i když by jsme mu ho rádi dali, protože bez něj by jsme to hledali opravdu těžko. Peníze odmítnul, stačilo mu, že tam mohl s náma chvíli bejt a koukat na holky v plavkách (hlavně ho zaujal Ivin hrudník). Po chvilce přijeli jeepem tři Italové se dvěma domorodci. Jeden Talián uměl trochu anglicky, tak jsme pokecali. Asi čekal, že ho pozvu do Čech. Oni si za velký prachy pronajali jeep v Káhiře a jedou s ním až do Asuánu. Sem přijeli ze Siwy přes Farafru. Když jsme si užili koupání a skákání, osušili jsme se – každý po svém – já procházkou ke dvěma blízkým jezerům plných ryb a ptáků, o kterých mi řekl ten Němec. Potom jsme se otočili o 180° a stejnou cestou jako sem jsme se vrátili do hotelu. Přebalil jsme bágly, osprchovali se a objednali si oběd. Za 6 EL jsme měli – hrachovou polívku, brambory s omáčkou, rýži s nudlemi, fresh rajčata a okurky, cukety s jinou omáčkou, chipsy, pšeničné placky, lilek+okurky+mrkev též s omáčkou. Navrch carcadee – no nekup to. Muhamed vaří fakt dobře. Teď sedím na již zmiňované střeše a užívám si poslední minuty v nádherné Dakhle. I Jana řekla, že kdyby se někdy vrátila do Egypta, tak jede určitě sem a to už je co říct. Za chvíli nás čeká opravdu dlouhá cesta autobusem do Káhiry. Sluníčko zapadá, beru si tričko a končím se psaním – relax. …Za chvíli přišel Mohamed a udělali jsme groupenphoto na střeše. Potom jsme šli pomalu před hotel čekat na autobus. Muhamed každou chvilku přiběhl si s námi povídat, ale v restauraci měl busy a tak zase musel vždycky zpátky. Až teď mě napadlo se ho zeptat, jestli je ženatej. Všichni jsme si mysleli, že ne, ale chyba lávky, má dokonce tříletou holčičku. Poslali jsme jí bonbóny, popřáli jemu i jeho hotelu hodně štěstí a kolem 19,00 jsme odfrčeli přes oázy Farafra, Baharia a Fajum do Káhiry.

Cesta na Sinaj, 8. den čtvrtek 7.3. 2002

Cesta byla v klidu, až na jednoho starýho homelessáka, kterej seděl před námi a chvílemi ležel v uličce a pořád hrozně chrblal. K ránu byla tak hustá mlha, že jsme jeli skoro krokem. Na okraji Káhiry (v 6,00) jsme zastavili a řidič se štíplístkem se šli pomodlit na dělící pás dálnice. … Modřiny – hodně Egypťanů má na čele modřinu, je to od modlení. Mlaskání – když se chlapi loučej, vítaj, … tak se objímaj a dávaj si pusy na tvář a hrozně u toho mlaskaj. Taky je běžný, že se tady kluci voděj za ruce. Odhánění – i kolem Jany (což nechápu) se motaj místní borci, ale zatím je úspěšně odháním. Jeden to na mě dokonce zkoušel i v autobuse, že to sedadlo vedle Jany je „jeho“, tak jsem ho poslal jinam – na „svoje“. …

Pak už to byla jen chvilka do centra. Koupili jsme si hned lístky do Suezu (7 EL) a skoro hned vyjeli. V Suezu jsme byli v 10,00. Původně měl Péťa s Ivou jet na sv. Kateřinu a já s Janou na ně počkat v Dahabu, ale autobus by jim jel až v 14,00 a pod horu by přijeli už v noci. Jedeme proto všichni do Dahabu (31,5 EL) a dál se uvidí. Zklamalo nás, že jsme neviděli Suezský průplav, protože jsme protože jsme přes něj nejeli po mostě, ale podjeli jsme ho tunelem. Teď zrovna odjíždíme z El Turu. Čeká nás ještě skoro 200 km. Zapomněl jsem napsat pro méně zdatné geografy, že vjezdem na Sinajský poloostrov jsme opustili Afriku a nyní se pohybujeme už v Asii. Před chvílí jsme viděli v Rudém moři ropnou plošinu a ještě jednu těžební věž na souši. … Tak jsme konečně po skoro 25-ti hodinách cestování dorazili do Dahabu. Je to tady dost turistický, srovnal bych to tak s Ko Phanghanem, ale Sharm-el-shaik je opravdu hrůza – something like Ko Samui. Naštěstí jsme tímto nejznámějším potápěčským centrem Rudého moře jen projížděli. Hotel na hotelu a desítky dalších se staví. Myslím, že tak před 20-ti lety to tam mohlo být super. Dahab se hodně liší od ostatního Egypta – je to tu odporně čistý. K večeři jsme si dali egyptskou pizzu – holky sýrovou, já tuňákovou a Péťa osvědčené kosheri. Bydlíme v Auski campu (5 EL) asi 30 m od moře. Jdem se vykoupat (osprchovat) a nedočkaví na zítřejší šnorchlování zkusíme usnout.

Dahab, 9. den pátek 8.3. 2002

Ráno jsem se probudil ve 5,45, zhasnul jsem světlo, které Jana nezhasla večer a šel se podívat k moři. Blížil se akorát východ Slunce a tak jsem si doběhnul zpátky pro foťák. Východ byl docela hezkej – od pláže u našeho kempuje přes záliv nad horama Saudské Arábie. Voda je pekelně ledová. Sebral jsem pár mušliček a trochu s obavami, jestli v té vodě může vůbec něco být, jsem se vrátil na pokoj. Akorát se probouzelo to ve vedlejší posteli a tak jsme se nasnídali a vyrazili na první šnorchlování k majáku, který vypadá spíš jako betonovej sloupek s blikátkem, za který by se styděla kdejaká sanitka. Myslel jsem, že do tý vody snad ani nevlezu, ale zvědavost zvítězila. První metry byly opravdovým zklamáním – zima a skoro nic k vidění. Když jsme se však dostali k asi 200 m vzdálené korálové stěně, zima i obavy byli tytam. Vypadá to, že od této chvíle bude deník trochu monotónní. Ryby a korály jsou tu super!!! Z vody nás vyhnala až zima. Vrátili jsme se na pokoj uklidit foťák a hned jsme šli ozkoušet šnorchlování u našeho kempu. U moře akorát seděl Péťa s Ivou s výbavičkou z půjčovny, kouřili cígo a klepali kosu, protože právě vylezli z vody. Péťa nadšeně volal: „Supr korál“. Půjčili jsme si od nich ploutve a opět šnorchlovali až do promrznutí. Pak jsme vylezli a jelikož Péťovi s Ivou v půjčovně doporučili šnorchlování na jih od Dahabu u laguny – Šli jsme šnorchlovat tam. Docela to bylo dobrý, viděl jsem toho žlutýho rejnoka s modrejma flekama. Prý je to vzácnost. Po promrznutí jsme se rozhodli zajít na oběd. Byli jsme v té restauraci co včera. Pak jsme šli všichni šnorchlovat pod maják – podle mě s Janou zatím the best. I když byl příliv, velký vlny a i míň sluníčka, dali nám oba zapravdu. Po promrznutí jsme se šli s Janou už osprchovat a dnes už definitivně pověsili šnorchly a brýle na hřebík (vlastně na postel). Teď baštíme co se dá a píšeme deník.

Dahab, 10. den sobota 9.3. 2002

Ráno jsme šli s Janou na východ Slunce, kde už seděla nažhavená Iva s foťákem. Potom jsme se šli znova válet na pokoj a v 8,30 vyrazili k majáku. Dali jsme dvakrát snorkeling, mrkli na murénu jak žere kraba a šli na oběd. Dali jsme si údajně italskou pizzu, která s ní měla společný jen ten název, ale dalo se. No a potom, když nám trochu slehlo – snorkeling. Pak jsme šli už do kempu, bylo docela světlo a tak jsme šli ještě na šnorchlování před kemp. Bylo to docela dobrý – ryby tak 0,5-1 m pod hladinou, takže jsme si je prohlédli opravdu z blízka (asi deset perutýnů, 2 murény, …). Potom jsme se osprchli a šli do města na nákupy. Zítra nás čeká Blue hole, takže už se těšíme.

Dahab, 11. den neděle 10.3. 2002

Ráno jsme vstávali o něco dýl. Výlet na Blue hole jsme měli domluvenej na 10,00, ale chtěli jsme si před tím ještě šnorchlnout u kempu. To nás ale přešlo hned, jak jsme došli k vodě. Byla docela kosa a foukal vítr a tak jsme to otočili a šli se dál válet do postele. Na desátou už jsme opět stáli v plné zbroji na předem smluveném místě, naskočili do jeepu a vyrazili asi 10 km severně od Dahabu. Jízda v kamenech byla super, teda alespoň pro mě a Péťu – Iva se asi občas trochu bála a zapištěla. Když jsme úspěšně dorazili k ďouře, náš guide nás zavedl ještě asi o 200 m dál na místo zvané Bells, kde jsme začali šnorchlovat a došnorchlili jsme až k díře. Pak jsme si dali v restauračce nějaký to teplý pití a s Janou jsme šli opět plavat k Bells – tentokrát ne k díře, ale na druhou stranu. Šíšáci zůstali už u díry. Když nám byla už kosa, šli jsme chvíli hopsat po šutrech u břehu. Potom jsme znova žbluňkli do vody u Zvonů a plavali k Díře, tentokrát jsme ji vzali z druhé strany. Vylezli jsme zase u restaurace, chvíli se slunili se Šíšáky a pak jsme šli šnorchlovat na jih od Díry. Potom už nám byla docela kosa a tak jsme (asi v 15,00) jeli zpátky do Dahabu. Celkově mě osobně Díra trochu zklamala, co se týče korálů a ryb. Vlastně jsme neviděli nic nového (snad jen chobotnici). Samotná díra je ale dost dobrá. Při cestě zpátky jsme poprvé v Egyptě viděli dvouhrbý velbloudy a taky jednoho chcíplýho, kterej smrděl na 100 metrů. Po návratu jsme poobědvali. Jana si koupila rphlíky a já si skočil pro regular kosheri. Asi v 16,00 jsme šli ještě na chvilku šnorchlovat před kemp. Až na hejno medúz nic nového – pořád super. Když jsme vylezli z vody hráli tam čtyři domorodci beachvolej. Jana se chtěla ale nejdřív osprchnout a pak že si s nima půjdem pinknout, ale když jsme se tam dostali, bylo jich už 10. Tak jsme si zahráli alespoň karty a za chvíli přišli Šíšáři a šli jsme na pláž na večeři. Jídlo bylo fakt dobrý, ani se to nedalo sníst (co toho bylo). Super byl i melounovej džus. Potom někdo dostal geniální nápad – myslím, že jsem to byl já – hodit naši oslavenkyni do moře. Kupodivu z toho nebyla nadšená jako my. Dokonce odmítla i Péťovo blahopřání a pusu. Pak už jsme se přes tričkaře Eddiho, kde Jana rozšířila svou objednávku T-shirts ze dvou na čtyři, dostali na pokoj. Janičák se šel osprchnout a asi je pořád trochu naštvanej, protože právě teď luští osmisměrku a nechce, abych jí radil. A tak alespoň dopíšu deník … jdu jí radit.

Dahab, 12. den pondělí 11.3. 2002

Ráno jsem opět mrknul na východ Slunce, byl docela pěknej – dokonce s mrakama, ale nechtělo se mi vracet pro foťák. Potom jsem se šel ještě válet a chvilku si číst. Když se můj roommate konečně probral, hned mě seřval, že jsem ho neprobudil na východ. Sklopil jsem uši a po každodenní povinné desinfekci žaludku jsem si tiše zalezl do kouta a začal v puse žmoulat sladkej rohlík – tak taková jsem tady autorita. Po snídani jsme šli – jak jinak – šnorchlovat k majáku. Dneska je nějakej extrémní odliv, což se projevilo množstvím domorodců ve vodě. , kteří chodí s igeliťákem v asi metrové hloubce, v ruce držej silnější železnej drát a pořád něco hledaj pod vodou. Pozdějc jsme viděli, že hledaj zévy a ještě nějaký další mušle a hlavně chytaj chobotnice, s kterejma pak na břehu mlátěj o kameny a třou je o ně – prvotní zpracování. U majáku jsme šnorchlili třikrát. Dnes se zaměřením hlavně na sběr mušlí. I Jana si našla svou homolici. Snad se nám povedlo po delším úsilí vyfotit murénku, Janin zadek a pár domorodců. Na pokoj jsme přišli v 16,00, najedli se a ještě jednou šli šnorchlit u kempu. Šíšáci si šli dohodnout výlet na Káťu a my jeli taxíkem na bus station pro lístky na autobus. Autobus je ale zpět dražší než byl sem (do Suezu za 42 EL) a jede už v 16,00. Vracíme se proto bez lístků a řešíme situaci každý jinak – Šíšáci pojedou do Káhiry přímo z Káti a přespí tam. My pojedeme minibusem z Dahabu v 23,00 a v Káhiře by jsme měli být ráno v 6,00. Takže s Šíšáky se uvidíme až v letadle, což ale především holkám vůbec nevadí. Potom vyrážíme do ulic. Jana se stavila pro trička u Eddiho, který je právě dokončoval. Jsou docela dobrý a hlavně – každý je jediný na světě. Já se asi přidám k tisícům turistů a koupím si trička ala klasika. Odnesli jsme je na pokoj a šli do beach restaurace, co jsme byli včera se Šíšáky, na dlabanec. Dali jsme si oba Seafood pizzu a šli zpět. Nejdřív jsem byl na Janu naštvanej – chtěl jsem, aby se po těch dvou týdnech oblíkla do restaurace jako holka, když už má ty narozeniny – ale prozíravě si (i přes moje protesty) nevzala ty svoje nový sexy kalhoty a šla v kraťasech. Po pár soustech už by na nich měla flek od pizzy. Když jsme se vrátili, tak jsme se jen tak povalovali. Přišli Šíšáci popřát Janě a Péťa to s tou pusou zkusil znova – tentokrát měl úspěch. Dali jí takovýho velblouda – super kýč, ale o to přece nejde. Vydrželi jsme být vzhůru do 23,00, kdy odjížděli Šíšáci na Káťu. Pobrečeli jsme si na ramena a šli spát. Kočky a holubi – všech pět nocí tady v Auski campu hrozně řvou kočky a po ránu holubi. Ještě že neřvou oba najednou – spolu s čerpadlem, který máme hned u dveří a zapíná tak v průměru 10x za hodinu by to byl slušnej randál.

Dahab, 13. den úterý 12.3. 2002

Ráno se dokonce i Jana vyhrabala ze spacáku a šla se podívat na poslední východ Slunce u Rudého moře, který byl nejhorší ze všech. Ani hory nebyly vidět a tak jsme šli (po východu) zklamaní zase do postýlek. Asi v 10,00 jsme šli poprvé šnorchlovat – dnes celý den jen v kempu. Ve 12,00 byl check out, dali jsme si bágly na recepci a šli se kydnout na lehátka k moři. Vlastně celý den jsme strávili buď ve vodě nebo na lehátku (čtením, hraním karet a luštěním osmisměrek). Po posledním šnorchlování jsme se osprchli a šli do ulic Dahabu. Chtěli jsme koupit nějaký dárky a nechat si udělat hena tatoo u Eddiho, čím jsme začali. První šla na řadu Jana – kolem pupku, pak já na ruku a pak znova Jana na záda. A teď- právě při kreslení ornamentu na záda – měl přijít největší šok (alespoň pro mne) z celé cesty. V okamžiku sebou Jana sekla na zem (lavici) a chvíli nejevila vůbec známky života. Eddi duchaplně nasadil masáž a já doběhl koupit vodu. Eddiho brácha zatím skočil pro kafe. Po chvilce Jana otevřela oči, ale bylo vidět jen bělmo a nekontrolované mžikání zornic. Naštěstí brzy přišla k sobě a po chvíli už to bylo mnohem lepší. To ale nemělo být všechno, skoro okamžitě po tom, co se Jana probrala, začalo být zle mně. Od Eddiho jsme šli naproti na egyptskou pizzu a pomerančovou šťávu. Myslíme si, že je to z dehydratace, nedostatku jídla a až moc sluníčka. Jana už byla lepší, se mnou se to táhne až do teď, kdy ležím doma na posteli, poslouchám rádio a dopisuju deník, abych toho nestihnul moc zapomenout. Začalo mi být trochu hůř a tak jsem si lehnul v kempu venku na matraci. Koupili jsme si pomerančovej džus a vodu, do který jsme dali trojnásobek naší běžné dávky vitamínů. Ve 22,45 jsme se přesunuli na recepci, kam skoro přesně v 23,00 přijel mikrobus. Nasedli jsme a už se jelo. Chvíli jsme jezdili po Dahabu a nabírali další cestující – další dva Češi (jedna holka z Hradce s klukem z Plzně, její brácha dělal ve Všestarech v zelenině agronoma) a bandu domorodců a vyrazili jsme směr Káhira. Rázem z nás byli pašeráci – řidič dal mně a Janě dvě láhve skotský whisky a dalším dvěma Čechům karton Heinekena. Domorodci totiž nesmí mít nic společného s alkoholem a tak jsme jim to – jako cizinci, kteří můžou – pomáhali provézt přes silniční kontroly, které byli myslím celkem čtyři.

Káhira, 14. den středa 13.3. 2002

Po projetí kontrolou u Suezu si od nás vzali lahve zpátky. V Káhiře jsme byli kolem 7,00. Zastavili nám někde na kraji města u konečné metra. Koupili jsme si jízdenky a jeli – my na Ramses station a Češíci na Tahrir square. Dali jsme si bágly do úschovny na vlakáči a jeli na Tahrir k muzeu. Muzeum otvíralo v 9,00 a tak jsme si chvíli sedli na ulici, což jsem opravdu uvítal, protože mi bylo zas o chlup hůř. V egyptským muzeu to bylo jak na Václaváku – samej Japončík a Němec, ale rozhodně bylo zajímavý. Potom jsme šli do pasáže Nile Hilton hotelu na net a do KFC na jídlo. Pak už jsme chtěli jet nakoupit dárky a na letiště, protože mi bylo zase hůř. No a tak to přišlo. V metru se mi udělalo už dost blbě na to, abych to ustál. Jana rychle sehnala nějakou pomoc. Ujali se nás dvě holky z Brazílie, který tady studujou arabštinu a spolu s nějakým místním klukem, kterej mě chytil za ploutev, mě dotáhlina ambulanci, kde mě zběžně proklepli, nahodili do sanity a už jsme to svištěli do Angloamerický nemocnice na ostrově Geizira (pod Káhirskou věží). Tam už mě frkli na JIPku, nabodli do mě kapačku, píchli injekci, načidlovali mně srdce a udělali EKG. Nevím přesně, kolik hodin jsem tam ležel, ale nic moc. Alespoň sestřičky byly fajn a asi jsem se jim hodně líbil, obzvlášť jedný, která byla opravdu moc hezká, ale Jana mi všechno překazila. Ta byla zatím nevím přesně kde s holkama z Brazílie, ale poté, co si ke mně sedla na postel se na mě Ezjan (psáno foneticky) už ani nepodívala a spíš sledovala Janu. Starali se tam o mě ale docela dobře, možná tam je jen o trochu horší hygiena než u nás, ale na Egypt luxus. Když mě nakonec pustili, cvaknul jsem 150 dolarů a s Janou jsme taxíkem za 5 EL dojeli pro bágly na nádraží a hned pokračovali za 20 EL tím samým autem na letiště. Asi v půlce cesty jsme zastavili a náš řidič nám řekl, že mu došel benzín, ale no problem – přehodil jen batohy do druhýho taxíku, dal řidičiinstrukce a jelo se dál s jiným taxíkem i řidičem. Po cestě jsem viděl, jak auto sejmulo chodce – tak přeci to jsou sebevrazi. Na letiště jsme přijeli v 20,00 a do odletový haly nás nepustili, že jsme tam moc brzo a ať přijdeme za dvě hodiny. Vlezli jsme proto hned do vedlejších dveří, kde bylo něco jako velká čekárna s obchody a sídli převážně severoafrických leteckých společností. Bylo mi pořád dost blbě a tak jsem byl rád, že tu je i first aid. Jana si zatím nažebrala po obchodech pár dvacetipětipiastrovek. Za dvě hoďky jsme se přesunuli do departure hall. Pomalu se začínali trousit další Češi. O půl jedné dorazili i naši Šíšáci. Iva se prý cvičně pozvracela před letištěm a když jsem jim řekl naše zážitky, šla se pozvracet znova na záchod. Když nám otevřeli odbavovací přepážku, udělalo se mi zase dost zle, ale řekl jsem si, že když už jsem tady, tak musím letět a šel jsem to rozchodit. Po odbavení jsme prošli pasovou kontrolou a chtěli vyměnit zbylé EL zpět na dolary. Nikde nám ale dolary dát nechtěli, maximálně šeky. U jedné směnárny nás oslovil jeden pán a řekl, že nám to vymění. Šel jsem k Péťovi pro mobil (kalkulačku) a Jana zatím zjistila, že ten pán je doktor z český ambasády pro oblast celé severní Afriky. Ukázal jsem mu lékařskou zprávu a EKG a řekl, že neví přesně, co by to mělo být, ale nejspíš mírná porucha srdeční činnosti, která může mít řadu příčin. Péťa si nechal poradit, co má dělat Iva se svým zvracením a průjmem. Ten doktor byl moc příjemnej člověk a hlavně byl ochotnej si se mnou povídat a odpovídat na moje zvídavý dotazy. Dozvěděl jsem se hodně zajímavejch a užitečnejch věcí – hlavně o novejch antimalarikách, ale to už je vlastně dávno další den …

Káhira – Praha, 15. den čtvrtek 14.3. 2002

Povídali jsme si až do boarding timu. Pak jsme naskočili do autobusu, který nás dovezl k letadlu. Ze schodů jsem v rychlosti vyfotil letiště – pak že se to nesmí – a už jsme seděli na svejch místech. Ihned po vzletu jsem usnul. Probudili mě jen na večeři, ale po ní jsem opět ihned usnul. Pak mě probudilo až hlášení, že za 25 minut přistáváme. Vyměnili jsme si se Šíšáky adresy a už jsme vylejzali. Vzali jsme si batohy a vyrazili ven, kde už čekala Rady. Můj fórek, na kterej jsem se těšil celej Egypt nám sice neskočila (že spolu s Janou chodíme) , ale na druhou stranu mi nevěřila ani kapačku. Pak už jsme šli na autobus a jelikož Jana se jela k Radce vykoupat, já jel hned sám 119-kou na Dejvice a z Florence busem, který tam na mne snad čekal, do HK. Doma jsem byl v 11,00. Vykoupal jsem se a šel spát. Probudil mě až Petr s Lenkou a pak taťka ve 15,00. No a to je konec, doufám …

Sbohem u příštího deníku zatím neznámo odkud, ale v hlavě už něco je.

Rosnice pátek 15.3. 2002

Byl jsem ráno u doktora. Řekl, že mám nejspíš mírnou poruchu srdečního rytmu, pravděpodobně ze sluníčka. Mělo by to být za pár dní dobrý. Koupil jsem si na jeho radu tabletky (Ca, Mg, Zn) a teď prý jen trochu klidu.

http://www.hoka.webz.cz/egypt_denik.php

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .