Cestopis Vietnam 2009

1. 11. 2009

8/11/2009

Letadlo právě přistává. „venku je 7 hodin ráno, počasí slunečné, teplota 27 stupňů“ hlásí pilot… 27 stupňů takhle po ránu?? To bude v poledne asi pěkný pařák…

Klimatizovaným busem se přesunujeme do klimatizované letištní budovy. Až později nám dochází, že tohle není jen zbytečný luxus, nýbrž téměř nezbytnost. Okamžitě do batohu schovávám bundu, flísku, i halenku s dlouhým rukávem, které jsem měla na sobě, a nechávám jen tilko – i tak je mi teplo. Vycházíme před letiště a rozhlížíme se po okolí. Tedy – vycházíme není ten pravý výraz. Vyjdete-li z klimatizované haly s vysušeným vzduchem do tohoto téměř stoprocentního vlhka, je to jako bychom prošli dveřmi přímo do bazenu s teplou vodou. Horký, vlhký vzduch, pobíhající lidé a taxikáři nahánějící své klienty a palmy nás nenechávají na pochybách, že jsme poměrně jižněji, na 22.rovnoběžce.

Dobré ráno, Vietname!!

Busem 102 se přepravujeme do města. Podle rad průvodce LP volíme ubytování v okrajové čtvrti města, v zapadlé klidné uličce. Zní to hezky, ale až přímo tady, v Saigonu, člověk pochopí, že najít klid v tomto bláznivém rušném městě není vůbec snadné. Ulice jsou přeplněny motorkami, mezi kterými se proplétají cyklisti, ale i auta autobusy.

Tento mumraj lez stěží popsat bez obrázku, neboť přeplněnou silnicí nemyslím motorky v řadě za sebou, ale na cik-cak, nejméně 4 vedle sebe, jako deroucí se masa zahlcující celé město, troubící vytrvale na všechny okolo. Přitom ale nikdo není nervózní, nikdo nenadává – motorky troubí proto, aby ten před nimi věděl, že někdo jede za ním, a nechtěl třeba nečekaně zabrzdit… Na křižovatce jako by řeky přitékající do křižovatky splynou dohromady, a nepochopitelně bez problémů zase plynule pokračují dále.

Venku je 30 stupňů a téměř stoprocentní vlhkost. Tady musí je horko každému, natož Evropanovi, který se tu ocitnul na začátku naší zimy J Během chviličky jsem propocená tak, že ze mne tečou potoky vody – snad větší, než ze sprchy, kterou jsme objevili na pokoji. Každopádně jakmile se ubytujeme, zapínáme klimatizaci, svlažíme se sprchou a utahaní z cesty a horka usínáme. Venku se pomalu blíží poledne, pro nás je ale čas stále ještě minus 6 hodin, tedy brzké ráno po probdělé noci.

Nakonec nám to nedá a po 2 hodinách odpočinku se jdeme kouknout ven.

Vietnam!

Mezikulturní skok je znásoben tím, že procházíme okrajovou čtvrtí, jenž není tak čistá a upravená jako zbytek města – spíše naopak: Špinavé uličky plné odpadků, které se uklidí pouze tím, že se kopnou dále do ulice. Mezi tím ženy vaří jídlo a muži baští, špinaví až za ušima. Stánky s olejem a součástkami na motorky se tu mísí se stánky nabízejícími hotové jídlo, potraviny, čerstvé maso, které prodavač zrovna porcuje, nakrájené loupané ovoce, nejrůznější druhy a velikosti šneků, žáby či pulci… Okolo jezdí motorky, pobíhají děti a psi, zkrátka – mumraj. Čím vším si tady maso projde, než se nám dostane na talíř, o tom raději ani nepřemýšlím…

Snažíme si zvyknout na to vlhko, horko, a neustálý rámus klaksonů, ale asi to bude ještě chvíli trvat. Docela to vyčerpává, neustále koukat kolem sebe a proplétat se mezi spoustou stánků, lidí a motorek – kterým je docela jedno, že zrovna jedou po chodníku… Tomuto bláznivému trendu jsou uzpůsobeny dokonce i patníky, které jsou všude zkosené, abyste s motorkou neměli problém plynule přejíždět z chodníku na silnici a zpět, a tak si lidé vjedou ze silnice přímo do baráku, ani nemusí zastavovat… naopak občas má člověk pocit, že na motorce jedou přímo z kuchyně…

Ho Či Minovo město (dříve Saigon) má přes sedm miliónů obyvatel. Je největším městem Vietnamu, a ani si nesnažím pochopit, že má více obyvatel, než např. Slovensko. HČMC leží na řece Saigon. Mísí se tu staré vietnamské domky, chrámy a pagody s krásnými francouzskýmivilami z koloniálních dob, které postupně bezostyšně zastiňují obrovské stavby ze skla a oceli, bez ohledu na to, jestli se tu hodí nebo ne. Vše je ovšem nemilosrdně pokryto nánosy prachu a zahaleno do oblaku smogu – přesto je situace asi stále lepší, když po městě jezdí tisíce motorek, než kdyby je nahradila auta. Stejně tak divoce působí směs lidí, jež tu potkáváme: staré babičky v tradičním oblečení, dívky v elegantním hedvábném oděvu a o dai, mladí v džínách, nezi nimiž pobíhají ušmudlané děti, rozvážně kráčí mnich, toulají se pouliční prodavačky s jídlem ai vším ostatním, proplétají se turisté a mezi tím vším se neustále vyhýbáme kolům a motorkám Honda, které se zrovna rozhodly jet po chodníku. Před ostrými slunečními paprsky ale také před smogem a prachem města se tu lidé chrání maskami, které se postupně staly módními, takže je nosí i mladí a malé děti. Málokomu tedy lze vidět do tváře – jsou to spíš masky s helmou či slamákem, z nichž koukají maximálně oči.

Hledáme něco k snědku, což není zrovna jednoduché, chceme-li najít nějaký rozumný kompromis – nejíst hned první den jídlo ze stánku na ulici, ale také nechceme jít do nějaké restaurace „hogo-fogo pro turisty“. Nakonec jsme zapadli do relativně čisté hospůdky, kde jsme si něco objednali – těžko říct co. Nikdo tu neumí anglicky, zkrátka jsme naznačili, že chceme jíst, a tak napjatě čekáme, co vlastně donesou. Po chvíli už nám staví nám na stůl vroucí polévku i na plotýnce a servírují v mističkách jednotlivé ingredience (syrové nudličky, jiné nudličky, kousky syrového masa, malé podivné syrové houbičky, různé bylinky a spoustu dalšího). Postupně nám vysvětlují, že na co máme chuť, to si do polévky máme naházet, na jak dlouho… a tak se zkrátka bavíme my i oni.

………. tohle je Vietnam.

http://www.zelene.estranky.cz/clanky/cestopisy/vietnam.html