Cestopis Vietnam 2009

1. 11. 2009

8/11/2009

Letadlo právě přistává. „venku je 7 hodin ráno, počasí slunečné, teplota 27 stupňů“ hlásí pilot… 27 stupňů takhle po ránu?? To bude v poledne asi pěkný pařák… 🙂

Klimatizovaným busem se přesunujeme do klimatizované letištní budovy. Až později nám dochází, že tohle není jen zbytečný luxus, nýbrž téměř nezbytnost. Okamžitě do batohu schovávám bundu, flísku, i halenku s dlouhým rukávem, které jsem měla na sobě, a nechávám jen tilko – i tak je mi teplo. Vycházíme před letiště a rozhlížíme se po okolí. Tedy – vycházíme není ten pravý výraz. Vyjdete-li z klimatizované haly s vysušeným vzduchem do tohoto téměř stoprocentního vlhka, je to jako bychom prošli dveřmi přímo do bazenu s teplou vodou. Horký, vlhký vzduch, pobíhající lidé a taxikáři nahánějící své klienty a palmy nás nenechávají na pochybách, že jsme poměrně jižněji, na 22.rovnoběžce.

Dobré ráno, Vietname!!

Busem 102 se přepravujeme do města. Podle rad průvodce LP volíme ubytování v okrajové čtvrti města, v zapadlé klidné uličce. Zní to hezky, ale až přímo tady, v Saigonu, člověk pochopí, že najít klid v tomto bláznivém rušném městě není vůbec snadné. Ulice jsou přeplněny motorkami, mezi kterými se proplétají cyklisti, ale i auta autobusy.

Tento mumraj lez stěží popsat bez obrázku, neboť přeplněnou silnicí nemyslím motorky v řadě za sebou, ale na cik-cak, nejméně 4 vedle sebe, jako deroucí se masa zahlcující celé město, troubící vytrvale na všechny okolo. Přitom ale nikdo není nervózní, nikdo nenadává – motorky troubí proto, aby ten před nimi věděl, že někdo jede za ním, a nechtěl třeba nečekaně zabrzdit… Na křižovatce jako by řeky přitékající do křižovatky splynou dohromady, a nepochopitelně bez problémů zase plynule pokračují dále.

Venku je 30 stupňů a téměř stoprocentní vlhkost. Tady musí je horko každému, natož Evropanovi, který se tu ocitnul na začátku naší zimy J Během chviličky jsem propocená tak, že ze mne tečou potoky vody – snad větší, než ze sprchy, kterou jsme objevili na pokoji. Každopádně jakmile se ubytujeme, zapínáme klimatizaci, svlažíme se sprchou a utahaní z cesty a horka usínáme. Venku se pomalu blíží poledne, pro nás je ale čas stále ještě minus 6 hodin, tedy brzké ráno po probdělé noci.

Nakonec nám to nedá a po 2 hodinách odpočinku se jdeme kouknout ven.

Vietnam!

Mezikulturní skok je znásoben tím, že procházíme okrajovou čtvrtí, jenž není tak čistá a upravená jako zbytek města – spíše naopak: Špinavé uličky plné odpadků, které se uklidí pouze tím, že se kopnou dále do ulice. Mezi tím ženy vaří jídlo a muži baští, špinaví až za ušima. Stánky s olejem a součástkami na motorky se tu mísí se stánky nabízejícími hotové jídlo, potraviny, čerstvé maso, které prodavač zrovna porcuje, nakrájené loupané ovoce, nejrůznější druhy a velikosti šneků, žáby či pulci… Okolo jezdí motorky, pobíhají děti a psi, zkrátka – mumraj. Čím vším si tady maso projde, než se nám dostane na talíř, o tom raději ani nepřemýšlím…

Snažíme si zvyknout na to vlhko, horko, a neustálý rámus klaksonů, ale asi to bude ještě chvíli trvat. Docela to vyčerpává, neustále koukat kolem sebe a proplétat se mezi spoustou stánků, lidí a motorek – kterým je docela jedno, že zrovna jedou po chodníku… Tomuto bláznivému trendu jsou uzpůsobeny dokonce i patníky, které jsou všude zkosené, abyste s motorkou neměli problém plynule přejíždět z chodníku na silnici a zpět, a tak si lidé vjedou ze silnice přímo do baráku, ani nemusí zastavovat… naopak občas má člověk pocit, že na motorce jedou přímo z kuchyně…

Ho Či Minovo město (dříve Saigon) má přes sedm miliónů obyvatel. Je největším městem Vietnamu, a ani si nesnažím pochopit, že má více obyvatel, než např. Slovensko. HČMC leží na řece Saigon. Mísí se tu staré vietnamské domky, chrámy a pagody s krásnými francouzskýmivilami z koloniálních dob, které postupně bezostyšně zastiňují obrovské stavby ze skla a oceli, bez ohledu na to, jestli se tu hodí nebo ne. Vše je ovšem nemilosrdně pokryto nánosy prachu a zahaleno do oblaku smogu – přesto je situace asi stále lepší, když po městě jezdí tisíce motorek, než kdyby je nahradila auta. Stejně tak divoce působí směs lidí, jež tu potkáváme: staré babičky v tradičním oblečení, dívky v elegantním hedvábném oděvu a o dai, mladí v džínách, nezi nimiž pobíhají ušmudlané děti, rozvážně kráčí mnich, toulají se pouliční prodavačky s jídlem ai vším ostatním, proplétají se turisté a mezi tím vším se neustále vyhýbáme kolům a motorkám Honda, které se zrovna rozhodly jet po chodníku. Před ostrými slunečními paprsky ale také před smogem a prachem města se tu lidé chrání maskami, které se postupně staly módními, takže je nosí i mladí a malé děti. Málokomu tedy lze vidět do tváře – jsou to spíš masky s helmou či slamákem, z nichž koukají maximálně oči.

Hledáme něco k snědku, což není zrovna jednoduché, chceme-li najít nějaký rozumný kompromis – nejíst hned první den jídlo ze stánku na ulici, ale také nechceme jít do nějaké restaurace „hogo-fogo pro turisty“. Nakonec jsme zapadli do relativně čisté hospůdky, kde jsme si něco objednali – těžko říct co. Nikdo tu neumí anglicky, zkrátka jsme naznačili, že chceme jíst, a tak napjatě čekáme, co vlastně donesou. Po chvíli už nám staví nám na stůl vroucí polévku i na plotýnce a servírují v mističkách jednotlivé ingredience (syrové nudličky, jiné nudličky, kousky syrového masa, malé podivné syrové houbičky, různé bylinky a spoustu dalšího). Postupně nám vysvětlují, že na co máme chuť, to si do polévky máme naházet, na jak dlouho… a tak se zkrátka bavíme my i oni.

………. tohle je Vietnam.

http://www.zelene.estranky.cz/clanky/cestopisy/vietnam.html