0
0

Dnes jsme se rozhodly podniknout snad ještě šílenější plán. Na pořadu dne byl nekonečný přejezd přes polovinu ostrova Honšú, pak pokračování přes celý ostrov Kjúšú až na jeho úplný jih, kde se nachází turisticky celkem nezajímavé městečko Kagoshima. Pro nás ale nebyla důležitá návštěva města a jeho historického centra. Jely jsme až na úplný jih ostrova kvůli místnímu přístavu, ze kterého nám nazítří vyjížděl trajekt na ostrov Yakushima.

Nekonečný příběh ve vlaku jsme začaly hned brzy z rána. Dojezdový čas do Kagošimy: okolo půlnoci. I přesto, že vzdálenost mezi městy Kanazawa a Kagošima je obrovská, mohly jsme si na naší cestě dovolit přibližně pětihodinovou pauzu ve slavném lázeňském městečku Beppu, které se nachází přibližně v jedné třetině na východním pobřeží ostrova Kjúšú.

Podle našeho průvodce a kamarádů jsme zjistili, že se zde nachází velké množství venkovních onsenů s pohádkovým výhledem na město, oceán a okolní hory. Kde jinde bychom se měly zrelaxovat před nastávajícím horským výletem než právě v místních lázních.

Konečně jsme vystoupily z vlaku. Na informacích jsme dostaly všechny možné informace nejen o městě a jeho vybavení, ale i o možnostech jet autobusem do „nedaleké“ kaldery Aso, která je největší kalderou na světě. Tuto možnost jsme ale nakonec zavrhly a raději jsme se vypravily do jednoho z místních nejkrásnějších bahnitých onsenů (rozhodně byl nejdražší). Autobus nás vyvezl na okraj města, kde jsme navštívily fascinující bahnitá vřídla a zastavily se na chvíli v chodidlové lázni.

Pak jsme se podle naší mapičky vypravily směrem k vybranému onsenu. Samozřejmě, že jsme se tak trochu ztratily, ale pak nás zachránilo několik Japonců, kteří nám ukázali správnou cestu. I přesto, že většina Japonců umí anglicky jen pár slovíček, jejich ochota pomoci a snaha porozumět nám i po několika týdnech ještě stále brala dech.

Ani v onsenu nikdo nemluvil anglicky a místní popisky byly psané pouze v japonských znacích. Už si začínáme zvykat, že angličtinu potkáme spíše ve velkých městech, turistických centrech a občas i na informacích. Nevadí. Rukama nohama se člověk domluví všude. Jen abychom správně pochopily místní onsenové rituály.

Dostaly jsme koupací čepici a podle plánku jsme začaly studovat jednotlivé bazénky. Jaký je mezi nimi rozdíl nám zůstalo skryto po dlouho dobu, a vlastně ani teď si nejsme jisty, že jsme jednotlivé nádrže pochopily a použily správně. Přes několik vnitřních nádrží jsme se konečně dostaly do venkovního onsenu, který byl naplněn bílým bahníčkem. Okamžitě jsme využily situaci a začaly se patlat bahnem všude po těle. Bylo to skvělé, navíc zde nebylo mnoho návštěvníků, takže jsme si připadaly jako v soukromých lázních. Náhle k nám přistoupil jeden Japonec a něco nám povídá. Nechápaly jsme, ale tak nějak jsme vytušily, že se zde nachází ještě nějaké místo, které je možné navštívit. Svlečené, zakryté z přední strany malými ručníčky, jsme odcupitaly po cestičce do dalšího bazénku. Ten byl ještě lepší než všechny ty předchozí. Hned u vstupu jsme se začaly bořit do teplého bahýnka. Jaká lahoda!

Po hodině a půl strávené v jednotlivých bazéncích jsme toho měly dost. Bohužel jsme si do Japonska nevzaly více ručníků, a tak jsme se musely „otřít“ do těch, které jsme používaly při koupeli. Smrděly jsme sírou a na několika místech nám ještě stále ulpívalo bílé bahno, kterého jsme se marně snažily zbavit ještě několik dalších dní.

Už jsme zase nestíhaly. Byly jsme na okraji města a náš poslední vlak do Kagošimy nám za chvíli odjížděl. Začaly jsme stopovat. Jak jsme se brzy přesvědčily, ani v Japonsku není stopování obtížné. Zastavila nám žena, která neuměla skoro vůbec anglicky a i přesto nás odvezla až na nádraží. Měly jsme zase jednou štěstí. Autobusem, který jsme si vyhlídly, bychom náš vlak asi nechytily.

Pak následovala nekonečná a únavná cesta vlakem zpět na sever a poté opět na jih. V Kagošimě nás přivítal déšť. Náš první déletrvající déšť v Japonsku, kde během období dešťů (v září) spadne nejvíce srážek za celý rok. Od dalšího couchsurfera jsme se dozvěděly, že můžeme bezpečně přespat v místním přístavním parku. Když jsme tedy celé unavené krátce po půlnoci konečně došly do parku, byly jsme nadšené, když jsme uviděly kryté altánky, pod kterými se dalo perfektně přespat.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .