Autem do Egypta aneb cesta do (ne)známa - 2.část

Den 3. – neděle 23.9.2007

Probouzíme se asi v půl osmé, jdeme na stejné WC alespoň trochu si opláchnout obličej a chceme jít na benzínku dát si ten čaj nebo kafe, co nám v noci bylo nabídnuto, a od někud se k nám line libá vůně čerstvě upečeného pečiva. Zjišťujeme ale, že je zavřeno, nikde ani živáčka, tak se vracíme zpět k autu a děláme si snídani z vlastních zásob, které jsme si koupili včera v obchodě včetně čaje a cukru. Tak konečně vyzkoušíme ten vařič a nádobí, co jsme koupili před odjezdem. Posnídáme, vaříme čaj i do termosky na cestu, trochu srovnáme ten bordel vzadu v autě a po půl deváté vyrážíme na cestu směr Istanbul.

Po pár kilometrech nás zastavuje policejní hlídka a poprvé (a naposledy) kontroluje řidičák, (ještě, že jsem se nenechala od Mahmoudapřesvědčit, že teď by mohl řídit on 🙂 ), trochu jsou z něj páni policisté zmatení, asi ještě mezinárodní neviděli, nějak nemůžou najít stránku s fotkou a údaji, tak si myslí, že je to něco jiného a znovu se dotazují na něco dalšího, dáváme jim pasy, ale to kroutí hlavou. Anglicky samozřejmě neumí, takže si moc nerozumíme, až mi dochází, co chtějí, tak jim ŘP rozevírám na příslušnou stranu, to už pokyvují…aha aha. Pak nás hned pouštějí, ikdyby se jim něco nelíbilo, stejně bychom jim nerozuměli a oni nám. Po chvíli cesty přijíždíme na dálnici, bereme si dálniční lístek, v Turecku mají stejný systém jako v některých západoevropských zemích, že na začátku dálnice si vezmete lístek a na konci zaplatíte v budce podle toho, kolik jste po dálnici ujeli. Konečně ukousneme pár desítek km znaší trasy, dálnice je skoro prázdná, takže jen svištíme…Na druhou stranu mě taková jízda začíná uspávat a klížejí se mi oči. Tak se měníme a Mahmoud bere řízení. Po hodině a kousek se před námi objevují na obzoru obrysy města – Istanbul.

V 10.50 SEČ, 2310km od Prahy přejíždíme most přes úžinu Bospor a ocitáme se na asijském kontinentu. Již od chvíle, kdy se předtím vedle nás objevilo moře, nás začíná Turecko uchvacovat. Pohled na Istanbul, byť jenom z auta na dálnici, tento pocit umocňuje. Rozkládá se na velkém množství zelených kopců a kopečků, hned u moře se spoustou zálivů a do toho se mísí vysoké moderní budovy s věžemi mešit a starými původními domy. A to jsme neviděli mnoho, přece jen sjíždět z dálnice a zajíždět někam hlouběji do centra tak velkého města, kterého ani mapu nemáme, se nám zdálo dost riskantní, mohlo by se stát, že v něm strávíme celý den hledáním správné cesty. Ale doufáme, že se nám ještě podaří se do něj znovu podívat a poznat ho více.

Místo toho řešíme jiný problém. Kontrolka benzínu už nějakou dobu svítí, ale problém je, že tu na dálnici není žádná benzínka. Míjíme jich řadu, alevšechny mimo dálnici a není k nim přímý sjezd, museli bychom se proplést jinými ulicemi, které neznáme…tak pokračujeme po dálnici, šetříme benzín na každém kopečku dolů a hledáme možnost, jak se dostat k některé z těch pump. Konečně…cedule se znakem benzínové pumpy 2000m…tak na ty tam snad ještě benzín máme…sice už cítíme, jak motor dobře netáhne, ale jsme zachráněni…Jediná negativní věc na Tureckuje pěkně drahý benzín…za plnou nádrž jsme platili přes 110$ tj.skoro 80€ (v předchozích státech to bylo mezi 50 – 60 €), a to jich bude dost, protože v Turecku nás čeká přes 2000 km 🙁 . U benzínky je i bufet, tak si dáváme kafe a koláč, odskočíme si, mají tu normální, ne jen turecký, záchod, a na lepší úrovni než na leckterém veřejném WC u nás. Začíná být vidět, že už jsme daleko od vlasti v cizích krajích, všichni okukují auto a neznámou značku, jeden chlápek ho obchází asi pětkrát. Ve 12h zase sedáme do auta a pokračujeme v cestě.

Rozhodli jsme se, že když už jsme jednou v Turecku, chceme z něj taky něco vidět a ne ho jen projet přímo, proto několik km za Istanbulem měníme naplánovanou trasu a sjíždíme z dálnice. Zaujalo mě jedno místo na internetové stránce již zmiňovaných cestovatelů, a to vápencová jezírka v Pamukkale. Hledáme toto místo na mapě, je dost na jihu a stranou od naší trasy, ale můžeme jet na jih a potom po jižním pobřeží na východ, místo plánovaného přímého jihovýchodního směru.

První místo, kam máme namířeno, je jezero Iznik. Úspěšně ale míjíme odbočku z hlavní silnice, která by nás měla dovést na cestu okolo jezera, tak pokračujeme po hlavní, ta by k jezeru podle mapy měla vést taky, jenom z druhé strany. Začíná kopcovitá oblast a silnice se šplhá nahoru do kopce a za chvíli zase sešupem dolů. To ještě ale netušíme, že to je nic proti tomu, co nás teprve čeká, že Turecko ( a nejen to) brzy silně prověří naše řidičské dovednosti. Z jednoho kopce už v dálce vidíme jezero, tak to je dobré znamení. Když ale sjíždíme dolů z dalšího prudkého kopce, objevuje se jezero už zase dost daleko ve směru opačném, než vede silnice. Zastavujeme před křižovatkou, zkoumáme mapu, zřejmě tahle odbočka vlevo by nás k němu zavedla, ale zdá se být už dost daleko, tak pak se zase vracet…radši rovnou pokračujeme, stejně drobně mrholí, tak to ani není na nějakou procházku venku.

Podle mapy musíme projet město Bursa, tam bude velká křižovatka hlavních silnic, na ní doprava a na další křižovatce doleva směr město Orhaneli. Takže plán je jasný. To ale netušíme, že tahle silnice nás zavede přímo do centra města, kde je dost divoký provoz, křižovatek je tu víc a není poznat, která je ta naše, pak ještě velký kruhák, kam auta vjíždějí ze všech směrů a všemi pruhy a stejně tak i vyjíždějí, takže mám co dělat, abych se s někým nesrazila, tak z něj někam vyjíždíme a uvidíme, jestli správně nebo špatně. Chvíli se ještě motáme po městě a vyjíždíme z něj ven. Samozřejmě zjišťujeme, že jsme se vydali zcela opačným směrem. No nevadí, tudy to taky jde, bude tu odbočka na jih, silnice skoro rovnoběžná s tou původní, jen trochu delší, do města a na kruhák se každopádně nevracím. Danou odbočku tentokrát nalézáme snadno, takže vše v pořádku. Po pár km přijíždíme na křižovatku, trasa je jasná, ale podle mapy tato odbočka vede jen asi 14 km na místo jménem Oylat, kde je nakreslen znak termálních pramenů…tak že bychom se jeli podívat, o co se jedná? Cestou projíždíme dvěma podhůrskými vesničkami, kde jako by se čas zastavil a připadáme si jako v době o 100 let zpátky, a pak už se začínáme šplhat do kopce…samá zatáčka, samá serpentína, úzká silnička, jen se modlím, aby proti nám nejelo auto…v některých místech ani dvojka nebere a musím jet na jedničku (máme dost těžký zadek na takový výstup)…přijíždíme na křižovatku, kde jedna cesta vede dál nahoru a druhá s šipkou Oylat dolů…nejdříve prozkoumáme tu horní…tak pokračujeme ve šplhání, okolo nás les a mraky tvořící kolem mlhu, až přijíždíme k nějaké oplocené budově…jsou tu nápisy samozřejmě jen v turečtině a cesta se zase začíná svažovat dolů, nevíme, kam vede, radši se vrátíme a prozkoumáme tu druhou cestu směr Oylat…ta vede dolů jen chvilku, pak je to zase chvíli nahoru, dolů, nahoru, až vidíme nějaké budovy…zjišťujeme, že Oylat je horské středisko s hotýlky a penziony, zřejmě s léčebnými prameny…

Parkujeme na střeše jedné budovy, sloužící jako parkoviště a jdeme se projít…mají tu udělaná jezírka s vodopády a můstky, tak děláme pár fotek, cestou zpátky k autu nás zlákává vůně z místní pekárny, tak si kupujeme velký chleba jako placka plněný masem…přímo nám ho vytáhli z trouby…mňam mňam. Cestou zpátky ještě zastavujeme u jedné odbočky, které jsme si všimli cestou nahoru, kde je nápis Oylat cave…sjíždíme dolů a jdeme se podívat, co to je…z nějakého dřevěného stanu vylézá zřejmě hlídač a zjišťuje, co chceme…„dolů už ne, už je zavřeno“, tak se díváme jen zvrchu, pod námi je říčka s vodopády a na druhé straně zřejmě jeskyně…je vidět, že to je turistická atrakce pro návštěvníky termálních lázní, mají tu nově udělané schody a cestu k jeskyni.

Začíná být tma, tak radši vyrážíme a brzy se dostáváme na původní silnici naší trasy. Po pár km nás ale čeká jeden z nejhorších úseků naší cesty…silnice se zase začíná šplhat do kopce a s ní začíná houstnout mlha…Mahmoud studuje mapu, ale za chvíli mu říkám, že mi musí pomoct sledovat cestu, že toho moc nevidím…a mlha stále houstne…za chvíli už nevidíme ani na metr před sebe…jediné, podle čeho se řídíme, jsou krajnice a středová čára, které jsou ale bohužel dost zažloutlé, takže je je taky sotva vidět 🙁 …tak se Mahmoud zabaluje do mikiny, otevírá okno a s baterkou v ruce se vyklání, aby alespoň trochu viděl na cestu. Silnice je v těchto místech samá zatáčka, tak mi jenom hlásí, doleva, doprava, ne to už je moc, zpátky, rovně…nevím, kolik to bylo km, myslím kolem 10-15, ale tahle cesta v mlze trvala víc než půl hodiny, kdy jsem se jenom modlila, aby už skončila a abychom někam nesjeli…museli jsme ji ale projet, čekat, že se rozpustí,to bychommohli čekat i do rána…když už bylo vidět, že sjíždíme dolů a že mlha začíná slábnout, to jsme si opravdu opravdu oddechli…zapla­ťpánbu jsme stále naživu!!!

Pak jedeme další asi 4,5 hodiny po podobných, dost klikatých cestách, nahoru a dolů, zatáčka doleva, doprava, ještě jedna mlha, ale už ne tak hrozná, jen pár minut a ne tak hustá, projíždíme pár městy a vesnicemi, zastavujeme jen na benzínce natankovat benzín a zase pokračujeme. Kolem půl dvanácté se již začínáme cítit unavení, tak se poohlížíme po vhodném místě na přespání. Moc možností tu není, silnice vede mezi kopci a často je hned pod ní příkrý sráz a nad ní kopec…konečně projíždíme menší vesnicí a za ní mezi silnicí a polem je takový plácek, vhodný na zaparkování. Rozmýšlíme se, zda zůstat, Mahmoud ještě říká, „jen doufám, že za tou zdí támhle kousek není hřbitov“, ale už jsme opravdu unavení, tak parkujeme a chystáme se ke spánku…

V této souvislosti musím objasnit, že kromě první a pak ještě jedné noci, kdy jsme spali vsedě na předních sedačkách, ostatní noci si Mahmoud ustlal vzadu v kufru na zavazadlech a já napříč na obou předních sedačkách. Kdybychom nevezli tolik věcí, spalo by se nám dobře, protože zadní sedačky se dají sklopit až dolů do ležící polohy, ale tahle jsme je měli sklopené obráceně, aby bylo v kufru více místa…

Nezdá se, že bychom spali moc dlouho, když mě probouzí nějaké zvuky. Kouknu na hodiny v autě, 2 ráno…to už se ale soustředím na ty zvuky, co to může být??? Vypadá to, jakoby někdo házel na auto kamínky nebo písek nebo „ťukal“ zezadu na auto…vzadu jsou sice černá skla, ale kdyby tam někdo byl, viděla bych alespoň stín nebo obrys, ale okolo jen pole, silnice a všude tma…ZNOVA…začínám mít nepříjemný pocit, co to je??? A ZNOVA…snažím se probudit Mahmouda, „honey, wake up“, nic, „honey, honey, wake up“, nic, a zvuky se opakují, to už se nakláním přes sedačku a snažím se do něj dloubat, leží dost daleko…konečně se probouzí, „slyšíš to?“, zvuk se zase opakuje…pak najednou ustává…a vzápětí se ozývá silnější zvuk, jakoby někdo hodil na auto hrst písku nebo kamenů nebo něco podobného…ale pořád nic nevidíme ani zdálky, že by byl někde nějaký pohyb…a do toho kvílivý zvuk větru a auto se úplně třese…„Co to mohlo být???“ Řešíme, zda zůstat nebo odjet…nemám příjemný pocit, ale jsem příšerně unavená, tak říkám, „zkusme ještě chvíli spát a pak vyrazíme“…v tu chvíli Mahmoud říká „ne, jedeme odsud, hned, já budu řídit, ale tady nezůstanu!!!“ a přeskakuje přes sedačky na přední sedadlo a startuje…rychle pryč…„slyšela jsi ten pláč?“, ptá se mě. „Pláč? Ne. To byl asi vítr.“ „Ne, to byl pláč jako nějaké desetileté holky, já jsem ho jasně slyšel, a navíc něco mě nutilo, že jsem se nemohl podívat do zrcátek“…Ujíždíme pryč z toho místa a máme opravdu nepříjemný pocit, únava z nás rychle opadá…pořád se zatajeným dechem řešíme, co to mohlo být…

Přijíždíme do města, všude liduprázdné ulice, když tu vidím kráčet nějakého divného chlápka jen pár metrů od auta a v ruce nese obrovský buben…co je zase tohle??? To toho nebylo dost? Ale Mahmoud mě uklidňuje, to je kvůli ramadánu, on chodí po městě, tluče na tenhle buben a zpívá písničky a budí lidi, aby se šli najíst a napít ještě před úsvitem, dokud můžou…nu, dobrá, ale radši už aby bylo ráno, nějak se mi tahle noc nelíbí…

Konečně přijíždíme na hlavní silnici…trochu pospávám, ale Mahmoud mě občas budí, abych mu pomohla se správným směrem…pořád se rozhodujeme, jestli znovu někde zaparkujeme a zkusíme ještě spát nebo budeme pokračovat. Jednou zastavujeme nedaleko vinice odskočit si a je tu takový pruh mezi silnicí a vinicí, tak že bychom se dospali tady…je to moc blízko hlavní silnice, tak by nás budila světla a hluk aut, tak radši pokračujeme, Pamukkale už by nemělo být daleko…

Den 4. – pondělí 24.9.2007

Začíná se rozednívat, když přijíždíme do Pamukkale, tak trochu objíždíme dokola…zdálky už vidíme bílé vápencové útvary…vypadají, jako by tu byl sníh. Je ještě brzy, tak se chceme porozhlédnout, třeba najdeme ještě nějaké místo, kde si můžeme na hodinku zdřímnout…vyjíždíme po silnici do velkého kopce, projíždíme jednou vískou, pod sebou máme celou krajinu jako na dlani a mezi poli se klikatí silnice, po které jsme právě přijeli…nádherný výhled…každopádně vhodné místo na spaní tu žádné není, tak se vracíme zpět dolů. Je 6 hodin (podle místního času 7) a akorát vidíme přijíždět dva minibusy…násle­dujeme je…zjišťujeme, že už je otevřeno, tak parkujeme v areálu a jdeme se podívat. První, co míjíme, jsou trosky antického chrámu, v dálce vidíme zbytky amfiteátru, procházíme palmovým hájem a přicházíme k vápencovým jezírkům. Ty jsou v několika stupních nad sebou a plná teplé vody. V létě se v nich lidé koupou, teď je ale dost chladno, tak se v nich jenom procházíme. Dole na silnici vidíme stoupající počet autobusů a i počet návštěvníků začíná stoupat. Chvíli se procházíme hájem okolo jezírek, o kus dál jsou i starověké lázně, kam ale začínají proudit skupiny turistů, když už je zima na koupání v jezírkách, jdou se koupat alespoň tam…ještě se jdeme podívat k amfiteátru, ten je trochu stranou na kopci, ale když už jsme tady…je tady už menší skupinka turistů, jeden okamžik mi stačí, abych zjistila, že jsou to všichni Češi…tak alespoň žádám jednoho pána, aby nás s Mahmoudem spolu vyfotil a pak už skupinka musí běžet, mají sraz u autobusu…my se také pomalu vracíme k autu, parkoviště je už plné autobusů, tak jsme rádi, že jsme to takhle dobře vychytali…sjíždíme dolů do vesnice, kupujeme si vodu a zastavujeme o kousek dál usilnice, abychom si uvařili čaj a konečně se nasnídali…v 9 hodin pak vyrážíme na další cestu tentokrát směr Antalya.

Mahmoud chce pokračovat v řízení, prý se ani necítí unavený. Po pár km na něj ale únava už dopadá, tak se měníme a pokračuju já, přece jen jsem měla možnost alespoň trochu podřimovat, když řídil v noci. Po krátké době ale cítím, že se mi taky začínají klížit oči. Chvíli s únavou bojuji, ale je čím dál silnější, začíná mě přepadat mikrospánek. Parkuji tedy na nejbližším parkovišti nedaleko nějakého bufetu a na chvíli si zdřímám…probouzím se asi po 20 min., kdy na přední okno začíná svítit sluníčko…tak jo, cítím se lépe, zkusím pokračovat…celkem to jde, těch 20 min.pomohlo. Kromě těch 20 min. spánku jedeme už 3 hodiny, opět projíždíme přes kopce a hornatá území, a jak postupujeme více na jih, stoupá i venkovní teplota, konečně je teplo cca 28C. Kolem poledne zastavujeme na benzínce natankovat benzín a odskočit si…během doby, co jsem na WC, zastavuje na parkovišti i autobus plný turistů…jaká náhoda…zase Češi…někteří si hned všímají auta s českou SPZ, pomalu si ho začínají fotit (možná, že i jo, když jsme byli uvnitř v obchodě ), jeden pán se dokonce odvažuje a ptá se, jak dlouho jedeme a kam máme namířeno…ještě kupujeme něco na zub, krajané nám přejí šťastnou cestu a vyrážíme…

V jednu odpoledne konečně přijíždíme na tureckou riviéru – před námi se rozkládá město Antalya se svými slunečnými 32C…chceme si jít alespoň na chvilku odpočinout k moři, ale usuzujeme, že Antalyi raději jen objedeme po hlavním tahu a nebudeme zajíždět do centra, dále bude více možností zajet přímo k moři mimo velké město….Jedeme tedy ještě asi půl hodinky a vjíždíme do letoviska Manavgat…hledáme cestu na pláž, naštěstí není velký problém jinajít…Hned u pláže je i možnost zaparkovat, dokonce tu stojí in ějaký stan, takže by tu určitě byla možnost přenocovat, ale nechceme ztrácet celý den a noc, jsou teprve 2 odpoledne…jdeme se tedy alespoň vykoupat do moře, konečně voda!!! Možnost se osprchovat a smýt tu špínu předchozích několika dní…pak si ještě na chvíli schrupneme na dece na pláži, převlékneme se, koupíme vodu a něco k jídlu v obchodě a ve 4hod.vyrážíme na další úsek naší cesty…ze začátku je cesta fajn, dvouproudá silnice po pobřeží, občas prochází nějakým městečkem nebo letoviskem, postupně se silnice zužuje, ale pořád vede po pobřeží. Akorát začíná zapadat slunce, tak na chvíli zastavujeme a děláme pár fotek…další úsek cesty je podle mapy také po pobřeží…je, jenže mapa neukazuje, že se silnice šplhá do hor a zase padá dolů do údolí…čeká nás asi 200km stoupání a následně klesání, samá zatáčka a serpentíny, kdy na jedné straně je sráz a pod ním příboj hází vlny o skály a na druhé straně kopec pokračující strmě nahoru…v některých místech máme strach kouknout se dolů z té výšky, není to příjemný pocit, když víte, že drobná chyba a zřítíte se dolů se srázu (svodidla tu na většině míst nejsou)…do toho buď chytíte náklaďák šplhající se před vámi do kopce s téměř nulovou šancí ho předjet nebo se proti vám vyřítí z některé zatáčky, (dolů přece jen jede o dost rychleji a na své straně má jen kopec ne sráz jako vy…). Ale když si odmyslíme to příšerné řízení, které tentokrát „odnesl“ celé Mahmoud, krajina je to úchvatná a při pohledu na ten sráz a divoké moře v hloubce pod ním, se nám tají dech.

Cestou jen asi třikrát sjíždíme až dolů k moři, kde se většinou v zálivu nachází menší městečko, na jednom místě zastavujeme a kupujeme si místní banány a jednou nás zastavuje kontrola, už se začínáme děsit, že bude průšvih, když řídí Mahmoud, ale kontrolují zase jen pasy…jaké štěstí…nebo že by opravdu něco zařídil ten Mahmoudův známý z Egypta, s kterým Mahmoud mluvil před odjezdem řekl, ať se ničeho na cestě nebojí, že nás nic neohrozí??? Asi jenom náhoda…

Původně jsme přemýšleli, že budeme pokračovat až do Sýrie, abychom překročili hranice zase v noci, kdy není takový provoz a všichni jsou takoví „vláční“…já ale už pospávám po cestě a Mahmoud je už taky dost unavený a začínají se mu klížit oči, vždyť jediný spánek, kromě těch dvou hodin včera v noci, měl za jízdy, a tenhle úsek je opravdu dost náročný a ještě nejsme na konci… proto kolem 10. večer, když zase jednou sjíždíme dolů k moři, nacházíme celkem dobré místo kousek od silnice, ale stranou dole na pláži…zajíždíme tam, „usteleme si“ a jdeme rovnou spát…snad ta dnešní noc bude lepší než ta včerejší?!….

http://www.turistika.cz/cestopisy/autem-do-egypta-aneb-cesta-do-neznama-ci-znamacast-2