Počátek historie Bulharska

Historie Bulharska a území, kde současné Bulharsko leží, je velice bohatá. Území dnešního Bulharska bylo pravděpodobně ve druhém století před naším letopočtem osídleno tráckými kmeny. Trákové byly v té době jedním z nejpočetnějších evropských národů a kromě Bulharska obývali také území dnešního Rumunska, západního Turecka, severního Řecka a východního Srbska. Původně byli tvořeni několika desítkami samostatných kmenů, až v 5. století před naším letopočtem nejmocnější kmen Odrysů založil Tráckou říši. Jednalo se o velmi vyspělou kulturu, o čemž svědčí řada archeologických nálezů tráckých hrobek nebo pokladů. Také mnoho dnešních měst bylo založeno již v těchto dávných časech.

Fresky v hrobce thráckého krále v Bulharsku

Fresky v hrobce thráckého krále v Bulharsku

Doba Filipa Makedonského a Alexandra Velikého

V 7. – 6. století před naším letopočtem byly na pobřeží Černého moře zakládány první osady. V 6. století před naším letopočtem se stalo Bulharsko součástí říše Filipa Makedonského a Alexandra Velikého. Později vznikala nová trácká knížectví. V 1. století před naším letopočtem byl celý Balkánský poloostrov dobyt Římany. Území Bulharska se skládalo ze dvou provincií – Moesie a Trákie. Trákové se brzy staly římskými občany a mnozí z nich dosáhli v hierarchii impéria významného postavení. Rozvíjela se kultura i hospodářství, stavěla se nová infrastruktura, paláce, pevnosti i celá města. Od 3. století našeho letopočtu však země začala trpět nájezdy barbarů. V roce 395 našeho letopočtu bylo, při rozdělení Říše římské, Bulharsko začleněno do Byzantské říše.

První bulharský stát

V 6. století nastala invaze Slovanů, kteří asimilovali původní trácké obyvatelstvo. Název Bulharsko pochází od kočovných kmenů Prabulharů, původně snad pocházejících z oblasti Altaje a v průběhu prvních století našeho letopočtu migrujících na západ, do oblasti severovýchodně od Černého moře. Jeden z kmenů, pod vedením chána Asparucha, překročil v 7. století Dunaj, přiměl slovanské obyvatelstvo k uznání podřízenosti a po porážce byzantského císaře vyhlásil v roce 681 první bulharský stát. Sídelním městem se stala Pliska, položená v nížinách severovýchodně od Šumenu. V roce 718 druhý bulharský chán Tervel zvítězil nad Araby, představujícími vážné nebezpečí pro celou tehdejší Evropu. Tím si získal značný respekt. Následovalo období mnoha bojů nejen s Byzantskou říší, za potvrzení svého území, ale i směřujících k rozšíření na západ. Během dvou staletí se tak Bulharsko z malého státu stalo významnou mocností. V průběhu 8. a 9. století však zároveň docházelo k asimilaci Bulharů majoritním slovanským obyvatelstvem.

Křesťanství a vztah k Velkomoravské říši

V roce 852 nastoupil na trůn Boris I. Roku 864 přijal křesťanství a o několik let později se přiklonil k Ortodoxní církvi, která lépe vyhovovala jeho politickým zájmům. Křesťanství bylo prosazováno i velmi tvrdými metodami. Car nechal popravit několik desítek šlechticů odmítajících novou víru a později dokonce oslepit vlastního prvorozeného syna, jenž se chtěl vrátit k pohanství. Nejsou zcela zřejmé důvody, které vedly Cyrila a Metoděje, aby již v polovině IX. století vytvořili starobulharštinu a přeložili do ní část liturgií. Jisté je, že když oba věrozvěsty v roce 862 pozval na Velkou Moravu kníže Rastislav, našla zde právě starobulharština nebo také staroslovanština své uplatnění, protože byla nejblíže ostatním slovanským jazykům. Bulharsko tehdy udržovalo politické kontakty s Velkomoravskou říší a učedníky Cyrila a Metoděje, ke kterým patřili také Bulhaři, vyslaní Borisem I. Ten odmítal liturgie v řečtině. Učedníci se pak vrátili domů a za velké podpory cara zakládali církevní školy a vyučovali starobulharštinu. Ta byla na velkém sněmu v roce 893 prohlášena za úřední jazyk státu i církve. Zároveň bylo změněno hlavní město z Plisky na Preslav a na trůně potvrzen druhý Borisův syn Simeon.

Zlatý věk bulharské kultury

Za panování Simeona I., v letech 893 – 927, nabízí historie Bulharska zajímavé zvraty – dochází k velkému rozkvětu země. Hned na počátku své vlády však musel car odrazit útoky Maďarů a Byzantinců. Záhy dobyl nová území sahající až do současné Albánie. V mírových dobách, pod vlivem svého vzdělání na tehdejší jediné evropské univerzitě v Konstantinopoli, dbal o rozvoj kultury, vzdělanosti, architektury a řemesel. Doba jeho panování je označována za Zlatý věk bulharské kultury. V roce 917 vytvořila Byzantská říše mohutnou koalici s cílem dobytí Bulharska. Její mnohatisícová armáda však byla poražena v bitvě u Acheloj. Bulharsko se stalo dominantní mocností, ovládající celou jihovýchodní Evropu včetně Srbska s výjimkou samotné Konstantinopole. Simeon I. se mohl prohlásit za vládce Bulharů a Řeků.

Car Simeon I.

Car Simeon I.

Rozpad na západní a východní část

Za vlády Simeonova syna Petra, v letech 927 – 968, byla podepsána smlouva s Byzantskou říší, potvrzující tehdejší územní rozsah Bulharské říše. Uznávalo se rovnoprávné postavení bulharského cara a byzantského císaře a vzájemná nezávislost obou církví. Po několika desetiletích mírového rozvoje se v zemi začalo rozšiřovat bogomilství a propukaly nepokoje. Byzantská říše posílila svoji pozici. V roce 969 byla velká část území dobyta kyjevským knížetem. Bulharsko se rozpadlo na západní a východní část a hlavním městem se stal Ochrid, ležící na území dnešní Makedonie. To byl začátek konce prvního bulharského státu. Pozdější rusko-bulharská koalice byla poražena Byzantskou říší, která postupně dobývala bulharská území. V roce 1014 nechal byzantský císař Basileos II. oslepit patnáct tisíc bulharských zajatců. Ochrid padl do byzantských rukou v roce 1018.

Bulharsko se stalo součástí Byzantské říše. Záhy byly zvýšeny daně, hospodářství bylo ovládáno byzantskými správci, bulharská církev byla podřízena církvi řecké, která zaváděla liturgie v řečtině. V 11. století propuklo několik protibyzantských povstání. Ve 12. století se část Bulharska stala jakýmsi nárazníkovým pásmem mnoha útoků proti Byzantské říši. Ta neměla dostatek vlastních sil k ochraně hranic, a tak rostl vliv místní šlechty, která musela sama bránit svá území.

Druhá bulharská říše

V roce 1185 došlo k několika povstáním, která zůstala nepotlačena. Bratři Ivan a Petr Asenovi se postavili do čela osvobozeneckého hnutí a obnovili bulharskou nezávislost. Oba však byli později zavražděni při spiknutí vlastní šlechty. Druhá Bulharská říše, s hlavním městem Veliko Tarnovo, dosáhla největšího rozmachu za vlády cara Ivana Asena II.. Vládl v letech 1218 – 1241. Znovu se říše stala rozhodující mocností na Balkáně. Kontrolovala podobně velké území jako za cara Simeona I. Po rozhodující vítězné bitvě s Byzantinci u Klokotnice v roce 1230 Bulharsko omývala tři moře – Černé, Egejské a Jaderské. Ivan Asen II. byl nejen dobrým vojevůdcem, ale především vynikajícím politikem. V dalších desetiletích bylo však Bulharsko oslabováno jak vnějšími útoky, tak vnitřními mocenskými boji a postupně ztrácelo svá území. Ve 14. století se říše rozpadala na samostatná knížectví, odmítající centrální autoritu.

Osmanská invaze a turecká nadvláda

Možná právě rozdrobenost balkánských zemí a naprosté nepochopení potřeby vytvoření společné obranné koalice západoevropskými zeměmi byly příčinami neschopnosti účinně čelit invazi Osmanské říše. do Evropy. Invaze začala v roce 1352. Turecký vpád se vyhnul Konstantinopoli. Nejprve dobyli část byzantských území a pak dále pokračovali v obsazování Balkánu. V roce 1389 Turci porazili v bitvě na Kosovském poli Srbsko. O čtyři roky později dobyli Veliko Tarnovo. V roce 1396 přemohli na území Bulharska velkou křížovou výpravu, ke které se připojily jednotky posledního bulharského cara. V témže roce padl i Vidin. Nastalo pět století turecké nadvlády a útlaku hospodářského, politického i náboženského. Podle zákona byla veškerá půda na dobytých územích majetkem sultána, který ji propůjčoval svým správcům. Křesťané museli platit vyšší daně než muslimové. Nejhorší ale byla takzvaná „daň krve“, podle které byly v určitých intervalech mladíci násilně rekrutováni do turecké armády a převychováváni v duchu islámu. Potlačena byla i bulharská církev, která byla podřízena řeckému patriarchovi. Násilná islamizace vedla k emigraci mnoha Bulharů, v podstatě zanikla tradiční šlechta. V 16. a 17. století došlo k několika protitureckým povstáním, která byla do jisté míry podporována i ze zahraničí. Určitou roli hrály i vojenské porážky Osmanské říše na evropském kontinentě. Odpovědí na zvyšující se útlak mnoha místních tureckých správců byl vznik „hejduků“ – bulharských zbojníků, žijících v horách a bojujících proti Turkům.

Národní obrození

Již od 17. století začala Osmanská říše ztrácet svá území a její moc postupně upadala. Naopak v Bulharsku se již od 18. století začalo probouzet hnutí národního obrození. Mnozí Bulhaři se ukázali být velmi úspěšnými řemeslníky, obchodníky i sedláky, a tak se začala vytvářet poměrně silná vrstva nové národní buržoazie. Ruku v ruce s rozvojem ekonomickým šel i rozvoj kulturní. Již v roce 1762 napsal Paisij Chilandarski „Slovansko-bulharskou historii“, ve které připomněl slavné dějiny Bulharska. Jeho myšlenky později šířil Sofronij Vračanski, který dále zdůrazňoval nezbytnost vzdělanosti pro další osudy národa. Začátkem 19. století se začaly tisknout bulharské knihy. Mnoha obecními radami i soukromými osobami byly zakládány jednak školy, jednak veřejné čítárny, které se staly centry kulturního života a šíření vzdělanosti. Naplno se začalo rozvíjet také výtvarné umění, jehož významným představitelem byl Zacharij Zograf. Namaloval řadu cenných fresek v klášterech ve stylu středověkého bulharského umění. Určitým problémem nadále zůstávala dominance řecké církve. Snahy mnoha národních buditelů se naplnily až v roce 1870, když Osmanská říše svým dekretem uznala samostatnost bulharské církve a tím de facto i existenci bulharského národa. Turci do té doby totiž považovali všechny křesťany, žijící na území říše, za Řeky.

Vasil Levski, největší národní hrdina Bulharska a národní povstání

Dalším proudem národního obrození byl politický a ozbrojený boj za samostatnost. V roce 1861 zformoval Georgi Rakovski v Bělehradě první bulharské legie. V roce 1869 založil Ljubin Karavelov v Bukurešti Bulharský revoluční ústřední výbor. Do jeho čela se záhy postavil Vasil Levski, který je dodnes uctíván jako největší bulharský národní hrdina.

Tento rodák z Karlova emigroval v roce 1862 do Srbska, vstoupil do Rakovského legií a aktivně se účastnil mnoha protitureckých operací. Za jedinou cestu ke svobodě pokládal dobře připravené celonárodní povstání. S tímto cílem také cestoval po Bulharsku a v jednotlivých obcích zakládal místní revoluční výbory. Při jedné své misi byl však Turky zajat a v roce 1873 v Sofii popraven.

Vasil Levski Vasil Levski

© Lifebites, www.lifebites.bg

Právě on je pokládán za „otce“ Dubnového povstání, které propuklo dne 20. dubna 1876 v Kopřivštici. Povstání bylo Turky krvavě potlačeno, bylo vypáleno mnoho obcí a tisíce lidí zmasakrovány. Ukrutnosti, páchané na civilním obyvatelstvu převážně nevládními tureckými jednotkami, vyvolaly bouři nevole po celé Evropě. Car Alexandr II. vyhlásil v roce 1877 Turecku válku. Po boku ruských vojáků bojovali také dobrovolníci, kteří se vyznamenali zejména v dlouhých bojích o průsmyk Šipka. Po porážce Osmanské říše byla 3. března 1878 uzavřena Sanstefanská smlouva. Byl tak vytvořen velký nezávislý bulharský stát. Západní mocnosti, obávající se velkého Bulharska a s tím spojeného přílišného vlivu Ruska na Balkáně, však dosáhly revize této smlouvy. Na Berlínském kongresu, v červnu 1878, tak došlo k rozdělení na dvě části – Bulharské knížectví v severní části země, s hlavním městem Sofií, a formálně vazalským poměrem k Osmanské říši a na autonomní provincii Východní Rumelie na jihu, s hlavním městem Plovdivem, pod přímou správou Turecka. Oblast Makedonie a část nejjižnějších území, například Pirin a část Rodop, připadla Turecku.

Dobová fotografie Vasila Levského - sedí 1. řada, 2. zprava,

Dobová fotografie Vasila Levského – sedí 1. řada, 2. zprava,

V roce 1879 byla ve Veliko Tarnovo slavnostně přijata první ústava, jedna z nejdemokratičtějších v tehdejší Evropě. Prvním bulharským knížetem se stal Alexandr Babenberský. Bojoval v ruské armádě za osvobození Bulharska. 6. září 1885 došlo ke sjednocení provincie Východní Rumelie a Bulharského knížectví. Důsledkem překvapivě nebyl útok Turecka, ale významná politická roztržka s Ruskem. Nejisté situace využilo Srbsko a vojensky napadlo Bulharsko. To se však ubránilo a v roce 1886 uzavřelo jednak mírovou smlouvu se Srbskem, jednak smlouvu s Tureckem, uznávající nový bulharský stát. I přes tento vojenský a politický úspěch byl Alexandr I. pro přetrvávající napětí ve vztazích s Ruskem přinucen k abdikaci. Na uvolněné místo byl v roce 1887 dosazen Ferdinand Sasko-Koburský. Ministerským předsedou se stal Stefan Stambolov. Byly položeny ekonomické, právní i mezinárodní základy nového státu, který ale nedokázal uspokojovat potřeby veškerého obyvatelstva.

V roce 1891 vznikla marxistická bulharská sociálně-demokratická strana. V roce 1899 pak Bulharský zemědělský lidový svaz. Na územích začleněných Berlínským kongresem v roce 1878 zpět do Turecka, propukala na přelomu století povstání, která však nebyla úspěšná. V roce 1908 se kníže Ferdinand prohlásil carem a vyhlásil nezávislost Bulharska na Osmanské říši.

I. a II. balkánská válka

V říjnu 1912 propukla I. balkánská válka, ve které koalice Bulharska, Srbska a Řecka překvapivě snadno zvítězila nad Tureckem. Přinutila ho v květnu 1913 podepsat smlouvu, ve které se zřeklo velké části území na Balkáně ve prospěch vítězů. Ti se však nedovedli dohodnout na jeho rozdělení. Předmětem sporu, který přetrvával desetiletí, byla především Makedonie. A tak ještě v červnu téhož roku vyvolalo Bulharsko II. balkánskou válku proti Srbsku a Řecku. Bulharsko však bylo poraženo. Oproti stavu před rokem 1912 Bulharsko získalo jen malou část Makedonie, oblast Pirinu a jihozápadní Rodop, naopak ztratilo velkou část Dobrudže. Jeho zisky tedy byly menší než ztráty. Snaha o znovuzískání ztracených území pak byla poznamenána budoucí zahraniční politika.

Balkánské války

Balkánské války

1. světová válka

Na začátku 1. světové války sice Bulharsko vyhlásilo neutralitu, ale když se válečná situace v létě roku 1915 vyvíjela ve prospěch Rakousko-Uherska a Německa, přidalo se Bulharsko na jejich stranu a vyhlásilo válku Srbsku. Na začátku sice zaznamenalo určité vojenské úspěchy, ale v dalších letech se situace obrátila. Bulharsko utrpělo ve válce značné lidské i hospodářské ztráty a po jejím skončení mu byly jako poraženému státu jednak nařízeny válečné reparace, jednak odňata další území. V atmosféře všelidové nespokojenosti a sociálních nepokojů, v roce 1918, car Ferdinand abdikoval ve prospěch svého syna Borise III. a opustil území.

Po válce se vládní stranou stal Bulharský zemědělský lidový svaz, v čele s ministerským předsedou Alexandres Stambolijskim. Ten začal provádět pozemkovou reformu, instituoval zákoník práce, zavedl bezplatné školní vzdělání a celkově usiloval o demokratizaci poměrů a zlepšení ekonomické situace v zemi. Tato vládní politika měla však mnoho odpůrců v kruzích armády i velkoprůmyslu. V roce 1923 došlo k státnímu převratu, ministerský předseda Stambilijski byl zavražděn a moci se ujala ultrapravicová vláda. Proti ní zorganizovala bulharská komunistická strana Zářijové povstání, které však bylo krvavě potlačeno. Mnozí předáci, včetně Georgi Dimitrova, odešli do exilu.

Následovala řada atentátů na vládní představitele. V roce 1925 se komunisté znovu pokusili o převrat zapálením sofijské katedrály Světa Nedelja během bohoslužby. Řada nevinných lidí přitom zahynula nebo byla zraněna, avšak car i ministři se zachránili. Vláda tak získala záminku k rozpoutání brutálního teroru, jehož oběťmi se stali i intelektuálové a veškeré demokratické síly. V polovině dvacátých let došlo k určitému zlepšení ekonomické situace, záhy však vystřídané světovou hospodářskou krizí. Krizi prožíval i politický systém. V roce 1931 se vlády ujal takzvaný Lidový blok, který však byl o tři roky později státním převratem svržen. Politické strany byly zakázány a ústava zrušena. V roce 1935 byla dalším převratem nastolena monarchistická diktatura v čele s carem Borisem III.

2. světová válka

Na začátku 2. světové války Bulharsko opět vyhlásilo neutralitu. V roce 1940 se mu podařilo diplomatickým jednáním dosáhnout vrácení jižní Dobrudže od Rumunska. V březnu 1941 se však Bulharsko přidalo na stranu mocností Osy. Na úkor Řecka a Jugoslávie získalo nová území, aniž by samo muselo zasahovat do válečného konfliktu. K větším škodám začalo docházet až od roku 1943 v důsledku bombardování. Po napadení Sovětského svazu Německem se komunisté postavili do čela partyzánského odboje. Společně s dalšími protifašistickými organizacemi pak v roce 1943 vytvořili takzvanou Vlasteneckou frontu. Ve stejné době náhle zemřel car a jelikož jeho následník byl nezletilý, moci se ujala proněmecky orientovaná regentská rada. V září 1944 byla vláda svržena státním převratem, organizovaným Vlasteneckou frontou. Ta ihned vyhlásila válku Německu a bulharská armáda se pak podílela na osvobozování Evropy.

Nástup komunismu

Po 2. světové válce bylo Bulharsko začleněno do sféry vlivu Sovětského svazu. Velká část obyvatelstva byla prorusky naladěna. V listopadu 1945 se vrátil z exilu Georgi Dimitrov a postavil se do čela bulharské dělnické strany komunistů. Od roku 1946 až do své smrti v roce 1949 byl předsedou rady ministrů. V září 1946 všelidové referendum rozhodlo o republikovém státním zřízení a car Simeon II. spolu s matkou opustil zemi. V parlamentních volbách přesvědčivě zvítězili komunisté. V roce 1948 byla sociální demokracie včleněna do komunistické strany. Veškeré politické strany byly formálně sdruženy ve Vlastenecké frontě. Přelom 40. a 50. let byl charakteristický řadou politických procesů. Postupně probíhalo znárodňování a kolektivizace ve všech sektorech národního hospodářství.

Na dlouhá desetiletí se nejvyšším představitelem Bulharska stal Todor Žižkov. Země byla industrializována, byla vybudována poměrně kvalitní infrastruktura, částečně se sbližovala životní úroveň ve městech a na vesnicích, byly zajištěny široké sociální jistoty. V zahraniční politice se Bulharsko orientovalo především na spolupráci s ostatními zeměmi RVHP. Černé moře bylo vlastně – kromě studeného Baltu – jediným volně dostupným mořem pro většinu turistů ze socialistických zemí.

Postkomunistická doba

V kontextu mezinárodního vývoje Todor Žižkov rezignoval na své funkce v listopadu 1989. Prvním demokraticky zvoleným prezidentem se stal v roce 1992 Želju Želev. O pět let později byl vystřídán Petarem Stojanovem. Poslední desetiletí 20. století však bylo charakteristické nejen politickou pluralitou a rozvojem soukromého podnikání, ale také mnoha korupčními a privatizačními skandály, snížením výkonnosti ekonomiky, uzavíráním řady průmyslových a zemědělských podniků a především pak prudkým poklesem životní úrovně většiny Bulharů. V parlamentních volbách v roce 2001 zvítězila strana založená bývalým posledním carem, který se po desetiletích vrátil z emigrace. Tak se Simeon Sasko-Koburský, pod občanským jménem Simeon Sakskoburggotski, stal bulharským ministerským předsedou.

1.1.2007 bylo Bulharsko přijato do Evropské unie. A zde náš krátký přehled historie Bulharska ukončíme 🙂

Dějiny Bulharska v datech

Asi 100 000 př.n.l.Doloženo nejstarší osídlení dnešního Bulharska
6. – 5. století př.n.lŘecká kolonizace na území Bulharska
335 př.n.l.Alexandr Makedonský si podrobil zbývající thrácké kmeny a svěřil správu Thrákie svým náměstkům
46 př.n.l.Území dnešního Bulharska připojeno k Římské říši
395 n.l.Území dnešního Bulharska připadlo k východořímské (byzantské) říši
681Vznik prvního bulharského státu s centrem v Plisce, boje s Byzancí, císař Konstantin IV. uznal bulharskou samostatnost
864Kníže Boris přijal křesťanství
893 – 957Vláda Simeona I., největší rozmach bulharského státu
2.pol. 10.stol.Boje s Maďary a Pečeněhy, ruský vpád, mocenský úpadek Bulharska
1018Bulharsko připojeno k Byzanci – konec prvního bulharského státu
1186Povstání Petra a Asena, obnovení Bulharska
1242Velký tatarský vpád do země
1277 – 1280Ivajlovo povstání, největší selské vzbouření ve středověkém Bulharsku
2.pol. 14.stol.Rozpad Bulharska na menší státy
1396Dobytí Vidinu, celé Bulharsko ovládnuto Turky
1444V bitvě u Varny Turci zničili uherskou armádu
1688Čiprovské povstání; Turci jej krvavě potlačili
1806 – 1812Rusko-turecká válka, v ní se na straně Ruska zúčastnili i bulharští dobrovolníci
1828 – 1829Bulharskem táhla ruská armáda směrem na Istanbul; následný mír v Edirně uznal nezávislost Řecka a Srbska. Bulharska se takřka netýkal
1872 – 1873Povstání vedené Vasilem Levským
1878Po další rusko-turecké válce získalo Bulharsko samostatnost, původní rozsah omezen berlínským kongresem.
1885Sjednocení Východní Rumelie s Bulharským knížectvím
1908Bulharsko vyhlásilo úplnou nezávislost na Turecku. Kníže Ferdinand přijal titul cara.
1912První balkánská válka: Bulharsko, Řecko, Srbsko a Černá Hora proti Turecku
1913Vypukla 2. balkánská válka mezi Bulharskem a jeho někdejšími spojenci Srbskem a Řeckem, ke kterým se připojilo ještě Rumunsko a Turecko. Bulhaři ztratili většinu území, získaných roku 1912.
1914Bulharsko vstoupilo do 1. světové války na straně Ústředních mocností
1919Mírem v Neulily-sur-Seine ztratilo Bulharsko přístup k Egejskému moři, jižní Dobrudžu a některá území u hranic se Srbskem (Caribrod, Strumica)
1923Vojenský převrat proti Stamboliského vládě; v čele pravicového kabinetu Alexandar Cankov. Následovaly tvrdé represe s tisíci obětmi.
1934Státní převrat provedený Vojenským svazem a politickou skupinou Zveno.
1935Boris III. se osobně ujal vlády
1941Bulharsko přistoupilo k Ose Berlín-Řím-Tokio. Na konci roku pak vyhlásilo válku Velké Britanii a USA, nikoli však SSSR.
1943Náhlá smrt Borise III., za nezletilého Simeona II. vládne regentská rada.
1944Pod hrozbou útoku SSSR došlo k převratu, nová vláda vyhlásila válku Německu. SSSR zemi bez odporu obsadil. V nové vládě K. Georgieva prvně zastoupeni i komunisté.
1944 – 1945Účast Bulharska ve válce proti Německu.
1947Nová ústava označila Bulharsko za „lidovou republiku“ a zavedla v zemi komunistickou diktaturu v čele s Georgi Dimitrovem
1956Todor Žižkov obvinil Červenkova z kultu osobnosti a sám se stal prvním tajemníkem BKS, kterým byl dalších 33 let.
1981Mohutné oslavy 1300 let příchodu Bulharů na dnešní území.
1989Žižkov donucen k rezignaci, vystřídal ho Petar Mladenov.
1989Opozice se sjednotila do Svazu demokratických sil, do jejího čela se dostal Želju Želev.
1990V prvních svobodných volbách zvítězila Bulharská socialistická strana, vzniklá přeměnou komunistické.
1991Schválena nová ústava.
1991V parlamentních volbách zvítězil Svaz demokratických sil.
1995Bulharsko podepsalo asociační dohodu s Evropskou unií
1999V balkánském konfliktu Kostovova vláda podpořila USA a NATO.
2001Po vítězstvích v parlamentních volbách se novým premiérem stal bývalý car Simeon II.
1.1.2007Bulharsko bylo přijato do Evropské unie.
  • Hodnocení uživatelů

  • Hodnocení: 0 hvězdy
    0 / 5 (0 )
  • 0%
  • (0) Zatím žádné recenze!

Summary:

Hodnocení: 0 hvězdy
0 / 5 (0 )

0%



Nikdo ještě nerecenzoval, buď první! Nikdo ještě nerecenzoval, buď první!



Dovolená v Bulharsku

Chtěli byste vyrazit na zájezd do Bulharska? Klikněte sem a podívejte se na nabídku aktuálních zájezdů či akčních Last minute, které Bulharsko nabízí a vyražte ve vámi vybraném termínu a za cenu, která vám bude vyhovovat! Dovolená v Bulharsku je skvělá volba!