Tunisko má ohromující historii dlouhou téměř čtyři tisíciletí. Za staletí se tu vystřídali Féničané, Římané Vandalové, Byzantinci, Arabové i Francouzi. Každý z těchto národů zde zanechal nějakou stopu.
Dějiny se zde začaly psát už roku 814 před naším letopočtem v době, kdy Féničané založili dnešní Kartágo.
Pověst o založení Kartága
Kartágo prý založila princezna Dido z Tyru, když byla na útěku před svým bratrem, králem Pygmalionem z Tyru. Ten jí zabil manžela.
Místní vládce oblasti kam se uchýlila, jí prý dovolil obsadit jen místo o velikosti oslí kůže. Chytrá Dido jej přechytračila. Podle pověsti nařezala oslí kůži na malé plátky a těmi pokryla půdu takového rozsahu, že zde mohla založit již výše zmiňovaný Quart Hadašt (= Nové město – Kartágo). Princezna Dido se stala velmi oblíbenou mezi svým lidem. Kartágo prosperovalo. Její postavení se však zhoršilo v době, kdy poskytla azyl Aeneasovi, který prchl z Tróje.
Kartágo
Jak to tak bývá ( troška šovinismu neuškodí 🙂 ), ona se do něj zamilovala a on ji po nějaké době opustil. V tu chvíli se Dido stala pomstychtivou a na obrovských hranicích spálila vše, co po jejím milém zůstalo. Tehdy prý, při pohledu do ohně, měla vizi o statečném Hannibalovi, který se objeví až několik set let po její smrti a bude pyšně velet legiím táhnoucím na Řím…
Ať je pověst pravdivá či ne, Kartágo velmi prosperovalo. Ať už díky poloze v úrodné nížině nebo díky obchodu a řemeslně nadaným Féničanům. Těm se vedlo dokonce tak dobře, že usilovali o nadvládu nad celým západním středomořím. Tím se však dostali do křížku s Římem, se kterým až do té doby udržovali celkem přátelské vztahy.
Punské války
Jak čas běžel, z Féničanů se stali „Kartaginci“ a těm Římané dali přezdívat Punové.
Začíná se psát historie tří Punských válek. Během nich si Kartágo podepsalo ortel smrti. Vzešel z nich ale mocný Hannibal, aby za několik málo let se svými slony přešel Alpy a postavil se tváří v tvář armádě římských legií.
Na území Tuniska byly vybojovány 3 punské války.
1. Punská válka (264-241 př. n. l.)
2. Punská válka (218 – 202 př. n. l.)
3. Punská válka
Punské války trvaly 118 let. Kartágo bylo vydrancováno a vypáleno. Až Caesar dal město znovu postavit.
V roce 238 našeho letopočtu už bylo Kartágo největším městem západu, hned po Římu. V té době se do Tuniska začalo šířit křesťanství.
Útok na Kartágo během Punských válek
Kolem roku 439 sem přišel kmen Vandalů a město téměř zničili. Úplnému zničení zabránili v roce 534 Byzantinci. Ale ani ti však Tunisku příliš neprospívali. Situace se začala měnit v roce 670, když velitel arabských vojsk Okba ibn Nafi obsadil Tunisko ve jménu islámu a vybudoval nové město Kairouan. Dnes je jedním ze čtyř svatých měst islámu.
V 8. století Tunisko spadá do vlivu arabské říše. Několik následujících století se v zemi střídaly různé mocenské klany.
V roce 1574 je Tunisko součástí Osmanské říše.
Francouzská nadvláda v Tunisku
V průběhu 19. století se státy Maghrebu, včetně Tuniska, dostaly pod francouzskou nadvládu. V roce 1881 se Tunisko stává až do roku 1956 francouzským protektorátem. Na počátku 20. století se proti Francouzům zvedá silný odpor.
Tuniští vojáci v I. světové válce
Vznik nezávislého Tuniska
Po 1. světové válce začaly v celé oblasti sílit demokratické snahy. Do čela hnutí odporu se postavil mladý charismatický tuniský právník, rodák z Monastiru, Habib Bourguiba. Své vzdělání získal na pařížské Sorbonně.
Po mnohaletém pronásledování, proloženém deportacemi a vězněním, se mu podařilo zorganizovat mohutnou kampaň, jejímž výsledkem bylo zviditelnění Tuniska i jeho problémů na mezinárodní scéně. To byl důvod k ústupkům Francie. Ty vyvrcholily oficiálním vyhlášením nezávislosti Tuniska, v březnu 1956.
Tehdy se Habib Bourguiba stal národním hrdinou. Byl jmenován premiérem a posléze prezidentem. Hned na začátku své vlády zavedl výrazné politické i sociální reformy, které vedly k příklonu Tuniska k západní civilizaci. Jeho ideálem byl světský a socialistický stát, přičemž na islám pohlížel jako na brzdu tohoto vývoje.
Habib Bourguiba (vpravo)
Z dnešního pohledu světového rozšíření islámských fundamentalistických hnutí je až s podivem, co všechno mu prošlo. Kromě zrovnoprávnění žen, zpřístupnění vzdělání pro všechny a zlepšení zdravotní politiky však také zrušil náboženské školy, zakázal mnohoženství, zkonfiskoval náboženskou půdu a zrušil tradiční soudy šar´ia, které se řídily právem podle koránu. Výrazná vlna odporu ze strany náboženských vůdců se proti Bourguibovi zvedla až v roce 1960, kdy chtěl zrušit dodržování půstu v měsíci Ramadánu. Shledával postní měsíc ekonomicky ztrátovým, protože v době, kdy byli dělníci vyhladovělí, výrazně klesla produktivita práce. Vymyslel pro zrušení půstu skvělé zdůvodnění: Dle koránu je půst prominut mužům, kteří se právě účastní islámské svaté války – džihádu, aby jim v boji s nepřítelem nechyběly síly. Bourguiba prohlásil, že veškerý tuniský lid se nemusí postit. To mu ale neprošlo.
Navzdory svému autokratickému stylu vlády a sutečnosti, že se v roce 1974 nechal prohlásit doživotním prezidentem, byl u svého lidu velmi oblíben. V 70. a 80. letech proti němu přece jen začala sílit opozice. Poté, co začal své protivníky nesmlouvavě a násilně potírat, byl koncem roku 1987 ve věku 83 let prohlášen neschopným vládnout a odsunut do ústraní v paláci poblíž Monastiru. Tam v roce 2000 zemřel. Bouguibovou největší zásluhou bylo vytvoření a upevnění silné tuniské národní identity a hrdosti a dosažení vysokého životního standardu obyvatel, jež posunulo Tunisko na jednu z prvních příček rozvojových zemí.
