Životní rytmus Andalusie

Díky studijnímu programu Erasmus jsem měl možnost studovat jeden akademický rok na vysoké škole v Seville. Můj pobyt zde se již pomalu chýlí ke konci a mne napadlo shrnout některé mé zážitky a postřehy z tohoto svérázného koutu Španělska.

Nemohu začít jinde než přímo v místě mého působiště, v hlavním městě Andalusie, v krásné, veselé, uvolněné a sluncem zalité Seville, v jednom z nejtradičnějších a nejosobitějších měst, jaké jsem měl kdy možnost vidět. S postupem času poté, co jsem alespoň trochu pronikl do místního akcentu, začal jsem se bavit s obyčejnými lidmi v obchodech, v barech a kavárnách a pomalu začal přivykat místnímu životnímu tempu. V tom je velká výhoda dlouhodobého pobytu oproti běžnému cestování. Teprve když člověk zůstane na jednom místě déle, začne si všímat jednotlivých detailů, začne pozorovat každodenní život místních obyvatel a teprve poté začne trochu lépe danému místu rozumět.

Do Sevilly jsem přijel v září 2008 na začátku školního roku. Jelikož ve stejnou dobu přijelo tisíce ostatních studentů, sehnat dobré ubytování se zdálo skoro nemožné, hlavně také proto, že jsem chtěl bydle relativně levně. Levné bydlení jsem nakonec sehnal asi po týdnu. Nejdříve mne však děsila poměrně značná odlehlost od centra. Postupně jsem si však začal na své „barrio“ zvykat a pomalu si začal uvědomovat jaké jsem měl vlastně štěstí.

Feria de abril, Sevilla, Španělsko

Pedro Salvador je naprosto typická stará španělská čtvrť, vystavěná po válce jako jedna z prvních v této – jižní části Sevilly. Pro pozorování místního životního stylu naprosto ideální. Jedná se o malou čtvrť, kterou tvoří jen několik nízkých bloků, postavených v klasickém andaluském stylu, tedy bílé zdi, pouze se žlutým pruhem kolem oken. Střecha je jako v celém městě placatá, jedna anténa vedle druhé, využívaná pouze k sušení prádla nebo opalování, což však v celé čtvrti dělám asi jen já a můj spolubydlící z Itálie. Ulice jsou osázené pomerančovníky a palmami. Čtvrť je od okolního světa oddělená hustou bariérou zeleně, proto si zde člověk občas připadá tak trochu jako na vesnici. Podobně se dá usuzovat i podle místních obyvatel. Tuším, že většina místních prakticky svou čtvrť neopouští. Ostatně také není proč. Pro své obyvatele je zde k dispozici vše. Ovoce a zelenina, rybárna, tabák, masna, papírnictví, kadeřnictví, tři bary, dvě pekárny a malý supermarket. Téměř všichni se zde znají. Když jsem šel poprvé nakoupit do zeleniny a přede mnou byla fronta pouze o dvou stařenkách, říkal jsem si: „to bude chvilka“. Nakonec z toho byla půlhodina. Pomalu jsem začal rozumět tomu, jak to zde chodí. Není možné přijít do obchodu, poprosit o trs banánů, poděkovat a odejít. Zákazník se musí zeptat jak se daří, prodavač a majitel většinou v jedné osobě se také optá, do rozhovoru se přidá další zákazník, v klidu si všichni popovídají, přičemž sem tam zákazník poprosí o další věc. Stejně tak do baru chodí lidé často jen tak sami. Když už zde nepotkají nikoho dalšího ke konverzaci, stráví odpoledne s barmanem. Proto obvykle ten, kdo vám toho o čtvrti může říci nejvíce, je místní barman. Španělé vůbec tráví v baru hodně času. Den již v baru většinou začíná. Každý si dojde pro svůj opečený chléb se solí, olivovým olejem a rozmíchanými rajčaty. K tomu zásadně café con leche a sklenici vody. Případně jednu cañu, což je místní malé pivo. Jedno cigárko a jde se do práce. Přičemž takováto snídaně trvá asi půl hodiny až hodinu. Zajímavé je také to, že v barech nejsou koše ani popelníky. Zmuchlané ubrousky, vajgly a hlavně zbytky slunečnicových semínek, které zde má každý v puse, vše se hází a plive na zem a občas se jednoduše zamete. V baru tráví čas celá rodina. Kolikrát mě zarazí vidět malého ročního prcka v tak zakouřeném prostoru. Asi ho chtějí rodiče řádně připravit na budoucí život. Stejně tak zde vždy posedává plno důchodců. Dají si jedno pivo nebo sklenici vody, která je na požádání zdarma, a vydrží u ní celé odpoledne. Nikdo vás většinou po dopití nevyhazuje ani nenutí si dávat něco dalšího. Bar je také jediné místo, které po obědě nezavírá. Kolem druhé hodiny odpoledne se jinak zatáhnou všechny okna a rolety, ulice se vyprázdní a jde se spát, nebo na pivo, každý podle chuti. Některé obchody ještě otevřou kolem páté, šesté, jiné až zase další den.

Uvolněná atmosféra je typická pro celou Andalusii. Jako student jsem si zvykl okamžitě. Pokud přetáhnete daný termín o týden, nakonec vás ještě pochválí, jak jste to dokončili rychle. Když přijdete do třídy včas, první čtvrt hodinu tam budete sami. Je třeba si také zvyknout, že když si domluvíte s někým sraz, počítejte tak s půl hodinou navíc. Ze začátku mě trochu překvapovalo, že dotyčný přijde o půl hodiny pozdě – s úsměvem a neřekne ani slovo – a když se zeptáte, odpoví vám, že někoho cestou potkal a dal si jedno pivo. Teď už to řeším tak, že si také po cestě jedno dám, a je to. Na první pohled je vidět, že stres do Sevilly nepatří. Co se dá stihnout dnes, se stihne, a co ne – to se dá udělat jindy. Hned na začátku mého pobytu mi jeden Španěl vysvětlil, jak je pro místní důležité, najít si práci, která je baví. Peníze ani čas nehrají roli. Většina místních si proto svou práci užívá a málokdo přitom kouká na hodinky. A je jedno, jestli pracujete jako právník čí servírka v kavárně. Práce je přeci váš život, jak říkají místní, vivir para trabajar.

Corrida, Sevilla, Španělsko

I když jsme stále v Evropě, občas mi místní pohled na svět připadá od toho středoevropského naprosto odlišný. Většina obyvatel Sevilly jsou velmi tradiční lidé, jejichž charakter se za poslední roky příliš nezměnil. Na první pohled je to patrné například z oblečení. Mladí stejně jako staří chodí v košilích, nosí plátěné kalhoty kožený pásek, naleštěné boty a pečlivě upravené napomádované vlasy na pěšinku. Stejně tak z aut mladých je více slyšet flamenco než moderní muzika.

Obyvatelé Sevilly tráví svůj poklidný život většinou mezi prací, barem či lavičkou v parku. Většina lidí nebyla mnohokrát za hranicemi Andalusie. O světě toho příliš neví a cizí jazyky také nejsou jejich silnou stránkou. Často si ode mě nechávají vyprávět jak to vypadá v Portugalsku, nebo v Maroku, ale také o Barceloně, či v těch nejkritičtějších případech o Granadě a Rondě. Očividně je to však nijak netrápí, všichni vypadají vesele – a možná to není špatná životní strategie, strávit většinu volného času u piva a mističky oliv. Nakonec mi to není tak úplně vzdálené.