0
0

Jsou to již čtyři roky, co jsme podnikli cestu přes Skandinávii na Lofoty. Deník z mé první velké cesty nemám. Do dneška toho lituji. Ale chybama se člověk učí.

Železnicí přes Německo, Dánsko, Švédsko a Norsko jsme s kamarádkami Laurou, Luckou, Petrou a kamarády Romanem a Honzou dojeli na Lofoty.

Se zakoupenou legitimací pro „bezplatné“ cestování po evropských státech vyrážíme v 9h ráno z Prahy přes Ústí nad Labem, Dresden do Hamburku, kde po pár hodinové pauze přesedáme na vlak do Kodaně a (opět s přestupem) do Osla. Po shlédnutí hlavního města pokračujeme vlakem do Otty, kde po noci ve stanu poblíž nádraží usedáme na autobus do NP Rondane. Následující čtyři dny putujeme na těžko minimálně osídlenou krajinou. Po čtyřech dnech za šíleného lijáku sedáme na autobus a přejíždíme o desítky kilometrů dále, kde doufáme v lepší počasí. NP Jotunheimen, s nejvyšší horou Norska Galdhopiggen. Zdejší národní park je více civilizovaný, nicméně i tak stále zachovalý.

Počasí proměnlivé – zima, horko ani déšť nám nezkazil krásný výlet. Z Jotunheimenu jedeme autobusem a vlakem přes Trondheimem, překračujeme severní polární kruh a trajektem přistáváme na východním pobřeží Lofot, kde po 500ti metrovém převýšení překračujeme fjord a scházíme na západní stranu ostrova. Po několika dnech na ostrově se trajektem vracíme zpět do Norska a vlakem přes Oslo, Malmo a Berlín se vracíme zpátky do Čech.

V Norsku platí zákon, že si člověk může postavit stan kdekoliv 150 metrů od obydlí, včetně národních parků. Pravidlo, v Čechách naprosto nevídané, se nám moc líbilo. Představte si, že si můžete postavit stan na Pančavské louce, u Pramene Labe, na Modravě, u Pramene Vltavy – zkrátka kdekoliv v národním parku, pokud zachováte rozumné bezpečnostní opatření.

Přesto, že se jednalo o krátkou cestu (ve srovnání s později uskutečněnými), byl to začátek velkých expedic a hlavně – bylo to putování se skvělými lidmi.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .