pondělí, 18. června 2012
Vietnam je super. Přivítali nás tu usměvaví lidé jako v Kambodže, krásná příroda a nepřekonatelné nudle a rýže na různý způsob. Kdyby sem tam na ulici neviseli rudé vlajky, tak by člověk nevěřil, že se tu žije v socialismu. Tedy v částečném socialismu, protože ekonomický základ má hodně blízko ke kapitalismu. Každý může volně podnikat (i když stát tu vlastní asi 50% podniků), vlastnit a ve městě seženete úplně všechno včetně těch nejluxusnějších značek. Komunistická ideologie a její symboly jsou tu však všudypřítomné: rudé vlajky, srp s kladivem, slogany napsané velkými písmeny, hranaté pomníky různé velikosti, červené šátky pionýrů a dlouhá fronta před mauzoleem. K tomu navíc špatně fungující smsky, jen občas fungující facebook a minimum Vietnamců na mezinárodních letištích. Vietnam je přesto super dynamická země, kde jsme cítili energii a optimismus na každém kroku.
Od hranic s Kambodžou nás autobus dovezl do Ho Chi Minh City (Saigonu) na jihu Vietnamu, kde jsme strávili 2 dny. Saigon je všeobecně nízké, ale velmi rozlehlé město, kde žije neuvěřitelných 12 milionů lidí, tj. víc než v celé ČR (ve Vietnamu žije celkem 90 milionů). 60% z těch 12 milionů jezdí po městě na motorce a většina poměrně dravě. To tu udává ráz silničnímu provozu. Menší nehody, zvláště když zaprší, jsou tu na denním pořádku. Za první den sjem viděli hned tři – dost na to, abychom si tu skútr nepůjčili. Naštěstí se tu netroubí tolik jako v Indii:)
Ze Saigonu jsme podnikli dvoudenní výlet na deltu Mekongu s přenocováním v homestay. Během výletu jsme viděli tradiční asijské trhy na lodičkách na řece (floating markets) a získali přehled o tom, jak se čistí rýže, vyrábí nudle a šíleně sladké kokosové bonbony. Nicméně nejzajímavější byla noc u vietnamské rodiny. U autobusu nás vyzvedli 2 týpci na motorkách a naložili nás každého na jednu motorku. To, že máme na zádech těžké batohy, které nás převažují dozadu, jako problém neviděli, a tak se prostě jelo a jelo se docela dlouho. Dovezli nás mezi pole, kde jsme pak s batohy na zádech ručkovali po bambusovém mostíku na druhou stranu k domečku. Kde přesně jsme byli, netuším. Anglicky uměl pouze jeden člen rodiny – syn a to jen trochu a my jsme konečně pořádně využili náš obrázkový slovníček, který jsme dostali jako svatební dar.
Ačkoli neverbální komunikace mě dost unavila, noc jsem skoro celou probděla. Dveře od naší chatičky totiž nešly zavřít (a tedy ani zamknout) a každou chvíli se ozývaly rány od padajících ořechů ze stromu na střechu chatičky. Yannovi vůbec nevadilo, že kdykoli se nám někdo může projít kolem hlavy, ale mně ta představa nedala spát. V 5 hodin ráno mě vysvobodil a Yanna probudil aktivní kohout, který seděl někde hodně pblízko za papírovou stěnou chatičky.
Plán byl jet nočními vlaky Vietnamem na sever. Abychom lépe zorganizovali náš čas ve Vietnamu a navíc mi tentokrát ušetřili stres z cestování nočním vlakem (vzpomínky na vlak v Indii jsou ještě dost živé:), rozhodli jsme se nakonec do Ha Noie letět. Měli jsme tak možnost strávit více času s přáteli, u kterých jsme v Hanoii bydleli, a podniknout dva nezapomenutelné výlety na moře do Halong Bay a do hor Sapy.
Plavbou v Halong Bay jsme strávili dva slunečné dny. Pluli jsme mezi skalami, objevovali malé zátoky na kajaku, skákali z horní paluby do moře, procházeli se jeskyněmi, pozorovali rybáře a zapadající slunce.
Sapa byl výlet, který předčil naše očekávání. Dvoudenní trek po kopcích mezi rýžovými poli zakončený osvěžující koupelí ve vodopádech a přenocováním v rodině byl highlight našeho cestování Vietnamem. Bohužel se tu stalo, že jsem v nočním vlaku do Sapy zapomněla Yannovy trekové boty (kéž bych tam zapomněla svoje). Yann tak musel zvládat kluzký horský terén v sandálech a já poslouchat jeho výčitky:) Telefonicky se nám ze Sapy podařilo zjistit, že boty se ve vlaku našly a že si je můžeme vyzvednout na nádraží, až pojede zpět. Frustrující pak bylo zjistit na nádraží, že boty se sice našly, ale už na nás nepočkaly a ztratily se. A tak od té doby máme lehčí batoh:)
Poslední den v Hanoi jsme se rozhodli pro návštěvu mauzolea Ho Chi Minha, kterou jsme před pár dny o pár minut nestihli (člověk tam totiž musí být ráno nejpozději do 10 hodin). Tentokrát jsme byli na čas, ale bohužel jsme si to nevědomky načasovali na den Ho Chi Minhových narozenin, kdy ve frontě na mauzoleum stála snad půlka Vietnamu. Fronta se linula několikrát sem tam celým areálem pod přísným dohledem policie. Ve dvoustupu jsme čekali přes 2 hodiny v takovém vedru, že kousek před námi museli dokonce jednu holčinu křísit. Přesto jsme nakonec vydrželi a viděli Ho Chi Minha.
http://kemperaci.blogspot.cz/2012/06/zazitky-z-vietnamu.html
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.