0
0

Den 1: Staré triky s taškou

V podstatě už to znám, do Indie letím potřetí. Odlet z Prahy v půl desáté, Lufthansa, Boeing 737, ve Frankfurtu pěkná procházka po letišti, projet se vláčkem z terminálu A na C, hodinka čekání, a už sedám do Jumba 747.

Jo, proč tam vlastně letím: V Indii je děsně populární kriket, což je anglická národní hra, kterou hrají dvě mužstva o jedenácti hráčích. A já tam jedu, abych ve spolupráci s kolegy z našich dalších národních poboček zajistil kontrolu vstupenek na několik kriketových zápasů v Mohali a Jaipuru.

Letadlo je plné. Při srovnání s minulou cestou: jídlo jsem si dál „veg“ jídlo – tofu, ryze a něco zeleného (koriandr) jako dezert rýžová kaše,taková žlutá sladká posypaná praženými kešu, na závěr jogurt s okurkou. Indické jídlo končívá mléčným pokrmem. Jo a pickles. Můj indický soused si namazal sladkou housku máslem a namáčel ji do ‚pickled mango‘, jen to svištělo. K pití jsem si dál německý ryzlik, docela dobrý. Palubní personál v pohodě, ochotni a příjemní. Po otázce ‚kafe kafe?‘ se zasmáli odpovědi ‚yes yes‘ . Pak že Němci nemaj smysl pro humor.

Cestovní rychlost 974, výška 11277, teplota -57 a do cíle ještě 4:16. Uff. Ale Bangalore,kam jsem letěl už dvakrát, je ještě o hodinu dál. Dnes (vlastně zítra v jednu ráno) končím v Mumbaji.

V Jumbu nejsou filmy na výběr,takže teď je tam nějaká halyvudska sračka („rodinný film“ s nezbytným happyendem) a pak tam bude nějaký film z produkce Bollywoodu-jestli nebudu spát,podívám se aspoň na kousek, to bude určitě stát zato.

Bolywoodsky film splnil téměř očekávání (málo se tam zpívalo),ale jinak tam bylo vše: rodina, láska, peníze, úklady a asi i happyend,alo to se nějak nedokoukalo,protože smě už přistávali.

Na letišti se formality odbyly rychle, to je docela v pohodě, ale už jsem si myslel, že se mi zase zatoulala taška. Naštěstí se po 45 minutách vynořila na pásu. Venku na mne čekal řidič v uniformě s brigadýrkou („Gud moning, sér! Hau voz yor trip,sér?“),posadil mě do Hondy a za pár minut jsme byli v hotelu.

Hotel velký a luxusní, hned jsem nastavil klimatizaci na něco smysluplného, 21 je docela zima, když je venku kolem 30, dál jsem sprchu, panáka a šel hajat.

Den 2: Usmívat se vyplácí

Ráno se mi nechtělo vstávat, přece jen je tady časový posun proti nám 3 a půl hodiny. V 9 hodin jsem se ale přece jen dostavil na snídani, kde jsem potkal Joanne z naší malajské filiálky. Snídaně byla dobrá, pak jsem si ještě do poledne trochu odpočal, podíval jsem se v Business centru na majly a byla jedna hodina. Stále jsme nedostali slibované simkartyy do mobilů, ale nějak jsme si s Krišnou domluvili, že mi je přiveze někdo na letiště. Taky tam byl problém s placením hotelu,protože to vypadalo, že není zaplacený,ale pak se vše ujasnilo. Takže honem na letiště, tam jsem nafasoval indickou simku do druhého mobilu. Zatím není aktivní, ale to se snad vyřeší. Už jsme byli odbavení a do odletu zbývala půlhodina, když tu náhle se zjistilo,že je třeba vzít s sebou ještě dva balíky.Ale kupodivu se všechno vyřídilo hladce, ochotně a s univerzálním indickým úsměvem.

Letadlo byl moderní Airbus A320, každý měl svoji lcd obrazovku a jídlo bylo moc dobre. Masala dosa a nějaký bramborový bochánek v nějaké luštěninové kaši.

Na letišti v Charnigarhu na nás čekalo auto a jeli jsme do hotelu.Ten v Mumbaji byl hezčí,ale tohle taky ušlo.

Kolem osmé jsme šli na večeři, v takovém málem obchůdku s bistrem jsme něco pojedli (chicken tika, pickles, nakrájená cibule a chili, k tomu placka chleba a láhev vody, to vše asi za místní stovku). Ještě jsem si koupil dvě láhve piva, obsah alkoholu podle nálepky „ne méně než 6,25 a ne více než 8,25 procent alkoholu)“. No, silný to je,ale žádná sláva co do chuti.

Den 3

Den proběhl víceméně v čekání, až nám budou doručeny jakési technické krabičky a ve snaze rozchodit indickou simkartu do mobilů.

Tady je to s telefonováním jednoduché a levné (minuta do vlastní sítě za půl rupie,do ostatních dvojnásobek),ale nejdřív se simka musí získat.I předplacené karty jsou registrovaný na jméno, cizinci to mají složitější. Takže jsem měl simku,kterou nešlo volat ani přijímat hovory,fungovaly tam jen sms, i domů. Večer jsme si dali zase něco v tom fastfoodu, čekali jsme na to asi půlhodinu. Pro změnu jsem si koupil jiné pivo, Foster, australská licence, no, teda čemu všemu se dá říkat pivo, to by jeden neřekl. Zředil jsem to nějakým tmavým, to uměli lip.

Den 4: Trocha adrenalinu

Ráno jsem nějak neměl chuť k jídlu při představě, co mě všechno tenhle den bude čekat, tak jsem snídal jen slivovici :)

Krabičky konečně dorazily kolem poledního, hned jsem se pustil do práce. Nakrimpovat ethernetove konektory ve třímetrové výšce na bambusovém žebříku, který je stavěny na indické muší váhy je poctivý adrenalinový zážitek, sen každého dobrodruha. Navíc venku sviti docela zostra slunce a tak vůbec. Samozřejmě jsem měl k ruce pár indických dělníků: Jeden byl vedoucí, s ním šel podvedouci a pak tam byl Ind s pěkným žebříkem. Poctivý bambus, stlučený naprosto ďábelskými hřeby, trochu se to sice se mnou klepalo, ale když to dole jeden pevně držel, hned jsem pozbyl nedůvěry. Večer naštěstí přijel Kelvin z Malajsie, takže jsme společně rozeběhli patřičně aplikace, Pak jsme krabičky rozvěšovali na různé sloupy a ploty u bran, snažili jsme se,aby čínské adaptéry držely v indických zásuvkách a občas se nám to i povedlo. S tím budou ještě problémy. No, do hotelu jsem se dostal asi ve dvě ráno. Pokusil jsem se spláchnout se sebe prach, pot a nalepené komáry, povečeřel jsem slivovici a šel jsem do hajadanu.Zítra je sraz v 10.

Den 5: Den zápasu

Pěkně jsem posnídal oblíbenou Masala dosu. Tahle placka se dělá z rýžového těsta, péče se na namaštěném plátu po jedné straně. Pak se na ni

naloží trochu šťouchaných brambor s koriandrem a kořením a zaroluje se. Je to takové křupavé slané a uvnitč bylinkové brambory. Lahůdka. K tomu něco málo čatni a sambar, takovou pálivou polévku. Pak jsme jeli na stadión a nezastavili jsme se až do otevření bran. Očekává se dost lidí, kriket je tady hodně populární.

Vše fungovalo docela pěkně až na občasné výpadky elektriky. I když jsme měli vlastní napájení z generátorů, nevyhli jsme se tomu, že adaptéry v indických zásuvkách nemají vždy dobrý kontakt (pěkně to tam vakla) a tu a tam to povypadlo.Takže zase: sehnat chlapa s žebříkem, ekvilibristické vystoupení ve čtyřmetrové výšce, kontrola a tak. Naštěstí se nám už rozběhly indické mobily, takže je domluva snadná. Ve finále to už dokázali kluci eletrikarsky sami, aniž by se jim něco říkalo. Dál jsem s nima řeč (vlastně jenom s jedním, co umí trochu angicky. Po obligátních otázkách (Arju fromoustrelija?Arjumarid? Howmeny kids ju hef?) mne pohostili zmrzlinou. Byla z dobrá, vanilková s oříškama, v kornoutu a vypadaja jako od místní Algidy. Večer ji určitě pro jistotu zadezinfikuju :) Ale myslím si, že se mi nic nestane, bylo to od srdce, jsou to takoví roztomilí chlapíci.

Večer nás čeká balení a příprava na pondělní zápas v Jaipuru. Krishna tam dorazí už dnes, my si zabalíme hromady krabiček a zítra to začne

nanovo. Letadlo odlétá v 7:10, budíček bude brzy.

Den 6: Cesta do Jaipuru

Budíček drsný. Do hotelu jsme přijeli po půlnoci, než jsem se odmořil a sbalil si věci, byla skoro jedna. Takže ráno jsem vstal ve 4:45 a za půl

hodinky jsem se šel odhlásit z hotelu. Budu pryč jen dvě noci, ale pro jistotu si ověřují, že je rezervace na 22.4. v pořádku. Ano, rezervace je v pořádku na úterý 22.5. Namítám, že mám mít rezervaci na 22.4, že ten samy den v květnu je čtvrtek, jim příliš nevadí.Bohužel je hotel plně obsažen. Ale ono se to nějak vyřeší.

Na letišti jsme včas. Letiště je jeden přízemní barák.Následují obvyklé indické procedury: nejdříve nám zkontroluje letenku a doklad policista.

Pak si necháme zrentgenovat zavazadla, která půjdou k odbavení. Na zámečky nám daj samolepky, abychom si tam něco nepřihodili, případně nasadí na zipy umělohmotné pečetě.

Čtu si na ceduli,co se nesmí vozit v příručním zavazadle – zaujal mě bod 27 (dynamite) a 28 (hand grenate) a taky tuším 26 – pickles and chili.

Pak se jde k odbavení, zase na rentgen, tentokrát s příručními zavazadly. Kupodivu si nemusím sundávat opasek. Jinač, ženy a muži mají oddělené místo pro prohlídku. Chvilka v čekárně a už se jde k letadlu. Venku u odřeného stolku si mě slečna odškrtne v papírovém seznamu a nasedáme. Dělám si fotku, ale víc nestihnu, hned je u mně oturbanovaný a osamopalovaný Ind a ukazuje mi, že se tady nesmí fotit. Letadélko je malé Avro 169, 14 rád po 6.Let má trvat 50 min. Za tu dobu stačíme absolvovat školení, odstarovat, sníst pěknou svačinu (v Lufthanse by se měli učit) a přistát. Akorát by to letadlo mohlo min smrdět, ale to možná smrdí jen mymu evropskymu frňáku :)

Po padesátiminutovém letu přistáváme v New Delhi, kde máme hodinu a půl do nového letu, ale v té době musíme stihnout odjezd autobusem od letadla do letištní haly, vzít si z pasu zavavadla a přejít do jiné haly k novému odbavení – tentokrát poletíme s „*****“ services od firmy Kingfisher, což mám vyzkoušené a je dobré.

ALE nebylo nám jedním spolucestujícím dobře poraděno, a místo abychom nasedli do přistaveného autobusu k terminálu 1A, šli jme k jinému terminálu, ale to nebylo správně, a když jsme přišli zpět k autobusu, byl už přeplněný, že jsme se tam už nedostali. Naštěstí se ujali nás dva Indové, kteří říkali „not farm fajf minut, Kingfiser okej“, popadli naše vozíky, že jsme jim sotva stačili, a proběhli jsme po silnici mezi auty až k sousednímu terminálu. Tam nás poctivě zkasírovali (stovka nestačila, dvě jo, ale kazdýmu, oni jsou šikovný), ale účel to splnilo – ještě odbavení. Zase rentgen, nelíbila se zase krabice s počítačovejma krabičkama, ale nakonec nás odbavili a šli jsme na druhou kontrolu, tam už stála Pětihvězdišková paní od Kingfishera a popoháněla nás a dělala nám cestu. Konečné jsme nasedli do autobusu (Kingfisher nemá sedačky,ale pohodlné klubovky, fakt síla) a jelo se k letadlu. A nasedli jsme a zjistili jsme, že letíme společně s týmem, který v Jaipuru zítra hraje.

Krátký let (40 min) a jsme na místě, tam na nás čeká olivrejovaný řidič a jede se do města.

Jaipur se mi líbil od první chvíle. Na ulicích rikše, velbloudi, povozy s koníkama, moderni auta, motorky, prostě pěkně živo. A taky horko: 38 ve stínu. Hodně domů postavených z růžového pískovce, městu se taky říká „Pink city“.

V hotelu první problém-pokoje nejsou. Máme ale rezervační čísla,takže se nakonec svých pokojů dočkáme-nejsou to ale normální pokoje,ale pěkné dvoupokojové apartmány s terasou. Hotel má i bazén,nebudu mít ale čas ho navštívit, to je jisté.

Deset minut po nás do hotelu přijíždí nám už známý kriketový tým a kdo má v hotelu nohy, jde ho vítat. I paní nebo slečna z recepce se omluvi, že bude hned zpět, a šla vítat.

Hned po ubytování jedeme na stadión,kde se setkávám se starým známým, Krishnou. Dáváme si obídek ve vegetarianském cateringu, sice nevím, jak se co jmenuje, ale je to dobrý. Při pohledu na kuchaře, který sedí v koutě a bojuje s hromadou cibule si říkám, že je dobře, že jsem si vzal s sebou litr a půl kořalek k dezinfekci. Ale třeba mi to jen tak připadá.

Hned začínáme zapojovat dráty,abychom toho stihli dnes co nejvíc. Hodinu sháníme žebřík, ale pak už to celkem jde. Večer si dáváme zase „veg“ večeři, mimo jiné smažené zelené chilli papričky v těstíčku. Ani moc nepálí, je to moc dobré. V deset máme zadrátováno a jedeme zpět do hotelu.

Den 7: Kriket v Jaipuru

Ráno jsme po snídani vyrazili na stadión, Krišna namontoval svá vrabčí hnízda a po poledni bylo vše v pořádku připraveno. Ještě zaškolit obsluhu

a může se pouštět, zápas je od osmi a pouší se od pěti. Teda – má se pouštět. Dnes už catering není, ještě že jsem posnídal…

Před šestou se začíná stadión plnit, tenhle je obzvlášť velký. Tady se na těchto stadiónech hraje jen kriket, na nic jiného se nepoužívají. Nad

tribunami jsou postavený stříšky proti slunci, tady to pere obzvast silné, slunce je přímo nad hlavou a v poledne stíny prakticky nejsou. Je

právě léto a dnes je kolem 40 stupňů.

Pozorujeme napouštění stadiónu a máme dojem, že každý pátý jde bez lístku a je normálně vpuštěn – dozvídáme se,že je to policie a že to je v

pořádku. Krishnovy dráty a vrabčí hnízda fungovala skvěle, bez jediného výpadku. Je to šikovný chlapík! Akorát si tuhle taškařici odbudeme příště

Kelvinem sami bez něj, on má v té době zápas v Bangalore.

Tentokrát vyhráli domácí a na závěr je nad stadiónem takový malý ohňostroj. My ale jsme ještě v kanceláří na stadióne a počítáme vstupenky,

balíme a do hotelu přijíždíme v půl druhé.

Obávám se, že moje předsevzetí přivstat si a před snídani si jít zaplavčit do pěkného bazénu vezme zasvé.

Den 8: Zpátky do Mohali

Teda vstávat se mi nechtělo, ale letadlo letí v 11:20 a na 10h máme domluvený odvoz na letiště. Snídaně je lepší, než byla včera – čerstvě

připravena masala dosa s kokosovým čatní a sambar, káva, džus z liči, čerstvý croissant a ananas a meloun. Taky jsem si dál kousek papáji, ale

ta chutná vždy jak divná dýně, chtěl jsem vědět, co na tom všichni mají a dávám si to zase. Prostě nasládlá řepa. Příště už se nachytat

nenechám. Pak si jdu sbalit a odhlásit se z hotelu. Zase se vyskytl nějaký problém a auto nebylo připravené, ale něj se to dalo dokupy a šup na

letiště. Tam jsme opět prošli peripetiemi rentgenování zavazadel, tentokrát se jim nezdály láhve.

„You háve bottle of wine?“, zeptala se úžednice za renthenem. Zatvářil jsem se překvapeně. „Can you show me it?“ „Oh, It’s a liquor“, povídám. „So that’s OK“, odpověděla a pak se zabývala už jen mojí taškou s nádobíčkem a nechala si vysvětlit funkci testerů kabelů. Je to taková krabička, co dělá ‚blik‘ :)

Po odbavení jsme se dozvěděli, že letadlo má zpoždění 30 minut – budeme mít v New Delhi dost co dělat, abychom stihli přípoj do Jaipuru.

Letadlo bylo obstarožní ATR 42, pro asi 50 cestujících, takový autobus s vrtulema. Indický autobus. neviděl jsem sice pilotní kabinu, ale určitě

tam nechyběla kaplička s některým z božstev. No, přistáli jsme, a bylo zřejmé, že nám to uletělo. Takže zase: vrátit letenky – koupit nové –

znova rentgen a tak, odbavení, potom obvolat hotely, že přiletíme později, prostě si už zvykám. Poletíme s JetLite v 16:10.

Konečně jsme v letadle (postarší B737-300) a posléze v Chandigarh, a přihlašuji se v hotelu Shivalikview.

Je to prý třetí nejlepší hotel ve městě – jenomže já jsem namlsaný z předchozích hotelů a tohle je opravdu na první pohled jiná třída. Indický

hotel, no, co nadělám. Zdá se být čistý, breberky tady neběhaj, klimoška funguje, v osm hodin je večeře, no uvidím.

Večeře je dobrá, samé indické pokrmy, kuřecí zelený gulášek, skopový gulášek, rajčatový zeleninový gulášek, rýže, placky, saláty, syrová

zelenina, pickles, nějaké jídlo s místním sýrem – žádné pokusy o indo-evropskou nebo indo-americkou fúzi. Ještě se jdu poohlédnout po okolí, je

tady nějaké nákupní centrum (malé obchůdky v podloubí betonového baráku), kupuju si pivo a vodu a vracím se. Jsem děsně utahaný a jdu spát.

Den 9: Odpočinkový den

Jsem utahaný jak kotě a vstávám až po desáté, takže jsem bez snídaně, ale neva. Jdu na prohlídku do okolí – je tady živo.

Obchůdky se vším možným – sárí, turbany, telefony, elektronika, hotýlky, jídelny, potraviny, oblečení… Ale počasí moc na procházku není, je kolem 40 stupňů a v novinách píšou, že bude ještě hůř. Po dvou hodinách se vracím celý uvařený do hotelu a pěkně si zdřímnu. Večeře je podobná jako včera, tak si něco zobnu a jdu spát.

Den 10: Zítra bude zápas

Dnes odpoledne máme jít na stadion, počkáme ale, až odezní to největší horko. Ven se mi ale nechce, tohle město není nějak zvlášť krásné. Tak si dám aspoň do pořádku fotky a deníček. Už mi došly kupóny na internet, ale vypadá to, že jsem za ty tři dny vyčerpal celou hotelovou zásobu. Prej budou odpoledne.

Odpoledne se dozvídám, že má sem přiletět kolega z Kolkaty, snažím se mu zamluvit pokoj, ale je plno. Bude mít teda to štěstí, že bude v pokoji se mnou :)

Najednou se zjistilo, že existují i kupóny na internet na 24 hodin, které stojí méně, než dva na 2 hodiny. Tak mi hned jeden prodají, ale nefunguje to. Řeším to s místním specialistou a nakonec se to nějak rozběhne.

Odpoledne jedu na stadion, jestlipak nám nerozkradli krabičky? A ne, vše funguje, Amish a jeho elektrikáři vše omotali izolepou a fachá to móóc pěkně. Takže to končí tak, že s jdu s Mohinderem (to je ten elektrikář) a dalšíma na pivo, oni do sebe lámou místní „strong beer“ (taková ta sladká sračka s 8% alkoholu) a pak jedeme autem, naštěstí řídí ten bez řidičáku, ten neumí řadit a musí jet pomalu, jen trnu, aby nesundal nejakou neosvětlenou rikšu, no, jsem rád, že to skončí tak, že si dáme u jeho best friend grilovaný kuře a ještě jedno pivo a jdu do hotelu, kde se vykoupím lahví Ferneta :)

Takže dobrou noc, mám toho dost a zejtra je mač. Konečně by Pandžábší Tygři mohli jednou vyhrát, že? Zatím prohráli, co se dalo. A v neděli je to proti hrajou proti Delhi Darevils, a ti jsou prej dobrý.

Den 11: Zase jeden zápas

Dnes večer je zápas, dnes se hraje od osmi večer. Brány se otevírají v pět hodin, na stadióně máme být v jednu. Včerejší test dopadl dobře, večkeré zařízení je na svém místě, nikdo nic neodnesl, takže v podstatě jen jde o to mít nabité baterie do krabiček. Situace je usnadněná tím, že už znám místní lidi, všichni budou na stejných branách jako minule, takže o starost míň.

Dnes má přijet ještě pražský kolega, který má na starosti zápasy v Kolkatě, takže zase uslyším a vidím rodilého Čecha. Po dobu zápasů jsou všechny hotely přeplněny a nepodařilo se pro něj získat samostatný pokoj, ale to neva, nějak se do mého pokojíku vejdem oba.

Volám si taxíka, firma Indus Taxi – v ústředně mně přepojují na někoho, kdo umí anglicky lépe, bere moji objednávku (jsem v hotelu Shivalikview, rům tů zero nanj) a za čtvrt hodinky mi z recepce volají, že je taxík na místě. Řidič je ind, jak ho známe z reklamy, pěkně v turbanu, jen nezpívá, ani na rádio nehraje. Ale jede pěkně, cestou se kochám, na stadion je asi 10 km. Stojí to kolem 150 Rupií. Zatím jsem s místními taxíky spokojen.´

Napouštění stadionu probíhá jako obvykle, vše OK, stadion se plní a v osm začíná zápas. Maňdžábští Kingové XI. proti Mumbaji. Sleduji až závěrečné chvíle zápasu, publikum jásá – Kingové to Mumbaji pěkně natřeli, i já jsem ocenil některé zákroky hráčů v boji o body. Zápas končí kolem jedenácté,ještě se tam v závěru kapitáni týmů nějak nepohodli a jeden dal druhému pěstí. No, prej ho něja urazil či co. Ještě musíme počkat, než odejdou diváci ze stadionu, abychom vybrali od našich lidí krabičky a náhradní baterie. Zatím se nám vždy sešel plný počet. V kanceláři se ještě počítá tržba, takže si kolem půl jedné volám pro taxíka – ale ouha, auta nejsou, budeme prý čekat 45 minut. Tak volá na dispečink mistňák, ten dopadá lépe, jen 30 min. Ale je tam ještě někdo, kdo se vyzná ještě líp, taxi stojí dole za 10 minut, skládáme se dovnitř a za půl hodiny jsme doma. V televizi shlédneme ještě konec prvního dílu Kill Billa v hindštině, dávám si panáka a jdeme spát.

Den 12: Volný den

Ráno si čteme v novinách, co se vlastně událo mezi těmi hráči na závětu mače – jeden prej toho druhýho urazil a ten mu dal pěstí. No, do konce turnaje si nezahraje.

Dnes máme víceméně volno, jen se odpoledne musíme stavit na stadióně kvůli jakémusi zmatku ve vstupenkách. Tak hnedpo snídani vyrážíme se podívat po místních obchůdcích. Chandigarh stavělo více architektů, mezi nimi i Le Corbusier. Je to nově postavené, plně betonové město. Okolí hotelu je plné stejných třípatrových velkých budov – dole pole v podloubí jsou obchody a restaurace, po schodech se dá vyjít do dalšího patra, kde jsou další obchody a kanceláře. V těchto domech se nebydlí. Obchody s hudbou jsou plné indických CD, DVD a SVCD, dokonce i na kazety se dá narazit. Jinak zboží jako všude jinde – mobily, elektronika, sárí, turbany. Na chodníku posedávají vařiči čaje a prodavači různého pečiva, několikrát je nám nabídnuto vyčištění obuvi. U každé benzínové pumpy je místečko, kde se provádějí drobné opravy kol a motorek, tam stojí jeden starý Ind a makají tři děti. Pod stromem má své pracoviště i holič – zrcadlo, židle, láhev s vodou, kus látky prosi slunci. A zákazníky má. Dále zase pod přístřeškem nabízelí dva maníci melouny. A u kina je tržiště s oblečením a tak. U kina jsou dvé okénka na prodej vstupenek, jedno do přízemí, druhé na balkón. A každé je navíc rozdělené na Gentlements a Ladies. Tady se do kina chodí odděleně.

Po návratu ze stadionu jdeme hned na večeři a procházku si ještě zopakujeme, jen jdeme přes obytnou čtvrť s vilkami a domky. Plánuju si, že si v posledním obchodě koupím pěkně vychlazené pivo, ale ten má jediný zavříno. K předchozímu stánku se nevracím, už na to peču.

Ještě potřebujeme něco ověřit na internetu, kupuju kupón na dvě hodiny, zadávám login a heslo, nefunguje to. Jdu to reklamovat do recepce, po chvíli všemožného zkoušení mi dávají jiné údaje, to už funuje, takže ještě chvíli něco řešíme.

Je pomalu jedna, jdeme spát, zítra – vlastně už dneska – je match mezi Kingama a Delhi.

Den 13: Už čtvrtý zápas

Snídaně je v tomhle hotelu je docela darebná, fakt nic moc. Domáhám se černé kávy s trochou mléka – je to neřešitelný problém, i když káva je tady z espresa a je dobrá, ale to mléko je asi problém. Nakonec to místní číšník ukecá s náma na „kačípuno“.

Zase jedeme na stadion, taxík je tady za pět minut a je to dokonce ten samý Ind, s kterým jsem jel předevčírem. Na stadioně jsou už přípravy v plném proudu, ale už to máme v ruce a je to taková rutina. Jen nepolevit :)

Využívám ale pěkného světla, hraje se to odpoledne, a jdu si nafotit nějaké fotky z kriketu. Jednak mám vyfoceny hráče obou týmů, když přicházejí na stadion, ale taky spoustu fotek ze zápasu. Ty nejlepší najdete v mém Fotoalbu.

Ostatně, fotky z této cesty jsou většinou foceny fotoaparátem Panasonic Lumix DMC-FZ18, černé barvy. Ochotně prodal http://www.fotacek.cz.

Domácí zase vyhráli, to bylo radosti! Ale radost máme i my, protože se dostaneme do hotelu brzy.

Ale to se nestane – Joanne nás zve na večeři do nějaké dobré restaurace. Výběr je na místňácích, stejně tak i volba jídla – jediné co znám, je Tandori chicken (kousky kuřete pečené ve zvláštní peci tandori), pak znám paneer – místí sýr, který se dává nařezaný na kousky do různých omáček, a pod „Yellow dal“ si představím žlutou čočku, ale rozhodně ne v úpravě, ve které nám to přinesli. No, k pití pivo Foster (australské), pít se to dá jen dobře vymražené. Jako zákusek taky něco, co nedokážu popsat, nějaké místní zmrzlina s nějakejma nudlema. Dobrý.

No, a než se dostaneme do hotelu, je zase půlnoc.

Jdeme spát, zítra je v plánu návštěva kousků místní architektury, na které se podepsal Le Corbusier.

Den 14: Honba za památkami a zbytek dne na cestách

Dnes po snídani („kačípuno“ nám přinesli skoro automaticky) jsme měli v plánu se podívat na pár staveb, které navrhl švýcarský architekt Le Corbusier. První problém se vyskytl s taxi – trvalo hodinu, než přijel,takže jsme nejdřív odvezli kolegu na letiště a až pak na Capitol Complex, kde se má nacházet Assembly, High Court a Secretariat. Ještěže jsem měl mapku! Taxikář několikrát telefonoval, ptal se místních, stejně to nikdo neznal. Až nakonec jsme to našli. High Court jsem si vyfotil v pohodě, pak ještě otevřenou ruku – symbol města a ještě jednu budovu. A už se tam objevil voják a vyhnal mne. Tyhle všechny budovy jsou vládní, a místní vláda je velmi nervozní, když si někdo něco fotí. Snad horší než na letišti. Taxikář říká nervózně Go!Go!Go!, tak jsem naskočil a radši jsme zmizeli. Takže Indové mají památky, na které upozorňují v průvodcích, ale nesmí se to fotit. Mám tři fotky. No a pak jsem jel do hotelu,vzal si zavazadla a jel na letiště.

Dnes letíme zase do Jaipuru. Na letištích v Indii je to jiná, proces odbavení je složitější. Do haly jsou vpuštěni pouze cestující s platnou letenkou.

Nejdřív si každý musí nechat zrentgenovat vlastní registrovaná zavazadla (ta co nejdou do kabiny) a nechat si je stáhnout plastovou páskou a olepit samolepkama. Pak se jde na odbavení, tam vezmou pouze takto označena zavazadla.

Pak se jde na „security check“-nejdříve voják dlouze zkoumá palubní letenku, pak zrentgenujou kabinová zavazadla,každý musí projít bezpečnostním rámem a je dalším vojákem s detektorem kovů znovu zkontrolován. pak dostane razítka na palubní vstupenku. Na každé kabinové zavazadlo si každý musí dát visačku a na ní dostane razítko. Až pak se dá jít k letadlu. A tak ještě zkontrolují (zase voják) všechna razítka na vstupence a zavazadlech. Dnes jsem ale navíc ještě musel ukázat na hromadě naše odbavená zavazadla a nechat si to označit na palubní vstupence.

V Delhi jsme byli za půlhodinu letu (stačili nám dát svačinu), ale stejně tam byla půlhodina zpoždění. Doufali jsme,že stihneme následující let, ale zjistili jsme, že je o hodinu a půl opožděn. Ach jo.

Tady je ještě taková zvláštnost, že se zavazadla při delších letech nedají odbavit přímo do cílové stanice, vždy po ukončení jednoho letu se musí vyzvednout na páse, naložit na trolley, vyjet z příletové haly a přejít do odletové. A tam si to užít celé znova: Rentgen, páska, check-in, security, razítka. Mezitím kontrola palubních vstupenek, razítek a tak.Tak jsme si aspoň v klidu prošli se zavazadlama přes jeden rentgen, odbavení, security, no a ještě máme přes hodinu času. Minulé, když jsme honili letadlo, to byl mělo jiný švunk! Naše Kató zatím upozorní hotel, že budeme trošku pozdějc.

Takže v půl desáté sedíme v Canadairu CRJ 200, což je letadélko asi pro padesát lidí. Dostáváme bonbóny a vodu, bezpečnostní školení, a po startu zase ‚snack‘. Zase bulka-dusivka s nějaký vegetariánským karbanátkem, muffin (ušel) a lahvička vody. Musí se na to rychle, mám dojem, že letadlo už sklápí čumák dolů a jde se na přistání. V Dillí bylo před sedmou večer kolem 40 stupňů, a v půl desáté to nebylo lepší. V Jaipuru má být kolem 30.

Přistáváme, auto na nás čeká, je to fajn. Máme toho plné zuby, dnešní cesta (ty dva lety, každý kolem 270 km), trvala přes 7 hodin. Ale v hotelu, i když zase straší, že naši rezervaci neznají, jsou velmi milí (Please make támdlenc yourself comfortable)a pokojík je moc pěkný.

Zítra se jde na stadion, uvidíme, co vše přežilo.

Den 15: Klídek

Dnes se v podstatě nic nedělo, jen jsem strávil pár hodinek na stadióně, kde jsem si zkontroloval, jestli jsou všechny krabičky na svých místech – je to OK, takže zítra odpoledne naistaluju krabičky na místa, odkud byly odmontovány (moc snadno dostupné). Instalovat budu až večer – tady se dá pracovat do desíti dopoledne a pak až po páte, jinek je děsné vedro. Je tu až 44 °C, 5% vlhkosti a slunce praží zezhora, v poledne není skoro žádný stín.

Večer jsme udělali prohlídku města, je tu pěkně živo! A taky jsme šli na večeři, pečený paneer mi chutná :) Ale ochutnával jsem hodně, naštěstí mám s sebou ještě kousek Ferneta!

Den 16: Ticho před bouří

Dnes byl klídek, jen jsme si na stadióně nainstalovali zbývající krabičky, zítra v půl deváté bude zkouška. A ve 12 hodin se otevírají brány stadionu, zápas začíná ve 4 hodiny. To se uvaříme. Dnes bylo přes de 44 °C.

Na stadióně jsem si vyfotil velblouda,majitel (ten pán v hnědé košili) hned natahoval ruku ve vidině $$$, ale nedostal nic. Velmbloud nevypadal na to, že by si s ním páník hrál a podstrojoval mu.

Večer v 8 hodin jsem si vyšel z hotelu ven, že si něde v obchodě koupím pivo – bylo 33. Ufff. Teploučko. Navíc už byla tma, tady si na osvětlení nehrajou, všude tuk-tuki (motorové rikše), šlapací rikše, cyklisté, motocyklisté, auta, autobusy, smrad, prach, smog – no, nakonec jsem jeden obchod našel, koupil jsem si předražené pivo (160 za dvě lahve, to by si v Pandžábu netroufli) a vrátil jsem se do hotelu.

Takže to je pro dnešek vše.

Den 17: Dneska se hraje

V podstatě je to už taková rutina – nainstalovat tohle semhle a támhle, zkontrolovat, jestli vše funguje, vyzkoušet, vycvičit obsluhu (to je obzvlášť zábavné, půlka jich neumí anglicky.

Ale všechno normálně fungovalo, s místním elektrikářem se spolupracovalo pěkně (jediný z anličtiny znak „okej“). Bylo pěkně teploučko, kolem 44 jako obvykle, zápas začal ve čtyři.

Místňáci vyhráli, takže zase ohňostroje a tak.

Partička kluků mně poprosila, jestli bych je nevyfotil (Ser!Ser, ken ju teja foto of as?)

Pak mi napsali e-mailovou adresu (všichni Indové maj schránky na Gmailu). A ta fotka je tady.

To je pro dnešek vše – a zítra letím zase do Chandigarhu, zápas je v sobotu. A v neděli nabírám směr domů :)

Den 18: Zase na cestách

Cesta z Jaipuru tentokrát v pohodě, kontroly nijak moc neprudily, času dost, ale stejně jsem strávil na cestě kolem šesti hodin. A to jsou dva lety po půl hodině. V New Delhi jsem už věděl jak na to, našel jsem i správný autobus k cestě na sousední terminál. A u místního McDonalda jsem si dal hranolky, chutnaj opravdu na celém světě stejně – tyhle ale chutnaly líp, protože byly levné. Levné pro mně. Za padesát rupií se v indickém bufetu dá pořídit i jídlo pro dvě osoby.

Po příchodu do hotelu Mount View (no, indický hotel) jsem se potkal s kolegou a šli jsme na procházku do města – ušli jsme asi dva kilometry, ale když je venku kolem čtyřicíti, moc to procházka není, spíš takové ploužení. Takže když jsem si koupil pár piv, chytli jsme si motorovou rikšu a byli jsme v hotelu za pár minut a za 30 rupií, což je 12 korun – to je pro našince pěkná láce.

Pak jsme jeli na stadion, taxíkem. Stadion je od hotelu kolem 12 km, a dojeli jsme až skoro tam. Píchli jsme (vzhledem k místním ulicím není divu), řidič deset minut indicky telefonoval, pak nám dal k telefonu centrálu, kde se omluvili a doporučili nám, abychom došli ten zbytek pěšky. Tak jsme se tam nějak domotali. Nabrali jsme si naše krabičky a chtěli jsme si zavolat taxi, ale nějak nás nemaj’ rádi – žádný taxík nebyl dispozici, tak jsme si řekl, že pojedeme zase rikšou, nějak se nám to zalíbilo :)

Stadion je na okraji města, žádný velký provoz tam nebyl, ale zastavila nám rikša, kde už sděl jeden cestující. Domluvili jsme si cenu (no, nějak jsme ani nesmlouvali, chtěl stovku, tak jsme kejvli), řidič vyrazil a jeli jsme. Projížďka pěkná, motor dělá tuk-tuk, klaksony všech se snaží co to jde, a už se blížíme k hotelu.

Moc se mi líbí místní kruhové objezdy – jsou to takové malé ostrůvky osázené palmami, stromy, keři, občas fontánka, v noci je to vysvícené, jsou tam různé chodníčky, i když nevím přesně proč. Ale je to pěkné.

Pak vyrážíme na večeři a podívat se do místního centra – City Plazza, tam je docela živo. V deset hodin už ale jsme docela utahaní, odmítáme šlapací rikšu (i když ten mládenec říkal něco o deseti rupiích) a sedáme do tuk-tuku a jedem. Chtěl sice nekřesťanských 50 peněz, ale přivezl nás královsky až přímo ke schodům toho nóbl hotelu. Své peníze si zasloužil :)

Benzín a nafta tady stojí mezi 45 a 50 rupiemi za litr, jakou má ten ďábelský stroj spotřebu, to netuším. Odhaduju kolem 4 l. Jednoválcový čtyřtakt, dovnitř se vejde klidně i sedm lidí, jede to snad padesátkou.

Takže si ještě dám dvě piva, ponastavuju krabičky na zítřek, nabíjím akumulátory, vypínám hlučnou klimatizaci, takže tam dělá randál jen lednička, a jdu spát.

Den 19: Zase mač, tentokrát pro mně poslední

Takže dnes nás čeká zase zápas. V devět hodin jdeme na snídani, je pěkně darebná. Ale nechal jsem si udělat omeletu, kuchař mi ji usmažil přímo přede mnou, naházel do ní na kousky nakrájenou cibuli, papriky, zelené čili, houbičky, rajčata – to docela šlo. Kávu měli jen instantní, v každý si musí namíchat vlastní. Ananas oschlý, meloun nevychlazený, džus z prášku. Ne, tohle není Sheraton :) Ale co, konečně, najedl jsem se, ještě jsme šli něco nakoupit do obchůdků naproti a ve dvanáct zase taxi na stadion. Tentokrát bez komplikací, přijel včas, nepíchli jsme.

Na stadionu je vše připraveno, na chvíli si nechám pustit generátor (po zkušenostech z loňska máme nezávislý zdroj elektřiny) a dělám si pár testů, vše je OK, takže přiděluji kontrolorům PDÁčka, než ten stadion obejdu uplyne skoro hodina. Naštěstí je na tomhle stadionu obsluha pokaždé stejná, takže mám o starost míň. Klucí indičtí jsou šikovní, když se jich na něco ptám, potřásají všelijak hlavou (to může znamenat cokoliv) a brebentěj tou svojí místní řečí. Vždycky je mezi nima někdo, kdo umí trochu anglicky, tam se nějak domluvíme. (Helou, ser, how are ju?)

V osm hodin začíná zápas – dnes hrají místní Pandžábští Králové XI. proti Kolkatským Knights Riders. Je vyprodáno, ale Králové hrajou asi blbě, protože diváci nejásají jako minule a odcházejí v průběhu utkání. Za chvilku i my zabalíme naše zařízení a nás taky. Zejtra letím domů, cesta dlouhá. Nevím, kde se dostanu k internetu – v Charnigarhu na letišti je wifi zdarma, to vím, ale času bude málo. Tak mi držte palce, ať dorazím já i taška, ona se ráda toulá.

Den 20: Cesta domů

Tak tohle píšu v hotelu Maratha v Mumbaji, v business centru mám půl hodiny zdarma. Ti budou koukat, co tam maj nainstalovanou za divnou klávesnici!

Ještě se vrátím ke včerejšku – domácí Králové nakonec vyhráli, povedlo se jim zvrátit stav utkání, čtyřikrát rozbili kolkatským wicket, takže bylo plno radosti.

Domu jsme jeli opět rikšou, za 200. Dražší než taxi, ale nemuseli jsme čekat.

Dnes je můj poslední den v Indii. Letím v 11 h s Kingfisherem do Mumbaje. Snídaně byla stejně darebná jako vřera, ale to jsem už čekal. Na webu Lufthansy jsem si zarezervoval místo v Jumbu i v Airbusu, po půl desáté přijel taxík, který jsem si objednal z hotelu. Smrdělo to v něm jako na na záchodkách v hospodě Nad schůdky na Žižkově. Cesta trvala přes dvě hodiny, no a jsem v Mumbaji.

Byl jsem se projít tady v okolí – vedle nóbl hotelů jsou tu obydlená smetiště. Smrad na poblití, všude divné stany a boudy, žije – nebo spíš přežívá – dost lidí, hodně dětí. Přes to smetiště (původně to asi smetiště nebylo) vede vodovodní roura o průměru tak dva a půl metru, místy to trochu teče a u toho místa je dav lidí a čerpají si vodu. Nějak se mi tam nechtělo vytahovat foťák. Kousek vedle je ulice s obchody, tam jsem nakoupil něco málo ňamek domů. Už se docela těším :)

Letí mi to před třetí ráno, ve Frankfurtu jsem tuším kolem osmé, další let je po jedné do Prahy. 14:15 bych měl být v Ruzyni.

Den 21: Konečně doma

Gastronomická odbočka

v hotelu ještě procházka, nákup, a pak na chvilku do baru, kde je nárok na drink zdarma. Sice zvali na koktejl, ale dnes jsou jen panáky, maximálně s tonikem,sodou nebo colou. Dávám si tedy raději bílé víno, protože Jendu Chodce, Bacardi i Seagram’s gin znám.

Víno je indické, výrobce „Sula“. Maji dva druhy, první vzorek polosladké asi Chardonnay 2007, druhé je Chenin Blanc 2007, asi v polosuchém provedení, na vinětě je napsáno, že je to „letní víno“. Už šroubovací uzávěr napovídá, že koupit flašku kořalky umí každá opice podle plakátu nebo reklamy v lifestylovem časopise, ale víno se koupí podle ceny nebo kdo dá větší provizi. Zkusil jsem ještě červené, „Satori“ Merlot, víno sice dobřré, ale mělo se podávat určitě chladnější. I na vinětě píšou „serve lightly chilled, 13-16°C“, ale i indský „barman“ ví líp, že červené má mít pokojovou teplotu. Jo, jo. Kdyby to dali aspoň v teplotě místního správně vyklimatizovaneho pokoje, na jejich oblíbených 19.

Už se těším do Dvorní vinotéky na degustaci. V úterý mě čeká ochutnávka vín z Jihoafrické republiky. Aši si založím další blog, a ten bude o vinu a pivu.

No nic, konec odbočky. Ve tři ráno startuje Jumbo Jetb 747, zaplněný do posledního místa.

Po osmi hodinách letu přistává ve Frankfurtu, tam přesedám na Airbus a po hodině letu jsem opravdu v Praze.

A taška toulavka taky.

Tak to je vše :)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .