0
0

La Palma nese hrdě přízvisko „la isla bonita“ neboli krásný ostrov. Vysloužil si ale i přídomek zelený, protože na něm ze všech Kanárských ostrovů bují nejvíc vegetace. Z pohledu Středoevropana je druhé spojení přece jen poněkud zpupné, ten by spíš sáhl k přívlastku horoucí. Slunce je tu totiž nemilosrdně spalující většinu dní v roce a dlouho se zde projevovala tvůrčí síla horkého zemského jádra. „Už tam budeme,“ ujišťuje nás průvodce Antonio, když už se půl hodiny šplháme v mikrobusu serpentinami na vrchol pohoří v národním parku Caldera de Taburiente.

„Ještě že tak, už to dlouho nevydržím,“ říká žena po mé levici. Koukám na její pobledlou tvář a ochotně věřím. Ostatně i můj žaludek, který právě spořádal vydatný oběd, dává najevo, co si o klikaté cestě myslí. Poslední zákruty mezi stromy a rázem jsme nad vším. Nad domy, lesy i nad mraky. Kdesi za bílou peřinou můžeme tušit modrou hladinu oceánu. Ze silnice vidíme horský hřeben, ale náš mikrobus míří až k tomu úplně nejvyššímu bodu, na 2426 metrů vysokou vyhaslou sopku Roque de los Muchachos neboli Skálu chlapců. Kůži spaluje ostré slunce, ale naštěstí pofukuje mírný větřík, takže snad nebudeme na konci pochodu upečeni za živa. Nasazujeme pokrývky hlavy a poctivě se mažeme krémy.

Je to stále Země?

Protože řidič dovezl naši výpravu opravdu kousek pod vrcholek, už jen poněkud „masňácky“ vystoupáme pár metrů. Otevře se nám pohled do obří kotliny, vyhloubené asi před 13 miliony let sopečnou erupcí, a na bílé klobouky vesmírných observatoří připomínající obrovské bílé hřiby, rašící na severním okraji vyhaslé sopky.

K jejímu vrcholku, tvořenému menšími skalnatými útvary, vede pečlivě upravená pěšinka. Na jejím konci čeká pohled dolů do obrovského kotle, který dal název i celému národnímu parku Caldera (kotel) de Taburiente. Uchvacuje nejen hloubkou, ale i barvou a tvarem skal, jež ho tvoří.

Ostré červenočerné hřbety skalnatých masivů vystupují proti sytě modré obloze. V paprscích žhavého odpoledního slunce připomínají jejich vyprahlé svahy částečně záběry amerických kaňonů, částečně krajinu vzdálené planety, přestože červený podklad tu a tam naruší zelené trsy trávy a nízkých keřů.

Dojem přistání na jiné planetě ovšem silně umocňují teleskopy Evropské severní observatoře, založené na ostrově La Palma v roce 1985. Podobnou stanici lze najít také na nedalekém ostrově Tenerife. Oba ostrovy jsou díky průzračnému a čistému vzduchu, stabilnímu obrazu ve dne i v noci a důsledně uplatňovanému zákonu proti světelnému znečištění jedněmi z nejvýhodnějších míst pro astronomická pozorování na severní polokouli.

Na La Palmě je celkem dvanáct různých teleskopů. Největší z nich a zároveň jeden z největších na světě se jmenuje Gran Telescopio de Canarias. Je vybaven zrcadlem o průměru 10,4 metru a slouží ke zkoumání černých děr a nejvzdálenějších hvězd a galaxií ve vesmíru.

Voda ve vyprahlé krajině

Při pohledu na okolní krajinu se však vnucuje otázka, proč se pídit po nerovnostech slunečního povrchu, když je jich nepřeberné množství tady. Skalnaté hřbety strmě spadají kamsi do hlubin na 2000 metrů vzdálené dno obří rokle. Má v průměru osm kilometrů a připomíná gigantický sopečný kráter. Ve skutečností jím ale není, skalní hřbety jsou výsledkem nepravidelné eroze různých vulkanických materiálů.

Ve skulinách skalních stěn se daří suchomilným netřeskům, které zrovna nenapovídají, že tato oblast ve středu ostrova měla odjakživa strategický význam pro jeho zásobování vodou. Ve výškovém pásmu v rozmezí 1200 a 1600 metrů totiž vytékají z podzemí prameny, jež se sbíhají v potoky a ústí v malé i větší vodopády.

Především v průběhu 20. století se zde hloubily kanály a podzemní voda se začala odvádět do oblastí Argual a Tazacorte v západní části ostrova, kde jsou jedny z nejúrodnějších banánových plantáží na Kanárských ostrovech. Banány se však pěstují a jsou zavlažovány tímto způsobem i v jiných částech ostrova, plodina je ostatně jedním z hlavních zdrojů obživy místních obyvatel.

V podzemí sice zurčí početné pramínky, leč na povrchu vyhlíží krajina dost vyprahle. Přesto se na sluncem spalovaných svazích dokázala adaptovat vegetace. O tom se máme možnost přesvědčit o několik dní později, když procházíme úzkými stezkami národního parku v nižších polohách. Stín nám dávají omamně vonící borovice, jejichž jehlice dokážou zadržet velké množství vody. Navíc jsou tyto stromy velmi odolné vůči požáru a mají neobvyklou schopnost regenerace, pokud jsou přece jen nuceny zkouškou ohněm projít.

Původní, leč z Afriky

Je poněkud nespravedlivé, že ačkoliv se na ostrově borovicové dřevo používá na výrobu kde čeho, od vyřezávaných stropů v kostelech po sudy na víno, ostrov se označuje podle jiného stromu. Nebylo tomu tak ale vždy. Před tím, než ostrov pojmenovali podle palmy Španělé, ho původní obyvatelé nazývali Benahoare. I když původní…

Stejně jako na ostatních kanárských ostrovech to byly berberské kmeny, které sem připluly asi před 3000 lety ze severozápadního pobřeží Afriky. Všeobecně se pro ně vžilo také označení Guančové podle jednoho z kmenů, jenž se usadil na ostrově Tenerife. Na La Palmě se jim říkalo Benahoaríes.

Byli to pastevci, kteří žili část roku v jeskyních. Používali primitivní nástroje z kamene, kostí a dřeva. Ostrov byl v jejich době rozdělen mezi několik klanů vedených náčelníky. Poslední náčelník, který vládl klanu jménem Aceró pobývajícímu právě na území dnešního parku Caldera de Taburiente, si říkal Tanausú. Jeho území stejně jako území ostatních náčelníků si však na konci 15. století podmanil Alfonso Fernández de Lugo, vyslanec Kastilského království a dobyvatel Kanárských ostrovů.

Po původních kmenech se na La Palmě dochovaly nicméně alespoň sošky a úlomky keramických nádob. Z nich je patrné, že Guančové neznali hrnčířský kruh. Nádoby vyráběli tak, že na sebe spirálovitě vrstvili válečky hlíny. Pak je nechali vyschnout, vyhladili je kamenem a vyryli do nich různé ornamenty.

A co pláže?

Ostrov La Palma má vlastně smůlu a štěstí zároveň. Převládají tu skalnatá pobřeží, kde zbude trochu místa na malou pláž jen občas, a když už se zadaří, je kvůli sopečným procesům pokrytá černým pískem. Ten se v katalozích cestovních kanceláří vyjímá přece jen hůř než sněhobílá pokrývka kontrastující s nekonečnou modří oceánu. Masivnímu turismu navíc brání fakt, že zhruba 40 procent plochy ostrova má status chráněné rezervace.

Díky tomu ale neproudí ostrovem davy turistů a do závratných výšek nešplhají hotely panelákového typu, které v tak hojném počtu vyrostly v 70. a 80. letech na ostrově Gran Canaria. Na „la isla bonita“ se spíš setkáte s ubytováním u místních obyvatel v malých kamenných domcích, byť pár luxusních hotelů pro náročnější klientelu už tu také stačilo vyrůst.

Především vyznavači pěší turistiky se ale nemusí bát, že by ostrovem putovali od jednoho hotelového komplexu ke druhému. Na stezkách parku La Caldera de Taburiente, ale i v jiných částech ostrova nemusíte potkat celý den ani živáčka. A nijak živelná nejsou ani zdejší města, což platí i o hlavním městě Santa Cruz de La Palma. Uchovává si mile provinční atmosféru, i když slavnou éru 16. a 17. století, kdy ostrov coby zásobovací stanice a celnice na cestě do Nového světa bohatl, připomínají domy s typickými zastřešenými balkony a vyřezávaným zábradlím dodnes.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .