0
0

Heduš mezi slony

Tak a jsme tu zas!! Konečně je trochu snesitelnější počasí a není tak dusno. V Thajsku je v noci chladněji (asi 20-25 stupňů) a můžeme spát bez klimatizace. Máme v plánu se v Thajsku moc nezdržovat a jet do Laosu, kam se moc těšíme. Thajsko shlédneme až na zpáteční cestě.

Po dálnici upalujeme na sever k řece Kwai, kde chceme navštívit známý most, který stavěli váleční zajatci za druhé světové války. Tyto věci nás dost zajímají a proto budeme teď navštěvovat místa, která souvisí s 2. světovou válkou nebo s americko-vietnamskou válkou. Víme, že hodně cestovatelů jezdí po různých náboženských památkách, ale nás to prostě moc nebere, to se přiznáváme. V Indii jsme toho

viděli dost! Stejně se v tom nevyznáme, a proto se tady moc nezmiňujeme o navštívených hinduistických, budhistických, muslimských modlitebnách. Rádi si prohlédneme krásnou starou mešitu v Iránu, ale stačí nám to jednou, prostě to nevyhledáváme.Zajímá nás příroda a život místních lidí. Já jsem Husákovo dítě a nemám vztah k náboženství :-) ).

Za tři dny dorážíme do městečka Kanchana Buri, kde je již zmíněný most. Prohlížíme muzeum a najímáme si loď, která s námi pluje po řece. Řeka Kwai je nádherná. Je zde plovoucí vesnice a na březích jsou malé slaměné chýše rybářů. Doplouváme k mostu, kde je velké množství turistů z celého světa. Uděláme pár fotek a projdeme si okolí. Začíná se stmívat a my si musíme najít místo na spaní. Proto se vracíme k autu a vyjíždíme z městečka směr Ayutthaya.

Nocujeme v lese za městem. Ráno dáme sprchu a už frčíme do Ayutthay, kde je jedna z mnoha budhistických památek. Jak jsme předpokládali není tam nic zajímavého, jen hromada kamení, která je fakt hodně stará a to vše rozházeno po celém městě. V hrozném vedru jsme si vše prohlédli, podívali se na velkého zlatého budhu a dali zmrzku na špejli. Po prohlídce jsme sedli do auta a už pádili směr Laos.

Z dálnice jsme po pár kilometrech odbočili do národního parku Si Bun Ruang, kde jsme chtěli strávit pár dnů. Omylem jsme zajeli do tábora strážců rezervace, kteří byli tak hodní a nechali nás tam tábořit. Byli velmi ochotní a přátelští. Mají tam ukázkové akvárium s různými sladkovodními rybami, které se vyskytují v místním jezeře. Vyprali jsme, natrhali do zásoby pár kokosových ořechů (kokosové mléko je moc dobré pití), prohlédli si okolí a pátrali po hadech, kteří se tu vyskytují.

Za dva dny jedeme dál a do Laosu dorážíme k večeru. Nejeli jsme po dálnici, ale po okreskách a tak trošku bloudíme. Zjišťujeme už po několikáté, že máme mapu, ve které je hodně chyb. Konečně dorážíme k Mekongu, je mohutný a má široké písčité břehy. Při monzunech je určitě dvojnásobný. Přejíždíme most Přátelství a jsme v Laosu. Hranice jsou opět bez velkých problémů. Celníci jsou tak překvapeni, že jedem autem z Čech, že nás pouští bez prohlídky zavazadel.

Doufáme, že to tak půjde dál, protože to vykládání všech krámů je šílený. Už je úplná tma a my vyrážíme z hranic směr Vientiane (hlavní město Laosu), je to asi 25km od hranic. Nocujeme u rozestavěné benzínky. Ráno zjišťujeme, že u již postavených toalet je tekoucí voda. Hned toho využíváme a doplňujeme si vodu do nádrže a taky se hned vysprchujeme. Začíná hřát sluníčko a my jedeme po známé laoské silnici č.13 (hlavní tepna, která spojuje severní a jižní Laos a je nechvalně známá přepadením autobusu a postřílením cestujících včetně dvou švýcarských cyklistů, kteří náhodou jeli kolem v r.2003).

Pomalu ubývá vesnic a my stoupáme do hor, kde všude okolo nás je nádherná džungle. Potkáváme už jen málo vozidel a občas místní náklaďák nebo mikrobus. Dnes už můžeme napsat, že Laos je nádherná země s úžasnými lidmi a panenskou přírodou. Celý den nám trvalo než jsme dorazili do známého místa mezi batůžkáři Vang vieng, kde je plno jeskyň, které je možno navštívit a prohlédnout. Je tam staré vojenské letiště a jedna dlouhá hlavní ulice, podél které je dost restaurací a guesthausů. Bohužel čím víc turistů sem jezdí, tím víc jim místní skáčou šipky do peněženek. To znamená, že tu jsou televizní bary, kde si můžete lehnout do polštářů a čučet na telku, která je hodně nahlas nebo zajít do restaurace, kde je taky televize a hodně nahlas nebo se jít vykoupat k řece, kde jsou bary s diskotékovou hudbou, která je opět hrozně nahlas. Bar či restauraci si představte jako slaměnou chýši nebo dřevěný domek (občas se vyskytne i zděný domek), tudíž žádná zvuková izolace. Prostě místní lidé jsou naučeni od západních turistů, že mají rádi hlasitou hudbu. Ovšem když jsou restaurace vedle sebe, tak je to fakt rachot. Místní poznali co mají zápaďáci rádi, a tak se jim snaží ve všem vyhovět. Tak třeba jim pronajímají duše z traktoru a na nich se sjíždí kus místní řeky. Fakt super nápad. Jo a taky se tu dá v restauraci objednat happy pizza nebo happy pití (do jídel a pití s tímto názvem je přimíchaná marihuana). Takže když to neznáte, tak jste fakt ve velký pohodě dost dlouho. No je to tu samé překvapení!!

Trávíme tu noc a jedem dál. Naše touha pátrat po pozůstatcích války nás dovedla do dříve uzavřené oblasti kolem města Long Cheng. V tomto městě je staré velké letiště, ze kterého startovali americká letadla bombardovat Hočiminovu stezku. No a to musíme vidět. Tato oblast byla od války uzavřena a utajena a až v roce 2005 otevřena veřejnosti. Ovšem nevěděli jsme, že místní kmen Hmongů i přes uzavřené příměří občas zlobí (hmongové bojovali po boku Ameriky ve válce s Vietnamem a pak s laoskou komunistickou vládou, příměří bylo uzavřeno až v r.2004). Long Cheng je jejich hlavní sídlo. Je hluboko v džungli asi 100km od civilizace. Nás to ale neodradí, jen máme opět problémy s mapou. Tahle oblast tam není a jedeme podle malé mapky z tištěného průvodce. Asi po 30km musíme odbočit ze šotolinové cesty na ještě horší cestu do džungle, kde nás místní lidé přesvědčují, ať tam nejezdíme, že to je velmi nebezpečné. Po rozmluvě s místním řidičem náklaďáku, který nám vysvětluje, že cesta do Long Chengu je nebezpečná a pořád tam fungují ozbrojené oddíly hmongů, kteří by nás mohli přepadnout se otáčíme a kodrcáme se zpět do vesnice Vang vieng. Přespáváme a ráno vyjíždíme na sever směr Luang Phrabang. Cesta je úžasná, všude kolem nás opět jen džungle a hory. Na silnici jsme skoro sami. Na oběd se stavujeme ve větší vesnici, kde si dáváme tu jejich skvělou polévku. Je to velká mísa plná zeleniny a masa (doufáme, že kuřecího). Jedeme dál a večer dorážíme do Luang Phrabangu.

Heduš a Zakázané město v Laosu

Ahoj všichni,

zdravíme vás ze severního Laosu. Luang Prabang je staré koloniální město, které leží v nádherném údolí řeky Mekong. Kolem jsou jen hory porostlé hlubokou džunglí. Strávili jsme tu

tři dny, které jsme věnovali výletům do okolí a prohlídce města. Ubytovali jsme se v rodinném penzionu s velkým parkovištěm a vyrazili do centra. V Prabangu je mnoho krásných starých domů postavených francouzskými kolonizátory a většina z nich je přestavována na penziony a restaurace, které si vyžaduje cestovní ruch. Luang Prabang je asi totiž nejnavštěvovanější město v Laosu.

Je zde až překvapivě mnoho turistů z celého světa, kteří poznávají krásu Laosu stejně jako my. Je zde také mnoho templů a královský palác, který leží na břehu Mekongu. Našli jsme přístaviště nájemných lodí, usmlouvali cenu a vyrazili proti proudu řeky Mekong do malé domorodé vesničky Pak-Ou. Z počátku jsme ani netušili, že v oné vesničce je posvátná jeskyně. Ač se to nezdá, tak řeka Mekong je velmi zrádná, je plná skalnatých útesů. Náš lodivod byl ale zkušený a mistrně se vyhýbal všem nástrahám řeky. Z břehu na nás mávali místní domorodci, kteří tu chytali ryby nebo se tu pokoušeli rýžovat zlato. To nás velmi zaujalo a hned jsme se dotazovali našeho kapitána, zda opravdu rýžují zlato. Souhlasně pokyvoval hlavou a vysvětloval, že při monzunových záplavách sem řeka přinese z hor písek a hlínu, která obsahuje drobné valounky zlata. Krása pobřežních pralesů a rybářských vesnic na březích řeky nás tolik okouzlili, že jsme si ani nevšimli, že už jsme v cíli.

Pak Ou je vlastně malá vesnička s dvěmi restauracemi, které jsou na kůlech nad řekou a na druhém břehu je vchod do posvátné jeskyně.

Cesta zpět do Prabangu byla rychlejší, protože jsme pluli po proudu. Podobnými výlety jsme prožili celý víkend a doporučujeme každému, kdo navštíví Laos, aby v Luang Prabangu strávil minimálně tři dny. Bylo pondělí a my vyrazili na cestu směr Phonsavan. Museli jsme se asi 80km vrátit směr Vientiane a pak odbočit na východ .Cesta do Phonsavanu vede přes krásné hory, které jsou dost vysoké a jsou porostlé jehličnany. Phonsavan leží v oblasti, kde za války probíhaly těžké boje a jejich pozůstatky jsou vidět do dnes.

Cestou jsme hledali malou odbočku do džungle, která podle mapy měla vézt podél řeky Ngum. Ptali jsme se lidí, ale moc jsme si nerozuměli. Až jeden chlapec, který vyšel z lesa s nějakým úlovkem nám naznačil, že onu odbočku jsme už dávno minuli. Byl to lovec jak z nějaké dobrodružné knihy. U pasu měl velký nůž, přes rameno nějaké mrtvé zvíře (něco jako malá srnka) a na krku mu visel starý samopal Kalašnikov, který se k němu moc nehodil.

Zbraně jsou mezi vesničany běžná věc, používají je k lovu. Trochu jsme se poptávali v Luan Phrabangu jednoho zaměstnance našeho penzionu a on nám nabízel Kalašnikova s nábojemi za 100 USD. Bylo nám totiž divné, že jsme ve vesnicích občas viděli ozbrojené civilisty. Většinou mají takové podivné staré pušky s dlouhou hlavní, ale občas je vidět ruský nebo americký samopal. No tak to jsme trochu odbočili s popisu naší cesty.

Do Phonsavanu jsme dorazili večer, našli si malý čistý penzion a ubytovali se. V hlavě jsme neustále měli cestu do zakázaného města Long Cheng. Podle mapy bylo od nás hluboko v džungli, tentokrát jižním směrem. Rozhodli jsme se, že pokud nás nepustí přes hranice do Vietnamu autem, tak se vrátíme do Phonsavanu a odtud na jih do Long Chengu. S těmito plány jsme usnuli a ráno je začali realizovat. Začali jsme snídaní a pozeptali se místních, kudy se dostaneme na známou planinu džbánů, která je asi 5 km na jih od města. Jsou to dvě lokality, kde se nachází kamenné nádoby neznámého původu. Tuto archeologickou památku jsme si důkladně prohlédli a usoudili jsme, že ani my nevíme k čemu by se tyto nádoby mohli používat a proto to necháme na odbornících, kteří si s tím lámou hlavu. Planina č.1 je uprostřed bývalého bojiště a okolo jsou zarostlé zákopy s velkými krátery po amerických bombách. Turisté zde mohou chodit pouze po vyznačených cestách, neb oblast ještě není vyčištěná od nášlapných min.

Planina č.2 se nachází asi 10 km od planiny č.1 a z části je v lesním porostu. To ovšem víme pouze z průvodce, neb jsme ji nenavštívili z důvodu pokračování v naší cestě po silnici č.7, která směřuje na východ k hranici s Vietnamem. Po 150 km se před námi z džungle vyloupla střecha malého domku, který sloužil laoským celníkům. Ty nás překvapeně přivítali a hned nás upozornili, že nás do Vietnamu autem nepustí. Šli jsme tedy kousek pěšky k vietnamským hranicím, abychom si potvrdili tuto informaci. Bohužel měli laoští celníci pravdu. Vietnamský celník byl velmi přátelský, ale s lítostí nám oznámil, že přes hranici můžeme pouze bez auta. Nejen že potřebujeme vietnamský řidičský průkaz, ale i speciální povolení, který vydávají snad jen diplomatům. Nic jiného nám nezbývalo, než se obrátit a jet zpět do Phonsavanu.

Cestou jsme si usmysleli, že po návštěvě Long Chengu budeme pokračovat do jižního Laosu, kde zaparkujeme auto a vydáme se do Vietnamu stopem. Bylo už dost hodin a my jsme strávili noc ve stejném penzionu jako noc minulou. Hned po snídani jsme se vydali na dobrodružnou cestu do džungle za tajným městem Long Cheng. Orientovali jsme se podle naší nedokonalé mapy a vyptávali jsme se vesničanů. Každý vesničan nás od cesty zrazoval neb nás tam nepustí armáda a že je to velmi nebezpečné. Projížděli jsme vesnicemi Hmongů a ti na nás dost udiveně zírali. Museli jsme přebrodit několik malých říček a nebyli jsme si vůbec jisti, zda jedeme správně, neb už nebyli žádné vesnice a neměli jsme se nikoho ptát. Tu se před námi v jedné zatáčce objevil starý ruský vojenský náklaďák, na kterém bylo několik mužů. Zastavili jsme se u nich a dotazovali se na Long Cheng. Kývli, že jedeme správným směrem, ale tvářili se dost divně. Tentokrát jsme se ale nenechali zradit jako před pár dny. Byla tu nádherná divoká džungle a my jsme se 20 km rychlostí probíjeli dál. Na cestě jsme byli už asi 3 hodiny, během kterých jsme ujeli pouhých 70 km. Mysleli jsme, že už to dokážeme a dosáhneme našeho cíle, což bylo staré letiště ze kterého američané startovali bombardovat Hočiminovu stezku (možno vidět ve filmu Air America). Jenže najednou se před námi objevila skupina ozbrojených mužů, kteří nás donutili okamžitě otočit auto a vrátit se zpět.

Takže ani druhý pokus dostat se do této oblasti nám nevyšel. Vraceli jsme se džunglí opět k Phonsavanu a po několika hodinách jsme dojeli na lesní cestu vedoucí do vesnice Ta-viang a dále do nížin řeky Nhiep, která se vlévá do Mekongu. Dva dny nám trvalo než jsme se dostali přes hlubokou džungli do města Paksan, které leží na březích řeky Mekong. Přes toto město jsme pokračovali na jih do Savanakhetu, kde jsme si museli obnovit již propadlá vietnamská víza. Savanakhet byla velmi příjemná zastávka, mají zde internet, skvělou cukrárnu a hodně výborných restaurací. Strávili jsme tu víkend a v pondělí ráno vyrazili na 200 km cestu k vietnamské hranici. Na hranicích jsme rádi využili nabídky laoských celníků a zaparkovali náš pojízdný domov v jejich garážích. Sbalili jsme si batohy a pěšky vyrazili přes hranice do Vietnamu.

Milan a Eva

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .