0
0

Poslední večer na Réunionu se v našem hotelu koná, jak na rozloučenou, večírek nějaké společnosti, která tu pořádá konference. Součástí kulturního programu bylo i vystoupení hudební skupiny zpívající kreolské písně doprovázené třemi tanečnicemi pohybujícími se do rytmu hudby. Bohužel se náš stůl nacházel v nejnebezpečnějším pásmu hned u tanečního parketu, takže když tanečnice začali hledat partnery mezi přihlížejícími hosty, rázem jsme se octli mezi prvními obětmi. Naneštěstí si nás vyhlédla vysloveně nehezká osoba, která byla navíc asi o dvě hlavy vyšší než každý z nás třech, takže by náš potenciální taneční výstup působil poněkud komicky, obzvláště když všichni tančíme jako když Jiří Berousek vypustí své stádo medvědů. Takže nakonec jsme se nezmohli na nic chytřejšího, než dělat, jako že vůbec nechápeme co po nás chce, i když slůvku „dance“ by snad rozuměl i kůň.

Den 8 / 5.11. / Zpátky na Mauritius

Ráno konečně nemusíme nikam spěchat. Letadlo na Mauritius letí až v jednu, takže si v klidu dobalujeme poslední věci a jdeme na snídani. V bungalovu po nás zbyl poněkud bordel, zčásti nezaviněný a zčásti jako vyjádření protestu proti hotelové politice neuklízet a neměnit ručníky, které teď po týdnu používání vypadají jak rohožka před prasečákem. Sprchový kout je plný písku z pláže a v lednici zbyly tři nedopitý piva a jedno puklý na mrazáku.

Vědomi si situace na místních dálnicích, vyrážíme raději hned po snídani, přičemž se plánujeme ještě zastavit v hlavním městě St-Denis. Informační cedule u dálnice již po několika kilometrech oznamují, že na RN1 v oblasti St-Denis probíhají práce na silnici a tento úsek je tedy nutno objet kopcovitým terénem. Díky objížďce jsme si alespoň vyfotili pohled na St-Denis z výšky okolních hor. Auto necháváme na parkovišti hned u Prefektury, od které pak pokračujeme po Ave de la Victoire směrem do vnitrozemí. Prefektura je honosná budova stojící hned na nábřeží. Byla postavena roku 1734 a původně sloužila jako sklad kávy. Liduprázdným městem pokračujeme dále kolem katedrály St-Denis, kde je alespoň trochu živo díky nedělní bohoslužbě. Krátkou procházku městem končíme před novoklasicistní budovou bývalé radnice.

Vracíme vypůjčené auto a jdeme do odletové haly réunionského letiště pojmenovaného po Rolandu Garrosovi, který se na tomto ostrově narodil. Zpáteční let proběhl bez potíží, i když při průletu bílých oblak nad mauricijskou pevninou to s naším malým letadýlkem pěkně pohazovalo. Z letištní plochy šlapeme po schodech směrem k imigračním přepážkám. Každý z nás jde k jednomu imigračnímu úředníkovi a předkládá mu svůj pas. Můj cestovní doklad podnítil mezi úředníky diskusi na téma, zda náhodou nepotřebují cestovatelé z Česka vízum, ale naštěstí se mému přidělenci dostává záporné odpovědi. Po Petrovi zase chtějí vidět zpáteční letenky, to asi abychom se tu nerozhodli zůstat.

V příletové hale je množství půjčoven aut, kde si hodláme vybrat nějaké větší a silnější vozidlo, než jsme měli na Réunionu. Bohužel hned v první autopůjčovně byla momentálně k dispozici pouze nějaká novinka z Koreje, která ovšem svými rozměry jen o málo převyšovala nákupní vozík. Nakonec si u konkurence pronajímáme Nissan Sunny za 13 600 Rs na 8 dnů.

Náš hotel se nachází na západním pobžeží ostrova v přímořském letovisku Flic en Flac. Na Mauritiu se jezdí vlevo, na což je třeba si chvíli zvyknout. Cesta po dálnici není naštěstí nijak náročná, akorát na kruhové objezdy, kterých je na dálnici spousta, se vjíždí doleva, přičemž se dává přednost vozidlům, která přijíždějí zprava. Za okýnky auta se míhá zelený pás polí s cukrovou třtinou, který se v oblasti aglomerace Curepipe a Quatre Bornes změnil v průmyslovou zónu s množstvím továrních hal. Průjezd městem Quatre Bornes, který musíme absolvovat, abychom se dostali z dálnice na pobřeží, nás poprvé seznamuje s realitou způsobu ježdění na Mauritiu. O té se ale zmíním později.

Ubytování máme již dlouho rezervováno v hotelu Klondike. Hotel s restaurací a barem leží přímo u pláže, nicméně my bydlíme v jednom z přízemních domků, nacházejících se v zahradě plné tropických rostlin a mangových stromů. Krásný apartmán s ještě hezčí koupelnou, kuchyňkou, pokojem s televizí a dvěma oddělenýma ložnicema stál necelých 42 eur na osobu a noc, včetně polopenze. Zavazadla nám sem přes celou zahradu dotáhl portýr, za což jsme jej odměnili sumou v přepočtu asi 150 Rs. Vzhledem k tomu, že náš průvodce LP z roku 2004 udává průměrnou dělnickou mzdu na Mauritiu asi 6000 Rs, měl ten šťastlivec pro dnešek skoro vyděláno.

Je pozdní nedělní odpoledne a na pláži je spousta místních obyvatel, kteří se v tento den pravidelně oddávají náboženským obřadům. Rodinné hloučky postávají na břehu oceánu nebo stojí po kolena ve vodě a pronášejí slova modliteb, kameny na pobřeží jsou posety obětovaným ovocem, do kterého jsou zapíchány zapálené vonné tyčinky. Podnikáme zběžný průzkum okolí hotelu a městečka Flic en Flac. Cestou se seznamujeme s cenovými relacemi a když si kupujeme v kiosku dvě koly v láhvi za 24 Rs (asi 8 Kč za kus) a čteme si jídelní lístek jedné z restaurací, kde mají jídla za 150 Rs (asi 100 Kč), vypadá to, že se tu nebudeme mít špatně.

Ještě před večeří si v hotelovém baru dáváme tři piva místní provenience Phoenix, jehož pivovar jsme viděli z dálnice cestou do hotelu, a Blue Marlin. Phoenix není vůbec špatné pivo a jeho lahvová forma se stala každodenním společníkem po celou dobu našeho pobytu. V supermarketu přijde 650 ml láhev na 33 Rs. Restaurace se pozvolna začíná plnit hotelovými hosty, z nichž převážnou část tvoří německá a anglická klientela. Podávají se tři chody a s odstupem času lze konstatovat, že na Réunionu byly večeře chutnější. Za to jsme si tu pojmenovali několik typů, kteří seděli u okolních stolů. Hlavně tu byla jedna rozvětvená rodina z Anglie, jejíž členem byl typickej fotbalovej fanoušek, kterého přemluvili, aby na týden opustil kolotoč Premier league a zaletěl se prohřát na nějakej Mauritius. Tomu jsme přidělili interní přezdívku Never walk alone, podle motta FC Liverpool. Jenom se divíme, že na večeři nepřišel oblečený ve fotbalovém dresu, tak snad zítra.

Den 9 / 6.11. / Západní pobřeží, Casela park, Le Morne

Den začíná takřka idylickou snídaní. Sedíme v restauraci s výhledem na moře a ládujeme se smaženými vajíčky se slaninou a množstvím čerstvého ovoce, zatímco kolem nás pobíhají stále se usmívající číšníci. Dva němečtí homosexuálové se s námi, od svého stolu, pokoušejí navázat vizuální kontakt.

Dneska se chystáme podívat do Casela bird parku (vstupné 150 Rs), který se nachází nedaleko nás, jen pár minut jízdy z Flic en Flacu směrem na jih. V krásně upraveném parku našlo svůj domov přes 140 druhů ptáků z celého světa. Raritou je ohrožený růžový holub, původem právě z Mauritia, o kterém se ještě zmíním v povídání o návštěvě ostrova Ile aux Aigrettes. Součástí parku je restaurace v safari stylu pro případ, že by vás znenadání přepadl hlad. V níže položené části zahrady můžete navštívit i jakousi mini zoo a jezírko s vodním ptactvem.

Hlavním cílem je poloostrov Le Morne na jihu Mauritia, známý z prospektů cestovních kanceláří o dovolené v ráji, s jedněmi z nejhezčích pláží na ostrově. Ty se ale bohužel staly součástí luxusních hotelových komplexů, které tu byly vybudovány. Z hlavní silnice odbočujeme na Le Morne a míjíme golfové hřiště jednoho z hotelů, za kterým se třpytí tyrkysově modré vody laguny. Dominantou ostrova je 556 m vysoká hora Le Morne Brabant (v překladu ponurý), jež si své jméno vysloužila podle pověsti o otrocích, kteří ukončili své životy skokem ze skály dolů. Do areálu hotelů, jejichž příjezdové cesty jsou bedlivě střeženy ochrankou, se pochopitelně nedá vjet. Zkoušíme tedy zastavit mimo hotely a vykoupat se na některé z veřejných pláží, které nejsou ale tak atraktivní. Co jsme četli nebo slyšely od jiných turistů, všechny pláže na Mauritiu, včetně těch hotelových, by měly být volně přístupné. Samozřejmě se nesmějí používat hotelová lehátka ani jiná příslušenství, ale jinak mohou být tyto pláže příjemným únikem zejména o víkendech, kdy se veřejné pláže poněkud zaplní místními obyvateli. My jsme si následující víkend užili několik pláží v těch nejluxusnějších resortech a nikdy nám nikdo nic neříkal ani nevyhazoval. Lehli jsme si na písek hned u vody a svým evropským vzhledem dokonale splynuli s ostatními rekreanty.

Pokračujeme podél pobřeží dále na jih a pokoušíme se najít nějakou vhodnou restauraci. Ze silnice, těsně kopírující pobřeží divokého jihu, se nabízí uchvatné pohledy na okolní přírodu, zejména pak v oblasti zátoky Baie du Cap. Projíždíme malým městečkem Chemin Grenier, kde poznáváme i druhou tvář Mauritia. Vedle luxusních hotelových komplexů s širokou nabídkou vodních sportů a vybraných kulinářských specialit, golfových hřišť s ukázkově střiženým trávníkem a přepychových jachet tu stojí, stranou veškerého toho bláznění kolem turistů, špinavé město plné smradlavých aut a autobusů, pobíhajících psů a v chaosu se proplétajících davů lidí. Hlavní ulici lemují stánky pouličních prodejců čehokoliv, jejichž krámky připomínají spíše garáže bez vrat. Atmosféra nám spíše připomíná některou z metropolí typu Dillí nebo Dháky. V těchto končinách radši ani nebudeme něco k snědku hledat, tak tu jen tankujeme benzín, neboť ručička ukazatele stavu paliva se povážlivě blíží nule. Litr benzínu tu stojí 40,60 Rs a původně jsem myslel, že zaplatíme kartou. Vrcholem technického vybavení byla ale jen kalkulačka pohozená mezi stojany, takže jsme ani nepokoušeli pídit se po možnosti bezhotovostní platby.

Pěknou restauraci jsme objevili před městečkem Souillac. Sice patřila do vyšší cenové kategorie, ale jak se pak ukázalo, byl to skutečný gastronomický zážitek. V zahradní restauraci nám nejprve přinesli na otření rukou navlhčené ručníčky stočené do ruličky. Pak jsme si objednali nejprve krabí polévku, ve které plavala celá půlka tohoto stvoření a jako druhý chod tygří krevety v omáčce. Kromě klasického příboru jsou k dispozici různá napichovátka a kleštičky na tvrdou skořápku mořských tvorů, ale neznalý člověk jako my ani neví, jak se správně používají.

Jestli bych nechtěl v příštím životě něčím být, tak je to psem na Mauritiu. Po celém ostrově se potuluje neuvěřitelné množství psů. Pobíhají po silnicích, povalují se okolo nich nebo slídí na skládkách či v odpadkových koších a hledají něco na zub. Někteří z nich vypadají spíše jako kostry potažené kůží a je na ně opravdu žalostný pohled.

O naši bezpečnost se i v noci stará noční hlídač, který každou noc sedí za naším domkem a občas se odhodlá ke kontrolní obchůzce. U vjezdu do areálu našeho hotelu je vrátný a prověřuje všechna auta, která sem vjíždějí. Na ostrově sice došlo k nějakým případům vloupání do apartmánů, ale myslím, že horší než u nás to tu nebude. V supermarketu ve městě hlídkuje ochranka a všichni místní musí odložit své tašky. Možná to bude mít trochu diskriminační nádech, ale připadá nám, že všichni bílí tu jsou považováni za turisty a stojí stranou všech těchto kontrol. Příkladem byl Kalenďák, který se svým batohem plným fotografického náčiní, proklouzl do supermarketu bez jakéhokoliv povšimnutí.

PS: Na večeři už sedí Never walk alone ve fotbalovém dresu.

Den 10 / 7.11. / Blue safari, Grand Baie

Hned ráno si telefonicky rezervujeme jednu z velkých atrakcí Mauritia Blue safari, (vstupné 3200 Rs). Během exkurze se s vámi některá ze dvou ponorek potopí zhruba do 30 m nebo si můžete u stejné společnosti pronajmout podvodní skútr.

Nejprve je třeba absolvovat náročnou cestu autem na severozápad ostrova. Nechce se nám jet přes děsivé město Quatre Bornes, takže se vydáváme podél pobřeží na sever s ideou, že se někde před Port Louis napojíme na dálnici. Bohužel na Mauritiu se cesta hezky plánuje, ale hůře realizuje. Vůbec jízda autem je tu zážitek a vyžaduje trochu silnější nervy. Tak třeba každý, kdo potřebuje zastavit, jednoduše odstaví auto v jízdním pruhu a jde pryč, takže je člověk nucen neustále zastavovat kvůli nějaké překážce a tu pak objíždět. Navíc většina místních si s tímto problémem vůbec neláme hlavu a auta objíždějí třeba ve chvíli, kdy zrovna jedete v protisměru a jen tak tak se minete. Kamkoliv se na ostrově vydáte, narazíte na neuvěřitelné množství příšerně smradlavých autobusů, z nichž některé by se mohly ihned stát muzejním exponátem. Jedná se především o autobusy indické výroby továrních značek Ashok Leyland a Tata. Zhruba od jihu na sever propojuje ostrov dálnice M1 resp. M2, po které se jezdí relativně dobře, ostatní silnice a dopravní ukazatelé nejsou moc dobře značeny, takže se může stát, že budete bloudit. Rovněž jména ulic jsem leckde postrádal. Konečně silnice brázdí nevyzpytatelní řidiči mopedů a bicyklů, takže je třeba mít neustále oči na stopkách.

Ukazatel odbočky na dálnici se ukázal být naší bláhovou domněnkou. Stojíme v zácpě na předměstí hlavního města Port Louis a proud vozidel nás nenávratně vrhá do centra metropole. Bloudíme v systému jednosměrek a zákazů vjezdu a několikrát obkroužíme place S.Bissoondoyal. Až na několikatý pokus se nám daří napojit se na dálnici směr Grand Baie, kde Blue safari provozují.

Máme ještě nějaký čas, tak zastavujeme na vykoupání v Trou aux Biches. Celá oblast Grand Baie je další lokalitou překrásných pláží. Vybíráme místo před řadou nízkých domků, kde skoro nikdo není a doufáme, že nás odtud nebude chtít nikdo vyhodit. Po chvíli k nám sice někdo míří, nikoliv však aby nás poslal pryč, ale varuje nás, abychom si na pláži nenechávali své věci bez dozoru. To pak doporučuje i další kluk, který brázdí pobřeží a přemlouvá lidi, aby si koupili některý z vodních sportů. Nám mimo jiné nabízí svezení lodí do míst, kde je údajně nejhezčí šnorchlování.

Konečně jsme stanuli na shromaždišti všech zájemců o podvodní šou. Nejprve jsme shlédli instruktážní video a podepsali prohlášení potvrzující naší psychickou i fyzickou způsobilost. Pak celou skupinu turistů odvezli lodí na ještě větší loď, kotvící několik set metrů od břehu, ze které jsme se nalodili do ponorek. My máme štěstí, že jsme se dostali do menší, pouze čtyřmístné ponorky, odkud je lepší výhled. Stroj Blue safari 600 zvolna klesá do hloubky až 35 metrů a vznáší se kolem korálových útesů, plných podmořského života. Ze zásobníku v přední části se uvolňuje krmení a láká různobarevné ryby do naší bezprostřední blízkosti. Zlatým hřebem je pak pozorování záměrně potopeného vraku lodi, který se stal za ta léta útočištěm mnoha druhů mořských živočichů. Pokud máte peněz nazbyt, můžete si rezervovat ponorku jen pro sebe, dát si zde oběd, uzavřít sňatek nebo si jen připít šampaňským. Všichni účastníci ponoru pak na palubě obdrží pamětní certifikát potvrzující vaši přítomnost v hloubce 30 m.

Ačkoliv to byl určitě nevšední hlubinný zážitek, za tu cenu jsme o moc víc (konkrétně muréna a perutýn), než při běžném šnorchlování, neviděli.

Celý záliv Grand Baie je návštěvníky ostrova hojně vyhledávaným místem a najdete tu spoustu hotelů, restaurací, obchodů s oblečením a suvenýry a turistických atrakcí jako jsou právě výlety ponorkou, podvodní skútry, procházka po mořském dně s potápěčskou helmou na hlavě, parasailing, projížďka lodí s proskleným dnem, umožňující sledovat život pod hladinou a já nevím, co všechno ještě. Zbytek dne tedy trávíme u vody v této lokalitě, která s sebou nese všechny znaky plážového střediska včetně předražených lehátek a otravných prodavačů cetek, kteří jeden za druhým obcházejí slunící se turisty a nabízejí jim všechno od slunečních brýlí po přívěšky na krk. Další, kdo chce alespoň trošku vytěžit z turistického ruchu, je prodavač ananasů, kterých se na ostrově pěstují spousty. Domorodec obráží potencialní kupce s několika kusy exotického ovoce a na jejich požádání vykouzlí několika zkušenými tahy nožem dokonale opracovaný plod ananasu. Pobřeží pak křižují upravené a barevně vyzdobené dodávky, které svými klaksony vábí hladovce na nejrůznější dobroty z řad fastfoodového občerstvení.

Den 11 / 8.11. / Troška módy a výlet na Ile aux Cerfs

Na dnešní snídani se objevil jeden z dalších hotelových hostů, který si záhy vysloužil přezdívku Ananasman, jelikož během své návštěvy u stolu sežral téměř všechen nakrájený ananas, co byl na podnose. Vypadalo to zhruba tak, že si během snídaně na svůj talíř naložil plátky tohoto ovoce v asi deseti centimetrové vrstvě a ještě si přidával, takže personál byl nucen tácy s ananasem několikrát doplňovat.

Mauritius si vybralo mnoho známých světových výrobců značkových oděvů jako místo, kde šijí své produkty. Textilní průmysl zaujímá důležitou pozici v ekonomice ostrova. Vzorkové prodejny textilek nabízejí značkové oblečení za velice příznivé ceny, takže i my jsme se rozhodli výhodně obohatit náš šatník o nějaký ten kousek prádla. Továrny a outletové obchody se nacházejí ve vnitrozemí ostrova v okolí měst Curepipe a Floréal.

Protože jsme sem od nás nechtěli jet přes Quatre Bornes, podle mapy volíme jinou, kratší cestu. Bohužel mapa se se skutečností příliš neslučuje, takže se po pár kilometrech ocitáme kdesi v polích a občas snad dokonce projíždíme skrz privátní statek. Nakonec se dostáváme do vesničky Henrietta, nacházející se v blízkosti vodopádů Tamarin, na které se chceme podívat. Po směru ukazatelů přijíždíme na místo, kde je vyhlídka přes údolí na nádhernou kaskádu vodopádů Tamarin. Za chvíli sem dorazil mladík na kole a hned se snámi dává do řeči a nabízí nám průvodcovské služby na cestu k vodopádům, o kterých začal vyprávět. Holt místní domorodci se v turistickém ruchu činí jak můžou. Bohužel by to byl výlet na celý den a o dnešním dni máme jiné představy, takže pokračujeme dál vstříc levným nákupům.

Několik minut hledání a bloudění nás konečně posouvá blíž k cíli, když projíždíme ulicí s množstvím obchodů pojmenovaných Factory shop nebo Fashion shop. Neptejte se mě ale, kde přesně se tato oblast nachází ani jak se sem jede, protože jsme neměli ani ponetí, jak jsme se sem vlastně dostali. V těchto místech se navíc nachází i fashion muzeum a Floréal Knitwear, továrna vyrábějící věhlasné pletené zboží.

Na obchody podobného druhu jsme pak narazili ještě na několika místech při cestách napříč ostrovem. Seženete tu zkrátka třeba trička od Dieslu nebo Quicksilvera v přepočtu třeba za 8 – 10 eur, značkové košile nebo kravaty za pakatel. Navíc se tu dá docela slušně smlouvat, čehož několikrát bravurně využil Kalenďák, který si z ostrova odvezl slušnou výbavu nových košil a kravat. Poté, co se octnete uvnitř obchodu, se na vás sesypou prodavačky, kterých se téměř nemáte možnost zbavit. Cokoliv si chcete jen prohlédnout, hned před vámi rozbalují a předvádí, nebo ukazují v jiných barvách a variacích. Až vtíravým způsobem asistují po celou dobu vaší návštěvy, což nám posléze vadilo na celém tomhle nakupování nejvíc.

S několika kousky nakoupené garderoby se vydáváme na východní pobřeží ostrova, s cílem užít si koupání na ostrově Ile aux Cerfs. Cesta přes vnitrozemí byla opět plná předjíždění čoudících autobusů a objíždění překážek na silnici. Ostrov Ile aux Cerfs patří, podle průvodce, luxusnímu hotelu Le Touessrok, který své hosty vozí na ostrov zdarma. Výchozím bodem pro cestu na ostrov je městečko Trou d’Eau Douce, kam jsme měli původně namířeno, ale těsně před ním jsme odbočili podle ukazatele směru „Ferry to Ile aux Cerfs“, takže nemohu s určitostí říct, zda jsme na ostrov vypluli z tohoto města, nebo z jiné vesnice na pobřeží. Každopádně nás směrovky dovedly až na malé náměstíčko před jakousi turistickou kancelář, odkud hned vyběhl člověk s otázkou, jestli chceme jet na ostrov. Spolu s námi tu byli ještě dva mladí Němci. Vzhledem k tomu, že již bylo něco kolem třetí odpoledne, zvolili jsme rychlejší variantu dopravy na ostrov, a to rychlým motorovým člunem v ceně 1000 Rs za osobu, čímž nás pěkně natáhli. Němci jeli pomalejší lodí asi za 400 Rs na osobu a na Ile aux Cerfs přijeli relativně nedlouho po nás. Cesta rychločlunem byla docela zážitkem a my jsme se za několik minutek octli u břehů idylického ostrova obklopeného lagunou nepopsatelné barvy. škoda jen, že se Ile aux Cerfs stává dalším turisticky komerčním místem, kam proudí spousty turistů i místních obyvatel, kteří si tuto destinaci zvolili jako ideální místo pro piknik. S řidičem člunu se domlouváme, že pro nás přijede už v pět, prý kvůli odlivu, takže moc času na nějaký rozlet tu nebude. Jdeme po bílém písečku dál od kotvících lodí, trochu stranou od lidí, aby jsme si tu užili oceánu. Nevím, jestli se nám to zdálo, ale připadalo nám, že je tu úplně nejteplejší voda ze všech dosavadních koupání, takže jsme všichni naložení v moři jak v lázeňské vířivce. Postupem dne přichází odliv a náš ostrov se s každou další minutou čím dál víc spojuje úžinou s protějším ostrůvkem Ile de l’Est.

I přes všechen ten roustoucí ruch kolem turistů je tu krásně a určitě stojí za to se sem během návštěvy Mauritia vydat.

Večer se na pokoji pokoušíme sledovat místní televizi, ale stále vysílají nějaké příšerné indické telenovely.

Den 12 / 9.11. / Příroda Ile aux Aigrettes, park La Vanille

Na snídani už úřaduje bláznivej Ananasman a přivádí zas zásobovače k šílenství. Pro dnešní den jsme se tedy vzdali naděje, že posnídáme kousek ananasu, a tak si raději rezervujeme prohlídku ostrova Ile aux Aigrettes, (vstupné 800 Rs na osobu). Ostrov, na kterém byla zřízena přírodní rezervace, se nachází u jihovýchodního pobřeží Mauritia a žijí zde unikátní zástupci fauny a flóry, z nichž některé nenajdete nikde jinde na světě. V roce 1984 zahájila nadace Mauritian Wildlife Foundation projekt na záchranu původních rostlinných a živočišných druhů a ostrov spravuje dodnes. Na Ile aux Aigrettes se lze podívat pouze v doprovodu průvodce MWF, v rámci organizované skupiny limitovaného počtu osob.

Po dálnici M2, směr letiště, se blížíme do jihovýchodního koutu ostrova. Chvilku hledáme pobočku MWF, kde bychom se nahlásili na cestu k ostrůvku, ale až po několika průjezdech autem sem a tam zjišťujeme, že shromaždiště všech zájemců je na jakémsi prostém parkovišti mezi Mahebourgem a Blue Bay. Tady už čeká naše průvodkyně ještě s několika dalšími lidmi a také dva černoši, kteří se sem stáhli dík vyšší koncentraci turistů a teď míří rovnou k nám. Spustili na nás, zjevně s výborně propracovanou strategií, odkud jsme a podobné řeči, s cílem navodit přátelskou atmosféru. Když zjistili, že jsme z Čech, začal, ten komunikativnější z nich, zasvěceně hovořit o našem fotbalovém nároďáku, o Nevědovi, Barošovi, o našich výkonech na euru a na mistrovství světa a chvíli to vypadalo, že má víc informací než Brückner. Od začátku však bylo jasný, že si s náma nepřišel jen tak popovídat, takže když stočil téma na svoji rodinu, živořící na Rodriguesu, bylo jasný, co asi bude následovat. Chvíli na to vytáhl z brašny několik přívěšků na krk z bambusového dřeva, korálů a lávového kamene, které prý sám vyrábí a začal pro nás tvořit a upravovat speciální, nesmírně výhodnou cenu. Nakonec jsme přeci jen ocenili jeho komerční dovednosti a pár řetízků jsme si koupili.

Na Ile aux Aigrettes jsme vypluli lodí v celkovém počtu asi dvaceti osob, z nichž se posléze vyklubali téměř samí Australani. První zástavka je na programu ve Visitor’s centru, obchodu se suvenýry a muzeu v jednom. V muzeu se lze, mimo jiné, seznámit s životem Doda (Blbouna Nejapného), nelétavého ptáka, který doplatil na svou důvěřivost a nebojácnost a během sedmnáctého století byl vyhuben holandskými námořníky, kteří jej v podstatě do jednoho sežrali. Dnes patří Dodo mezi hlavní symboly země a na Mauritiu na něj narazíte takřka všude v podobě sošek, figurek, obrázků na triku apod.

S průvodkyní v čele kráčíme po pěšinách korálového ostrova Ile aux Aigrettes. Z přízemního domku se vypotácela nějaká žena, která nám byla posléze představena jako australská bioložka provádějící na ostrově výzkum. Její původ podnítil ostatní členy výpravy k bouřlivé diskusi o své domovině, takže jsme se o ostrově ještě mnoho nedověděli, zato máme dokonalý přehled, kdo je ze Sydney, kdo z Melbourne a kdo z Perthu. Konečně se dostáváme k prvním zvířecím obyvatelům ostrova, obřím želvám Aldabranským, které tu žijí ve volné přírodě od roku 2000. V minulosti žilo na Mauritiu několik endemických druhů želv, ty však byly asi před 200 lety vyhubeny. Dalším v pořadí je vzácný a ohrožený Růžový holub (pink pigeon), kterých tu žije okolo 90 kusů. Z endemických zástupců plazů jsme viděli Telfairova scinka a nádherně zbarveného tyrkysového gekona. Během našeho, zhruba 90 minutového, putování napříč ostrovem se nám dostalo množství informací o místních rostlinách a stromech, mnohdy bizarních tvarů. Fotíme si vzácné lahvové palmy, dovídáme se o jiném druhu stromu, jehož vegetační stadia růstu jsou natolik rozdílná, že byste nepoznali, že jde o jeden stejný druh a procházíme stínem pod větvěmi stromů ebenového lesa. Na ostrově byla zřízena i školka, kde se daří každoročně vypěstovat okolo 40 000 rostlin a úspěšně je pak vrátit do volné přírody.

Nasyceni duševně, avšak s prázdným žaludkem, zastavujeme u jedné sympatické restaurace jménem Le Jardin Creole, nacházející se v Pointe D’Esny, bráně do mořské rezervace Blue Bay. Restaurace je na první pohled na dobré úrovni a my jsme v jídelním lístku konečně narazili na bílého tuňáka, který nám byl doporučován již z Čech. Mně se podařilo uchovat účtenku, takže si můžete utvořit představu o cenových relacích v poněkud lepším podniku. Předkrm : krevety 190 Rs, tatarák z mečouna 170 Rs, hlavní jídlo : drůbež na kari 340 Rs, steak z bílého mečouna 260 Rs, pití : coca cola 40 Rs, espresso 70 Rs. Za tři předkrmy, tři hlavní jídla, 6 coca col a 2 espressa to dělá celkem 1790 Rs včetně DPH, v přepočtu cca 400 Kč na osobu. A co se bílého tuňáka týká, byla to jedna z nejchutnějších ryb, jaké jsme kdy jedl.

Odpoledne se jedeme ještě podívat do nedalekého parku La Vanille (vstupné 180 Rs). Hlavním lákadlem parku plného banánovníků, bambusů a palem je několik ohrad s krokodýli, které tu můžete pozorovat, nebo ochutnat jejich maso připravené v restauraci, která je součástí parku. Málo kde jsou k vidění houfy malinkých krokodýlků, od nedávno narozených po dvouleté kusy, jako je tomu v místní líhni. Za určitý obnos se můžete zvěčnit společně s obřími želvami, které tu žijí v dvou-akrové zahradě a staly se miláčky převážně dětských návštěvníků.

V ohradě pro opice došlo pravděpodobně k výpadku elektrického napětí chránící jejich výběh, takže jednomu jedinci se podařilo opustit areál a chodí po oplocení zkoumaje okolí. Doufáme, že není něčím rozdrážděný, jelikož obešel celý objekt a teď míří přímo k nám. Nakonec skáče na informační tabuli, stojící dva metry před námi a mocně s ní lomcuje. Snad se mu zamlouváme, protože bych byl nerad, aby mi přistál na hlavě a prováděl s ní stejné věci, jako před chvílí s cedulí. Četa ošetřovatelů ho pak musela nalákat zpátky na něco k žrádlu. Asi nejzajímavější z celého parku bylo insektárium. Široká škála motýlů neuvěřitelných barev a hmyzu z celého světa, které po dobu 30 let sbíral přírodovědec Jacques Siedlecki, stojí rozhodně za návštěvu. Okolo 23 000 druhů nejroztodivnějšího hmyzu, z nichž na některé gigantické pavouky, mnohonožky a podobnou havěť bych rozhodně nechtěl ve volné přírodě narazit.

Den 13 / 10.11. / V Port Louis

Dopoledne trávíme v poklidu u nás ve Flic en Flac, kde nakupujeme ještě nějaké drobnosti a pak testujeme místní pláž. Na oběd jdeme do restaurace nedaleko našeho hotelu, po které již pokukujeme delší dobu. Hlavním bodem ve scénáři dnešního dne je výlet do hlavního města. Nechce se nám proplétat hustým provozem, takže jsme se rozhodli využít služeb místních taxikářů, kteří číhají na stanovišti u vjezdu do letoviska. Hotel Klondike, ve kterém jsme ubytovaní, má k dispozici, ostatně jako každý jiný hotel, vlastní flotilu taxiků, ale momentálně tu žadný nestojí, takže pokračujeme dál na hlavní silnici. Taxi je tu vůbec turisty všeobecně hojně využívané a tvoří pohodlný a relativně levný způsob dopravy pro všechny, kteří nehodlají ztrácet nervy budˇ v dopravních zácpách, nebo hledáním místa k zaparkování či turistických cílů podle mapy. My jsme jeli tedy z Flic en Flac do centra Port Louis (cca 25 km), bez zapnutého taxametru za předem domluvenou cenu 500 Rs, ale myslím, že při troše smlouvání by šla určitě ještě trochu srazit dolů.

Port Louis vyrostlo v ekonomické a politické centrum ostrova poté, co počátkem 18.století nahradilo dosavadní hlavní město Mauritia Mahébourg na jihu země. Necháváme se dovést až na Caudan Waterfront, komplex moderních budov hotelů, bank a nákupních středisek nacházejících se přímo na nábřeží. Součástí je i Blue Penny Museum (vstupné 120 Rs), ve kterém jsou vystaveny asi nejznámější a nejcennější známky světa, jednopencový Červený a dvoupencový Modrý Mauritius.

Dvě (dosud nepoužité) známky byly odkoupeny konsorciem mauricijských společností, v čele s Komerční bankou Mauritia a aerolinkami Air Mauritius, v listopadu 1993 na aukci ve Švýcarsku za cenu 2.2 milionů amerických dolarů. Historie poštovních známek sahá na Mauritiu hluboko do minulosti. Mauritius byl pátou zemí světa, ve které se poštovní známky začaly vydávat (v roce 1847). Ve stejném roce bylo vydáno i několik zmiňovaných Mauritiů, když místní rytec Joseph Osmond Barnard na známky chybně vytiskl „Post Office“ místo „Post Paid“ a neúmyslně tak vytvořil několik těchto filatelistických rarit. Když se na všechno přišlo, bylo v oběhu již asi 240 kusů známek, z nichž se doposud zachovalo pouze 26 známek s odhadovanou cenou přes milion dolarů za každou z nich.

Ve vrátnici jsme obdrželi multimediálního průvodce muzeem a odevzdali naše foťáky. Obě známky se nacházejí ve ztemněné komoře, kde se světlo, kvůli zachování barev, rozsvěcí pouze dvakrát za hodinu na pár minut. Kromě známek je muzeum napěchováno historií ostrova i Port Louis a patří mezi zlaté hřeby návštěvy ostrova.

Na nábřeží, hned za hlavní silnicí, stojí výstavní výškové obchodní a administrativní budovy, mezi kterými se prokličkováváme směrem do vnitrozemí. Na konci place S.Bissondoyal se nachází sídlo vlády mauritijské republiky. Velkolepý Government house byl postaven v koloniálním stylu a patří mezi nejstarší budovy ve městě. Před budovou trůní majestátně socha královny Viktorie a shlíží dolů na všechna ta proplétající se auta. Za tímto objektem stojí katedrála St.Louis, odkud se nabízí vyšlápnout si cestu vedoucí k dominantě města, pevnosti Adelaide (kam jsme si nakonec nevyšlápli díky Petrově blokádě). Dál do centra ostrova leží závodiště koní Champ de Mars, dějiště, místními lidmi, velice oblíbených koňských dostihů. Port Louis je multikulturní metrpolí, kde vedle katedrál a hinduistických chrámů narazíte zrovna tak na islámské mešity. Cestou zpět k Caudan waterfront míjíme i známé tržiště v Port Louis, ale už je pozdě odpoledne, takže předpokládáme, že ty nejzajímavější věci k vidění jsou dávno prodány. Navíc dle letmého pohledu na skladbu osob, která se zde pohybuje, není vyloučeno, že bychom odtud odešli se všemi věcmi, se kterými jsme sem vcházeli. Podchodem pod dálnicí se dostáváme zpět na Caudan waterfront, kde hodláme ještě něco utratit v místních shopping centrech. K naší velké nelibosti však zjišťujeme, že naprostá většina obchodů zavírá již okolo páté hodiny. Nevím, jestli se tak děje každý den, nebo je pátek něčím výjimečný (podobně jako v islámských zemích), každopádně znechuceni otevírací dobou sedáme do taxíku k abnormálně veselému taxikáři a upalujeme zpátky do hotelu. Taxikář, znalý místních poměrů, jede částí města v protisměru, přičemž vysvětluje, že je to normální a situace se mění v průběhu dne v závislosti na dopravní špičce. Zatímco ráno se jede do práce jedním směrem, odpoledne zas z práce druhým směrem, takže jen mlčky doufáme, že si nějaký řidič, co jede proti nám, nesplete denní dobu.

Nerad to říkám, ale s Petrem máme tak trochu zažívací problémy s naprosto identickými průvodními jevy. Při bližším pátrání po příčině „úniku motorového oleje“ docházíme k závěru, že za všechno pravděpodobně může včerejší fish & chips s trochou majonézy, servírované hotelovou kuchyní. Situaci řeší několik tablet živočišného uhlí, avšak naše šortky pro tuto dovolenou definitivně končí své učinkování

Den 14 / 11.11. / Národním parkem Black River Gorges

Náš životní styl na ostrově nás přinutil si, na sklonku dovolené, vybrat ještě nepatrný obnos z bankomatu. Poté se vydáváme na jihozápad do národního parku Black River Gorges.

Park se rozkládá na ploše zaujímající 3.5% ostrova a je domovem několika vzácných druhů rostlin a živočichů. Oblastí hustých lesů protkaných vodopády procházejí turistické stezky pro pěší i silnice pro auta.

Po silnici vedoucí z Vacoas, kolem oploceného zdroje pitné vody, jezera Mare aux Vacoas, se dostáváme do výchozího bodu a brány do národního parku, Le Pétrin, kde se zároveň nachází návštěvnickém centrum.

Budova informačního centra připomíná spíše veřejné záchodky u dálnice, ale podle průvodce bychom zde měli dostat mapu parku a obdržet informace o trailech křižujících Black River Gorges. Plán území jsme si naštěstí koupili za směšných 5 Rs, nicméně na žadné rady jsme se chlápka, co vypadal, že neumí do pěti počítat, radši ani neptali. Dle mapy jsme zvolili nenáročnou trasu končící až na břehu oceánu v Grande Case Noyale, kterou lze celou podniknout autem s několika zastávkami a malými výlety u nejzajímavějších přírodních scenérií. Poprvé stavíme u vodopádu Angel, odkud je navíc nádherný výhled na pobřeží a oceán v dáli. Už i sem dorazil komerční duch ostrovanů těžících z turistického ruchu a na přilehlém parkovišti stojí pojízdný stánek s občerstvením a opodál prodává jeden z místních ananasy. Asfaltku, po které pokračujeme dál, lemují dráty elektrického vedení s několika vysušenými těly netopýrů, kteří si tu chtěli schrupnout, netušíc, že tak učiní nadobro. Když už jsem u těch netopýrů, na Mauritiu žije vzácný a chráněný ovocný netopýr ( fruit bat, rovněž přezdívaný létající liška ), který se stal postrachem místních farmářů díky svým nočním náletům na jejich úrodu. Další v pořadí několika plánovaných zastávek je u George viewpoint.

Každý návštěvník je odměněn pohledem na bujnou vegetaci tropického lesa, ve kterém se prohánějí tlupy divokých opic. Pár jedinců sedí ve větvích jen kousek od nás a stávají se tak cenným objektem fotoaparátů přihlížejících turistů, které tu každou chvilku vyplivne některý z autobusů nebo taxiků. Ve snaze pořídit co nejzajímavější snímek tu dokonce jeden z nich zahučel do malého jezírka a postaral se tak o bujaré veselí okolních posměváčků. Zvolna sjíždíme do oblasti vesnice Chamarel, oficiálně již mimo hranice NP Black River Gorges. V okolí Chamarelu najdete, dle mého názoru, jedny z nejkrásnějších výtvorů, které příroda na Mauritiu vymodelovala. Asi 4 km od vesnice leží Sedmibarevná země, mix několika odstínů hnědé až karmínově zbarvené země, vzniklé vulkanickou činností procesem rozdílného tuhnutí proudící lávy. Po cestě se stojí za to zastavit se u vodopádů Chamarel, řítících se desítky metrů dolů ze skalního převisu.

V malé restauraci v Chamarelu do nás vklouzl výborný kousek grilovaného jehněčího s rýží a můžeme pokračovat dál. Během sjezdu k oceánu nás zaujal ostrov nedaleko pobřeží, Ile aux Bénitiers, nacházející se v pásu nádherných pláží nedaleko poloostrova Le Morne, kde by nemuselo být špatné koupání. Přemýšlíme, že zastavíme ve vesnici La Gaulette, ležící přímo naproti ostrovu, kde bychom se poptali po možnosti převozu na ostrůvek. U vody jsou nějací dva rybáři, kterých se ptáme na cenu za převoz. Byla nám sdělena cena 1300 Rs za celý člun s dodatkem, že ještě musí sehnat řidiče, kterému hned volá mobilem a posléze jej jde sám hledat. Během čekání se nám celá záležitost poněkud rozležela v hlavě a cena nám připadá vysoká. Zbaběle tedy bereme nohy na ramena a akcí, připomínající výjezd rychlé záchranné služby, mízíme s hvizdajícími koly auta pryč z vesnice.

Nakonec vůbec nelitujeme, místo návštěvy ostrova jedeme znova na nedaleký poloostrov Le Morne, kde se nám úspěšně daří infiltrovat se na pláž hotelu Berjaya ( internetová cena přes 300 USD za dvoulůžák a den ). Na úžasné pláži s bílým pískem a kulisou hory Le Morne Brabant hned za hotelovým komplexem, si nepozorovaně rozbalujeme ručníky, i když si nás, zdá se, vůbec nikdo nevšímá. Je sobota a ostatní veřejné pláže jsou více, či méně, zaplněny místními usedlíky. Kousek od břehu se nachází celkem rozměrné uskupení korálů se spoustou ryb okolo, takže většinu času trávíme šnorchlováním na vodní hladině. Jedinou vadou na kráse tohoto místečka je poměrně silné proudění, které nás nepřetržitě táhne směrem ke břehu.

Cestou domů se ještě zastavujeme v obchůdku ve Flic en Flac, abychom koupili několik lahví piva, které do našich celodenním sluníčkem vysušených hrdel ihned po návratu zasyčí.

Den 15 / 12.11. / Botanická zahrada v Pamplemousses

Probouzíme se do posledního dne na Mauritiu, který chceme strávit ve vyhlášené Botanické zahradě sira Seewoosagura Ramgoolama v Pamplemousses, ( vstupné volné ).

Plocha zahrady, za dob francouzského guvernéra Mahé de Labourdonnaise využívaná k pěstování zeleniny, zaujímá rozlohu kolem 37 hektarů. Dnes se jí také říká Královská botanická zahrada a někde jsem četl, že je třetí největší botanickou zahradou na světě. Byla založena v druhé polovině 18.století, když zde francouzský zahradník a dobrodruh Pierre Poivre vysadil první dovezené stromy a rostliny, obzvláště koření určené pro francouzský trh. Roku 1849 zde Brit James Duncan vysadil nové rostlinné druhy, zejména pak palmové stromy.

Hned u vchodu do zahrady sedí několik průvodců, kteří za nepatrný obnos nabízejí své znalosti o této atrakci severního Mauritia. Celá zahrada je protkána sítí pojmenovaných stezek a najdete tu nepřeberné množství zástupců rostlinné říše. Na vlastní oči se můžete přesvědčit, jak vypadá rostoucí baobab, skořice, mandloň a desítky dalších rostlin a stromů, které jsme předtím nikdy neviděli, nebo je znali pouze z encyklopedií. K některým rostlinám se mnohdy pojí kuriózní příběhy za dobu jejich vegetačního období. Třeba palma druhu Talipot ( v překladu jsem našel název stínidlová palma ), jejíž listy mohou měřit přes 3 metry, kvete jen jednou za svůj život. Po 40 až 60 letech se promění v nádhernou kvetoucí palmu, která posléze hyne. Jedním z důvodů, proč navštívit tuto botanickou zahradu je i jezírko plné gigantických vodních leknínů ( Victoria amazonica ) s bílými květy, které mění svou barvu od modré až po růžovou během pohých dvou dnů. Obří listy této vodní rostliny mohou mít v průměru až 2 metry a údajně udrží váhu malého dítěte. Poblíž hlavního vchodu stojí zámeček de Mon Plaisir, místo uvítacích ceremonií oficiálních návštěv ostrova z řad státníků a pohlavárů. Před zámkem se nachází alej stromů zasazených těmito lidmi s informační tabulkou u každého z nich. Svou cedulku tu má množství afrických státníků, ale i třeba Indíra Gandhíová, Francois Mitterrand i někteří z členů politbira SSSR. Jen nikoho z našich soudruhů jsme tu neviděli, asi je sem nikdo nepozval.

Naposledy si jedeme užít vod Indického oceánu, tentokrát do oblasti Grand Baie, nacházející se pár kilometrů od botanické zahrady. V Grand Baie si ještě zvěčňujeme lodě kotvící v zálivu a jdeme poobědvat do přilehlé restaurace. Stejně jako včera si vybíráme poloprázdnou pláž za jedním z luxusních hotelů jménem Le Canonnier. Tento hotel se pyšní opět překrásnou pláží s výhledem na ostrov Coin de Mire. Na chvíli jsme se podívali i dovnitř areálu. Jednak se tu nachází starý maják, který však již dnes pozbyl svého původního účelu a pak nás sem dohnala strašlivá žízeň, protože na pláži si není možno cokoliv koupit. V nádherné zahradě s bazénem a umělým vodopádem míříme rovnou k venkovnímu baru. Objednáváme si ledový čaj, který nám barman nenalévá z lahve ani krabice, jak jsme zvyklí z domova, ale připravuje jej v šejkru smícháním pravého vařícího čaje, ledu, cukru, máty a limet. Kdo by v tomto hotelu, kde stojí v této době nejlevnější dvoulůžkový pokoj na noc 266 Euro, čekal za pití závratnou sumu, vězte, že jsme za ledový čaj platili 2 eura, stejně jako stála na Réunionu v Croc parku hnusná pepsi cola z postmixu.

Na zpáteční cestě odbočujeme k majáku na pobřeží mezi Port Louis a Flic en Flac, kde chce Míra pořídit umělecká fota západu slunce se siluetou majáku v popředí.

Den 16 / 13.11. / Návrat

Náš stroj letící zpět do Německa startuje v 7 hodin ráno místního času, takže je třeba vstát s dostatečným předstihem, již kolem 4 hodiny ranní ( Kalenďák, jehož start do nového dne vyžaduje poněkud delší přípravu ještě o půl hodiny dřív ). Věci již máme zabaleny z předchozího večera, takže na stolku v hale necháváme pro uklízečku zbytek našich rupií za příkladnou péči a v kuchyňce asi patnáct zálohovaných prázdných lahví od piva, které jsme zapomněli vrátit. Záhy opouštíme hotel, přičemž vyrušíme hlavního hlídače zašitého ve vrátnici, který teď vylezl ven a kouká jak vyvoraná myš, co se to v tuhle dobu vlastně děje.

Ospalým a dosud do tmy ( na dálnici dokonce do mlhy ) zahaleným Mauritiem uháníme liduprázdnými ulicemi směr letiště, kde na nás, kupodivu, už čeká zaměstnanec autopůjčovny, kterému vracíme naše auto. Po zběžné kontrole se mu nakonec nezdá stav paliva v nádrži a stahuje nás dodatečně o 5 eur. Odbavujeme si naše zavazadla, těžší o výhodně nakoupené svršky, množství dárků a upomínkových předmětů. V odletové hale Míra ještě podniká útok na duty free shop a odnáší si odtud triko od Lacosty.

S mírným zpožděním nabírá náš letoun kurz na Evropu a vznáší se nad lagunu obklopující ostrov Ile aux Aigrettes, abychom se tak naposledy pokochali pohledem na tento ráj v Indickém oceánu. Letadlo je kupodivu poloprázdné a někteří jedinci mají pro sebe dokonce celou čtyřsedačku, čehož hned využívají k spánku. Dvousedadla v prvních dvou řadách před námi obsazují dvě Rusky, které během celého letu nepřetržitě vstávají a přesedávají si, nebo něco hledají v boxech nad jejich hlavami. Navíc začaly strašlivě chlastat, takže o sobě dávají čím dál více znát i po hlukové stránce.

Celý let probíhá za dne, takže pohled z okna letadla skýtá zájímavé obrázky na krajinu Afrického kontinentu. Řeku červenou jak cihla, klikatící se kdesi v oblasti kolem rovníku, střídají stovky kilometrů vyprahlé pouště Súdanu a Egypta. Po nekonečných 11 hodinách přistáváme do sychravého podzimního dne na letišti v Mnichově. Autobusem jedeme k obřímu záchytnému parkovišti, kde si parkovací automat nemilosrdně strhává z kreditní karty 55 eur. Před námi je posledních pár hodin cesty autem po dálnici zpět domů …

http://www.mojecesty.net/mauridiary.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .