0
0

V tomto cestopisu popisuji (Vomi) svou cestu domů z polárního kruhu, kde jsem se byl nucen z časových důvodů odpojit od zbytku skupiny expedice NordJaw. Cestopis vychází z mých ručně psaných poznámek. Sepsáno podle skutečné události! :-)

Sbohem a šáteček

Norsko/Švédsko (4.8.2012)

Po překrásné projížďce podvečerními Lofotami a stanování na útesech u moře se budíme do krásného slunného dne. Přesně takhle jsme si to představovali! Je bezvadná viditelnost. Ihned po vykouknutí ze stanu se člověku otevře výhled na moře a vysoké špičaté pohoří Lofotských ostrovů. I přes to, že vydatně svítí slunce, není extra teplo. Sluníčko celkem hřeje, ale stačí zajít do stínu a rychle si uvědomíme, že jsme za polárním kruhem. Snídáme, balíme věci a stany a ještě než se vydáme dál vstříc severu, jedeme se kouknout do přilehlé rybářské vesničky. Tu si projedeme, nafotíme nějaké fotky a samozřejmě i nějaké to videjko. Koupeme se ve studeném, ale překvapivě ne slaném severním moři. Je u něj nádherná písečná pláž. Kdo by odolal? Vracíme se na hlavní dopravní tepnu E10 a jedeme úchvatnou krajinou dále. I přes to, že E10 je hlavní dopravní tah na ostrovech, nemůže být o nějakém provozu vůbec řeč. Jede se nám naprosto bezvadně, počasí, stroje, všechno je OK. Jen ve mně se malinko začínají tvořit obavy. Je to totiž posledních pár kilometrů, co jedu ve skupině a za pár hodin již budu úplně sám. Sám na zpáteční cestě domů. Tak a je to tady! Dostáváme se k velkému kruhovému objezdu, který roztíná silnici E10 odbočkou na silnici 85 stejně tak jako náš společný čas expedice. Loučíme se na přilehlém parkovišti, já potřebuji pokračovat po E10, kluci po 85. Děláme poslední společné foto. Nemám nic moc pocit – zaprvé je mi líto, že nemůžu jet dál (čert aby tu školu vzal i s těma státnicema!!) a za druhé si začínám trochu uvědomovat, že od teď budu opravdu sám, v pustině, tři a půl tisíce kilometrů od domova… Přejeme si šťastnou cestu a vyrážíme každý svým směrem. Jedu opatrně, srce mi buší a v hlavě šrotuje. V hlavě se mi přehrávají ty nejhorší katastrofické scénáře, se kterými mě strašil před cestou každý, kdo slyšel, že pojedu zpátky sám. Náladu mi to tedy moc nezlepšuje. Po cestě míjím poměrně dost motorkářů, všichni mě zdraví, někteří při předjíždění schválně zpomalují, aby si mohli prohlídnout na čem že to jako jedu. Téměř každý mi dává palec nahoru. Obloha stále azurová, kolem překrásná severská příroda začínajícího Laponska, motor šlape jak hodinky. A do toho ty černé myšlenky. Začíná mě to štvát. Svádím vnitřní boj mezi obavami a vším tím pozitivním kolem mě. Uvědomuji si tu ironii: tolik starostí a přitom jsem vlastně nikdy nebyl tak v pohodě jako teď. Začínám opět myslet racionálně, postupně vylučuji všechny ty katastrofy, co se mi podle většiny lidí přihodí. Dobrá nálada rychle nastupuje podporovaná pozitivní atmosférou všude kolem mě. Musím se tomu smát. Jak jsem byl hloupý! Nechat se strhnout tou negativní vlnou, která mi jen zatemnila mozek. Kdybych takhle přemýšlel pořád, ani bych se nedivil, kdyby se mé obavy záhy naplnily. Proč se stresovat něčím, co možná může (ale také s největší pravděpodobností nemusí) nastat, dokud to ještě nenastalo? Ano, člověk musí být připraven, ale přece si kvůli tomu nebudu ničit zážitky a náladu teď. Proč vytvářet problém tam, kde není? Pak bude čas na jejich řešení. Neexistující problém ale nelze vyřešit! No, a je po obavách. Je to příjemný pocit, když člověku spadne šutrák ze srdce. Hlavně, že si ještě stále umím všechno obhájit. Tahle vlastnost se mi protentokrát vyplatila (ne jako když sám sebe neprůstřelně přeargumentuji , proč něco udělat až zítra a ne dnes, i když mám čas). Rázem se z jízdy stává jedna z nejlepších v mém životě. Úchvatná krajina, počasí, no prostě všechno kolem mě je naprosto úchvatné. Užívám si ohromné prázdné silnice, řežu zatáčky, vytáčím motor na rovinkách a celkově si prostě hraju. Ani jsem si nevšiml, že už jsem přejel do Švédska. Uvědomil jsem si to až, když jsem zastavil u krajnice na focení a na silnici nebyla žlutá středová čára. Kolem mě je doslova pustina. Jezera, kopce, poměrně řídká vegetace. Menší stromy a křoviny a na zemi mechy a lišejníky. Nalevo desítky km nic, napravo to samé. Pohled do mapy to potvrzuje, cca 120km na sever je jen další silnice, na jih je to ještě více. Nejbližší civilizace je město Kiruna, ke které se blížím průměrnou rychlostí 80km za hodinu. Vzduch je poměrně chladný, ale slunce mě hezky hřeje. Nebojím se motor točit a proto jedu poměrně svižně. Musím brát na každé benzínce, jinak by se mi mohlo stát, že nedojedu. Jsou tu od sebe i 200km. Pořád nějak nemůžu uvěřit, že tu jsem a že jedu na Jawě. Taková dálka od domova. I když jsem se samoty z počátku bál, teď si jí neskutečně užívám. Potkávám tak jedno auto za hodinu. Opravdu zajímavý pocit jet po tak ohromné silnici a hodinu nikoho nepotkat. Pustina všude kolem a v tom všem já na Jawě. Je to jako sen. Čas běží pomalu, ale zároveň hrozně rychle. Strašně mě ta jízda baví, skoro ani nechci do Kiruny dojet, chci, aby to ještě pokračovalo. Nakonec ji ale dostihnu. Z Kiruny pokračuji dále na Galivare. Cesta se stáčí na jih, pomalu opouštím oblasti Laponska. Krajina je více lesnatá, podobná jako na jihu Švédska. Provoz ještě více slábne. Nedivil bych se, kdybych byl mezi Kirunou a Galivare jediné vozidlo. Nakonec míjím Galivare a ještě dojedu několik desítek km za něj. Je už 10 hodin večer, pomalu hledám místo na spaní. Ještě že jedu pomaleji, na cestě se najednou objevil sob se sobátkem. Zmateně běží přede mnou po silnici a ne a ne uhnout. Zastavuji, vypínám motor a dávám jim čas se vzpamatovat a zalézt do lesa. Napadlo mě vyndat foťák a vyfotit si je. No samozřejmě že jsem to pořádně nestihnul, zalítli do lesa v mžiku. Už se chci rozjet, ale všímám si odbočky do lesa. Tak toho využívám a prozkoumám místo na stanování. Je tam pěkný palouček se starým vysokým listnatým stromem. Opírám o něj motorku a připravuji tábořiště. Bohužel je tu strašně komárů. Opravdu doslova mraky. Nevím odkud se najednou vzaly, asi z trávy. Stačí chvilku stát na místě a během pár sekund kolem stovky komárů. Beru si kuklu a vše dělám za pohybu. Nemůžu být na jednom místě, musím každých pár sekund utéct o pár metrů jinam, jinak by mě sežraly. Tímto způsobem se mi daří postavit stan, uvařit večeři a dokonce se i najíst. Jím nakonec ve stanu, běhat s ešusem horké polívky nebylo nic moc. Bohužel jsem byl nucen jít do lesa vyřídit jistou neodkladnou záležitost, při které je dost těžké udržovat onen mobilní přístup. No nevím, jestli ráno vůbec natáhnu přes zadek kalhoty, komáři se na něm pěkně vyřádili. Kolem je pořád celkem dost světla, jsem ještě poměrně hodně na severu, ale nedělá mi problém usnout. Dnes najeto 573km z toho 441km sám.

Jihu vstříc

Švédsko (5.8.2012)

Budím se v půl 9. Počasí je slunné jako včera. Toho musím využít a najet co nejvíc kilometrů. Zítra bych chtěl dojet k Pašovi do Nissafors, tak čím víc ujedu dnes, o to budu mít volnější zítřek. Je to ještě kus cesty. Ono to na mapě nevypadá, protože jsou zkreslené zakřivením zeměkoule, ale když se dívám na rozvinutou mapu Skandinávie, je to skoro 3x delší. No ohromná dálka. Člověk jede od rána do večera a na mapě se šoupne o malý kus. I když jsem to věděl, stále mě to překvapuje. Dělám snídani a balím se stejným dynamickým způsobem jako včera. Ovesné vločky jdou naštěstí jíst i za chůze, takže si dělám malou procházku. Nabalím motorku, pouštím benzín, klasicky jednou prošlápnout, pak nastartovat a jedem. Asi po 100 metrech jsem na silnici potkal zas tu dvojici sobů. Opět jsem je nestihl pořádně vyfotit. Tak balím foťák a s efektním odjezdem s prohrabávajícím kolem ze štěrkové krajnice jedu směr jih. Najíždím z E10 na E4, která mě bude provázet ještě přes tisíc kilometrů. Je to již klasická švédská dálnice, kde se střídají dva pruhy s jedním. Asi šetřili. On tu po pravdě není takový provoz, aby to bylo na škodu. Jen přeložená Jawa v kopci pak trošku brzdí provoz. To mě trochu štve. Naštěstí s tím nikdo nemá problém, počkají si a pak v pohodě předjedou. Nadávám si, že jsem před jízdou pořádně nesešteloval karburátor, směs je při větších otevřeních plynu moc bohatá a nemá to výkon. Ale do půl plynu to jede normálně, tak na to nechci šahat. Po rovině jedu podle GPS stabilně 80-85km/h, to mi vyhovuje. Lidi tu jezdí tak 90-100km/h takže bez problému stíhám provoz. Až na ty kopce. Ještě, že je tu poměrně rovina. Obědvám na luxusním odpočívadle u dálnice. Jsou tu čisté záchody, pitná voda – teplá i studená. Stolky jsou v lesíku u jezera. No vypadá to fantasticky. Neřekl bych, že je to „jen“ odpočívadlo u dálnice. Ale tady takhle vypadají skoro všechny. Cesta po dálnicích již není tak záživná jako severská E10, ale ještě je poměrně kolem silnice dost k vidění. Sem tam nastupuje dálniční nuda, ale daří se mi jí zvládat. Večeřím v Sundsvallu na parkovišti. Už je skoro tma. Docela mě to překvapilo, nějak jsem si navyknul na ty dlouhý dny. No aspoň je to důkaz, že jsem hnul dost na jih. Jíst na parkovišti sice není žádná romantika, ale aspoň je tu světlo a hlavně bez komárů. Po večeři vyrážím za město hledat místo na spaní. Ze Sundsvallu vyjíždím již za tmy. Všímám si divného zvuku motoru při vyšších otáčkách. Nakonec zjišťuji, že vypadl jeden šroub nádrže a nádrž pak rezonuje. No dám potom náhradní. Jízda v noci se mi docela zamlouvá. Díky VAPE a H4 žárovce mi to pěkně svítí. Je radost jet a provoz zase skoro žádný. Tak ještě chvíli jedu, ať natočím nějakej ten kilometr. Pak odbočuji na vedlejší silnici a v lese stavím stan. Motorku opřu o pařez a alou spát. Dnes najeto 857km. Můj osobní rekord.

Dálniční hysterie

Švédsko (6.8.2012)

Spal jsem jak zabitý, probral jsem se v půl 10. No chtěl jsem teda vstát dřív. Sakra práce. Do Nissafors je to ještě přes 700km. Nějaká ta časová rezerva by se hodila. Záleží, jak se pojede skrz Stockholm. Musím volit nejrychlejší cestu a tak se mu nevyhnu. Objíždění po menších silnicích by se moc protáhlo, na to nemám čas. Rychle snídám, balím a jedu. Dálnice má již stabilně 2 pruhy, provoz značně houstne. Přibývá i roadtrainů – abnormálně dlouhých kamionů, které jinde v Evropě nejezdí. Provoz před Stockholmem prudce narostl až do velmi nepříjemného stavu. Pruhy stále přibývají, ale i přes to se z dálnice v podstatě stává jedna dlouhá kolona jedoucí 90-100km/h. Snažím se mu stíhat, je to určitě bezpečnější, ale již to není to moje pohodové tempo. Nejede se mi zrovna nejlíp, těch aut je tu fakt moc. A kamiónů taky. Teplota vzduchu prudce stoupá, jak se ohřívá od stovek motorů. Je mi docela horko. Musím jet v prostředním pruhu, protože pravé dva jsou vždy příprava pro odbočování, zatímco levé 3 slouží pro tranzit. Nerad bych, aby mi to tady najednou chcíplo nebo třeba prasklo plynové lanko. K pravému okraji bych se těžko dostával. Ale věřím, že se nic nestane. Jízda se po chvíli stává dost otravnou. V podstatě se nic neděje, není na co koukat, jen auta, auta, auta. Sice mi v žilách momentálně proudí téměř čistý adrenalin, ale i tak je to nuda. Nakonec vše dopadlo dobře a já po cca 50 úmorných kilometrech opustil Stockholmskou oblast nejhustšího provozu. I když E4 směr Jonkoping určitě nepatří k nejklidnějším dálnicím, byla pro mě momentálně oázou klidu. V dáli se ale začaly objevovat černá mračna. Když říkám černá, tak myslím opravdu doslova černá. Bylo vidět, že z nich vydatně prší. No bezva. Jel jsem tak dlouho, dokud nezačalo trochu kapat. Zastavil jsem u krajnice (krajnice má ve Švédsku šířku plnohodnotného pruhu) a za svodidly se navlékl do nepromoku. Doufal jsem, že se mrak stačí alespoň částečně vypršet, ale podle toho jak byl černý, bylo jasné, že to chvilku bude trvat. Postupně začalo přidávat do deště, v dáli jsem viděl tu stěnu mokré tmy padajících z božských výšin. Trpělivě jsem jí jel vstříc. Střetli jsme se za několik minut. Kolem bylo najednou víc vody než vzduchu. I přes všechno oblečení jsem cítil, jak do mě kapky bijí. Jen tak v tričku stát na tomto dešti by asi mohlo být i dost bolestivé. Střední dělící čára je ve Švédsku bohužel nejen namalovaná, ale je i podpořená příčnými vyfrézovanými drážkami pro akustickou signalizaci jejího přejíždění. Pro mě to ale mělo za následek sprchu od každého předjíždějícího auta nebo kamionu. Ty mě na mě doslova lily kýble vody, takže nepromok neměl šanci. Jedině jezdit v neoprenu. Vypadalo to, jako kdyby každý náklaďák při předjíždění aktivoval na mojí straně soustavu vodních trysek. V podstatě můžu s klidným svědomím říct, že jsem jel na motorce pod vodou. Déšť naštěstí postupně ustával, ale úplně neustal. Pořád dost pršelo, ale to mi bylo už jedno. Po pravé straně jsem měl v mlze ohromné jezero Vanern. Kdyby mi někdo řekl, že to je moře, tak mu uvěřím. Sem tam se nad ním v mracích a mlze udělalo „okno“ ve kterém pronikavě zářilo slunce, takže házelo úchvatné útržky duhy v úzkém paprsku světla. To se několikrát opakovalo, bylo to jak zjevení. Poslední kilometry po projetí Jonkopingem jsem jel již po menších silnicích. Do Nissafors jsem dojel v 9 večer. Dostal jsem rajskou s knedlíkem, umyl se a pak v posteli omdlel na 10 hodin. Ne že bych byl nějaká rozmazlená slečinka, ale musím objektivně přiznat, že teplá porce jídla, sprcha a postel je sakra příjemná změna. Sice rád občas vypadnu z naší hektické civilizace, ale ona má i něco do sebe. Tímto děkuji rodině Tauscherových, že ze mě udělali zase člověka. Najeto 760Km.

Závod s časem

Švédsko (7.8.2012)

Dnešek je spíše ve znamení odpočinku. Trajekt mi jede v 10:30 večer z Trelleborgu, takže vyrazím až odpoledne. Chci se pořádně rozloučit, takže čekám, až se vrátí Paša z práce. Nakonec vyjíždím až v 6 hodin. Dává se do deště, jak jinak. Po cca jednom kilometru při odbočování na hlavní silnici mi najednou vyskočí rychlost. Prostě motor se točí, ale nepřenáší moment na zadní kolo. Zkouším řadit další rychlosti, ale stejný výsledek. To jsem teda daleko nedojel. Tlačím motorku na lesní cestu a zkoumám škody. Nakonec se z toho vyklubal spadlý řetěz. Zapomněl jsem ho napnout. Po včerejších pár stech kilometrů v tom lijáku se vytahal jak kšandy. Normálně šel zpátky nasadit rukou. Dopnul jsem tedy řetěz a vyrazil na cestu. No a je půl 7. Teď už to budu mít tak tak. Jako by toho nebylo málo, začal foukat ukrutný protivítr. Jawa měla co dělat. Čtyřka se nechytala. 300km přede mnou a pouhé 4 hodiny času! Musel jsem motor hrozně točit a být na motorce úplně zalehnutý. Helmu jsem tisknul k tankvaku, hlavu zalomenou dozadu, abych alespoň trochu viděl na cestu. Jakmile jsem se trošku zvednul, rychlost okamžitě klesala a musela se řadit 3. Dostat se pak znova na 4 nebylo lehké. Motor dostával co proto. I přes to, že jsem měl spočítáno, že motor na nádrž dojede do cíle, přepínal jsem na rezervu a musel tankovat. Další zdržení. Spotřeba se vyšplhala na 5,5 litru! No nedá se nic dělat, musím to stihnout. Naštěstí přestalo pršet. Ženu se přes Malmo a k trajektu v Trelleborgu přijíždím ve 22:15. Kupodivu jsem nebyl úplně poslední. Najíždím na trajekt, uvazuji motorku a jdu hledat místo na spaní. Krční páteř mám ztuhlou jak pendrek. Ještě hledám zásuvku, abych si nabil mobil. S nějakého důvodu mi to v motorce nenabíjelo. Spím v mezipatře schodiště vedoucího k prostoru vozidel. Má to výhodu, že se prostor vozidel po dobu jízdy uzavře, takže tu nebude nikdo chodit a pak budu mít k motorce ráno blízko. Docela rád jsem si lehnul. Na zítřek se netěším, Německo bude moje denní můra. Tak snad se mi alespoň teď bude něco zdát. Najeto 297km za necelé 4 hodiny!

Dobré ráno Německo

Německo/Česká republika (8.8.2012)

Vstávám v pět po ne zrovna pohodlných 6 hodinách spánku. Sice jsem si našel poměrně klidné místo, kde mě nerušili opilí Němci vracející se z lodního baru do kajut jako minule, ale bzučící zářivka nade mnou a třesoucí se podlaha trajektu mi nedovolily ponořit se dostatečně hluboko do spánku. Pomalu si balím věci a jdu se podívat nahoru na palubu omrknout počasí. Je zataženo, ale vypadá to, že to jsou ty mraky, ze kterých neprší. No uvidíme. Nějakej déšť mě už nerozhází. Přibližně v 6 hodin se otevírají dveře do nákladového prostoru a můžu tedy k motorce. Překvapivě všechny motorky stojí, nehnuly se ani o milimetr. Zdravím finskou dvojici motorkářů, kteří měli včera strach, aby jim to nespadlo. Odvazuji ty dva cukršpagáty, naházím věci na motorku čekám, až dostaneme pokyn, že smíme ven. Chvíli to trvá, protože nejdřív musí vyjet kamióny, co byly u dveří. Mezitím lehce kontroluju motorku, koukám na řetěz, jestli někde něco nekape atd. Nezjištěno závad, jen musím na prvním odpočívadle lehce dopnout a namazat řetěz. Nerad bych, aby se mi zase někde slíknul. Dostáváme pokyn, startujeme a vyjíždíme z lodi a pak bludištěm cedulí z doků. Beru hned první výjezd na dálnici směr Berlín. Je cca půl sedmé. Je to cca 700km, to bych mohl, když vše dobře půjde, být v 6 doma. Nechci to zakřiknout, tak na to radši přestanu myslet a začínám nekonečnou dálniční anabázi přes Německo. Takhle ráno ještě nebyl provoz, jelo se mi překvapivě dobře a ani mě to zatím nezačalo štvát… koukám na hodinky, je teprve sedm. Kruci, zdálo se mi, že jedu alespoň hodinu. No nic, všímám si cedule odpočívadlo 3km, tam potřebuju zastavit na snídani a na údržbu. Napínám a mažu řetěz. Lidl sprej ze sebe doprskal poslední zbytky maziva načež skončil s efektní parabolickou dráhou letu v koši. Vydržel 4000km, to je celkem dost za 50Kč nebo kolik stál. No nekupte to, když je to tak levný. Hlavně je poměrně malý a skladný, což byla pro mě priorita. Rychle do sebe házím pár toustových chlebů s pomazánkou a jedu dál. Ještě mávám na finskou dvojici motorkářů, se kterými jsem se potkal na trajektu. Cesta po dálnici se rychle stávala, čím dál tím nudnější a ani rychle houstnoucí provoz mě extra nazabavil. Po cestě mě několikrát předjíždí zase za samá dvojice motorkářů. Na jedné benzínce jsme se zase potkali, tak jsem se dali do řeči. Prý jedou někam za sluncem na jih. No nedivím se jim. Možná to vezmou přes ČR, ale spíše se budou držet německých dálnic. Máme tedy velkou část cesty společnou. Vzhledem k tomu, že já jsem jel v podstatě furt jen s malými zastávkami a oni si všude dávali kávičku a stavěli na jídlo do restaurací, potkali jsme se na dálnici ještě několikrát. Mojí cestovní rychlost snadno doháněli i s přestávkami. V Německu jsem jel o něco pomaleji z důvodu spotřeby, protože jsem měl poslední flašku oleje ze Švédska, a když jsem viděl ty ceny olejů v Německu, kdy byl litr za cenu 300Kč a více, chtěl jsem, aby vystačil do ČR. Skandinávie je drahá obecně, ale v Německu jsem čekal ceny lepší. Zatím to vypadalo, že mi to vystačí. Dálnice před Berlínem narostla o další pruh, ale provozu přibylo natolik, že to nebylo stejně poznat. Hlavně je tu dost kamiónů, takže jedu v podstatě pořád ve vzduchovém pytli za nimi. Mám obavy, aby se mi nekousnul motor, protože karburátor není ideálně nastaven a lehce se mi to na začátku cesty už lízlo. Provozu přibývalo tolik, že jsem zavrhnul jízdu přes Berlín, tam bych se zbláznil. Radši sjíždím z dálnice a jedu na Podsdam. Sice je tu menší provoz, ale průměrná cestovní rychlost mi klesla tak na 30km/h. Je tu milion semaforů, retardérů a rozkopaných silnic. Pokud nechci na dálnici, tak stojí značení za starou belu. Musím koukat do mapy, protože ukazatele odkazují jen na vedlejší vesnici nebo blízké větší město. Nakonec radši zase najíždím na dálnici směr Drážďany. Chci ujet jen nutný počet kilometrů, abych mohl sjet a jet rovnou nejbližší cestou do ČR. Je dost teplo, kamión za kamiónem a moje obavy se naplnily. Motor mění zvuk, stoupají vibrace – ihned mačkám spojku. Motor nechcípá, proud vzduchu ho stihl o pár kritických stupňů ochladit dříve, než se píst vlivem roztažnosti začal cítit ve válci poněkud těsně. Nechávám motor ještě chvilku chladit na neutrál, pak dávám dvojku a jede se dál. Doma se na to pak kouknu. Je to Jawa, to jede furt. Pak sjíždím z dálnice a rychlostí slymejší se prokousávám přes rozkopané silnice a retardované vesnice nudně urbanizované německé krajiny. No vesnice. Podle mě to žádné vesnice nejsou. Vesnice mají vypadat každá jinak, má tam být kostel nebo zvonička, stará stavení, čekárna, požární nádrž… O tom v Německu nemůže být řeč. Vesnice jedna jako druhá, skrz ní rovná silnice s pěti přechody pro chodce, retardéry a semafory na kterých věčně svítí červená. Nechybí samozřejmě supermarket. Vesnická stavení se zde vyskytují v podobě kýčovitých novostaveb s křiklavými fasádami a vodopády ozdobných květin prýštících snad z každého okna včetně záchodových ventilaček. Prostě takové satelitní městečko, tomu se v Německu říká vesnice. A proč je tu proboha všude tolik fízlů? 7500km a 26 dní ve Skandinávii a policajty jsem viděl snad jen 4x. Jen za dnešek to bylo snad 20 policejních aut, hladově vyhlížejících každý byť i nepatrný přestupek, který by mohly tvrdě ztrestat. Inu Říše. Tady by mě nikdo nedonutil žít ani za 3 německý platy. Kilometrově cesta ubíhala o dost pomaleji než po dálnici, ale pocitově daleko lépe. Přeci jenom i přes výše popsané neduhy německého venkova se to kolem mě trochu měnilo a počasí bylo pěkné. Nebýt těch věčných oprav silnic a semaforů, skoro bych řekl, že jsem si to užíval. K hranicím to bylo už jen pár desítek kilometrů. Docela podstatně jsem už přetahoval můj tankovací limit, ale vzhledem k tomu, že jsem už neměl žádný olej, znamenalo by to investovat kvůli těm pár km dalších několik set za litr drahého oleje. To se mi nechtělo. Přepínám na rezervu a stoupám přes vrcholky hraničních hor. Modlím se, ať to vydrží alespoň nahoru, nechtělo by se mi tlačit tu tíhu x kilometrů do kopce. Sem tam už to škytne, ale nevzdávám se. Ještě kilometřík… áá je to! Jsem doma! 17:54 přejíždím hranice ČR. Na výpary to docukám k první benzínce. Cože?? Naturál jen za 36Kč? Kde to jsem? No v ráji.. To je úleva. Ještě že tak – natlačil jsem tam rekordní množství paliva. Tak, teď jen ten olej. Vcházím do benzínky a ihned instinktivně kontroluji regál s oleji. Tooo vííš, flaštička M2T za 30Kč. A poď! Neskutečně mi to zvedlo náladu, ani nevím proč. Asi kvůli té „směšné“ ceně nebo protože to byl naprosto nezvratný důkaz, že jsem opravdu v Čechách. I přes to, že jsem si byl plně vědom, že v Čechách jsem, zcela nepochopitelně pro mě i pro prodavače jsem začal mluvit anglicky. Hello, number fou… totiž čtyři. Za celou cestu jsem vždycky tankoval minimálně jednou denně a vždy se hovořilo anglicky, stejně tak veškerá komunikace s lidmi krom kluků se odehrávala téměř výhradně v angličtině. Chvíli mi bude asi trvat, než se mi mozek přepne na českou klávesnici. Ještě jsem si na oslavu koupil Colu. Opět za „směšné“ peníze. Dost mě překvapilo, jak příjemné bylo zase slyšet a vidět odevšad češtinu. To jsem byl pryč tak dlouho? Startuji stroj a jedu směr Chomutov. Hned první ukazatel mi způsobil záchvat smíchu. Praha 90km, Plzeň 96km… Nechci se tu vytahovat, jako že jsem pan velký cestovatel, ale po tom co jsem za poslední týden míjel cedule: Narvik 921km, Stockholm 1420km, Malmo 640km, Drážďany 481km, mi tenhle ukazatel přišel opravdu směšný a vyvolal záchvat upřímného smíchu. Uvědomil jsem si, jak je ta naše republika vlastně strašně malinká. Z Plzně mám na nejvzdálenější cíp republiky po silnici pouhých 480km. No v tuhle chvíli jsem měl už neskutečně dobrou náladu a pocit naprostého bezpečí domova. Zase jsem se přistihnul, jak mi připadá divné vidět kolem sebe tolik českých SPZ. Sjezd do Chomutova s nádherným výhledem na severní Čechy zalité podvečerním sluncem, jsem si opravdu užíval. Plánovaná zastávka u známých v Hrušovanech u Chomutova mi nakonec nevyšla tak jak jsem chtěl, neboť jsem je nezastihl. Následoval pohodový přesun po státní silnici č. 27 do Plzně. Srpnové pomalu klesající podvečerní slunce po pravici mi dělalo společnost až domů. Bylo hezky teplo, ticho. Provoz na silnicích byl minimální. Kolem mě se mísily vůně slámy a obilí z posekaných polí s kořennou vůní země a trávy. Společně s tím jsem vnímal kolísání teploty podél silnice podle toho, jak šly proudy teplého nebo chladného vzduchu (typicky při průjezdu údolím s potokem nebo rybníkem). Tohle člověk v autě prostě nezažije. O tomhle ta jízda na motorce je – a zvláště na JAWĚ. Je to spojení člověka a stroje s přírodou, alespoň mě to tak přijde. Ještě jsem si hezky vykroutil Plasské serpentýny a už jsem byl skoro doma. Čekalo už jen několik málo kilometrů a bleskový průjezd liduprázdnou ospalou Plzní. Celkem najeto 9000km, z toho 770km za dnešek. Byla to zatím moje nejdelší cesta, ale jednoznačně ta nejlepší a nikdy na ní nezapomenu!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .