Vzpomínky na Gran Canaria-9.část

Kdybych měl vyjádřit to co se děje za okny, asi by bylo nejvhodnější si vypůjčit slova pana Mistra Kemra z jednoho klasického českého filmu, ale to bych musel porušit nepsaný kodex tohoto fóra. A tak místo lkaní nad počasím se raději ponořím do složek svého HDD a pokusím se zase zavzpomínat.

Bývala to nejprestižnější ulice na Playa del Ingles, plná úřadů, hotelů, restaurací, diskoték, pubů či tapas barů. Která banka na této ulici neměla pobočku, jako by snad tady ani neexistovala. Doby největší slávy odvanula výstavba luxusních komplexů o pár kilometrů dál, přesto ale projít se tudy stále stojí za to, ale to až někdy příště. A na konci této Avenida de Tirajana stojí takový docela „obyčejný“ hotel, který se jmenuje RIU. Je bílý, velký, patří majitelům z Mallorky, uvnitř je určitě honosný a luxusní a stojí tam snad od samého počátku PDI (Playa del Inglés). Mě ale to odpoledne zajímalo je to, že je průchozí.

Kousek vedle zastávky taxíků před hotelem je ukazatel s nápisem : Centro de Visitantes, Reserva natural dunas de Maspalomas. Cíl dnešního putování, i kdy jen částečný. Projít duny, celé, za jeden den, není v lidských silách, dnes nás čeká jen směr přes duny k moři, prostě rovnou za nosem.

K dunám vede cesta nejprve průchodem hotelem, se vstupem do recepce či několika obchůdků, zde doporučuji dámskému doprovodu přivřít oči a pak už nás čeká jen dlouhý chodník lemovaný krásnými palmami až k vyhlídkové terase nad dunami.

Hned první pohledy na všechny strany každého ohromí. Vzadu nádherný bílý RIU, vlevo pohled až do San Augustin, před námi duny s proužkem moře mezi zlatým pískem a oblohou a

Pod terasou je vlevo chodník, kterým se dá vstoupit na promenádu vedoucí s malou přestávkou až do San Augustin. To je varianta pro ty, co oželí písek, chůzi na boso a trochu toho dobrodružství na rozdíl od těch, co se od terasy vydají doprava. Tímto směrem nejsou jen písečné valy, ale spíše křoviny smíšené s různým porostem a samozřejmě také pískem. Dojít se dá až do barranco Maspalomas, k nám již tak dobře známým velbloudům a jezírku La Charca.

Naším cílem ale bylo moře vzdálené necelý kilometr a k němu nám zbývalo překonat několikrát pár desítek metrů převýšení, jdouce v písku a na boso.

Procházka je to na každý pád velmi příjemná, cestou míjím lidi, kteří si třeba vyšli jen na malou procházku a již se vracejí do svého hotelu, jiní jdou se mnou směrem k moři, těch je většina, někteří si prostě jen tak sednou nebo lehnou, opalují se či jenom nahřívají třeba záda.

Bosé nohy se většinou boří do písku, někdy je ale povrch pod chodidly až překvapivě tvrdý. O kousek dál je písek hrubý a trochu ostrý, většinou velmi teplý, chůze po něm je skutečně příjemná.

Jdu pomalu, často se zastavuji a dívám se na všechny strany, těch nádherných pohledů na hory se nemůžu nabažit, stejně tak na různá zákoutí mezi dunami a hru stínů na písku. Neodolám a spáchám dokonce jeden autoportrét :-).

Nahoru, dolů, chvíli po hřebenu duny, většinou nevidím ani moře ani výchozí bod, tedy sněhobílé RIU. Jemně fouká a vítr s pískem skutečně kouzlí.

Jak se blížím k moři, objevují se mezi dunami taková údolí se zbytky vody, barvou písku se výrazně odlišující od zbytku celé krajiny. Baví mě chodit nahoru a dolů, po hranách navátého písku. Občas, když nevidím kolem sebe nic než písek, si s trochou fantazie představuji, že jsem někde na Sahaře. Je to o to snazší, že tam jsem byl jen prstem na mapě.

Není to ani hodinka, co jsem vyšel od hotelu RIU a co běhám po dunách sem a tam. Pomalu se blížím k moři, duny již nejsou tak vysoké, moře je vidět čím dál víc.

Nevím kolik lidí tudy denně projde a kolik jich k moři dojde, ale občas se dají v písku nalézt i zajímavé věci. Někteří pod vidinou rychlého úprku k moři ztratili obuv,

jiní si na siestu v dunách nosí sebou i židle.

Ale to už skoro slyším moře, míjím hrady z kamenů, jak jsem je pracovně pojmenoval, které si sluncechtiví staví jako ochranu proti větru a s ním spojenému ostrému písku, ale také proti obyčejným čumilům. A začínám si dávat pozor kam šlapu, protože tam kde bývá větší počet lidí, vzrůstá i zde, bohužel, riziko střepů či ostrých kovových předmětů pohozených do písku.

A tak raději beru boty. Ještě jeden rychlý pohled zpět k bílému RIU, který na mě vykukuje zpoza hor písku, také kontrola mrknutím doprava, kde mezi dunami se dá najít špička majáku Maspalomas, můj další cíl. Loučím se s dunami, schovávám foťák do brašny a vcházím pomalu na písečnou promenádu podél moře. Už slyším dieselcentrálu u kiosku beach č. 1, která mě vítá zpět do civilizační reality. Asi tam chvíli posedím, půjčují židle i bez konzumace, někdy se dá i slušně poklábosit. Odpočinek uvítám, trochu z chůze po písku bolí nohy. A pak jen vyrazit směr maják stihnout západ slunce u Paddys a chlazené pinty guinness.