0
0

1.den – čtvrtek 1.7.2010

Krátce po poledni odjíždíme z Kuřimi a za slabou půlhodinku už stepujeme na Zvonařce na nástupišti 26 odkud se máme vydat na naši pouť na sever. Lidí už je to docela dost, jen autobus nikde. Deset minut před druhou přichází Rosťa, který bude provádět skupinu přechodářů a říká že autobus má menší zpoždění. Chvilku po jedné přijíždí i náš průvodce Tonda a za další půlhodinku konečně i autobus. Během deseti minut máme naloženo a příjemně poloprázdným autobusem míříme ku Praze. Před čtvrtou hodinou jsme na Opatově, jdeme se občerstvit a mezitím nakládá bagáž pražská skupina. Před půl pátou už to vypadá na odjezd, když v tom se zjevuje dokonale špinavý mužíček z dopravní firmy a šťárá se v nějaké elektronice v útrobách busu. Tak hurá ven z busu a ještě chvilku si užít čerstvého pražského vzduchu. Přiblížila se pátá a mužíček svou operaci zdárně dokončil, můžeme tedy konečně vyrazit dále. Mezitím se nám v Praze stihla vytvořit slušná odpolední špička a tak se suneme většinou krokem. Přesto však za nějakou půlhodinku konečně mizíme z metropole a najíždíme na dálnici na Teplice. Radost z toho, že se snad konečně trošku rozjedeme, nám kazí klimatizace autobusu. Evidentně je něco špatně a zřejmě to má na svědomí pán co nám autobus v Praze „opravoval“. Teplota v autobus se blíží třiceti stupňům. Za hodinku již naměkko uvařeni projíždíme českým středohořím, už i řidič rezignoval na točení knoflíky a prohlásil, že je nás prostě v busu moc. Blížíme se k německé hranici, v autobusu máme třiatřicet stupňů a potí se už i sedačky. Zastavujeme na poslední pumpě v Petrovicích, vyskakujeme z busu a rozpálený vzduch tropického podvečera nás okamžitě příjemně osvěžuje. Nedaleká klimatizovaná budova benzinky působí jako ráj na zemi. Padá rozhodnutí že tímhle busem se pokračovat nedá, takže budeme čekat na další, měl by tu být kolem deváté, takže za nějaké dvě hodinky. Naštěstí máme značnou časovou rezervu, takže trajekt bychom měli stíhat v pohodě, jen místo v Sassnitzu budeme čekat na poslední české pumpě, což lze nakonec považovat za docela dobrou variantu, občerstvení sice trošku předražené, ale za naši tvrdou korunu. Pět minut před devátou konečně přijíždí náhradní autobus, překládáme kompletní bagáž a před půl desátou jsme opět na cestě. Klimatizace zaplaťpánbůh funguje a byť jinak je bus poněkud v základní výbavě a o nějakém komfortu, například v podobě možnosti odsunout sedadlo do uličky, se moc mluvit nedá, tak jsme rádi že konečně jedeme. Jako návnada na dny příští je nám puštěn krátký film z raftingu na Sjoe, poté zajímavé video z výstupu na Mont Blanc a na uspání pak dokument Okno do nebe o výstupu Pavla Béma na Everest. Po jedenácté hodině vysílání končí, tak hurá na mučidla, zkusit aspoň chvilku udřímnout.

2.den – pátek 2.7.2010

V noci jsme zastavovali snad každé 2 hodiny, v podstatě vždy chvilku poté co se mi podařilo usnout. Naštěstí cesta není až tak dlouhá a tak před čtvrtou ranní jsme na Rujáně. Trajekt nám jede až o čtvrt na osm a sluníčko právě vychází, takže se jdeme projít po okolí přístavu v Sassnitzu, byť toho tu moc k vidění není. Po šesté popojíždíme přímo do areálu přístavu, chvilku couráme kolem lodi a koukáme na vlak najíždějící na trajekt a pak už se konečně naloďujeme. Jelikož je krásné a teplé letní ráno, zaujímáme místa na horní otevřené palubě a pozorujeme pobřeží Rujany které trošku připomíná pobřeží staré dobré Anglie.

Zmoženi nočním cestováním pak během plavby na chvilku usínáme a zbudí nás až hlášení lodního rozhlasu oznamující brzké přistání ve švédském Trelleborgu. Před dvanáctou hodinou jsme tedy opět na pevné zemi a můžeme pokračovat přejezdem jižního Švédska. Samotný jih Skandinávie zrovna krásou krajiny neoplývá, takže dohánění spánkového deficitu je asi to nejlepší co se dá dělat. Po dvou hodinách a prvním odpočívadle se krajina začíná přece jen zvolna vlnit a také se objevují lesy, takže začíná být trošku nač koukat. Koukat se na film nemám příliš sílu, neboť komedii Drž Hubu! vidím na palubě busu už snad podesáté, holt něco už jsem toho najezdil a tenhle film je u autobusáků hodně populární. Jinak je cesta dost dlouhá, únavná a moc neutíká. Co mě zaujalo, tak švédové mají po celé délce dálnici poctivě oplocenou, takže zvěř v podstatě nemá šanci se na ni dostat. Až před sedmou večerní jsme u Iddefjordu, který tvoří hranici mezi Norskem a Švédskem. Přes něj vedou u Svinesundu dva mosty jeden starší a jeden nový, dálniční, který byl otevřen teprve v roce 2005. Přejeli jsme nakonec po obou, neboť nejprve sjíždíme z dálnice a míříme na most původní, u kterého se dá bez problému zaparkovat a hlavně se po něm dá projít. To také činíme a přecházíme několikrát z Norska do Švédska a zase zpět. Počasí je famozní a těla znavená celodenním sezením mají radost z každého náznaku pohybu.

Po krátké pauze se vracíme na dálnici a přejíždíme Iddefjord ještě jednou, tentokráte po novém mostě dálničním. Výhledy jsou z něj možná ještě hezčí, ale jen přes okénko busu, zastavit se tu nedá. Tak se tedy konečně ocitáme v nejkrásnější zemi Evropy, v Norsku. Čeká nás ještě asi hodinka cesty do našeho prvního kempu, který se nachází nedaleko městečka Moss u Oslofjordu na ostrově Jeloy. Kemp je spíše rájem pro karavany, ale i pro naše stany se našla pěkná loučka, navíc nedaleko vody.

Rychle stavíme stan a vzhledem k tomu že je i teď večer stále dost horko, rozhoduju se osvěžit ve vodách Oslofjordu. Voda je teplá tak akorát, ale zátoka je hodně mělká a je tu dost medůz, takže se jen tak ocachtám a jdeme využít k očistě místní sprchu. Ta je tu v ceně kempovného, což v Norsku příliš běžné není, většinou se platí 10 NOKů. Večer se ještě jdeme kousek projít podél fjordu a pak hurá na kutě. S nataženýma nohama se spí báječně.

3.den – sobota 3.7.2010

Během noci docela foukalo a vítr přivál mraky díky nimž není ráno vidět na druhý břeh fjordu. Budí nás Bob a Bobek kteří vstávají a cvičí v mobilu ve vedlejším stanu a tak se toho chytáme a jako rozcvičku si dáváme balení naší noclehárny. Z kempu odjíždíme po osmé hodině a vydáváme se vstříc na nějakou dobu poslednímu delšímu přejezdu. Kolem deváté hodiny míjíme Oslo, dopravní systém norské metropole je téměř dokonalý a průjezd naprosto hladký, o tom se nám u nás může jenom zdát. Za další dvě hodinky děláme první krátkou zastávku u rychlobruslařské haly Vikingskipet v Hamaru. Hala je vyjma nosné konstrukce postavena celá ze dřeva a má tvar obrácené vikingské lodi.

Z Hamaru pak pokračujeme do Lillehammeru, tedy do samotného centra zimní olympiády z roku 1994. Je to vlastně taková větší vesnice s jednou hlavní třídou. Ve městě se příliš nezdržujeme, jen asi půlhodinku během níž kupujeme zmrzku abychom rozměnili 1000 NOKovku. Pak už míříme do skanzenu Maihaugen, který opravdu za návštěvu stojí. Skupinovka za 80 NOKů, což je docela výrazná úspora proti 140 NOKům za klasický vstup. Areál je hodně rozsáhlý a během tří hodinek které jsme tu strávili jsme se rozhodně nenudili.

Skanzen opouštíme zároveň s jeho zavírací hodinou v pět odpoledne a ještě nás čeká olympijský areál nad Lillehammerem. Autobusem vyjíždíme nad skokanské můstky a po svých scházíme dolů. Na chvilku si zažíváme pohledy které se naskytají skokanům na lyžích chystajícím se ke svému skoku a vesměs se shodujeme že to musí být šílenci bez pudu sebezáchovy. Zespodu ještě fotíme celkový pohled na olympijský areála pomalu míříme k busu.

Čeká nás ještě asi dvouhodinový přejezd na sever, příští dvě noci máme přečkat na tábořišti v NP Rondane. Teprve severně od Lillehammeru začíná to pravé Norsko, na které jsem se tolik těšil. Kopečky se postupně stávají vyšší a vyšší a jejich vrcholky jsou již holé. O co hezčí je krajina vůkol o to horší se zdá být počasí. Od severu se valí černá mračna a my míříme přímo do nich. Tušený déšť se dostavuje asi po hodině cesty z Lillehammeru, ale kdyby déšt, normální slejvák to byl. Na naládě to zrovna nepřidalo, nicméně ještě to přeci jen kousek cesty máme a já stále věřím že se počasí ještě vylepší. A taky že ano, čím více se blížíme k cíli tím více déšť slábně a mraky už vůbec nevypadají tak zlověstně. Od městečka Otta nás čeká posledních pár kilometrů během nichž nastoupáme nějakých 700 výškových metrů. Poslední část cesty z osady Mysuseter na parkoviště Spranghaugen je již šotolinová a je zpoplatněna. Konečně jsme tedy v srdci hor, stále sice prší, ale deštík je spíš zahradnický. Stavíme stan na kouzelném tábořišti u říčky Store Ula vzdáleném asi 300 metrů od parkoviště a jdeme zpátky k busu přebalit krosny a nachystat věci na noc (dá se čekat že tu bude chladno) a hlavně na zítřejší tůru. Nalevo od nás černá obloha a déšť, napravo krásně modro. Ano uhádli jste, posouvá se k nám ta lepší část oblohy. Z okolních údolí stoupají mlhy, nad dvoutisícovými vrcholky Rondane se válí zbytky mraků a zanedlouho vše kolem fantasticky ozáří večerní slunce. Kouzelný večer, pobíhám s foťákem a nevím kterým směrem cvakat dřív. Realitě se ovšem fotka stejně vyrovná jen stěží.

Sluníčko se po půlhodince schovává za kopec, je čas povečeřet a jít spát. Ještě pár pohledů na krásné půlnoční červánky a hurá do spacáku.

4.den – neděle 4.7.2010

Vstáváme před sedmou hodinou a už se těšíme na první norskou tůru. Obloha je sice zatažená a hory se topí v mracích, ale stejně jako včera večer se na západě rýsuje pruh modré oblohy, tak snad se ještě trochu vyčasí. Loučíme se s přechodáři, kteří odjíždí busem ke své sedmidenní pouti po Jotunheimenu a čeká nás první část našeho dnešního výšlapu, nějakých 6-7 kilometrů k chatě Rondvassbu, která leží na břehu jezera Rondvatnet. Odpočatým se nám v příjemně chladném ránu šlape celkem dobře a tak za hodinku a čtvrt jsme u cíle. Hned využíváme zázemí chaty, hlavně tedy místní toaletu. Po krátkém odpočinku zahajujeme nejvýživnější část tůry, stoupání na Storronden. Celá naše výprava se vydává na nejvyšší kopec pohoří Rondane, kterým je 2178 metrů vysoký Rondslottet. Nám se však zdá desetihodinová tůra na začátek příliš a tak volíme výstup na druhý nejvyšší kopec pohoří, který je o 40 metrů nižší, o poznání bližší a slibuje téměř totožné výhledy. Úvodní část cesty je společná, nejprve prudké a naštěstí nepříliš dlouhé stoupání nad chatu, kde stezka sklon dost zmírňuje a vcelku pohodlně pokračuje do prvního sedla. Právě zde je rozcestník, zatímco ostatní pokračují hlubokým údolím směr Vinjeronden, tak nás s Luckou čeká opět prudké stoupání přímo vzhůru. Chvílemi je mezi kameny vyšlapaná stezka, chvílem pak skáčeme od jedné značky ke druhé po šutrech jak kamzíci, každopádně je celá cesta výborně značená tradičním norským červeným T a zabloudit za dobrého počasí určitě nelze. Počáteční elán postupně opadá a postup zvlášť v prudčích pasážích se značně zpomaluje. Několikrát už si myslíme že je vrchol na dohled, ale vždy se za horizontem ukáže horizont další. Po dvanácté hodině však konečně vidíme vrcholovou mohylu Storrondenu a za další čtvrthodinku už stojíme přímo u ní v nadmořské výšce 2138 metrů. Počasí je jedním slovem famózní a výhledy úžasné. Nahoře je ještě dost sněhu, nějakých 5 stupňů a dost fouká, takže oblékáme to co jsme během výstupu postupně svlékali. Trávíme zde necelou hodinku a za tu dobu se tu objevuje jen jedna další dvojice, prostě nádhera.

Cesta dolů je snad ještě horší než nahoru, ale nakonec nějak seskáčeme až k jezeru. Tady si dáváme asi hodinový oddech před závěrečným pochodem smrti k našemu tábořišti. Už se chystáme k odchodu, když se objevují první dobyvatelé Rondslottetu se zprávou, že kuchař naší výpravy je až úplně vzadu a dřív jak za hodinu tu určitě nebude. Přesto se zanedlouho vydáváme na cestu zpět k parkovišti Spranghaugen. Oproti ránu je cesta skutečně utrpením ale nakonec za nějakou hodinku a půl přece jen přicházíme k našemu stanu. Převlékáme se do suchého, ne že by snad pršelo, ale propocení jsme slušně. Očista v rámci možností ledové řeky Store Ula a pak už jen odpočinek a čekání na večeři. Po večeři se koná seznamovací párty, tentokrát si překvapivě i dost jmen zapamatuju. Po jedenácté večerní jdeme po náročném dni spát, je již opět skoro zataženo a jakmile jsme zalezli do stanu, přehnala se krátká intenzivní přeháňka.

5.den – pondělí 5.7.2010

Budíček je dnes ukrutně brzo, už po půl šesté, odjezd o hodinu později a o půl deváté už jsme na benzince v Heidalu. Tady nás čekají kluci ze skupiny H20maniaks, kteří tu zajišťují rafting na Sjoe pro CK Smart Travel. Rozdělujeme se na dvě skupiny po jednadvaceti lidech a hurá na rafty. Dostali jsme se do první skupiny, takže se hned soukáme do prozatím suchých neoprénů, což samo o sobě vyžaduje slušný sportovní výkon. Pak následuje krátká instruktáž a hurá na řeku. V momentě kdy si zapínám vestu přicházím o poslední zbytky dechu, výstroj evidentně není uzpůsobená mé značně rozložité postavě, v podstatě je zázrak, že jsem se do ní vůbec nasoukal :-) První část plavby je po relativně klidném úseku řeky, za což jsem rád neboť na raftu sedím poprvé a k síle divoké vody chovám respekt. Právě na tomhle úseku se nacvičuje ovládání lodě na pokyn našeho instruktora. Párkrát, všichni vpřed, levá vzad, několikrát se pěkně pomotáme a na klidné řece už jsme raft snad schopni i ovládat. Po chvilce plavby přijíždíme ke klidné říční laguně, voda je tu asi o stupeň či dva teplejší než v samotné řece, takže má možná až 10 stupňů. Prostě ideální místo k nácviku opětovného nástupu do převrženého raftu. Vrháme se tedy z raftu vstříc osvěžení a pak postupně všichni nacvičuje vytažení kolegů z vody. Tady v klidné vodě je to zábava a pohoda, naštěstí na řece samotné jsme pak nic podobného nepotřebovali. Pak už míříme vstříc divočejším úsekům řeky, ale jízda je docela pohodová, vždy po místech kde je potřeba zabrat je odpočinkový úsek, takže opravdu i ten kdo na raftu nikdy neseděl nemusí mít strach. Navíc před každým kritickým místem se zastavuje a guide zevrubně popisuje co nás čeká. Samozřejmě mnohdy si k tomu přidává různé prupovídky a smyšlené příběhy. Plavba samotná trvá něco přes hodinku a těsně před jejím koncem je ještě jeden koupací válec do něhož se opakovaně najíždí. Všechny tři pokusy jsme nakonec ustáli ale při tom prvním jsem se, vysíce za nohu z raftu, docela slušně napil chladivé vody. Vystupujeme u fotbalového hřiště, svlékáme neoprény a vracíme se na start do Heidalu. Teď čeká rafting druhou skupinu a nás čeká jejich focení po trati.

Poté co i druhá skupina doraftuje míříme naposledy zpět do Heidalu, podívat se na místní sloupový dřevěný kostelík.

Pak už pokračujeme dále v naší norské pouti. Nákupní pauza v Dombasu, kde si krom doplnění zásob dáváme taky vynikající točenou megazmrzku a pak už jen krátký přejezd do kempu u jezera Lesjakogvatnet. Počasí je opět parádní, takže velkou část večera trávíme za svitu večerního slunce na břehu krásného jezera.

S přicházejícím šerem jdeme po jedenácté hodině spát, sprchu odkládám na ráno, teplá voda došla a studenou si za 10 NOKů můžou nechat. Koneckonců průplach v Sjoe byl docela důkladný a špínu nastřádanou v Rondane jistě smyl.

6.den – úterý 6.7.2010

Vstávám už před šestou hodinou, protože si chci užít z večera odložené teplé srpchy. Ráno je chladné a polojasná obloha slibuje další úžasný den. Ten dnešní by se podle programu dal klidně nazvat Trolí. Vyrážíme po osmé hodině k naší první zastávce, kterou je Trolí stěna. Jde o nejvyšší lezeckou stěnu v Evropě s převýšením přes kilometr. Před deseti lety jsme tu zrovna štěstí na počasí neměli a i tentokrát se docela rychle kazí. Obloha se zatahuje, ale oblačnost je prozatím hodně vysoko, takže stěnu můžeme obdivovat v celé parádě.

Po asi čtvrthodinové pauze, během níž se někteří snažili získat u nás již vyprodané pivo od autobusu z Třeboně, pokračujeme kousek po silnici na Andalsnes, ale ještě před tímto turistickým centrem oblasti odbočujeme přes uzoučký most přes řeku Rauma vstříc Trolí cestě. Tahle asi nejznámější silnice Norska stoupá v jedenácti serpentinách z údolí Isterdalen kolem 180 metrů vysokého vodopády Stigfossen až do horského průsmyku ve výšce 850 metrů. S několika nezbytnými fotopauzami jsme vystoupali až do zmiňovaného průsmyku, kde je ve výstavbě nové turistické centrum, tak snad zde nevzniknce nějaký příšerný Disneyland.

Zde na parkovišti odstavujeme bus a vydáváme se pěkně po svých do okolních hor. Pokud vše vyjde, měl by být našim cílem vrchol Trolí stěny na níž jsme před nějakými dvěma hodinami koukali zespod. Vyrážíme nejprve na vyhlídku na Trolí stezku a údolí Isterdalen a pak už pěkně vzhůru směr hřeben Trolltindan. Zpočátku cesta není příliš příkrá, ale netrvá to dlouho a stoupání podél potoka se stává výrazně náročnějším. Cesta sice není nijak značena, ale vyšlapaná stezka je poměrně zřetelná. Aspoň do momentu kdy přicházíme k rozlehlému kamenému poli plnému obrovských balvanů. Tahle část cesty není příliš příjemná a to ani když se sem tam objevuje sněhové pole. To má tu nevýhodu, že šutry pod sněhem nejsou vidět a není tedy problém se propadnout třeba po kolena. Po překonání kamenného moře si dáváme chvilku pauzu a pak pokračujeme už opět po slušnější pěšince, zato ale podstatně více do kopce. Netrvá to dlouho a stoupání se mírní a brodíme se všudypřítomnou vodou z tajícího sněhu. Bohužel se kazí počasí a z údolí se valí mračna, která nás zanedlouho dostihla a pohltila. Rozhodujeme se tedy po krátkém rozmýšlení k návratu zpět. Krom počasí k našemu rozhodnutí přispěl i pohled na další členy naší výpravy stoupající strmě vzhůru po rozsáhlém sněhovém poli před námi. Cestou zpět nikterak nespěcháme, nemáme taky kam, protože tak jako tak budeme čekat na zbytek naší skupiny který, až na pár jedinců kteří na tůru vůbec nevyrazili, pokračoval dále na Trolltindan. Mlha se rozplynula tak rychle jako se objevila a počasí se nakonec lepší natolik že poslední úsek dolů jdeme již za občasného svitu slunce. Když se do kopců kolem opře sluníčko je to opravdu nádhera.

Během čekání na ostatní si dole procházíme krámky se suvenýry a jelikož se počasí opět kazí a začíná pršet, dáváme si v místní samoobslužné restauraci horkou čokoládu. Po šesté hodině večerní pak odjíždímě na nepříliš vzdálené tábořiště na krásném místě uprostřed hor. Odpolední rozmarné počasí, kdy se střídalo slunce z deštěm, se uklidnilo a vyčasilo se do nádherného večera. Jen nad kopci nad Trollstigen se krásně válí mraky.

Spát jdeme opět s přicházejícím soumrakem, tedy až po jedenácté hodině. Jasná obloha dává tušit že noc bude dost chladná.

7.den – středa 7.7.2010

Dnes vstáváme opět hodně časně, je třeba vyrazit brzo abychom v pohodě stihli vyhlídkovou plavbu po Geiragnerfjordu o půl desáté. O půl šesté, kdy se probouzíme, máme ve stanu krásných šest stupňů. Venku ale okamžitě na nějakou zimu zapomínám, stačí se totiž v prosluněném ránu rozhlédnout kolem dokola, prostě nádhera. Tábořiště opouštíme před sedmou hodinou a čeká náš nejprve sjezd do nulové nadmořské výšky do Linge, odkud přejedeme krátkým trajektem přes Storfjord do Eidsdalu. Jeden nám ujel téměř před nosem, ale interval je nějakých dvacet minut, tak prostě počkáme na další. Mezičas máme dobrý a první plavbu po Geirangerfjordu bychom měli v pohodě stíhat.

Po asi desetiminutové plavbě přes fjord nás z Eidsdalu čeká přejezd hor na jejichž druhé straně sjíždíme Orlí cestou do městečka Geiranger. Samozřejmostí je fotopauza na vyhlídce a pak již hurá na plavbu po zřejmě nejznámějším norském fjordu. U mola jsme sice se značným časovým předstihem, ale již se tu tlačí výprava polských důchodců, kteří okamžitě zabírají celou horní palubu. Zůstáváme tedy stát dole na zádi a určitě nevidíme o nic míň. Jen škoda že krásné počasí z rána opět nevydrželo. Šedivá obloha nesvědčí hlavně fotkám, jinak je však plavba hluboce zaříznutým fjordem z jehož stěn padá nesčetně vodopádů parádním zážitkem. Cestou míjíme tři obrovské zaoceánské lodě. Ty při cestě zpět již kotví nedalko Geirangeru a jejich pasažéři jsou sváženi na břeh. Plavba trvá zhruba hodinu a půl a v její polovině nedaleko Hellesyltu začíná drobně pršet. Cestu zpět tedy trávíme zčásti v podpalubí.

Po lodním výletu pokračujeme opět do kopců nad Geirangerem, tentokrát však na druhou stranu než odkud jsme přijeli. Opět následuje fotopauza na krásné vyhlídce nad městem a pak nás čeká výjezd do výšky 1495 metrů na vyhlídkový vrchol Dalsnibba. Počasí stále není ideální a občas lehce poprchává. Mraky jsou ale vysoko, takže výhledu z Dalsnibby bychom si měli užít.

Fantastické pohledy se nám otevírají již cestou a ty z vrcholu jsou i přes velkou zimu a silný vítr opravdu úžasné. Opět jen škoda že tentokárt chybí sluníčko, ale jsme v Norsku, takže vlastně můžeme být s počasím docela spokojeni.

Z Dalsnibby absolvujeme samozřejmě nejprve sjezd zpět dolů a pak časově docela dlouhý přejezd, během nějž objedeme kolem dokola zaledněné vrcholky NP Jostedalsbreen. Dnešní kemp máme v městečku Gaupne, odkud zítra vyrazíme k několika splazům ledovce Jostedalsbreen. V Gaupne nás v podvečer vítá zpoza mraků nesměle vykukující sluníčko. Večer poprvé přichází ke slovu kytara a příjemné posezení u ohně se protahuje až někam ke druhé hodině ranní.

8.den – čtvrtek 8.7.2010

Po včerejším odpočinkovém dni dnes opět trošku protáhneme svaly, ale žádná náročná tůra nás nečeká, jen tři pohodové výlety k ledovcovým splazům. V noci bylo oproti včerejšku krásně teplo a chvílemi pršelo, takže se spalo báječně. Vstáváme dnes až kolem sedmé hodiny a při pohledu na černý mrak ženoucí se na nás z kopců na nic nečekáme a bleskově balíme stan ještě před snídaní. To se rozhodně vyplatilo, neboť během deseti minut přichází dost intenzivní, i když jen čtvrthodinová přeháňka. Většina spolucestujících balí, již opět za svitu sluníčka, mokré stany a po půl deváté odjíždíme k přehradě Styggevatnet. Tady nás čeká první a nejkratší výšlap ke splazu největšího pevninského ledovce Evropy, kterým je Jostadalsbreen. Za hodinku přijíždíme až pod hráz přehrady, ktetá je vybudována ze sypaného kamení a je velice pěkně zakomponována do krajiny. Asi desetiminutový výplaz nahoru na hráz absolvujeme za psího počasí, leje jako z konve, díky ostrému větru navíc téměř vodorovně. Z hráze vidíme jen mlhu všude kolem ale za chvíli se jakoby zázrakem mlha trhá a na krátkou chviličku se dokonce objevuje sluníčko. V dálce vidíme ledovcový splaz padající přímo do vod přehrady. Přecházíme po hrázi a vracíme se k busu z druhé strany, opět začíná pršet, ale už jen drobně.

Druhým splazem ke kterému máme dnes namířeno je Fabergstolsbreen. Nenápadná stezka mezi břízkami od osady Faberg k němu vede přímo od silnice. Je to docela pohodlná asi hodinová procházka. Po příchodu k ledovci se jako na objednávku trhají mračna a modrá masa ledu ozářená sluncem je neuvěřitelně nádherná. Nakonec se tu zdržujeme oproti původnímu plánu snad o hodinu déle, ale určitě to nikomu ani trochu nevadilo. Cesta zpátky k busu je z kopce a je tedy o něco rychlejší.

Popojíždíme nějakých deset minut k asi nejznámějšímu a rozhodně nejnavštěvovanějšímu splazu, kterým je Nigardsbreen. Od parkoviště je to necelá hodinka většinou po velkých ledovcem ohlazených kamenech. Oproti Fabergstolsbreenu jsou tu mraky lidí a je často potřeba někomu vyhýbat. Asi v půli cesty k ledovci začíná opět docela dost pršet a hladké šutry začínají pekelně klouzat. Ale s počasím jsme přece kamarádi, takže v momentě kdy přicházíme k ledovci déšť ustává a opět přichází aspoň na chvilku na scénu sluníčko. Máme opravdu neuvěřitelné štěstí. Po Nigardsbreenu se také pořádají organizované vycházky přímo na ledovec, ale jednak na něco takového nemáme čas a druhak je to docale drahý špás. A tak se potulujeme jen podél čela ledovce, fasninující je zejména ohromný tunel z něhož se valí řeka ledovcové vody. Poflakujeme se tu asi půlhodinku a pak se vydáváme na cestu zpět na parkoviště.

Po čtvrté hodině, opět již za hustého deště, opouštíme oblast NP Jostedalsbreen a vydáváme se na přejezd do pohoří Jotunheimen. Cesta vede nejprve podél Lustrafjordu, kde děláme krátkou fotopauzu.

Od fjordu pak opět stoupáme do kopců. Čeká nás průjezd nádhernou horskou silnicí Sognefjellsvegen. Ta za dobrého počasí nabízí pohledy na dvoutisícové kopce pohoří Jotunheimen, Hurrungane a Breheimen stejně jako na ledovcovou čapku Jostedalsbreenu odkud přijíždíme. Počasí sice úplně ideální není a po horách se válí těžká mračna, ale občas mezi mraky prosvitne sluníčko. Průjezd touhle horskou cestou přes 1434 metrů vysoký průsmyk Fantesteinen je opravdu úžasným zážitkem. Silnice je samozřejmě v provozu pouze přes léto, otevírá se většinou koncem května kdy se zde místy projíždí několikametrovými sněhovými bariérami.

Po osmé hodině jsme pro dnešek v cíli, duhou ná vítá maličký kemp Leirmoen.

Večer fasujeme sedáky a karabiny a probíhá krátká instruktáž před zítřejším výstupem přes ledovec na nejvyšší horu Skandinávie.

9.den – pátek 9.7.2010

Vstáváme, jak se již stalo téměř tradicí, do prosluněného rána. Dnes se pokusíme zdolat Galdhoppigen, nejvyšší vrchol Norska i celého Skandinávského poloostrova. Nejsnazší výstupová trasa vede od chaty Juvashytta kam vyjíždíme po placené silnici busem. Chata leží v nadmořské výšce 1894 metrů a na vrchol nám tedy zbývá nastoupat 575 výškových metrů. Není to tedy nic hrozného v porovnáním s výstupem na Storronden v podstatě procházka růžovou zahradou. Největším úskalím dnešní tůry je krátký přechod ledovce, který je sice pokryt souvislou vrstvou sněhu, ale pod ní se skrývají ledovcové trhliny do kterých není radno se propadnout. První část cesty však vede mírným stoupáním klasickou kamenitou stezkou, občas zpestřenou sněhovým polem. Po necelé hodině přicházíme ke spodní hraně ledovce. Nasazujeme sedáky, tvoříme dvě lanová družstva, připínáme se karabinami k lanu a můžeme vyrazit. Přechod ledovce trvá ve velmi pozvolném tempu asi 40 minut. Sníh je po ránu umrzlý, takže se jde dobře. Okem patrné trhliny se objevují až ke konci přechodu ledovce a není problém je překročit. Z ledovce vystupujeme na skalnatý hřebínek, odepínáme se z lana, které tu necháváme pro cestu zpět a pokračujeme už každý svým tempem. Po krátkém výstupu po skále zbývá poslední část již po sněhu. V posledním úseku je již vidět chata na vrcholu. Téměř celou cestu nahoru jdeme za krásného slunečného počasí, ale v momentě kdy se vyškrábeme nahoru se přihnala mračna a z velké části zakryla výhled na kopce kolem. Naštěstí však jen na chvíli, takže poté co si vychutnáváme vrcholový doušek Tondovi slivovice si můžeme vychutnat i kruhové panoramatické výhledy. Jedním slovem nádhera. Nahoře je dost chladno a tak rádi využíváme pohostinosti místní horské chaty. Dáváme si na zahřátí horkou čokoládu za 25 NOKů. Ceny jsou na norské poměry docela mírné, zvlášť když si člověk uvědomí že vše prodávané se sem musí vytahat na zádech. Na vrcholu trávíme dohromady asi hodinu během níž sem dorazí několik dalších výprav od Juvashytty a také několik jednotlivců od chaty Spiterstulen. Odsud se dá Galdhopiggen zdolat bez nutnosti přechodu ledovce, převýšení je však dvojnásobné.

Sestup dolů jde sice samozřejmě rychleji než nahoru, ovšem sníh za tu hodinku pěkně rozbředl takže žádný med to není. Jsme opravdu rádi, že jsme vyrazili brzo ráno a byli jsme první kdo dnes touhle cestou nahoru vystoupal. Nyní by výstup byl jistě náročnější. Před ledovcem se opět navazujeme na lana a opět bez větších komplikací jej přecházíme. Pak nám zbývá již jen poslední úsek s dalekými výhledy. Lyžařský areál u chaty už má otevřeno a tak cestou pozorujeme akrobatické skoky snowboarďáků. Dolů do údolí odjíždíme kolem půl čtvrté a cestou ještě zastavujeme na dohled stáda sobů, které se objevuje na horizontu. Potřebujeme přejet na druhou stranu Jotunheimenu, do oblasti jezera Gjende. Cestou zastavujeme v městečku Lom, kde se nachází nejstarší dřevěný sloupový kostelík v Norsku.

Kromě jeho prohlídky tu dokupujeme zásoby a je to také asi poslední možnost na nákup suvenýrů. Z Lomu to máme asi hodinku a půl do kempu Maurvangen. Ještě než se ubytujeme jedeme do dva kilometry vzdáleného Gjendesheimu zjistit možnosti rezervace ranní lodičky do Memurubu. Rezervovat nelze, kdo dřív přijde, ten dřív jede, tak si holt přivstaneme. V kempu potkáváme Lucčinu kolegyni z práce Hanku, tak prohodíme pár slov, odjíždějí do Rondane a pak na sever na Lofoty, což jim trošku závidím. Dozvídáme se taky, že podle předpovědi počasí má v noci pršet, ale zítra během dopoledne se má opět vyčasit. snad předpověď vyjde, protože zítra nás čeká snad nejkrásnější tůra Norska a bylo by škoda aby ji zkazilo počasí.

10.den – sobota 10.7.2010

Je tu den na který jsem se těšil snad nejvíc, královská norská tůra přes Bessegen. Časný budíček, potřebujeme být co nejdříve u přístaviště v Gjendesheimu. Předpověď počasí zdá se vychází do puntíku, celou noc pršelo a foukal ostrý vítr, ale po sedmé hodině pršet přestává a začínají se objevovat díry v mracích. V Gjendesheimu jsme kolem čtvrt na osm a jsme tu skoro první, takže bychom se měli v pohodě vejít na první loďku k Memurubu která má jet za půl hodiny. Během dalších deseti minut se už vytvořila docela slušná fronta a tak nakonec první lodička s námi odjíždí už o půl osmé. Počasí vypadá čím dál lépe a z noční sloty zůstává už jen ostrý vítr. Plujeme přímo proti němu a proti obrovským vlnám, takže loďka jede místo pětadvaceti minut téměř třičtvrtě hodiny. U mola nedaleko chaty Memurubu přistáváme kolem čtvrt na devět a po krátké přípravě vyrážíme na zhruba osmihodinový přechod zpět do Gjendesheimu. Začíná se jak jinak než ostrým stoupáním, je třeba na začátek nabrat nějakých 400 výškových metrů.

Po téhle výživné úvodní části se profil trasy zmírňuje a chvílemi dokonce klesáme. Postupně se kolem dvou menších jezer dostáváme až nad jezero Bessvatnet ležíci v nadmořské výšce 1373 metrů, tedy o 389 metrů výše než jezero Gjende které máme celou cestu po pravé ruce. Čeká nás tedy krátké klesání k Bessvatnetu nad nímž se hrůzostrašně tyčí hřeben Bessegenu s nejvyššího vrcholem Veslfjellet (1743 m.n.m.).

Právě výplaz na Bessegen nás čeká po krátkém spočinutí u jezera. Na cestě vedoucí přes Bessegen jsou uváděny lehké horolezecké partie, je pravda že občas je třeba si pomoct rukama ale nic hrozného to není. Odměnou je pak nahoře pohled zpět na jezera Gjende a Bessvatnet oddělená pouze uzounkou šíjí a čtyřmi sty výškových metrů. Pohled který mi utkvěl v paměti už před deseti lety a na který jsem se hrozně těšil. Tohle se nemůže nikdy okoukat.

Poté co jsme se důkladně pokochali pokračujeme dále, následuje asi ještě sto výškových metrů na vrchol Veslfjelletu s obrovskou kamennou mohylou kam také přidáváme svůj díl. Kousek pod vrchoem potkáváme stádo sobů kteří se promenádují pár metrů od nás. A pak už jen cesta dolů do Gjendesheimu. Ta je ale ještě docela dlouhá a únavná, před deseti lety kdy jsme tuhle tůru šli opačně mi připadala nekonečná.

V Gjendesheimu si dáváme jako odměnu za osmihodinový pochod zmrzku a čeká nás ještě přes dva kilometry dlouhá cesta po silnici do kempu, autobusáci totiž drží bezpečnostní pauzu. Pochod po silnici moc příjemný není a tak jsme rádi že se nám zhruba v půlce podařilo stopnout nora v zánovním Volvu, který nás svezl k branám kempu. Dnešek byl posledním dnem v úžasné norské přírodě, zítra už nás čeká přesun do Osla a pak cesta domů. Večer je na programu další večírek s kytarou a spát jdeme hodně pozdě.

11.den – neděle 11.7.2010

Z kempu Marvaugen odjíždíme po osmé a během hodiny definitivně opouštíme svět norských hor a sjíždíme do mírně zvlněné krajiny jižního Norska. Čeká nás dlouhý přejezd do Osla. V autobuse většinou dospáváme včerejší večírek, takže cesta dokonce i ubýhá. Před desátou hodinou zastavujeme na protažení na jednom z odpočívadel a za další hodinu na benzince nedaleko Honefossu. A tím naše cesta do Osla na dost dlouho končí. Už na předchozí čurpauze se autobusu příliš nechtělo startovat, ale nakonec naskočil. Teď však zdá se vydechl naposledy. Baterky sice točí, ale motor ne a ne naskočit, vypadá to na problém se sáním paliva. Franta s Oldou, kteří si během dnešního odpoledne vysloužili předzdívku Pat a Mat, se sice snaží pumpovat seč mohou ale asi to nebude to pravé ořechové. Svoji marnou snahu vzdávájí až po třech hodinách, kdy se uráčili zavolat servis. Na benzince působíme jako atrakce a pro pumpaře zřejmě také jako vítané vylepšení tržby, strávíme tu nakonec šest hodin. Nakonec odjíždíme do Osla náhradním místním autobusem, který Tonda operativně domluvil. Svezení je to parádní, protože místa na nohy je tu asi dvakrát více. Mezitím na benzinku přijíždí servisní vozidlo a závada je během chvilky opravena. Ne že bychom u toho byli, ale náš autobus přijíždí do kempu v Oslu asi čtvrthodinku po nás. Možná kdyby zavolali kluci servis hned, ušetřilo by se za náhradní dopravu, ale to ostatně není naše starost. Vzhledem ke ztracenému půldni se rozhoduje o večerní návštěvě centra Osla a zítra se budeme věnovat muzejnímu poloostrovu Bygdoy a Frognerovu parku. Vyrážíme tedy po půl osmé na dvouapůlhodinovou procházku po norské metropoli. Všechno zlé je k něčemu dobré a tak si prázdných ulic Osla užíváme za příjemného letního večera, přitom odpoledne tu pršelo stejně jako na benzince kde jsme čekali.

Při čekání na autobus za městskou radnicí sledujeme v jedné z hospůdek prodloužení finále MS ve fotbale mezi Holanďany a Španěly a po příjezdu do kempu na vršku Ekerberg už jen vidíme oranžové postavy smutně se loudající do svých karavanů.

12.den – pondělí 12.7.2010

Odjezd dnes není nikterak časně, přesto však vstáváme už po sedmé hodině, protože potřebujeme pořádně přebalit krosny na cestu domů. První část dopoledne věnujeme návštěvě muzejního poloostrova Bygdoy, přičemž mi s Luckou se rozhodujemě pro celé dvě hodiny v muzeu lodi Fram. To za návštěvu určitě stojí a ty dvě hodiny se tu dají strávit bez jakéhokoliv náznaku nudy.

Po jedenácté pak míříme busem k Frognerovu parku, který zdobí sochy Gustava Vigelanda.

Hodinová procházka nádherným parkem je vlastně to poslední co nás na naší Norské pouti čeká, pak už jen hodně dlouhá cesta domů. Úplně na závěr si za poslední NOKy kupujeme u brány do parku poslední norskou zmrzku a pak už hurá na mučidla, čeká nás dlouhý přejezd na jih Švédska. Do Trelleborgu přjíždíme podle plánu po deváté hodině a tentokrát bez nějakého dlouhého čekání se naloďujeme na trajekt do Rostocku.

Zabíráme místa na spaní v lodním kinosále a pak míříme na horní palubu kde se koná závěrečná Alpina párty s kytarou. Odplouváme s krátkým zpožděním po jedenácté večerní a po deseti dnech opět zažíváme opravdovou tmu. Posezení na palubě se protahuje do časných ranních hodin a tak spánku v kinosále nakonec nebylo příliš.

13.den – úterý 13.7.2010

V šest ráno, tedy přesně na čas přistáváme v Rostocku a vzápětí se vydáváme na přejezd Německem. Ten nám zpestřuje snad jen BundesPolizei, které zřejmě dělá buzerace českých vozidel dobře. Jak jinak si vysvětlit pokutu 130 Euro za téměř neviditelnou prasklinku na čelním skle, navíc skrytou za snímačem pro dálniční poplatky. Zdržují nás asi půlhodinku a pak už zase svištíme k naší hranici. Tu překračujeme v časném odpoledni a zbývá už jen přejet domů na Moravu. Jízda v pravém pruhu D1 si v ničem nezadá s šotolinovou cestou v NP Rondane, i když vlastně ta je asi rovnější. Po šesté hodině jsme konečně v Brně, takže sláva nazdar výletu a určitě to nebyla poslední výprava na sever.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .