0
0

V MANILE

Odlétáme z Prahy do Frankfurtu, odkud se vydáváme do Hong-Kongu a pak do Manily. V letadle je třeba si dát pozor na přejídání, abyste především během letu nad Himalájemi nezůstali uvězněni na záchodku. Silnější turbulence strávené v této místnosti nejsou nikterak příjemným zážitkem.

Na letišti v Hong-Kongu litujeme, že jsme nenaplánovali zůstat v tomto městě aspoň jeden den. Vše je zde naprosto digitální a dokonalé. O to šílenější je přílet do Manily. Pomalu se blížíme k přistávací rampě, míjíme bambusové či papírové slumy, které vypadají, jakoby tvořily uličku pro přistávající letadla. Lehce dosedáme na rampu. Vycházíme z letadla, stále chráněni klimatizací, tentokrát letišťní. Za zvuku jakési uvítací kapely odevzdáváme první vyplněný formulář, týkající se našeho zdravotního stavu. Imigrační úředník nám v pohodě a bez předložení zpáteční letenky uděluje 21denní vízum a my se ocitáme ve výstupní hale. Ihned jsme polapeni prvním „ochotným“ taxi organizátorem. Poučeni průvodcem Lonely Planet trváme na tom, že cena taxi z letiště do našeho hotelu není víc než 200PHP (filipínské peso). Během vysvětlovací taktiky, že tohle je jediné bezpečné taxi usmlouváme původních 500PHP na 400PHP. Vycházíme z haly, dostáváme ránu vedrem, sedáme do taxi, dostáváme ránu polar klimatizací, vyrážíme. Hodinu prorážíme zácpu, nasáváme atmosféru a zvykáme si na úsměvnou filipínskou angličtinu a nekonečnou zácpu stále troubících jeepney (dopravní jeep) a aut – téměř vraků. Přistáváme v hotelu. Jak se později ukáže, je velmi slušně vybavený, dokonce s internetovou kavárnou v přízemí. Jsou tři odpoledne, sprchujeme se a upadáme do komatu.

Druhý den vyrážíme do ulic. Téměř tu nejsou chodníky, chodit po ulicích se nehodí. Zápach z odhozených odpadků a označkovaných zdí mísící se se zápachem vařené rýže ze všudypřítomných „eatery“ je občas nesnesitelný. Chvíli nás baví pochodovat po krajnici nebo mezi auty a pozorovat ruch města. Jsme jedni z mála chodců nepočítaje hlavní třídy a jediní bílí. Všichni na nás zírají a jsou milí, pořád usměvaví. V televizi se dozvídám, proč na mě zírají docela dost i dívky, jsem totiž bílá a bílá je tady v módě :) Změna klimatu způsobuje pocity pobytu na houpající se lodi, což nás ovšem neodrazuje od koupě lístků na trajekt Manila-Iloilo City. V parku přežíváme další den v Manile a přesouváme se do přístavu. Taxikář se jako obvykle ptá odkud jsme a také jako obvykle tipuje British? Dutch? German?, říkáme Czech – Do you know Republic? neutrální výraz v jeho obličeji přecházíme a vysvětlujeme – It is in Europe, next to Germany. A obávaná reakce – Ooh, Europe, yes! Tak se bavíme dál o naší republice potěšeni, že jsme dalšímu filipínci vysvětlili odkud to jsme, načež se ozve – It is in Russia, I know!

Policista v přístavu nám pomáhá odehnat kupu dotěrných žebrajících, abychom mohli jít. Procházíme kontrolou a detektory kovu, které jsou téměř všude. Při předložení lodních lístků začne zřízenec kolem nás zmateně poletovat a teprve až se ocitáme v další klimatizované místnosti s obrovskými křesly podobající se obývacímu pokoji zjišťujeme, že jsme VIP, protože máme lístky na admirálskou kabinu.

NA LODI A NA JIHU

hodiny později a v klidu. Všechno se tu děje a všichni jsou naprosto V KLIDU. Vychutnáváme nádhernou plavbu lodí podél pobřeží Luzonu a romantický západ Slunce. Jsme jediní běloši na lodi. Chovají se k nám uctivě a zvědavě. Seznamujeme se filipínským námořníkem. Cestuje po světě. Stěžuje si, že ho v Americe nepustili ani do tranzitního prostoru, a tak musel z Kostariky složitě letět domů přes Evropu. Dozvídáme se, že ostrov Guimaras ležící kousek od Iloilo City je téměř neporušeným místem a kde se tam ubytovat. Vyrážíme tedy tam. Hned v přístavišťátku nás odchytává místní turistická pracovnice. Vyplňujeme další formulář, i s tím v hotelu už čtvrtý a pořád to stejné – iniciály, proč jsme tu, jakým letem, na jak dlouho, co děláme, proč to děláme… hotový výslech. Řítíme se taxíkem silnicí – obdoba našich polňaček – k resortu. Vedro a těžký vzduch venku je doslova ubíjející. Na budově resortu je vidět, že byla postavena nedávno. První pocit je neurčitý, nebýt pozdní odpoledne, jedeme jinam. Ubytováváme se zatím na jednu noc a jdeme na pláž. Je maličká, velmi pozvolna se svažující s teplou rybami načichlou vodou. Všude plno filipínců a jejich dětí, nikdo neplave, my ano. Po několika tempech na nás kdosi píská, abychom se jako vrátili ke břehu, zřejmě kvůli lodím. Zkoušíme aspoň hloubku vody, je po prsa. Zklamaní se vracíme na pokoj ujasnit si zítřejší postup. Vydáme se na letiště v Iloilo odkud má fungovat let na ostrov Boracay.

Na letišti v Iloilo zjišťujeme, že žádný let na Boracay odtud není. Náhodou potkáváme vysloužilého holandského námořníka, který zde žije se svojí filipínskou ženou. Ochotně se nás ujímají a vysvětlují jak se linkovým autobusem dostat na Caticlan, odkud je to 20 minut lodí na Boracay. Následně nás autem přiblíží na silnici, kde si autobus stopneme. Cesta přes centrum ostrova Panay, kde se nachází tropický prales v pohoří je dost dobrodružná. V autobuse sedíme každý jinde namačkaní mezi filipínci a jsme rádi, že vůbec sedíme. God bless our trip – stojí všude. Snad to funguje. Při jízdě se nám vybavuje virtuální horská dráha na Marsu, kterou jsme absolvovali v jedné z těch pojízdných „raketek“ někde na Slovensku. Přežili jsme. Za čtyřhodinovou cestu platíme oba dohromady 75 Kč, neuvěřitelné. Den se začíná krátit a my se ocitáme ve vstupní hale přístavišťátka katamaránů mířících na Boracay. Tady poprvé vidíme kolegy, bílé turisty. Ihned se nás ujímá mladá filipínka, pracovnice místní turistické agentury. První člověk který nám skutečně poradí a nechce peníze. Při nástupu do katamaránu musíme udělat pár kroků v moři. Korejští turisté v lodičkách a mokasínech se nechávají za dolar přenést suchou nohou na hřbetech mnohdy o polovinu menších filipínců. To je absurdní… :) Blížíme se k ostrovu Boracay. Palmy nedbale trčí nad bílou písčitou pláž, voda přechází z tmavě modré do tyrkysové a zelená je neskutečně zelená. To je teprve ten pravý ráj.

BORACAY PRAVÝ RÁJ

Filipínská průvodkyně nás vzala nakouknout do jednoho z resortů. Ptáme se ještě na Orchids resort, který znám z netu. Bez problémů nás k němu zavede a seznámí s manažerem. Prohlédneme si pokoje a naznáváme, že po předchozích zkušenostech s klimatizací v pokoji zvolíme na zkoušku větrák, zato ale v nipa hut (bambusová chýše). Orchids resort je maličkatý resort postavený okolo pěstěné tropické zahrady – výborný nápad. Díky tomu je tu příjemnější vzduch, i když zdejší klima není vůbec tak dusné a ubíjející jako na jihu. Jsme u třetí Boat Station na White Beach, velmi dlouhé bílé snad nejnavštěvovanější písčité pláži na Filipínách. Tato část pláže je nejklidnější. Vychutnáváme italskou pizzu, filipínské pivo San Miguel a šumění moře. Zjišťujeme, že tu kromě nejrušnější White Beach, která není ani tak zdaleka plná jako evropské pláže, je několik dalších téměř opuštěných pláží. Objíždíme 9 km dlouhý a 1 km široký ostrov, šnorchlujeme a testujeme nabídky místních restaurací – německou, italskou, indickou, španělskou, portugalskou, anglickou… s majiteli většinou příslušné národnosti a požíváme všemožné tropické ovoce především v tekutém stavu. Jsme jedním ze zhruba pěti partnerských párů na ostrově, je tu i několik málo rodin s malými dětmi. Zbytek tvoří pánové, přijíždějící sem po skupinkách i samostatně využít místní sexuální pohostinnosti. Natáčíme na trhu masa, mořských potvor, zeleniny a ovoce. Setkáváme se s prvním a jediným Čechem – emigroval v 1967 do Kanady. Na Baracayi si užívá, má tam dům a ženu. Večer zpestřujeme zásobou vlastní meruňkovice, kterou vezeme z dezinfekčních důvodů. Majitel našeho resortu s manažerem jdou do kolen a po třetí rundě zbaběle prchají. My pijeme na lačno, a tak si dáváme ještě večeři.

Neustále něco nakupujeme – jídlo, pití, oblečení, perly, korálky a vůbec :) Vše je tu o polovinu i víc levnější než u nás. Vybrali jsme si vhodné období.

Přijíždí stále více turistů. Dozvídáme se, že od 1. dubna se vždy zdvojnásobí ceny kvůli Velikonočním svátkům. Především filipínci si v tuto dobu dovolují a vyráží na ostrovy typu Boracay. Pláž už není zdaleka tak prázdná, a tak odjíždíme :)

CESTA ZPĚT

Zpět letíme z Caticlanu do Manily se společnosti Asia Spirit. Na letišti procházíme kdoví kolikátou kontrolou. Policista objevuje v batůžku české sušenky a je z nich upřimně nadšen. Věnujeme mu je. Je šťastný. V boční kapse batohu mám mušle. To se nesmí vyvážet, říká mi kontrolující policistka, vezme sáček s mušlemi a schová je dovnitř batohu. Posílají nás do čekací restaurační části. Letadlo letí v 11.20 a ještě v 11.15 nás nechtějí předtím šťastní policisté pustit do čekárny na letadlo, prý máme čas. Pak nás konečně pouští, za upřeného pohledu všech dalších filipínských čekajícícch usedáme na židle v čekárně. Mladík za námi vstává a upozorňuje nás, že máme zřejmě letenky na to letadlo, co právě startuje… rozbíháme se ven, běžíme po rampě, máváme na letušku… podařilo se, sedíme v letadle a letíme vstříc smradlavé, horké Manile. Několikrát jsme se vzduchovou kapsou neskutečně propadli, letadlo se dost otřásá a z větráků se line kouř bez zápachu, zřejmě zmrzlý vzduch. Vypadá to přinejmenším podivně, sedíme zapadlí v křeslech a pevně svíráme držadlo. Šťastně přistáváme.

Poznáváme i druhou stránku filipínské metropole. Procházíme obchodním centrem Robinsons v Ermitě. Mám pocit, že už nejsem v Manile. Trvající pobyt na Filipínách připomíná snad jen ten typický asijský ruch. Večer odlétáme. Jsme na letišti mnohem dřív, i přesto nám vadí fronta, kterou musíme vystát, než nás opět přes detektory pustí do vstupního vestibulu. Zde se dozvídáme, že je třeba v hotovosti zaplatit ještě odletovou taxu 550PHP za osobu. Ještě, že jsme si nechali 20 dolarů rezervu. Teď už nemáme ani „korunu“. Procházíme další kontrolou, tou nejdrsnější z celé cesty. Kromě trička a kalhot nesmíme mít nic – ani boty, a ještě nás šacují. Hotovo, z Manily odlétáme. Nadšení z návratu domů opadá na letišti ve Frankfurtu. Ti věčně naštvaní, spěchající, důležití a nepříjemní evropští občané jsou najednou úplně všude. Nebo jsme je jen předtím tolik nevnímali?

NĚKOLIK RAD PRO CESTOVATELE

1/ nezávisle cestovat po Filipínách lze, pokud průměrně zvládáte komunikovat anglicky

2/ levnější letenku seženete pokud jste ochotni dvakrát přesedat. Naše rada: přestup v Hong-Kongu je super, stojí za to, ale připravte se na velmi vyčerpávající cestování.

3/ přibalte si s sebou prostěradlo nebo lehkou deku – bude se hodit!

4/ jedete-li do oblastí zde popsaných, stačí si v supermarketu ve městě (Manile) koupit krém proti moskytům a tyčinky, které se zapálí v místnosti. Jejich kouř zaručeně moskyty odpuzuje. Žádné zvláštní očkování není třeba. Pokud cestujete do jiných oblastí, především na Palawan, Cebu… informujte se o konkrétních požadavcích! Podle našich informace je například na Palawan dobré se nechat očkovat proti malárii.

5/ obětujte peníze a kupte si průvodce Lonely Planet – Philippines, nebudete litovat.

6/ taxi z letiště je vždy alespoň 2x dražší než taxi z města na letiště. S tím většinou nic nenaděláte, neplaťte však více než dvojnásobek! Po městě neberte taxi bez taxametru! I když se dopředu dohodnete na ceně, bude minimálně 2x vyšší než při zapnutém taxametru! A navíc slušní taxikáři – ti co taxametr mají, ho neodmítnou zapnout. Pozor na tricycle – vždy dohodněte cenu předem! A na trzích smlouvejte. A tachometr tam mají jen auta, a obvykle nefunkční :)

7/ připravte se, že po vás neustále někde budou chtít vyplňovat různé formuláře a budou mnohokrát různé doklady kontrolovat.

8/ nikdy se nikde nerozčilujte, vše řešte s úsměvem.

9/ ubytování i na tak turisticky atraktivním místě jako je Boracay se dalo v březnu 2004 najít za 200 Kč na noc a osobu.

10/ nejlepší je letět na Filipíny v lednu až březnu, květnu až červnu (to ovšem začíná deštivé období) a v říjnu až listopadu. O Vánocích, Silvestru a Velikonocích se připravte na vícenásobné ceny.

11/ pořád a všude vás budou otravovat a chtít peníze – všichni, bez rozdílu. Turista je pro ně chodící pytel peněz. Obrňte se a nedejte se :)

12/ v žádném případě se neopalujte mezi 10.00 a 14.00 hodinou na přímém slunci, jinak dopadnete špatně. Sluníčko je zde tak silné, že stačí desetiminutový pobyt na něm přes den a léčíte si téměř spáleniny! Nejlepší je opalovat se po třetí hodině odpolední.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .