0
0

Minulý pokus o „cestopis“ byl podle některých trochu nuda, tak snad se teď alespoň zasmějete. I když to bylo mnohdy spíš k pláči. Je třeba si uvědomit, že cesta nebyla plánována jako pravý motorkářský výlet, proto může zdejším zkušeným cestovatelům přijít jako nudná a nezajímavá. Primárním cílem bylo vyjet, dojet bez nehod a použití dálnic a užít si co příjde po cestě. Což se nakonec i povedlo. Jdem na to!

Někteří z Vás již vědí, jak dopadl můj první delší výlet na motorce po ČR. A tak jsem se na svou první (skoro)opravdovou moto-dovču vyloženě tetelil. Výlet na jih Francie nakonec nedopadl, ale naštěstí jsme celkem po haluzi natrefili na Chorvatsko. Levné ubytování v apartmánu na nejjižnějším cípu ostrova Krk, krásné fotky a doporučení známých nakonec udělaly svoje. Tak jsme si s partičkou od nás, jedoucí ve dvou autech, nakonec plácli. 2 auta jako doprovod a místo na naše zavazadla mi přišel docela vhod. Neměl jsem v té době ani jedeno moto-zavazadlo a tak nějakých 480L zavazadlového prostoru kamarádova Passatu bylo více než lákavým bodem na seznamu kladů oproti záporům. Po měsíci nekonečného čekání, plánování, dokupování dalších „potřebných“ věcí, se konečně vydáváme na moji vysněnou moto-dovolenou. Na motce z ČR do Chorvatska. Vysněnou, protože byla první, nikoli kvůli destinaci. Plán byl asi takovýto: Cesta tam, rozvržena na tři dny. První den z Ostravy přes Slovensko do Maďarska a tam přenocovat někde u lesíka pod stanem. Druhý den návštěva Hévízu a termálního jezera, pak odjezd přes Slovinsko do Chorvatska. Tam stihnout pár fotek u hradu Trakoščan, navštívit muzeum neandrtálců v Krapině a někde za městem opět „pře-stanovat“. Třetí den nejdelší zastávka, a to Plitvická Jezera, přenocovat někde za národním parkem tak, abychom se v sobotu ráno setkali s „autopartou“ před apartmánem. Jen pro upřesnění, my vyjížděli ve středu (28.07.2010) ráno na lehko a auta až v pátek večer.

Týden před odjezdem panují po celé ČR, a troufnu si říct že i po celé střední Evropě, nehorázné tropy! Teploty lámou rekordy (dva dny před odjezdem hlásí Ostrava 37 stupňů!), lidé i zvířata kolabují horkem a veškeré vodní plochy jsou narvány takovým způsobem, že je v nich víc masa než vody! To bude peklo v těch kombinézách, říkám si. Ani jsem tenkrát nevěděl, jakou mám pravdu!

Den první 28. 7. 2010

Tacho start: 37284 28.07.2010 Vstáváme okolo páté ráno. Za okny vydatně prší a je najednou zima. Celý rozmrzelý beru do ruky notebook a kontroluji předpověď počasí pro ČR a SR. Nic milého mne ale nečeká, pršet má po celém území, celý den :-( Počkat až se to vyprší by taky mohlo znamenat promrhaný i celý den a to jsme si při našem časovém plánu nemohli dovolit. Za vydatného lijavce tedy v 7:00 vyrážíme. Nádherný asfalt a krásné beskydské zatáčky si spíše protrpím, než užívám. Po pár kilometrech jsme oba mokří a zmrzlí. Okolo půl desáté dojíždíme podle plánu do slovenské Bytči a jdem do kavárny na horkou čokoládu. Výborná bílá nás krásně zahřála a hlavně jsme si pochutnali! Ve vedlejší drogerii kupujeme alternativu k nepromokavým rukavicím, jelikož mé i jančiny se dají ždímat. Po cestě přes Beskydy na slovenské straně budují nové silnice a pracovní stroje natahaly na cestu spoustu bláta které s deštěm tvoří úžasné máslíčko. Cestovní rychlost se pohybuje okolo 45 km/h a moje FZS600 vypadá spíš jako YZF po celodenním tréninku na trati. :-) Dále na jih směrem na Bratislavu zastavujeme v Dubnici u Tesca na „čurpauzu“ a fotíme zahnusené moto. Další stop je v Novém Mestě nad Váhom na sváču. Přestalo pršet tak shazujem nepromoky. Na parkovišti potkáváme místního bajkera na Hornetu. Prej se právě vrátil z Chorvatska a hlásí nám studené moře a předpověď pořádného slejváku na dnešek. Prej se to valí z Rakouska. Žůžo! Dojídáme, loučíme se a vyrážíme směr hlavní město! Po cestě v obci Potvorice zastavujeme, protože Janička prostě miluje slunečnuce a tady jich mají celé pole veliké, kam až oko dohlédne. Nutné foto, a pokračujeme. Kousek před Bratislavou zase chčije. Nepromoky ON. Za Bratislavou přestává pršet a vykukuje slunce. Začíná nám být zase horko a nepromoky OFF. Rychle přes město a už jsme na hranicích. Opuštěné budovy, vymlácené vytríny, rezavá zvednutá závora a beton prorostlý plevelem. Vyrábím pár černobílých fotek. Z některých jde až strach, připomíná mi to současnost v Pripjaťi.

Vítejte v Maďarsku! Maďarsko nás vítá polojasnou oblohou a suchými cestami. Hned za hranicemi tankuju plnou na první pumpě, kterou u cesty potkáváme s příznačným názvem Discont. Nezbytná sváča a SMS domů, že jsme v pořádku. Tankuji za 329,9 HUF Zatím ujeto 308 Km

Odpočatí a napapaní pokračujeme. V dalším městečku se nechávám fotit u maďarské tel. budky (taková moje úchylka – pracuji totiž v telekomunikacích) a než se stačíme rozkoukat tak opět prší. Nepromoky ON. Lehce prší cca 50km. Maďarsko je (alespoň z mého pohledu) zemí rovinatou a co se týče klopení, tak jsme klopili tak maximálně zraky. Na jednom téměř třiceti kilometrovém úseku jsme potkali celé 2 zatáčky a mezi nimi 2 cca 10km rovinky! Jedná se např. o úseky mezi městy Mosonmagyaróvár a Bósárkány cestou na Hévíz a pak třeba úsek mezi městečky Nova a Lenti

Počasí na guvno, pořád v nepromocích. Pak vykoukne zase sluníčko a je neskutečné horko. Pláštěnky dolů. Před místem našeho plánovaného stanování nás potkávají úžasná bouřková mračna. Pláštěnky nasadit! I přes to jak to vypadalo hrozivě nás skrápěl jen „obyčejný dešť“. Letíme dále na Hévíz s tím, že tam už najdeme Camp nebo ubytování snáz, než tady na vsi když už se k nám to počasí takhle staví zády. V pláštěnkách pokračujeme a cestu nám znepříjemňuje celkem silný boční vítr. Možná to byl jen můj dojem, ale ať jsem točil řidítky kamkoli, pořád foukalo z pravé strany! :-) Maďarské cesty jsou hrozné! Alespoň ty na kterých jsme strávili většinu času při průjezdu touto rovinatou zemí. Jsou z velké části látané jako montérky mého dědy (jedna lata větší než druhá a každá jiným materiálem), zvlněné jako to moře, ke kterému směřujeme a o vyjetých kolejích se snad ani netřeba zmiňovat. Na takových cestách trpí jak cestující, tak stroje, a v neposlední řadě také zavazadla. První v pořadí vzdal svůj boj s fyzikou kufr. V drážce, do které zapadá zobáček plotny je vylomená díra a kufr se ze zobáčku vysmekne. Teď už drží jen na jednom a pak na zámku. Nejen že hrozí pád celého kufru, ale taky Jani nepěkně naklepává bedra! Jsme už jen kousek od Hévízu a tak riskuji dojezd bez opravy. Kufr namontuji znovu a ten zase pár km vydrží, než příjde železniční přejezd a nebo jiná terénní nerovnost. Cestou do Hévízu nasazuji kufr ještě 3x. Čím jsme blíže lázeňskému městečku, tím se množí cedulky zimmer frei. Jednu u cesty cvičně zkouším, ale paní má již obsazeno. Lámanou němčinou zjišťuji, že nedaleko je Camp. Cedule u cesty ukazuje nahoru do kopce na Panorama Camping. Ubytováváme se v malém kempu na kopci. Usměvavá, baculatá paní majitelka nám poskytla karavan za 17€ na noc pro oba. Jen co tam vklouznem hned mne to zase táhne ven. Musím jít vybrat nějakou místní měnu a za to co se mnou musela Janička vytrpět ji chci pozvat někam na večeři. Od vedle ubytovaného holanďana vyzvídám kudy tudy k bankomatu a kde je tady nějaká príma restaurace. Nasycen informacemi vyrážím nalehko do města. U bankomatu mne čekala horká chvilka, to když na mne vybalil jestli chci vybrat 2, 5 , 10, 20, nebo 50 tisíc! Chviličku mi trvalo než jsem si uvědomil kde to vlastně jsem a jaký je kurz. Vybírám 10tis a s jedinou bankovkou odcházím. 😀 Následuje mini procházka k restauraci hned pod kempem kde dáváme výbornou véču a pivko. 7000 HUF za lososa na pepřové omáčce s bramborem a pikantní hovězí kostky s těstovinami a sýrem cottage plus celkem 4 piva Gösser. Nacpaní k prasknutí uleháme v karavanu okolo 23:00. Dnes ujeto: 476km Tacho: 37760

Den Druhý 29.07.2010

V noci opět sprchlo a tak jsem rád, že jsme nakonec nestanovali. Budíček je před osmou, jelikož v 8 otevírají lázně. NEPRŠÍ! Dobré znamení. . S „paní domácí“ v kempu jsme domluveni, že odejdeme až ve dvanáct. Oproti standartním 10:00. Nalehko sedáme na motku a hurá do vody! Cestou nás stejně ještě skropí lehký deštík, ale za chvílí už se řítíme do vod termálního jezera.

Je celkem chladné ráno, po dešti, pod mrakem. Cena za oba 3800 HUF, na 3 hodiny. Je to ta nejkratší pobytová doba, jelikož ve vodě můžete být maximálně 20 min v kuse. Teploučkou vodu a téměř liduprázdno si náležitě užíváme. Okolo půl jedenácté je už celkem plno, čas odejít. Po jedenácté opouštíme kemp a vyrážíme směrem na Rédics. Po noci, kdy byla navi vypnutá, ji opět zapínám a nastavuji plánovanou trasu podle které jsme sem včera přijeli. Ignoruji její pokyny a na slepo míříme nakouknout do centra Hévízu s tím, že nás navi pak jen vyvede. Jenže ona ta potvora nebrala v potaz že už jsme půl trasy ujeli a vedla nás k prvnímu bodu nastavené trasy tudíž do Ostravy! Než jsem na toto přišel, obkroužil jsem si Hévíz. Maďarským cedulím moc nerozumím, všechna ta jména měst mi připadají stejná 😀 ale zdálo se mi, že nás vede jaksi divně. A tak až jsem se opět ocitl u křižovatky směřující ke kempu ze kterého jsme cca před hodinou vyrazili, došlo mi na plno že Soudruh řidič udělal někde chybu 😀

Přenastavil jsem navi a po cca 25km a 1 hodině jedeme konečně správným směrem. Poškozený kufr se uvolňuje čím dál častěji a tak pokukuji po autoopravně nebo alespoň nějaké dílně. V jedné vsi se rukama, nohama pokouším místnímu starci vysvětlit svůj problém, ale než ho vůbec stačím dovést k motce a ukázat vo co gou, jen mávne rukou a odchází si po svých. V další vesnici je stavební firma. Na dvorku těžké pracovní stroje, plechové kontejnery, unimobuňky a hromady želez a různých dalších věcí. Zkouším štěstí tam. Po chvilce hulákání do dveří unimobuňky přijíždí majitel v naleštěné Q7. Opálený čtyřicátník, šortky, tričko, žabky, vše Adidas. Na očích sluneční brýle ala Neo z matrixu a v puse ještě nezapálená Marlborka. Zapálil si a nejspíš nás i pozdravil a ptal se co potřebujeme (ta maďarština je fakt strašnej jazyk 😀 ) Zkouším Angličtinu a Němčinu, bohužel nic. Takže opět znaková řeč ala šimpanz. Ukazuji, vysvětluji, předvádím co bych s tím chtěl asi tak provést. Borec dává další cígo a s klidem policejního vyjednavače vytahuje mobil a uskutečňuje několik hovorů. Po telefonátech ukazuje, že mám jet s ním. Sedáme s Jani na moto a jedeme za jeho černou Audi. Vyjíždíme z vesnice směrem zpět odkud jsme přijeli na celkem pěknou a rovnou cestu a pan Lojza (jak ho Janička díky jeho SPZ familierně pojmenovala) má celkem těžkou nohu a tak za to musím pořádně tahat. Za celou dosavadní cestu jsme rychleji nejeli! Šviháme to za ním cca 15 km do dalšího městečka, místy dost přes 150 km/h. Dojedem k místu v průmyslové zóně kde chlápek spravuje motorky. Okolo je pár vraků a v dílně kompletně rozebrané GSX-R. Probíhá krátká konverzace mezi „Lojzou“ a mechanikem. Z kroucení hlavou a nesouhlasných gest pochopím že tady to neklapne. Nechápavě koukám, protože „Lojza“ vcelku svižně odchází a ukazuje že mám jet za ním. OK, projíždíme městem k dalšímu mechanikovi. Tentokrát auto-karosář. Chlápek v zeleném tričku ležící pod starou audinou cosi svařoval. Opět probíhá konverzace v maďarštině které potichu přihlížíme. Borec všeho nechal a jal se svařovat můj kufr. „Lojza“ mezitím vyřídil ještě pár telefonů, rozloučil se s námi a za Audinkou se zaprášilo. Maník si trochu zanadával nad materiálem kufru, vyzkoušel několik plastů než našel ten správný typ a za cca hodinku jsme měli opravený kufr i s plotnou. Snažil jsem se mu dát nějaké peníze, ale vše rezolutně odmítal a lámanou angličtinou ze sebe vypravil že je to gratis, na firmu. Moc děkujem, balíme a frčíme dál. Zajížďka cca 40km + 2 hodinky časové manko. Vracíme se na původní trasu a směřujeme na Trakoščan. Po cca 15km opět přichází ke slovu nepromoky. Nakonec přes hrozivá mračna schytáme jen pár kapek.

Tankuji ve městě Rédics. 345,9 za L, 15,05 L za celkových 5206 HUF. Přejezd do Slovinska probíhá v klidu, ať žije EU. Zarážejícím faktem ve Slovinsku jsou motorkáři absolutně bez helem! Potkali jsme jich za ten kraťoučký úsek asi tak 8 – 10 a přílbu měl jen JEDEN postarší pán na babetě a jeden střelec řítící se po vsi na starém cebru v šortkách, teniskách a tričku. Z Redics do prvního chorvatského města je to přes Slovinsko jen cca 15 km. I na těch 15 km mě pozlobila navi, a to když neznala nově vybudovaný nájezd na silnici vedoucí okolo dálnice. Kvůli předchozímu zpoždění s kufrem jedeme bez zastávky. Janičku bolí nožky a tak ji uvolňuji svoje stupačky ať se může alespoň maličko protáhnout. Cestou na nás troubí chlápek v autě a zastavuje nás, Jani má rozvázanou tkaničku. Zavazujeme, děkujeme, pokračujeme. Krátká kontrola na slovinsko-chorvatských hranicích a DOBRO DOŠLI! Cesty jsou krásně klikaté, úzké a asfalt je vcelku kvalitní. Jak se začínáme blížit našemu dnešnímu cíli začínají se pěkně utahovat a točit okolo místních kopců. Dokonalý zážitek z jízdy kazí jen místy naplavený štěrk v zatáčkách. Krásné kopce a na jejich svazích řídce rozeseté domky obležené kukuřičnými poli a vinnou révou. K nejromantičtějšímu hradu Chorvatska Trakoščan dorážíme cca 3 minuty před 18tou hodinou.

Samozřejmě je už zavřeno. V obchůdku se suvenýrama se ptáme na nějaké ubytování. Pán ochotně zařizuje a posílá nás zpět do malé vesničky Cvetlin. Nemáme ale ještě vybranou žádnou hotovost, tak musíme nejprve na druhou stranu do městečka Bednja cca 5km. S hotovostí pospícháme do Cvetlinu ať to najdeme za světla. Malé cedulky u silnice nás vedou neskutečně úzkou silničkou nahoru do kopců až za hřebenem sjíždíme kousek níže do nádherné zelené kotlinky k nově postavenému penzionu. Uvítá nás syn majitele. Luxusní ubytování v pokojíčku s manželskou postelí a kompletně vybavenou koupelnou přes chodbu za 200,- KUN na noc je naše. Kompletně = veškeré hygienické potřeby včetně pračky s pracím práškem a aviváží, sušákem na prádlo, unisex sprchovým gelem. Vše nové, voňavé a čisté. Rozhodně doporučuji! V přízemí si dáváme pivko, Janička výborné domácí bílé víno prej s medovým nádechem :) To já raději podstupuji košt místních pálenek. Travarica, Jahodovica, Višňovica, Jahodovica, Slivovica, vše na skladě :-) Od všeho trošku a rázem mám nakoupeno. Ještě chvíli klábosíme s panem domácím a jeho přítelkyní. Směsice Angličtiny, Chorvatštiny a češtiny zní do pozdních nočních hodin. Začíná opět pršet a ochlazuje se a tak se ubíráme do pelíšku.

Penzion je nádherný, ale prázdný. Moc by mu tu slušelo pár motorkářů. Na svazích okolo penzionu pěstují majitelé kde co. Papriky, rajčata, zelí, salát, kukuřici a hlavně víno! Níže po svahu mají ovce a kozy. A projížďka klikatými cestičkami v údolí taky není k zahození. Vůbec, je to tu taková horská idylka. V noci opět vydatně chčije. Ještě že jsme nešli pod stan! Dnes ujeto: 236km Celkem ujeto: 726 Tacho: 38010

Den třetí 30. 07. 2010

Ráno 30.07.2010 nás opět nečekaně budí déšť. Pršelo celou noc. Spíme až do osmi s nadějí, že se to vyprší. Nevypršelo. Domácí nás dole vítá čerstvě uvařenou kávou. Snídani zdvořile odmítáme. Balíme a v dešti vyrážíme kolem 9té směr Krapina. Celkem za nocleh, 1 pivko, litr vína a košt od každé z pálenek na skladě, kávu a úsměv platíme 240 KUN. Okolo 10:30 dorážíme za stálého deště do muzea v Krapině.

Těsně před námi vchází do objektu parta cca 30ti mladíků. Podle složení a autobusu kterým přijeli tipuju školní zájezd. Muzeum je super! Jestli někdo pojedete kolem, rozhodně nevynechejte. Z Krapiny odjíždíme těsně před dvanáctou. Zastavujeme na nákup a svačinku ve městě Sveti Križ Začretje a na náměstíčku obědváme. Po obědě pokračujeme dle plánu směr Karlovac. Celou cestu chčije. Projíždíme okrajem Záhřebu a v jednom místě těsně míjíme dálnici. Jeden z jejích ukazatelů sděluje informaci o teplotě. 14 stupňů celsia. Přes zamlženou přílbu a zapršenou navigaci v hustém provozu občas zmatkuju. Nakonec se jakž-takž vymotáváme z hlavního města směrem na Karlovac. Ale v Záhřebu je ještě uzavírka cesty na Karlovac. Mažu město z plánované trasy ať nás navigace vede přímo na Plitvice. Měli bychom ušetřit cca 40 km. Přes Záhřeb přestává pršet…. asi na deset minut. Zdá se mi že nějak plaveme. Zastavuju u pumpy a kontroluju tlak v pneu. Rozdíl jednoho baru mě celkem vyděsí! Vím že tlak se různí při změnách teplot, ale 1 BAR?! Defekt ve velkoměstě v tomhle dešti. To bylo opravdu to poslední co jsem ještě po dvou propršených dnech na motce potřeboval. Po delším boji s chorvatským kompresorem jsem dofouknul a jeli jsme dál. S tím že hned za městem zkontroluji tlak znovu. Po cca 15ti km byl tlak OK a tak pokračujeme k Plitvickým jezerům. Cesta už není tak super. V obci Blatnica Pokupska následuji pokynů navigace a odbočuji vlevo na most přes řeku Mrežnica. Jaké je mé překvapení když zjišťuji že tam už žádný most není! Pokračujeme kousek proti proudu po cestě vinoucí se okolo řeky ale navi nás pořád tvrdohlavě táhne k neexistujícímu mostu. Nakonec se u cesty stojícího muže ptám na cestu a ten radí Karlovac. :-( v dosahu 30ti Km není v okolí přes řeku jediný most! Takže místo toho abychom 40km ušetřili, najeli jsme o 30 více. V Karlovaci proběhla rychlá zastávka u budoucího muzea občanské války.

Kousek za městem se cvičně ptám na ubytování. Pokoj za 20€. V pohodě cena, ale ve 4 odpoledne a více než 80km před plánovaným cílem se mi zdá celkem brzy. Pokračujeme. Cestou vidíme množství rozstřílených domů, opuštěných novostaveb na prodej i trosek z války. Starší jistě ví, ale pro mne to bylo dost zajímavé. U cesty vidím ceduli ukazující na kemp za 500m. Kouknu na tacho a po cca 500m odbočuji doprava. Z asfaltové cesty je rázem šotolina a čím míříme hlouběji do lesů tím se cesta zhoršuje. Vymleté koleje od vody a větší a větší kameny, ale kemp stále nikde. Otáčíme a vracíme se zpět na rušnou asfaltku. Nakonec z toho byla celkem slušná enduro vložka cca 1km viz video :-)

Koukáme po cedulkách Zimmer Frei. Jelikož neustále prší bereme hned tu první u cesty. Paní má bohužel už obsazeno, ale ochotně nás přihrává svému známému ve městě Slunj. Ten nás čeká na pumpě a za 28€ slibuje pokoj, sucho, teplo a něco na zahřátí. Jsme už tak mokří a zmrzlí že bych bral snad i jeskyni. Jen aby bylo sucho! Jedem za ním do zahrady rodinného domku. Ochotně mi schovává motku do kůlny ke dřevu. Hned mezi dveřmi nás jeho paní hostí rakijí. Janičku to málem položí. Děda zatopil a hned bylo teploučko. Za chvíli oba rozmrzáme a pomalu nám schnou věci všude možně rozvěšené po pokoji a koupelně. Nad námi prej bydlí ještě nějací češi, bohužel nemáme možnost se s nimi potkat. Večer rozmrznutí obouváme ještě mokré botky a jdeme hledat restauraci. Janička potřebuje polévku. Už neleje, ale jen lehce prší. Paní domácí chce naše pasy a 28€, na oplátku nám nese deštník kdybychom prej chtěli do města. Procházíme městečkem za mírného deště tam a zpět. V pizzerii nám polévku neudělají a pizzu nechceme. V café rovněž nepochodíme, ale barmanka nám radí restauraci Féniks, prej 500m odtud. Tak šlapeme udaným směrem přes 500m až dojdeme k pumpě kde si nás před časem vyzvednul chlapík u kterého jsme ubytovaní. Ptám se obsluhy čerpací stanice. Říkají 500m dále! Tak šlapem dál, Nakonec to byla téměř 1,5km dlouhá procházka v mokrých moto botách a dešti. Na konci cesty stála na stole výborná hovězí a rajská polévka a jedno Karlovacko. Teď ještě toho 1,5km zpět a uleháme po desáté. Dnes ujeto: 210km Celkem: 936 Tacho: 38220

Den čtvrtý 31.07.2010

Ubytování nebylo špatné, starší zařízení, zato ale čisto a teplo. Bohužel spaní na rozvrzaném gauči nám moc baterky nedobilo navíc ráno zase vydatně chčije. Paní domácí přináší kávu a rakiji. Vyjíždíme po sedmé za vydatného deště. Vyhlídka na Plitvice se pomalu ale jistě rozplývá. Hned na první pumpě tankuju do plna, protože na mapce je vidět národní park a bůh ví kde bude další pumpa. Ropa je za (v chorvatsku klasických) 8,13.

Celou cestu v dešti směrem k plitvickým jezerům v duchu kleju. Nějaký ten déšť bych přežil, i to chladno, ale když vám vlastně téměř bez přestání chčije celé tři dny, tak pochodovat po Plitvicích nějakých 5 hodin v lijáku, v motorkářském, promoklý a zmrzlý tak to mě teda neláká. Symbolicky zastavuji u brány k jezerům, chviličku pozorujem pár odvážlivců v páštěnkách a nakonec zklamaní pokračujem. Největší „atrakci“ z celé cesty jsme tedy neviděli. Snad někdy příště. Zastavujeme kousek za hranicemi národního parku na čurpauzu. Kolem projíždí parta na moto ve složení 2x GS, ninja a Honda. Je opravdu chladno a hnusně tak zkoušíme restauraci u pumpy, že si dáme něco teplého do žaludku na zahřátí. Z rohlíků a paštiky se nám už oběma dělalo mdlo. Parkuju hned u bočního vchodu, gestikuluju na číšníka za barem něco ve smyslu HAM HAM, jestli dostaneme najíst, kývá hlavou a ukazuje že za chvíli je u nás. Takže se složitě vysvlékáme z nepromoků před vchodem, protože uvnitř jsou kožené křesla a vypadá to tam celkem luxusně. Sedíme a čekáme na obsluhu dobrých deset minut, jakmile číšník přikluše ptám se anglicky na jídlo, synek lámanou angličtinou odpovídá že NEVAŘÍ! Argumentuju velkým červeným nápisem RESTAURANT nade dveřmi. Není to nic platné, prý vaří až v odpoledních hodinách. Notně nakrknutí vyrážíme zpět do deště a na vedlejší pumpě ještě preventivně kontroluji tlak. Vše OK. Vůbec nevím proč jsme najednou v Záhřebu měli o BAR méně. Možná to špatně měřilo.

Cestou okolo městečka Melnice začínáme stoupat do hor které nás oddělují od moře. Čím jsme výše tím více houstne mlha kterou projíždíme. Jsme vlastně přímo v mracích a je tu pěkně hnusně. Na cestě není vidět na krok! Koncová světla auta přede mnou jsou vidět dobře, ale světla auta před ním už vidím jen stěží a to nejsou vzdálená ani 20metrů! Jedeme sice na těsno, ale opravdu pomalu. Viz video. Na vrcholku potřebuje Janča na čurpauzu a tak získávám čas na zdokumentování toho hnusu. Po překonání hor jako když utne. Nad mořem svítí sluníčko a pomalu na nás přestává pršet. Na zatáčky z Melnice do Senj jsem se těšil už od dob plánování téhle cesty. Bohužel po tom co jsme prožili a jak jsme byli ztuhlí jsem byl rád, že jsme se někde v serpentině nevybulili.

Cestou z kopce ještě jedeme v nepromocích až pak těsně u moře se svlékáme a doufáme že už NIKDY nebude pršet! :-) Jedeme po silnici přesně kopírující pobřeží. Za chvíli vidím cedule ukazující na ostrov Krk i monumentální Krčský most, vím že ostrov od severu k jihu nemá víc jak 60km, je na dohled a navi stejně hlásí do cíle téměř 150km. Až jsme minuli definitivně poslední odbočku na ostrov řekl jsem si že má zase svůj den. (Teprve později mi došlo že jsem nastavil cestu bez dálnic a bez zpoplatněných úseků, což Krčský most samozřejmě je) Vrátili jsme se a při průjezdu mýtem nastal další problém. Brána má cca 6 průjezdů směrem na ostrov, směrem zpět je pouze jeden. TAM se platí, zpět nikoli. Pravé tři pruhy jsou pro osobní auta, zbytek je pro busy a kamiony. Řadím se tedy do toho nejvíce vpravo protože je tam téměř prázdno. Záhy zjišťuji proč. U okénka kde se normálně platí je zavřeno a pouze cedulka z níž jsem vydedukoval, že tento pruh je pouze pro místní domorodce, kteří mají zvláštní kartu a proto jsem teď v pasti! Za mnou se začínají štosovat auta, není místo kde bych se otočil nebo zaplatil. Závora je dole a za mnou už řada minimálně šesti aut. Co teď? Vteřiny letí a mne nic nenapadá, najednou se závora zvedá, šup tam jedničku a jedem. Za sebou najednou slyším něco jako sirénu, zpomaluji a čekám nejhorší. Téměř stojím u kraje a míjí mne pár aut, ale z budky nikdo nevybíhá, žadný celník po mě nestřílí ani nikde neblikají majáky… tak co. Pokračujem 😀 A tak jsme projeli na Krk zadarmo :-) Na ostrově jsou kvalitní cesty a plno turistů. Nádherně pálí slunce a zatáčky se vlní jedna za druhou. Přes kopec serpentinkami k našemu cíli:

Azurové moře a vidina blízkého cíle nám oběma maluje úsměv na tváři. Ten se rázem ztrácí když přibližně v polovině ostrova dojíždíme asi 3km dlouhou kolonu. Poslušně stojíme v řadě, horko začíná být nesnesitelné a když už nás míjí asi pátý motorkář taky vyjíždím z řady a cca třicítkou předjíždím kolonu. Záhy zjištuji příčinu kolony. Na křižovatce s příjezdem k pumpě stojí auto „šupnuté“ ze zadu na levé světlo. Těsně za ním stojí dvě motorky z nichž jedna je rozbitá. Před nabouraným autem leží přikryté tělo. Z pod plachty čouhá ručka nějaké slečny. Ještě teď mě z toho mrazí. Policista řídící dopravu nám ukazuje na mrtvolu, gestikuluje, ať se dobře podíváme co se tu stalo. Další s kým už si nemávneme. (PS: A těch křížů co jsem kolem cest viděl, ani nepočítat raději.) Otřeseni touto nehodou jedeme zbytek cesty zasmušilí. Do cíle, letoviska Baška, dorážíme okolo 14:00 a z balkónu apartmánů nás vítá naše autoparta. Máme za sebou 1166 kilometrů. Tři dny jízdy v téměř permanentním dešti a už se těšíme na pořádnou sprchu, postel, pivko a teplé jídlo.

Tacho cíl: 38450 Dnes ujeto: 230 km Celkově ujeto: 1166 km Projeté země: ČR, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko

Po třídenních útrapách v dešti relaxujeme na pláži a objevujeme nejbližšší okolí našeho apartmánu. Všude se prohánějí výrostci na zapůjčených čtyřkolkách a nebo skůtrech. Samozřejmě nás to nemohlo nechat chladnými (nás = mě a mého kamaráda Mirka, řidiče jednoho z passatů toho času bohužel bez motorky). Přítelkyni to rovněž chladnou nenechalo, rozpalovalo ji do běla, když nás slyšela bavit se o cestě okolo ostrova na motorce, sotva jsme z toho pekelného stroje durch mokří slezli :-)

Ůterní večer bylo rozhodnuto, že si Mirek půjčí na celý den skůtr a objedeme s ním ostrov Krk dokola. Rent-a-scooter jsme měli téměř pod okny, za cenu cca 960 – 1000 Kč na 24hod si Mirek pronajal svůj 50ccm povoz a už jsme se těšili na ráno.

Přišel čas středečního dopoledne, slunce svítilo jako o závod, nádherný den na vyjížďku. Půjčený 50ccm skůtr drnčel pod okny a Fazer už se taky nemohl dočkat až zase ochutná chorvatský asfalt. Hrubý plán se zrodil ještě v úterý večer a vypadal následovně: Ráno odjezd směr hlavní město ostrova – Krk. Počasí se skutečně vydařilo a tak jsme se rozhodli zajet si ještě do Staré Bašky na koupání.

Po vydatném vyblbnutí na skalách nad mořem pokračujeme dále kouknout na trajekty směřující na ostrov Cres pak ještě dále na sever do městečka Malinska. Zde proběhla mini svačinka hesky po křovácku, rohlík, salám, nealko pifko a pěkně ve stínku přímo před místním obchůdkem. Chtěl jsem pak ještě udělat nějaké pěkné fotky u Krčského mostu, ale spalující slunce z nás vysávalo veškerou energii a s 50ccm skútrem už se nám tam nechtělo. Nyní tedy směr severo východ ostrova do městečka Šilo vzali jsme to přes Soline, velmi pozvolna se svažující pláž s údajně léčivým bahnem. Šilo, klasické turistické městečko s výhledem na chorvatskou pevninu. Ze Šila pak vesničkama jako Gostinjac a Risika směrem na Vrbnik. Za Vrbnikem jsou obrovské vinice táhnoucí se dobrých 5 km podél cesty. No a z Vrbniku cestou necestou rovnou zpět do Bašky.

Cesty byly více méně všechny kvalitní a očividně nové. Například hlavní tah z Krku do Bašky byl v době naší návštěvy ještě stále ve výstavbě. Překvapilo mě že i ty nejmenší vesničky byly spojeny sice úzkými zato ale kvalitními asfaltovými cestami.

Cesta zpět

Po úžasných chvílích strávených v letovisku nadchází čas odjezdu a vyhlídka dalších dobrodružství. Plán je v Sobotu brzy ráno vzít za hefty a vyrazit směrem na Brod na Kupi, kde vjedeme do Slovinska, dále pak přes hlavní město směrem na Bad Eisenkappel kde přejedeme do Rakouska průsmykem Sadnikar, odtud okolo hranic až ke Grazu, v plánu bylo přespat na místě zmiňovaném na Motorkáři.cz poblíž Grazu, v plánu byla dále krátká návštěva Vídně, dále pak stop v Olomouci a domů do Ostravy. Spousta věcí byla ale nakonec jinak. Jak? To se dočtete níže.

Odjezd 07. 08. 2010

Tacho: 38590 04:45 nastává čas odjezdu z Bašky. Obloha je zakaboňená a přes mraky se derou první sluneční paprsky a je celkem chladno.

Jedeme opět přes Krčský most, za úsvitu absolutně úžasná podívaná, opět zapomínám zastavit na nějakém pěkném místě k focení a opět projíždíme bez placeni, tentokrát ale legálně. Na pevnině začínáme stoupat do kopců, nic velkého, ale po pěkných silnicích občas utažených nějakou tou serpentinkou. Kopcovitou lesní krajinkou si to šněrujeme směr Slovinsko. Sotva vyjedeme o něco výše, opět nás čekají mlhy a pěkná kosa. Ruce bez rukavic trpí, obzvlášť teď ráno kdy bylo něco slabě před sedmou hodinou ranní. Za celou cestu k rakouským hranicím jsme ale nezmokli což nám mírně zvedalo náladu. Průjezdem opravdu malého hraničního přechodu Brod na Kupi po nezbytné mini prohlídce na hranicích vjíždíme do Slovinska. Jelikož je chladno a všudypřítomné horské mlhy mi mrazí ruce zastavujeme v městečku Kočevje u nějakého obchodního komplexu s nadějí, že zde seženu nějaké rukavice. Jediné, co je v tuto brzkou ranní hodinu otevřené je JYSK! Rukavice jsem v něm sice našel, ale raději nekoupil. Příslušníkům by se to asi špatně vysvětlovalo a tak tedy po krátké pauzičce v blízkém LIDLu, kde kupuju Janičce ještě fleeceovou mikinu, pokračujeme dále. Vysvitlo dokonce i sluníčko a nám se objevil úsměv na tvářích. Začalo se mírně oteplovat a my si užívali krásné scenérie kdy poslední zbytky oparu visí jen těsně nad zemí a pomalu se v ranním slunci rozplývají do krásného dne.

Euforii záhy kazí kufr, který to kousek za městem vzdává. Svařená plotna nevydržela plně naložený kufr a zobáček opět povolil. Bez delšího přemýšlení fixuji kufr k plotně pomocí gumicuku a pokračujeme v cestě. Není čas trávit další hodiny sháněním opravy. Projíždíme obcí Mrtvice což v nás vyvolalo výbuch smíchu, po tom všem co jsme zatím prožili a trošku nám to i pozvedlo náladu. V hlavním městě Lublani stavíme okolo jedenácté u McDonald’s na svačinku. Čím více se blížíme přechodu hor směrem do Rakouska tím více se obloha kaboní a vrcholky hor jsou zahaleny do nám velmi dobře známé mlhy. Jelikož nevím jak to před námi vypadá, hory se tváří jak jinak než majestátně a neoblomně, tankuji před vjezdem do hor do plné a s vědomím že jedeme zase do těch sra*ek vyrážíme. (1,216 €/L, celkem 14,42 L, Tacho 38821) Projíždíme malými vesničkami a okolní krajinka je prostě úžasná! Hory se zbytky sněhu v kontrastu se zelenými pásy údolí a na nich krávy. Cesta k vrcholkům je super! Kvalitní asfalt, úzká ale prázdná silnice plná zatáček a serpentin jen ten magor v kabrio mercedesu co nás málem sundal když si honil triko mi to zkazil. Jinak super, a dokonce jsme cestou na vrchol ani nezmokli ani nejeli v mlze! :) Rakousko Jen co přejedeme přes hraniční přechod do Rakouska, hned začíná poprchávat. Vyjeli jsme suší a tak chceme co nejdéle zůstat, i když neprší nijak zvlášť intenzivně, nasazujeme nepromoky. Mno… alespoň prvních 250 kilometrů nám nepršelo :) Nevím z jakého důvodu, ale navigace nás zavedla zpět do Slovinska. Nejdříve když jsme přijížděli opět ke hranicím jsem se zděsil. Už jsem se viděl jak jezdíme dokola přesně jako tenkrát v Maďarsku. Pár minut nad navigací nic chybného neprokázalo a tak jsme tedy pokračovali dál přes městečka Dravograd a Muta abychom se po cca 25 km vrátili opět na rakouské území. Zastavujeme v městečku Grossklein u zavřeného obchoďáku ne nepodobného našemu řetězci Hruška. Vůbec mě v Rakousku překvapilo, že v Sobotu po poledni bylo kompletně všechno zavřené. Veškeré obchody i markety které jsme míjely měly prostě geschlossen a basta! Společnost nám dělal týpek kosící tu promočenou trávu. Celou cestu od slovinsko-rakouských hranic více či méně prší. Po dalších cca 100 km zastavujeme ve městečku Studenzen pod velkým stromem, protahujeme kosti a děláme zásadní rozhodnutí tohoto dne.

Jsou cca tři hodiny odpoledne a jsme asi 30 km od plánovaného místa přespání v jednom rodinném penzionku jak jsem jej našel před samotnou cestou na Motorkářích. Na spánek je brzy, ale domů to dnes nejspíš nezvládneme. Na jeden zátah by se to samozřejmě ujet dalo, ale oba jsme zmrzlí a promočení a já nechci Jani trápit víc než je nezbytně nutné. Rozhodujeme se tedy že toto předem jasné spaní necháme za sebou a budeme pokračovat co nejrychleji v cestě dále a že dále si už něco najdeme tak jako jsme to zvládli při cestě DO Chorvatska. Při našem rozhodování stojím na celkem frekventované silnici na kraji, a tak když odcházím sednout dolů za Jani pod ten velký strom, pouštím na svém Fazeru výstražná světla. Sotva dosednu, vyřítí se z nedalekého kruháče dva borci na GéEsech. Sotva nás zmerčili hned zastavoali a chtěli pomoct. Posunky jsem jim ukázal že jsme v pohodě a poslal je pryč. Projeli desítky aut co jsme tam stáli, nezastavilo jediné, zato ale zastavili první motorkáři, kteří jeli okolo. Jo jo, plechovkářům v teple nedojde jak to může být venku někdy zlé.

Po dalších cca 50ti kilometrech začíná pršet opravdu nechutně. Koukáme po Zimmer-Frei, ale nemůžeme zaboha nic objevit. Ptám se rovněž v jedné hospodě u cesty, tam radí jedině vrátit se cca 10km zpět a tam najít hotel s pokojem za 30 € / Osobu / Noc. Pokračujeme dále směr ČR. Ve městečku Stubenberg se začínají objevovat Zimmer-Frei. Zkoušíme jich několik, ale všechny jsou obsazené, u posledního paní poradí ještě camp. Zajedem tedy tam s nadějí, že alespoň tam bude volno. Hurá volno mají! Pokoj za 73 éček a místo pro stan za 25 !!! Děkuji, zmoknout můžu i zadarmo! Jelikož náš rozpočet byl vším tím špatným počasím po cestě již tak dost narušen, volím variantu B. V nedalekém obchodě kupuji za poslední jančiny eura kus žvance a PEPO. Zkusíme ještě pár stavení, jestli nás nenechají alespoň ve stodole a nakonec končíme ve stanu v lese.

Nebyl jsem si tím jistý, ale myslel jsem si tenkrát, že jsem při příjezdu do těchto končin viděl někde u cesty ceduli oznamující nějaký národní park. Proto jsme v lese zajeli dost hluboko, zvyklý z předchozích offroad motorek jsem i Fazera naučil jezdit po bahýnku, mokrém spadaném listí, slizkých kořenech a popadaných větvích 😀 Řeknu Vám ale, že těch 200 kilo plus náklad a cestovní pneu v tom mokru…. no zima mi rozhodně nebyla! Moto i se stanem jsme parknuli pěkně pod stromy za houští a patřičně zamaskovali ala predátor! (vlevo stan, vpravo moto) Les byl vskutku úžasný, vzrostlé stromy, popadané volně tlející kmeny a větve, všudypřítomné sytě zelené, asi metr dvacet vysoké kapradí a mech. Opravdu jako někde v pralese. Uleháme po sedmé za stálého deště. Nacpat vše včetně mokrých hader do stanu, nepromoky ven, boty a vše ostatní dovnitř. Na spaní moc místa nezbylo. Na dece jsme si udělali malý stanový piknik a po večeři hajde na kutě, přikrytí jedním spacákem a přitulení k sobě. Teď se to zpětně zdá jako krásná romantika, ale myslím, že v tu chvíli by mě Janča nejspíše nejraději vykostila a mou lebku si pověsila k pasu jako ten predátor a šla by raději do toho penzionu kde jsme se naposledy ptali. Rozhodně to ale nedávala najevo, byla silná a statečná a já ji za to MOC děkuji. Ne s každou ženou by toto bylo možné a má za to můj veliký obdiv a dík! Čas: 19:30 Tacho: 39057 Dnes ujeto: 467 km

Nach hause! 08.08.2010

Noc ve stanu, za neustálého deště, v zimě, bez ohně…. Janička pos*aná strachy ze všech okolních zvuků, já pos*aný z toho, že nás tady někdo vyhmátne a budeme platit pokutu, kterou budou splácet ještě moje děti! Ale řeknu vám, zažil jsem už i horší spaní :) Moc jsme se sice nevyspali, ale ráno jsem byl jakž-takž odpočatý a schopen vyrazit.

Ráno, někdy před šestou, po vykouknutí ze stanu shledávám že už neprší. Pod mrakem, sychravo, ale aspoň ta voda už nepadá. Teď to nejhorší, ne příliš prohřátí z předcházejícího dne a noci a nasoukat se do těch mokrých hader a bot! Uff… kdo zažil, ví o čem mluvím, kdo nezažil nejspíš nepochopí. Vyrážíme okolo 06:15 po 54ce směrem na Vídeň. Silnice ač krásné, tak stále dost mokré a v lesních úsecích místy pokryté listím, takže hezky zlehka. Po pár kilometrech silnice pomalu ve slabém ranním sluníčku osychají a nám se opět nabízí ony oparové výhledy . Kousek před městem Aspang Markt se začíná 54ka celkem slušně klikatit. Kvalitní asfalt, široká poloprázdná silnice, konečně bez deště! tak si to užívám. Tankuji v Aspang Markt u Avanti. (1,214 € za litr, celkem natankováno za 17,48€, Tacho: 39121) Vzhledem k předchozím útrapám v dešti a spaní v lese se po zralých úvahách zavrhuje jakákoli zastávka ve Vídni a volíme nejrychlejší cestu „nach hause“. Mrzí nás to, ale v těch mokrých věcech šmatlat někde po Vídni, to bychom si ani neužili. Beru za plyn a uháníme. Z Aspangu až do ČR je opět (jak jinak v Rakousku) velmi pěkná silnice. Přijíždíme k Dunaji, ve městě Bad-Deutsch Altenburg nezbytné foto na mostě přes Dunaj pak už si to klikatíme těsně okolo hranic se Slovenskem po 49tce až do Břeclavi. Cesta na Břeclav je široká a vcelku rovná, mydlíme to dost přes povolenou stovku. Zastavujeme asi jen 2x na minizastávky a protažení, většinou u nějakého supermarketu s nadějí, že bude otevřeno a my si koupíme něco k snědku. Marně. Míjíme Billu, Penny, Spar … vše nekompromisně zavřeno. Celou cestu z Altenburgu až do Břeclavi jsme téměř nikoho nepotkali. Dokonce i v hospodě u cesty nám řekli, že mají zavřeno. No joo… rakušáci se holt opravdu řídí pořekadlem že „V neděli se nedělá“. Míjíme pumpu která ukazuje 18 stupňů celsia.

Konečně v Česku!

Do Břeclavi přijíždíme těsně před desátou ráno a vyhlížíme první otevřenou restauraci nebo alespoň obchod. Nakonec hned po trase naší GPS je restaurace U Fracarů. Zastavuji a šinu si to ke dveřím abych zjistil že je (jak jinak) zavřeno! Sotva se otáčím ode dveří k odchodu, slyším jak na mne někdo volá. To zrovna přichází paní kuchařka se servírkou aby nám otevřely. První otevřená restaurace je naše spása!

Dámy přicházejí v tričku a krátkých kamaších, my navlečeni v kůži a textilní kombinéze. Usedáme ke stolu a na otázku co si dáme k pití z nás z obou vyletí svorně slovo ČAJ! Servírce se tomu moc nechce věřit, ale nakonec nechápavě přinesla dva čaje. Něco jsme i pojedli, ohřáli se a po cca hodince pokračovali v cestě. Nejprve si přivyknout na české silnice, pak na narůstající provoz a relativní oteplení no a pak už jen sledovat navigaci, protože v českém značení silnic se občas vyznat, to je kumšt. Nutno podotknout že od ranního výjezdu z Rakouska jsme doposud déšť nepotkali. Obloha byla sice pořád pod mrakem ale bylo sucho a začalo se pomalu oteplovat. Kousek za Luhačovicemi na mě opět mžourá hladové oko mého Fazera. Tankujeme v obci Zádveřice u Slovnaftu. ( 32,10- / L, celkem za 521,60 Kč, Tacho: 39417) Byť pod mrakem, asfalt byl vcelku teplý a tak upadám do mikrospánku uprostřed parkoviště na pumpě. Neviditelné sluneční paprsky mě hřejí do tváře a asfalt do zad. Janička to se smíchem celé pozoruje z velkého balvanu a fotí. Energetická tyčinka a kafe z plechovky oživí naše smysly, „eFko“ je napapané a my můžeme vyrazit na závěrečnou část naší cesty. Na Ostravu! Projíždíme přes Vizovice, dějiště nejednoho festivalu, z mých oblíbených jmenujme třeba Trnkobraní :) dále na Vsetín a „Val-mez“ . Ještě nejsme ani venku z Valmezu a začíná chčijavec, ale parádní!

40 kilometrů před cílem a my musíme opět zmoknout!? V Jičíně už je z toho solidní průtrž mračen, potoky vody se valí přes cesty, ve městě nestíhá kanalizace a mimo město se potoky vody valí ve vyjetých kolejích na silnici odkud nás touto kalnou sra*kou vydatně zásobují všechna kolem jedoucí auta. Cestou na Příbor po té čtyřproudovce jsem jel co nejvíce vpravo abych nezavazel rychleji jedoucím plechovkářům, přesto v některých místech stříkala voda od PROTIJEDOUCÍCH kamionů, jedoucích rovněž v jejich pravém pruhu, až na nás. To jen pro informaci :) Nakonec se to kousek za Frýdkem roztrhalo a v Šenově byly dokonce suché cesty! 08.08.2010 ve 14:55 jsme doma! Poslední foto myslím hovoří za vše :) Tacho cíl: 39519 Celkem najeto: 2235 km

Závěrem

Měla to být první, prosluněná, motorkářská dovolená. Ve spalujícím horku jsme měli jet sluncem zalitou krajinou, zastavovat každých 100 km někde u vody a každý den zakončit někde u lesa opékáním lokálních specialit na ohýnku a spát pod širákem, nebo maximálně ve stanu zmoženi cestou a horkem! Měli jsme pořídit tisíce digitálních fotografií se všemi přírodními krásami, zajímavými stavbami a dováděním u vody. Měli jsme klopit každou zatáčku na koleno a užívat toho pravého motorkářského života, rychlosti, svobody a bezstarostnosti. Nakonec z toho byly tři propršené a chladné dny tam a dva propršené dny zpět. Jediné stanování proběhlo v dešti a zimě někde v pralese po téměř pěti stech kilometrech v sedle, promočení a prochladlí. Rozpočet dostal nečekané díry díky cenám za ubytování. Z fotografování moc nezbylo a kochat se krajinou přes zamlžené a zapršené plesknisklo moc nešlo. Celá pohodová cesta se změnila na závod s mračny a vidinou dojet TAM co nejrychleji, pokud možno nikde nezastavovat. No, co říkáte? Ne zrovna ideální začátek motorkářského cestování že ? :-) Myslím, že po takovém začátku by to leckterý „motorkář“ pověsil nejspíš na hřebík. Ne tak já! Když si to teď zpětně čtu vidím v tom tu nehoráznou naivitu a amatérismus s jakým jsem do toho šel, ale neříkám že to nebyl zážitek! A o TO tady přece jde! Jde o tu kopu zážitků které jsem si přivezl s sebou, zážitků které ta naše autoparta na100% neprožila a zážitků a vzpomínek, které mi vezme až smrt. Chtěl bych poděkovat všem, kteří dočetli až sem a taky bych chtěl povzbudit všechny, kteří o takovýchto cestách a zážitcích jenom čtou a sní. Jděte do toho! Nespěte! Život máte jen jeden a je škoda ho jen prosnít! Je třeba jej prožít! Miro, toto je i pro Tebe!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .