0
0

Ciudad de México – Teotihuacán – Puebla

17.11.2005 – 12.12.2005

Bezmála přesně před rokem, vlastně na Vánoce 2004, jsme začali s Katkou přemýšlet o návštěvě Střední Ameriky. První myšlenky po letmém pohledu do mapy nás přilákaly ke Kostarice. Jednak je tam prý nádherná příroda, bezpečno a hlavně se tam mluví anglicky. Vzhledem k tomu, že toto měla být naše „životní“ cesta, tak jsme se nakonec přiklonili k osvědčenému Mexiku, které sice nenabízí možnost využití angličtiny, ale narozdíl od Kostariky je to země prošpikovaná kulturními památkami. Španělsky ani jeden z nás neuměl, takže Katka měla za úkol aspoň trochu proniknout do tohoto jazyka. Já jsem se jako obvykle chopil plánování…

Jako nejvhodnější termín pro cestu jsme zvolili pozdní podzim a tak jsme měli na plánování cesty opravdu mnoho času. Přesto jsme všechno nestihli úplně ideálně…no vlastně to byla jen jedna věc – očkování. O prázdninách byla promo akce na Twinrix, což je poměrně drahá kombinovaná očkovací látka proti žloutenkám a my jsme to zbytečně prošvihli. Po pročtení řady cestopisů na webu jsme se dohodli na čtyřtýdenní jednosměrné cestě ze Ciudad de México přes Oaxacu k Pacifiku, průjezd Chiapasem a Yucatánem s odletem zpět z Cancúnu. Pak už jsme jen s hrůzou sledovali, jak se právě přes Cancún a mexické pobřeží Karibiku valí několik hurikánů v letošní „nabité“ hurikánové sezóně. Jak jsme pak sami viděli, s Cancúnem to celkem zacloumalo, ale v Tulumu už to tak strašný nebylo.

Se španělštinou jsme bojovali celý pobyt. Nakonec to jakž-takž stačilo – domluvit si autobus, ubytování nebo jídlo bylo v pohodě. Akorát jsme si s nikým nemohli popovídat (kromě pár anglicky mluvících domorodců). Já jsem po měsíci stráveném ve španělsky mluvící zemi docela slušně pochytil číslovky a jídla. A to mi stačilo. Tak pojďme do toho…

16.11.2005, středa

Brno – Vídeň – Paříž – Ciudad de México

Cesta do Vídně – pohodička, letiště ve Vídni – pohodička, všechno klape. Máme odlet v 7:15, takže všude mrtvo a prázdno. Letíme pod hlavičkou Air France, ale z Vídně do Paříže je to letadlo Austrian Air a z Paříže do Mexika pak koráb společnosti AeroMéxico. Letadlo má při přistání v Paříži asi 20 min zpoždění, ale pořád máme „dost“ času na přesun, kterého jsme se tak báli. Musíme spěchat, protože za 45 minut letadlo odlétá. Vcelku v pohodě projdeme podle směrovek do vedlejší odletové haly a asi za 30 minut máme všechny procedury za sebou a čekáme na odjezd (posledního) letištního autobusu k letadlu. Máme pro sebe dvojsedadlo u okýnka, sice nad křídlem, ale pohoda. Všichni kolem nás mluví pouze španělsky a mají indiánskou vizáž :-) Jsme nadšeni, protože nás zahrnuli jídlem a pitím – margaritky, whisky…nakonec i nealko bylo. Každopádně to bylo hrozně dlouhý a filmy byly pouze ve španělštině a francouzštině.

Po 12 hodinách letu přistáváme na letišti v Mexiku. Čas jsme si přesunuli o 7 hodin zpět. Míříme k pásům a naše nejhorší očekávání se vyplňuje. Bágly tam nejsou. Takže nejdřív vyřizujeme papír, podle kterého je nám mají druhý den doručit na hotel a taky prý máme nárok na kompenzaci 50 USD, kterou si samo nechceme nechat ujít. Jenže to netušíme do čeho se pouštíme. Lítáme od přepážky k přepážce, nikdo nemluví anglicky a posílají nás z jedné strany letiště na druhou. Asi po dvou hodinách vítězoslavně mávám 50 dolary. Vyměňujeme tady polovinu hotovosti z USD na mexická pesa (MXP). Na letišti je nejlepší směnný kurz, co jsme kde viděli. Nalehko odjíždíme metrem směr hotel Principal, který jsme měli vybraný už z Brna (tušili jsme to 😉 Trochu kufrujeme, ale není to tak hrozný, jak by člověk ve 20 milionovým městě čekal. V hotelu platíme rovnou 4 noci (což byla chyba), pokoj je jednoduchý, ale OK. Zabili jsme jen jednoho cvrčka. Protože vůbec nic nemáme, spíme v oblečkách jak jsme přijeli.

17.11.2005, čtvrtek

Ciudad de México: Zócalo, centrum, Alameda, San Ángel, Coyoacán

Budíme se brzo, protože vlastně máme v pět ráno české poledne. Vyrážíme do prázdných ulic, směr centrální náměstí Zócalo. To je celý rozvrtaný, protože se tam něco chystá a hlavní katedrála je celá v lešení. Nejvíc se nám líbí prezidentský palác, kde je všechno krásně (nezvykle pro City) upravené a čisté. Turistů moc nevidíme, spíš školní skupinky dětí, těch je všude plno. A taky stánků, velmi jednoduché konstrukce, kde se prodává vše. Ty, které jsou s jídlem, ani žádnou konstrukci nemají. Prodávají ze země. Všichni a všechno – od jídla, přes knihy, CD, sladkosti, baterky, až po počítače a TV přímo na zemi na ulicích.

A ta doprava!!!! Pruhy jsou na silnicích jen někde, přesto vedle sebe jede třeba 5 aut, kličkují kudy to jde, troubí, jezdí NORMÁLNĚ na červenou, když na ni náhodou nějaké auto zastaví, tak to za ním troubí, ať jede. Chodci se mezi tím proplétají kde to jde, žádná přednost neexistuje, ale i oni se vrhnou přes čtyřproudou silnici uprostřed nejsilnějšího provozu. Přesto jsme viděli jen jednu menší havárku. Prošli jsme se po centru města a zajeli jsme i do hezkých čtvrtí San Ánglel a Coyoacán. V podvečer jsme se ještě vypravili na Torre Latinoamericana s fantastickým rozhledem na kotlinu tohoto města. Pak už jsme se jen najedli v restauraci hned vedle našeho hotelu a celkem jsme spěchali na pokoj, protože měla přijít ve 20 hod zavazadla. Nic, voláme na letiště, tam říkají, že už dorazila, a že ve 22 je máme. Čekáme do 23 hod a pak usínáme, celkem naštvaní, co bude dál.

18.11.2005, pátek

Teotihuacán

Vstáváme zase brzo a chceme hned volat na letiště, kde máme věci. K našemu velkému překvapení máme báglíky na recepci. Pak už šťastni a s opalovacím krémem (už mám trochu připečený ruce a čelo) vyrážíme směr Teotihuacán – na pyramidy. Obří areál, spousta prodejců – vnucovačů suvenýrů, mraky školních výletů. Lezeme na dvě velké pyramidy, ta největší, pyramida Slunce, je 3. největší na světě, júúúú. Slunko peče jak ďas. Jsou tu kaktusy jak baráky, júúúú. Zkusíme si první smlouvání o sošku želvičky. Z původní ceny 190MXP nám ji nakonec nechává za 100MXP. Fakt nevíme, jestli je to pro nás dobrá cena, ale bereme ji, líbí se nám.

Odpoledne jedeme zpět do města, ucpané dálnice a pohled z okna…mazec. Všude zděné „slumy“ v uniformní šedé barvě, střechy z vlnitého plechu s barely na vodu, všude spousta trčících drátů, neuvěřitelný bugr. Přesto z těchto škaredých míst vylízají lidi v hezkém oblečení a parkují tam normální auta. Nechápeme, jak tam můžou žít. Asi jim na bydlení moc nezáleží. Nejdůležitější jsou naleštěné boty, protože na každém rohu je čistič se svým pojízdným/přenosným pracovištěm. Cestování metrem je v pohodě, překvapilo nás, jak do vagónů neustále nastupují lidi, co něco prodávají, naprosté blbosti jako vizitkáře, čokolády, CD no-name skupin a on si to vždycky někdo koupí. Stejně jako hodně lidí přispívá žebrákům. Mladí, staří, všichni. Tihle „prodavači“ nastupují dokonce i do dálkových autobusů nižší třídy, na nejbližší křižovatce zase vystoupí. Asi jsou domluvení s řidiči. Jinak metro v pohodě, jednak není přecpané, a ani se nám nezdá nebezpečné. Dálkové autobusy jsou pohodlné, městské busy jsou staré rachotiny, které nemají pevné zastávky, prostě člověk mávne tam kde potřebuje nastoupit a vystoupit.

Večer jsme se šli projít uličkama ve středu města, chtěli jsme sehnat nějaký obchod s ovoce-zeleninou, neúspěch. Ale zato jsme kápli na alkoholový shop, takže jsme neodolali a máme malou tequilu a margarita mix, takže po večerech si mícháme do našich plastových kelímků :-) Po setmění se ulice začnou vyprazdňovat, mizí stánkaři, postupně opadává i provoz a šedivé temné ulice se zavřenými obchody působí poněkud nevábně a tak radši moc „neriskujeme“ a zůstáváme po osmé hodině na hotelu.

19.11.2005, sobota

Amecameca (neuskutečněný výlet na Popocatépetl)

Plán dne byl slavný Popocatépetl, takže jsme se vydali busem do 60km vzdáleného městečka Amecameca, které je přímo pod sopkou. Bohužel nám nepřálo počasí, i když slunce zase peče, je takový opar, že není vidět vůbec nic :-( Tak jsme se aspoň prošli příjemným městečkem s velkým tržištěm na náměstí, kde nebyli tak dotěrní jako na turistických místech. Super. Konečně ovoce…kilo mandarinek mají za 4MXP = cca 10 Kč, to stejné rajčata. Vyšlápneme si k poutnímu kostelíku nad městem na teoretickou vyhlídku na Popo.

Místo výletu na sopku se vracíme do Ciudadu a jdeme do ZOO v parku Bosque de Chapultepec. Ne teda plánovitě, ale prostě bylo v cestě. A navíc úplně ZADARMO. Akorát už je celkem pozdě, takže nás zhruba po půl hodině vyhánějí. Jdeme s davem lidí, kteří se vracejí z rodinné/romantické vycházky na metro. Máme hlad a už nechceme čekat až na restauraci v centru a tak si v jednom z mnoha dostupných stánků dáváme comidu (=papáníčko). Batohy s práškama proti průjmu už máme, tak co. Moc nám chutná, je to krásně pálivý. Večer posíláme z krásné internetky hned vedle hotelu první zprávy domů…zítra opouštíme Mexico City.

20.11.2005, neděle

Puebla

Jedeme do Puebly (== 2 hodiny cesty) přes národní park Popo-Ixta. Využíváme služeb společnosti 1. třídy, takže svištíme non-stop po široké dálnici luxusním autobusem. Před exklusivním nádražím v Puble chvilku pozorujeme projíždějící městské autobusy a protože nevíme, kam který jede, rozhodujeme se pro jakýkoli, který bude mít na okně napsáno „centro“. Pravoúhlé ulice jsou jako obvykle v Mexiku číslovány podle vzdálenosti od centrálního náměstí, takže se dá krásně pozorovat, jak se postupně blížíme ze vzdáleného autobusáku k centru. Vystupujeme správně na hlavní pěší zóně asi 2 bloky od náměstí a hned vnímáme tu velkou změnu oproti Ciudadu. Bulváry, zeleň, krásné budovy.

Puebla je parádní město, zatím nejhezčí, co jsme viděli. Jsme tu zrovna v neděli. Mysleli jsme, že je nějaká sláva, ale je to tam normálně každý víkend, jak nám tvrdí jeden z místních (anglicky mluvící student, který nás sám oslovil na ulici). Všude mega moc lidí na ulicích, opět stánky se vším, klauni, zpěváci, mimové, prodíráme se davy korzujících lidí. Je to mazec, tak pak jen stojíme opření u plotu a fotíme si lidi, nemůžeme se na ně vynadívat, všichni vypadají jako indiáni 😉 Bydlíme přímo v centru v hotelu, který je o něco lepší než v Mexico City, pokoj s vlastní koupelnou stojí 140MXP za noc.

Za těch pár dní jsme už prozkoušeli řadu místních jídel, nesežene se tu zdaleka vše, na co jsme zvyklí z našich mexických restaurací, protože některá jídla jsou vyloženě asi americké paskvily, takže žádné burritos ne-e, ale jíme tacos, tortas, quesadillas, enchiladas, quesos, entomatadas…ke všem naprosto geniální pálivé salsy všech barev, pálí jak ďas, ale jsou čertovsky dobré. Nejíme přímo v pouličních stáncích, kde je to sice levnější (ale občas se toho člověk bojí), ale v levnějších restauracích, které nevypadají moc „posh“ (jídla v cenových relacích 15-40MXP). Pitíčka jsou úžasná, samé lisované šťávy z čerstvého ovoce (pomeranč, grep, guayaba, meloun, …) za 10-25MXP. Zábava na náměstí pokračuje, v ulicích je plno lidí, nedělní fiesta jede…

21.11.2005, pondělí

Tehuacán – výlet na kaktusy

Ráno se bez problémů dostáváme na autobusák a odjíždíme do města Tehuacán – na kaktusy. Projíždíme zemědělskou oblastí, která se zelená uměle zavlažovanými políčky, jakkoli je okolí zcela vyprahlé. Město Tehuacán…mno…spíš jedno velikánské tržiště… vypadá dost divoce, ale na hotel máme zase štěstí, je moc pěkný, čistý a tichoučký (190MXP). Vše lze obejít pěšky. Snažíme se najít autobus na vyhlášené kaktusové „plantáže“. Lonely Planet nám v tomto moc nepomáhá, navrhuje taxík, který by ale stál moc. Lítáme po městě jako splašení, ptáme se (španělsky) několika místních, každý nás směruje někam jinam. Už to chceme vzdát, přesto ještě jdeme do turistických informací, kde je člověk, co mírně komunikuje anglicky a posílá s námi dvě 12-14tileté děti, aby nám ukázaly cestu. Děcka, přestože mají ve škole angličtinu, neblafnou ani slovo…vlastně jo…jediná fráze, kterou umí bezpečně je „let’s go“ :-) Nicméně po několika okruzích ve středu města a po projití všech tří autobusových nádraží, máme lístky na bus do Zapotitlán de Salinas (směr Huajuapan), který leží 20 km za městem.

Frčíme busem a už po cestě nestačíme valit „voči“. Kolem nás jsou lesy, ne však stromů, ale kaktusů, neuvěřitelné. Točili jsme hlavami na všechny strany, kromě nás a řidiče všichni ostatní v plném buse spali. Sotva vystoupíme, uprostřed naprosté pustiny, fotíme jako o život. V botanické zahradě (Jardín Botánico Zapotitlán Salinas) je sice za celkem značný poplatek to samé, co všude kolem, ale zase jsou tam udělané chodníčky, jinak je to kolem téměř neprostupná pichlavá buš. Kolem nás desetimetrové kaktusy, dělají stíny jak v lese, některé i kvetou (ale toto není pravá doba na květy)…no vážně nádhera. Zpátky jsme se dostali kupodivu bez problémů, asi po 10 minutách čekání u silnice jel bus.

Jenom doplním, že autobus měl konečnou u velkýho obchoďáku na křižovatce Av. Reforma Sur a 5. Oriente. Další problém, který na nás v Tehuacánu čekal, bylo sehnání lístků na zítřek do Oaxacy. Večer nám chtěli prodat jen lístky na 2. třídu, což jsme nechtěli, tak si nás tam aspoň napsali na nějaký papírek, že o ně budeme mít zájem zítra ráno. Důvod jsme nepochopili.

22.11.2005, úterý

přesun do Oaxaca

Dnes nás čekal delší přesun do Oaxacy, cca 4 hodiny, chceme tam přijet co nejdříve a ještě si něco prohlédnout. V tuto dobu se stmívá kolem šesté hodiny večer. Na nádru zjišťujeme, že ranní bus nejede, první v úvahu přicházející až po poledni, ale nejdou na něj pořád koupit lístky s předstihem. Už víme proč – nejsme na začátku trasy, nabírá lidi po cestě. Tak nemáme jistotu, zda pro nás vůbec bude místo. Dopoledne chodíme po trhoviskovém městě, náhodně potkáváme naše dva známé směřující do školy, a pak už nervózně posedáváme na pěkném klimatizovaném nádraží, kde dva uklízeči nepřetržitě a pořád dokola piglují vše, co mají v dosahu, stejně jako na všech nádražích první třídy, na kterých jsme byli (druhá třída je něco totálně jiného, o tom až později).

Autobus nakonec přijíždí s hodinovým zpožděním, ale v pohodě jsme se vešli a už frčíme. Dálnice opět protíná centrální vnitrozemské pohoří a postupně se mění na obyčejnou dvouproudou silnici – most, tunel, most…. Nicméně doprava je velmi řídká a občasné kamióny řidič předjíždí kde se dá…snad jenom v tunelech do toho nešel :o)

Do města Oaxaca přijíždíme za světla. Autobusák první třídy je jako obvykle ve velkých městech daleko od centra a tak jedeme městským busem několik bloků. Je to turistické centrum, vidíme poprvé velké množství bílých lidí, což se nám do teď nestalo. Nabídka ubytování je tady veliká, ale… procházíme asi 7 hotelů, buď jsou naprosto příšerné, nebo děsně drahé (300MXP a víc). Už se chystáme na nějaký ten dražší, ale náhodou narazíme na útulný rodinný penzion na ulici Mina, kde se dokonce mluví anglicky (wow) a cena odpovídá našim představám. Jsou na nás moc hodní.

Z města jsme nadšení. Má jasně rozlišitelné dvě tváře. Jednu klasickou mexickou, kde vlastně taky bydlíme (tržiště, garážové obchody, oprýskané domy, plno Mexičanů,…) a starobylé centrum s krásnými kamennými domy, pěší zónou, nádherným náměstím a katedrálami. Tady je to jak v Evropě, jednak to prostředí luxusních kaváren, ale i velké skupiny bílých turistů z hromadných zájezdů.

Jdeme koupit lístek na autobus do Pochutly. Zjišťujeme, že první třída stojí 200MXP a druhá třída asi 90MXP. Když však vidíme, jak to tady vypadá nebezpečně a jací divní desperados se na nádraží poflakují, radši volíme dražší variantu. Pojedeme přes noc a čekat na autobus v 11 v noci na tomto místě prostě nechceme. Zjišťujeme aspoň odkud a kdy jede autobus na Hierve El Agua a mizíme odtud. Před nádrem je neuvěřitelný zmatek. Jeden autobus/rachotina za druhým v několika pruzích, naháněči, smog, stánky, žebráci… Těsně před zavřením ještě procházíme trh, kde kupujeme 3 druhy mole v prášku (základ pro místní druh omáčky).

23.11.2005, středa

Hierve El Agua

Dnešním plánem byla divoká cesta na „vodopády“ Hierve El Agua. Ve skutečnosti jsou to spíš povrchové krasové jevy – minerální voda vyvěrající z vrcholku vápencových skal, která se v horku odpařuje a vytváří zkamenělé vodopády. Jsou 80 km od Oaxacy, uprostřed mohutného pohoří Sierra Madre del Sur. Cesta tam vede na korbě gazíku (s Australankama a Francouzema) po kamenité prašné cestě-necestě, je to zážitek. Jsme jak horníci, asi jako po zápase na škvárovém hřišti. Kodrcáme se tam z Mitly hodinu, ale nahoře to stojí za to. Nádherné výhledy na pohoří, azurově modrá jezírka, všude kaktusy, tilandsie na stromech, agáve… Máme tam sice jen 1,5 hodiny do odjezdu gazíku zpět, ale protože jsme díky mně zvyklí zmáknout ledacos ;-), tak to zvládáme i dnes a hezky si to celé obejdeme. Nad hlavami nám krouží obrovští orli. SUPER!

Vracíme se zpět do Mitly, kde jdeme k ruinám. Vstupný stejně drahý jako do Teotihuacánu ale odmítáme zaplatit a radši si kupujeme nějaký suvenýry…oblečky z bílého plátna a samozřejmě Mezcal, který se tady všude kolem pálí v malých i velkých podnicích. Původně jsem myslel, že navštívíme spíš než Mitlu nedaleký Yagul, ale jednak nám bylo v této polopoušti dost horko a pak už jsme měli za sebou ten náročný výlet. Navíc na nás udělali podfu(c)k v našem ranním autobuse, který měl údajně (i podle LP) jet až k Hierve El Agua. Nakonec nás vyhodil v Mitle a museli jsme čekat asi hodinu, než se našli další lidi.

Z Mitly jsme se tedy vrátili přímo do Oaxacy, trošku se zregenerovali a vyrazili vyměnit naše cestovní šeky. Vyměnili nám je bez problémů a bez poplatků i v 6 hodin večer, což jinde byl dost zásadní problém. Večer to tady na náměstí pěkně šlape, mariachi hrají jak o život, lidé spontánně tancují…

24.11.2005, čtvrtek

Monte Albán a Oaxaca

Poslední den v Oaxace, batohy necháváme na recepci hotýlku a nalehko vyrážíme na Monte Albán, což je archeologická zóna se starověkým indiánským sídlištěm na kopci nad Oaxacou. Je tam několik pyramid a spousta chrámů. Areál je osázen stromy s bílými květy, které zrovna pořádně kvetly. Květy lákaly kolibříky a tak jsem se dobrou čtvrthodinu pokoušel nějakého ulovit foťákem. Nezadařilo se. Katka má trochu krizi a tak se za mnou jen tak bez zájmu plouží. Pak se doma musíme podívat na fotky, aby taky viděla, kde byla. Jezdí tam organizované oficiální výlety z místních cestovek, ale my tam jeli městským autobusem za zlomek ceny. Zato jsme pak museli 30 minut šlapat pěšky do kopce. Sídliště je nad centrem Oaxacy, která byla takhle z rána zahalena ve smogu, který jsme si dole vůbec neuvědomovali. Nechápeme, jak jsme tam ty 2 noci mohli přežít.

Vracíme se do centra oficiálním autobusem, platíme tedy jen poloviční cenu a mohli jsme být na Monte Albánu libovolně dlouho. Odpoledne už jen chodíme po centru, zašli jsme si na vyhlídku Cerro Fortín, odkud je výhled na Valle de Oaxaca. a čekáme na noční autobus. Toto je první, ale ne poslední, horší nádraží 1. třídy. Jakmile přistaví autobus, asi 10 lidí se postaví do fronty na chemický záchod…magoři; zřejmě jim bylo líto si normálně zajít na toalety za 3MXP.

Jedeme k moři. Cesta se pořád pěkně kroutí a klesáme na nulovou nadmořskou výšku. Uprostřed noci máme dvě zastávky. Už na té první je cítit určitá změna vzduchu, ale ta druhá je šokující. Z vymraženého autobusu vystupuji na protažení a dostávám facku teplého a šíleně vlhkého vzduchu.

25.11.2005, pátek

Mazunte

V 5:15 dorážíme po noční jízdě do Pochutly, kde se na nás (rozespalé) okamžitě vrhají taxikáři a lanaří nás. Jednak je tma, tak to nechceme riskovat, a navíc potřebujeme koupit lístky na nedělní bus do Tuxtly, ale v ofisu mají ještě zavřeno. Tak čekáme a čekáme a čekáme. V 7:30 konečně dorazí vyspaný oficír a lístky jsou v kapse. Pak teprve jdeme hledat nějaké spojení do vesničky Mazunte, vzdálené cca 10 km, kam ale busy nejezdí. Takže buď taxi nebo místním colectivo, což je pick-up, který po cestě nabírá a vyhazuje lidi, kde si řeknou. Taxikář nechce jít pod 80MXP, což se nám vůbec nelíbí, a tak po chvilce čekání odjíždíme za 10MXP/osoba colectivem.

Vyhazuje nás přímo u vyhlédnutých „cabaňas“, což je jednoduché ubytovaní se střechou z palmového listí či co to je. Máme štěstí, cabaňas Ziga mají volno, je to sice bez koupelny a hodně jednoduché, ale další den zjišťujeme, že je to ještě ve srovnaní s jinými levnými dost luxus (130MXP/noc). Takže spokojenost. Navíc je to přímo na pláži na malé skále stíněné kokosovými palmami. A mají tu i vlastní restauraci, kde úžasně vaří a vůbec skvěle připravují jídla a pitíčka.

Voda je teploučká, jsou tu obří vlny a moře neustále burácí (ačkoli je to vlastně Tichý oceán). Lidi v tom krásně blbnou. Je tady strašně málo lidí, jenom sem tam se někdo vynoří z nějaké restaurace, vykoupe se a pak je pláž zase prázdná. Odpoledne relaxujeme, procházíme si celou pláž od jednoho konce na druhý, koupeme se, … nádhera!

26.11.2005, sobota

Mazunte, Centro Mexicano de la Tortuga

Ráno si procházíme vesničku a zjišťujeme, že ačkoli je to něco jako turistické centrum, je tu slušný bordel. Fakt se o svoje příbytky neumí (nebo nechtějí) postarat. Žijí v podstatě mezi odpadky a vůbec jim to nevadí. Ble.

Navštěvujeme místní centrum mořských želv, chovají tady v obrovských akváriích všech sedm druhů mořských želv, protože na mexických plážích skoro všechny kladou vajíčka. Jsou to macci až 2 metry velcí a strašně rychle plavou.

Jednu mrtvou jsme pak viděli i na pláži kousek od nás, zrovna si na ni pochutnávali supi. Lítal jsem tam po pláži s foťákem jak divej…až se mi zadřel zoom pískem…naštěstí to po profouknutí přestalo skřípat a vydržel až do konce. Odpoledne jsme strávili na pláži, těžká maňána :-) Už jsme se v těch velkých vlnách naučili plavat, takže bezvadný. Zatím nejsme ani moc spálení, protože se poctivě mažeme.

V podvečer se zatáhlo, ale nespadla ani kapka, i proto jsme vyrazili na výlet na mys Punta Cometa, odkud je krásný výhled a moře tady není zdaleka tak klidné jako na pláži. Večer je tu totální tma, svítí nám jen svíčky na stolech a na temným moři pozorujeme v dálce světýlka rybářských loděk. Zase jsme potkali skupinku Maďarů, které jsme poznali už v Oaxace a tak s nimi sedíme nad míchanými drinky a konečně s někým trošku dýl povídáme o zážitcích.

27.11.2005, neděle

Mazunte, Playa Ventanilla

Poslední idylický den v Mazunte. Jedeme na vedlejší pustou nekonečnou písečnou pláž Playa Ventanilla, kam chodí klást mořské želvy vajíčka (jenom jednou ročně). Domorodci tam nabízejí výlety na loďkách do laguny na pozorovaní přírody. Viděli jsme tam krokodýly, leguány, spoustu různých ptáků a zastavili jsme na ostrůvku uprostřed laguny, kde nám dali jako občerstvení čerstvě useknuté kokosové ořechy (15MXP). Nejdřív se vypila šťáva, které bylo hrozně moc (ne jako v těch starých našich), pak nám kokos vykostili. Mexičané, kteří jeli s námi na loďce, si ho zakapávali limetkou a polívali chili omáčkou, maňasi, úplně to zničí chuť kokosu. Ořechy byly asi ještě málo zralé, protože neměli ještě silnou dřevěnou skořápku a bílá dužnina byla velmi měkká, gumová, nasáklá vodou.

Vrátili jsme se colectivem na naši pláž, naposledy jsme se šli vykoupat do kafíčkově teplého moře, poslední večeře v naší oblíbené restauraci a před setměním odjíždíme do Pochutly na noční bus do Chiapasu.

28.11.2005, pondělí

Caňón del Sumidero

Brzy ráno dojíždíme do města Tuxtla Gutierrez, odkud se chystáme na výlet do kaňonu Sumidero. Zavazadla necháváme v úschovně na jednom ze tří nádraží, které jsou tady hezky vedle sebe. Toto město lehce překonává ve své absolutní nesympatičnosti i Tehuacán a jestli si teď dobře vzpomínám, bylo to jednoznačně nejhorší město, které jsme projeli (nic hezkýho, nic zajímavýho, jen hroznej bordel).

Naštěstí se tady nemusíme zdržovat a míříme rychle k odjezdovému místu colectiva do Chiapa de Corzo. Najdeme to v pohodě podle mapky v LP a už před osmou jsme v embarcadéru lodí. Bylo tady mraky dětí ve školních uniformách, které postupně mizely v jednotlivých lodích. Protože byl kaňon takhle brzy z rána hodně v oparu, rozhodli jsme se chvilku s odjezdem posečkat. Nakonec se čekání protáhne až do 10 hodin, protože nějak nepřicházejí další turisté, kteří by s námi zaplnili loď. Počasí se ale mezi tím parádně vybralo a tak pomalu můžeme vyrazit na tříhodinovou plavbu rychlým člunem po hladině řeky (doporučuji něco proti větru). Ta v těchto místech vyhloubila 20 km dlouhý a až 1 km hluboký kaňon. Kolmé stěny jsou porostlé bujnou vegetací, protože jsme v tropech. Vidíme „zase“ krokodýly, leguány, pelikány…je to fajn výlet.

Vracíme se do Tuxtly. Raději se nezdržujeme a valíme dál do nedalekého San Cristóbal de las casas, který je přesným opakem. Všude o něm píší jako o malebném městečku barevných domečků a fakt mají pravdu. Cesta má trvat 2 hodiny a pro ten krátký přejezd jsme si vybrali to nejlepší, co tady asi v Mexiku mají. Společnost ADO GL. Je to sice starší bus, ale asi jen pro 30 lidí, vzadu kuchyňka, před nástupem sličná asistentka rozdává chlazené nápoje, paráda…až na jednu věc, autobus se kousek za Tuxtlou polámal :-( Naštěstí 30 minut za náma jel jiný spoj stejné společnosti, takže jsme si i přes odpor řidičů přendali baťohy a s menším zpožděním jsme byli v pět v San Cristóbalu.

Jdeme pěšky od autobusáku směrem k centru a v prvním hotelu, který nám vyhovuje, kotvíme. Hotel Fray Bartolomeo je umístěn ve staré koloniální budově se čtvercovým půdorysem, kde jednotlivé pokoje obklopují centrální nádvoříčko s fontánou, papoušky a spoustou zeleně :o) Jsme v horách. Zdi hotelu jsou silné snad 1 metr. Na pokoji je zima jak hrom a teplá voda přitekla asi až po 10 minutách… Po několika dnech ve třicetistupňových vedrech je to až nepříjemná zima. I když je tak 15-20 stupňů. Centrum města je na první pohled nádherné, tak nějak přátelské, nabité hezkými levnými restauracemi.

29.11.2005, úterý

San Cristóbal de Las Casas

Město je to sice krásný, ale protože leží v nadmořské výšce 2200 metrů, tak jakmile zaleze slunko, je tady hrozná kosa. Na hotelu samozřejmě žádné pořádné deky, o topení nemůže být ani řeč, takže jsme v noci pěkně vykosli. Měli jsme totiž jen jeden záložní spacák, jak se ukázalo, tak právě pro tento případ 😉

Prošli jsme si město od jedné vyhlídky ke druhé (samotné vyhlídky nic moc), což zabralo nějaký čas a pak jsme ještě dost dlouho strávili na zdejších barevných tržištích. Původně jsem myslel na výlet do nedaleké přírodní rezervace s mlžným vysokohorským pralesem, ale to jsem dopředu nemohl tušit, že nás to tady tak dostane… Tržiště jsme navštívili dvě, jedno zaměřené na jídlo (ovoce, zelenina, maso, koření, živá drůbež,…) a druhé na rukodělné výrobky (oblečky, tašky, šperky…).

A všude těch indiánů. Lidé tu vypadají hodně jinak než na severu, chodí ve zvláštních komplikovaných barevných šatech. Každá indiánka na sobě pověšený jedno-dvě děti… Sice jsme fotili, ale někteří si přitom zakrývali obličej, takže to prostě moc nešlo. A radši jsme to moc nehrotili. Na tom potravinovém jsme snad byli jediní běloši. I přes to, že v centru města se to turisty jen hemžilo. Asi jim cestovky neorganizují (a nedoporučují) návštěvy těchto míst… ale o tom my nic nevíme 😉 Co se týče prodeje na stáncích, tak smlouvaní tu moc nefunguje. Když se člověk zeptá na cenu, řekne že je to moc a začne odcházet, tak ho prostě nechají jít. Někteří prodejci na stáncích vůbec nebyli nebo dokonce na zboží spali, takže těžko říct, jestli zboží patří přímo jim a nebo jsou jen najatí prodavači. Každopádně to bylo dost zvláštní. Přesto jsme tady toho nakoupili strašně moc. Pokud chcete nějaké suvenýry, tak je to ideální místo.

Celý střed města je plný hotýlků a restaurací, je vidět, že město přitahuje hodně turistů. Jestliže jsme někde měli problém nějakou schůdnou restauraci najít, tady to bylo přesně naopak, nemohli jsme si vybrat, do které jít. První večer, když jsme v jedné večeřeli, tak k nám několikrát přistoupili malí ušmudlaní indiánci, kteří se nám snažili vnutit své zboží. To jsme ještě odmítali, ale zároveň nám jich bylo trochu lito. Tak jsme se dnes rozhodli udělat dobrý skutek, ale jak na potvoru žádní nepřišli 😉 Nicméně…pak jsme si ještě po večeři v centru chvíli sedli na lavku, přišlo jedno dítě, my zajásali, vytáhli peníze a v tom okamžiku se jich kolem nás slétlo aspoň 5 a všichni nám to své zboží rvali do rukou a říkali „Compra, compra!“ (což znamená „Kup“). „Museli“ jsme od každého něco koupit, jinak bychom se jich nezbavili. A pak už jsme raději rychle prchali do hotelu.

V tranzitu jsou poslední dvě volná místečka a už frčíme. Po cestě se do auta zvládli vmáčknout ještě další tři lidi :o) Do města přijíždíme za úplné tmy. Vše dopadlo dobře…to, že zdejší lidi na první pohled vypadají nebezpečně neznamená, že nám chtějí něco udělat, protože jinak už bychom museli být dávno několikrát okradeni. Tento výlet nás přišel na podobný prachy, jako je cena organizovaných zájezdů, ale jednak jsme neměli možnost si nějaký zařídit a taky to dobrodružství za to stálo…aspoň mám ten pocit teď zpětně u klávesnice a Evropy2 v rádiu 😉

Zařizujeme ještě několik věcí na následující dny. Jednak lístek na noční autobus 1. třídy do Campeche a taky organizovaný výlet do Yaxchilánu na následující den. Dáváme si dobrou večeři a několik drinků při happy-hour v jedné z restaurací na hlavní třídě (2 míchané nápoje za cenu jednoho).

1.12.2005, čtvrtek

Yaxchilán a Bonampak

Dnes jsme si oproti včerejšku dopřáli trochu pohodlí a zaplatili si sice pořádně drahý (600MXP/osoba), ale all-inclusive celodenní výlet. V 6:00 nás tranzit vyzvedl před naším hotelem, takto jsme vyzvedli ještě několik dalších, dohromady 14 lidí (2 Italky, 2 Poláci, 2 Japonky, 4 Američanky, 2 Britové, šofér, průvodce). Jedeme do 230 km vzdáleného archeologického naleziště na guatemalsko-mexické hranici, totálně uprostřed džungle – Yaxchilán. Dá se tam dostat jen letadlem nebo lodí. Asi v půli cesty autem stavíme v chýši u silnice na úžasně bohatou snídani formou bufetu, takže se můžeme nabouchat, jak chceme. Dva druhy míchaných vajec, fazole, tortilly, pudinky, cereálie, pečivo, 5 druhů ovoce – melouny, banány, ananas…, 3 druhy džusů vylisovaných z ovoce…MŇAM. Spokojenost, ani už nám tolik nevadí zima, která je v opět plně klimatizovaném autě. A my si samozřejmě vyrazili hóóódně nalehko.

Přijíždíme do přístavu Frontera Corozal, kde už na nás čekají dřevěné loďky s banánovníkovou střechou (a s přicvaknutým ponorným motorem YAMAHA :-)) a následuje 45 minutová plavba po proudu široké hraniční řeky. Do Yaxchilánu nás připlulo už jenom šest, zbytek jel do Guatemaly. Je to tam úžasný, je tam vlastně jen nás šest, uprostřed divoké džungle, úzké vyšlapané stezky, samota… nad hlavou nám skáčou opice, tukani a na mýtinách vykukují částečně odhalené pyramidy a chrámy z bílého kamene, nádhera! Na prohlídku máme 2 hodiny, chtělo by to víc, opice byly plaché a nechtěly se nechat fotit, po liánách nám utíkaly ze stromu na strom, mršky.

Při focení ze stativu mě chytili zdejší hlídači a už to vypadalo, že snad budu muset všechno vymazat. Naštěstí mě zachránil náš původ z České republiky, protože po vyslovení této národnosti se hned spokojili s uklizením stativu do baťohu. Při zpáteční cestě kolem pokladen si všímám nápisu, že focení ze stativu je za poplatek 3000MXP! Vracíme se loďkou zpět do Frontery Corozal (vidíme opět krokodýly a leguány) a hurrrááá na tříchodový oběd (v ceně). Dostáváme kuřecí polívku s rýží, kuřecí a vepřový steak, tortily, 2 salsy, asi 5 litrů džusu, dezert – smažený banán s něčím jako brynza, fakt dobrota. Nabouchaní se odkulíme do auta, které nás veze na další naleziště – Bonampak.

To je ale oproti prvnímu malinké a jde tu hlavně o nádherné barevné malby na stěnách jinak zpustlých chrámů. Naleziště je opět uprostřed džungle a pozorujeme tady velkou skupinu tukanů, jak se handrkují vysoko v korunách stromů. Pak už frčíme zpět do města Palenque. Carratera Fronteriza vede širokým plochým údolím v téměř nulové nadmořské výšce na úpatí chiapaských hor a od guatemalské vrchoviny oddělená mohutnou hraniční řekou Usumacinta. Je to pásmo tropických lesů, které jsou však po celé délce kolem silnice vypáleny a přeměněny na pastviny a chudá políčka. Řada pozemků leží ladem a zarůstá druhotným pralesem. Krajina připomíná spíš africké savany, kde nekonečné plochy travin narušují osamělé mohykány stromů původní džungle. Cesta je lemována vesničkami, všude je vidět bída a špína. Šokující, smutné, zajímavé, krásné… Do města dorážíme opět za tmy, tedy kolem šesté, večeříme mega-pikantní dobrotu v Tropi Tacos a jdeme brzy spát.

2.12.2005, pátek

Palenque

Ačkoli večer byla obloha bez mráčku, v noci se spustil liják a ráno byla všude 200% vlhkost oproti normální 100% :-)) Necháváme baťohy v úschovně na hotelu (10MXP/kus) a vyrážíme přímo od hotelu odjíždějící dodávkou do mayského megacentra Palenque. Je to záležitost UNESCO, takže tady míjíme množství organizovaných skupin a ačkoli jsou tady mnohem zachovalejší stavby než v Yaxchilánu, tak nás to ze začátku moc nebere. Všechno je takové uhlazené a napucované a ani opice tady nemají. Ale areál je to skutečně impozantní a postupně tomu přicházíme na chuť. Původní rozloha byla údajně obrovská, prý tu v dobách rozkvětu žilo až 200 tisíc lidí! Z džungle je vykopaná jen nepatrná část. Lehce jsme tu strávili 4 hodiny. Nikam dnes nespěcháme, tak si v klidu procházíme snad celý areál i přilehlé muzeum. Zase zkouším pár fotek ze stativu, ale brzy jsme opět odchyceni hlídači, naštěstí se to pět vyřešilo jen domluvou. Stativ jsem pak už radši používal jen v džungli a to sem ještě pro jistotu postavil Katku na stráž :-)

Vracíme se „předplacenou“ dodávkou zpátky do města a jdeme do stejné „tacosárny“ jak včera, kde mají výborně nachucené masíčko a krutě pálivé salsy (tacos al pastor, vyzkoušejte!). Zbytek odpoledne trávíme na ultra-levným internetu za 5MXP/hod. Ve městě nic moc k vidění není a tak se jen tak poflakujeme na náměstí, kde mě krutě posral jeden z mnoha vřeštících ptáků. Fuj. Ptačí chřipku naštěstí ještě v Mexiku nemají. Čekáme na 21. hodinu, kdy nám vyjíždí autobus do města Campeche. Nádraží je katastrofální, malinkaté, otevřené do ulice, bez klimatizace a zrovna tady musíme 2 hodiny čekat. Opouštíme Chiapas a jedem k Mexickému zálivu. Huráááá, zase moře.

3.12.2005, sobota

Campeche

Přes noc jsme se dostali do Campeche. Jak na potvoru jel autobus pěkně na čas, a tak jsme tam byli už 2:30 v noci :-( Variantu, že budeme až do rána čekat na nádru jsme zavrhli a vyrazili jsme taxíkem do centra hledat nějaký hotel. Už v průvodci jich bylo uvedeno podezřele málo a realita tomu bohužel odpovídala. Prostě nic, kam bychom mohli složit hlavu. Chodili jsme krásným, liduprázdným, nasvíceným, čistým (!!!), prostě totálně nemexickým městem, a nemohli nic najít. Našli jsme jeden drahý hotel a pak ještě jeden na náměstí, ale tam se pohybovaly tak divný existence, že jsme šli radši pryč. Po hodinové vynucené vycházce s báglama na zádech jsme konečně narazili na naši cenovou a kvalitativní skupinu. Hotel Colonial z LP. Škoda, že jsme do něj nezamířili rovnou. Tady to rozhodně není typické mexické město.

Ráno jsem vyrazil do města koupit něco na desayuno, ale po hodině jsem se napůl naštvaný vrátil s prázdnou. Jenom napůl, protože bylo na co koukat a co fotit. Žádný obchod, žádná pekárna, jen jeden supermarket, kde bych ale musel nechat osobní věci v jakýchsi skříňkách a to jsem neriskoval. Tak jsme posnídali mandarinky s polomáčenými sušenkami – toho času už v kosmickém (==práškovém) provedení :-)) Vyrážíme, tentokrát už společně, na procházku městem. Je to opět záležitost UNESCO a proto to tady asi takto vypadá. Celý střed města je v nějakém zakonzervovaném stavu, jehož 2×2 kilometry vyplňuje pravoúhlá síť ulic s nádhernými starými domy (teda aspoň z venku). Toto historické centrum je sevřeno sedmi baštami a zbytky mohutných hradeb. Teprve za hradbami začíná to pravé mexické město plné ruchu, nepořádku, tržnic, stánků, frmolu… Na velké městské tržnici je masový a rybí trh; u ryb to ještě šlo, ale jak prodávají maso, to je fakt síla. Půlky krav tam visí přímo ze stropu ve 30 stupňovým vedru, mouchy po tom lezou, na zemi kaluže krve a chlapci to tam na přání odřezávají, fujtajxl, bléééé.

Ačkoli je to přímořské město, centrum kupodivu není u moře (zřejmě z obranných důvodů), tak jak jsme zvyklí z Evropy. Za hradbami následuje asi 200 metrů široký nezastavěný pruh silnic, parkovišť a vycházkových cest a teprve pak se dostáváme k moři. Moře vypadá spíš jako rybník, není na něm ani vlnka. Jak jsme měli problém ráno najít hotel, tak i restaurací tady v historickém centru moc není. Nebo je prostě nevidíme. Divný město. Je krásně teplo a proto si sedáme přímo na hlavní náměstí na jednu zahrádku a pozorujeme ospalý život v tomto jinak pěkném městě. Vánoční přípravy jsou v plném proudu…umělé nasvícené vánoční stromky, velké betlémy…

4.12.2005, neděle

Celestún

Ráno vyrážíme hledat autobusové nádraží, protože včera v noci jsme se nechali odvézt taxíkem a tak nemáme moc představu kde a jak daleko je. Zakrátko zjišťujeme, že mapka v LP udává polohu bývalého nádraží 1. třídy, které je dnes využíváno druhou třídou. Pokračujeme tedy dál pěšky směrem k novému autobusáku. Nevíme přesně, jak daleko to od centra je, a tak radši po 15 minutách chůze využíváme kolem jedoucích městských busů a necháváme se tam dovézt. No, blízko to není.

Vynecháváme Uxmal a míříme přímo do vesnice Celestún, která je taky na pobřeží Mexického zálivu, ale o 300 km dál. Chceme trochu do divočiny, pozorovat plameňáky a další mexickou faunu. Přestupujeme v Méridě. Je tady několik autobusáků, naneštěstí jsou od sebe dost vzdálený. Vystupujeme na 1. třídě a musíme projít celé centrum na dvojku. Do Celestúnu to jezdí po 30 minutách, takže se tady aspoň nijak moc nezdržíme. Nakonec koukáme, že autobus do Celestúnu má trasu kolem nádraží 1. třídy, kde jsme klidně mohli nastoupit. Ale protože zastávky nejsou oficiální, nemohli jsme tušit, po které ulici autobus pojede.

Celestún leží na pobřeží mělké mořské laguny, do které se slétávají ptáci ze široka-daleka. Je to příšerná díra, moře/pláže tady smrdí rybama, protože jsou všude mraky rybářských člunů a místní rybáři ryby kuchají rovnou na centrální pláži. Takže ta taky stojí za prd, žádná hezká koupačka. Navíc je moře tak mělké, že snad 500 m od břehu je voda pořád maximálně po kolena. Akorát mušle tam mají hezký a fotit je tady co. Odpoledne se nám nepodařilo zrealizovat výlet lodí do laguny na plameňáky, protože turisti už byli pryč. Tak jsme se vypravili pěšky podél pobřeží směrem k jihu. Jenže moře se tady různě vlévá do vnitrozemí, a vytváří tak hluboké zátoky, které jsme nevěděli jak obejít a místo na panenské pláže jsme se dostali mezi šíleně vybydleně vypadající chatrče, ze kterých porůznu vylézali lidé. Zase nechápeme. Radši se odtam pakujeme a vracíme se zpátky do civilizace (rozuměj: centra vesničky).

Pak jsme se ještě prošli kolem výpadovky na Méridu, která protíná rozvodněnou lagunu. Bylo tady co fotit a dokonce jsme jen tak náhodou uviděli v příkopu u silnice malého krokodýlka. Nejdřív jsme mysleli, že je to klacek, ale on měl voči :-) Roztomilej.

V šest jdeme na sice výbornou večeři (jak jinak než z mořských darů), ale už při našem příchodu tam nikdo nebyl a obsluha pakovala vybavení restaurace. Sotva jsme dali poslední sousto do pusy, tak pod náma odtáhli židličky a adios. V sedm celá vesnice spala…asi. No díra. Tak jsme si nalili tequilu z vlastních zásob na dvorku našeho hotýlku, který je přímo na pláži. Nic moc ubytování, cena vysoká a komfort jeden z nejhorších. Však taky…událost…v koupelně máme obřího švába. Dávka Raidu ho naštěstí během 3 vteřin otáčí na záda a je klid.

5.12.2005, pondělí

výlet za plameňáky v Celestúnu a večer v Méridě

Vstávám brzo ráno a vydávám se na procházku po pláži směrem na sever. Vesnice tímto směrem končí mnohem dřív a tak se zakrátko dostávám do relativně volné přírody. Koukám, že pár desítek metrů od moře je planina zaplavená vodou, ve které pozoruju nějaké vodní ptáky i pár plameňáků. Brzy mě ale vyčmuchal nějaký pes, zřejmě nějaké vzdálenější obydlí nebo co, a tak se radši před jeho zuřivým štěkotem dávám na ústup. Hlavní hnízdiště pelikánů je ale směrem na jih od vesnice, jenže jak jsem se už zmínil, dost blbě se tam po souši přes vesnici dostává.

Vracím se na hotel a už nám klepe na dveře jeden z naháněčů na výlety do laguny, že sehnal další lidi a že teda můžeme jet na plameňáky, za prý „výbornou“ cenu 200MXP USD za osobu. Ten člověk nás kontaktoval už včera, ale pro málo lidí a vysokou cenu jsme odmítli jet. Stejně mám i tak divný pocit, že nás dost natáhl. Vůbec, tady je prostě všechno hrozně drahé – ubytování, jídlo, výlety. Příště bych radši zkusil Río Lagartos 😉 No nic, kašlem na prachy a zpátky do přírody.

Výlet trvá asi 3 hodiny. Dali jsme si totiž tu delší/dražší variantu z celestúnské pláže (kratší a levnější je to z mostu přes lagunu na výpadovce do Méridy). Jedem snad 10-15 km po moři na jih kolem pobřeží ústí laguny. Musí se to hodně objíždět daleko od břehu, protože moře je opravdu hrozně mělké. Chvílemi musí loď na širém moři dokonce tlačit s vytáhnutým motorem pár desítek metrů do hlubší vody. Naše španělština je bohužel absolutně nedostatečná a tak z výkladu o zdejší fauně/flóře a ekologii nemáme nic. To je škoda, protože náš lodník toho napovídal docela dost. Nejdřív krátká zastávka ve zkamenělém lese a pak už první hejna růžových plameňáků. No, myslel jsem, že jich teda bude víc. Asi toto není nejsprávnější období. Moře je tu mělké a tak vidíme, jak se cpou krevetama s hlavama zabořenýma do vody. Pak jedeme tunelem v mangrovovým porostu, kde je úplně červená voda od těchto zvláštních stromů, které dokáží (jako snad jediní na světe) žít ve slané mořské vodě. Byl to fajn výlet, akorát mohl být tak o půlku levnější (třeba jako Sumidero).

Zbytek času se procházíme po pláži dál za vesnicí, kde je to docela hezký a pak už balíme věci a po obědě se přesunujeme busem do Méridy, půlmilionového města ve vnitrozemí. Necháváme se vyhodit u autobusáku 1. třídy, kde se hned v nedalekém hotelu ubytováváme, protože zítra ráno pokračujeme dál. Město nic moc, nebo jsme to pěkný minuli, ale jsme tu jen pár hodin. Všichni asi propadli nákupní horečce před Vánocemi, ulice jsou narvané lidmi, kteří se snaží vtlačit na metr široké chodníky…do toho auta a busy :-( V Mexiku holt neznají pěší zóny.

Kolem půl páté odpoledne se snažíme vyměnit v bance dolary, ale tady na Yucatánu nemáme šanci. Protože se už blíží konec našeho putování, kupujeme v supermarketu první dvě láhve tequily, které si chceme odvézt. Cena v supermarketu byla podle nás vynikající – 120MXP za sedmičku tequily reposado 100% agáve. Večeři dáváme výjimečně na hotelu. Když už jsme byli v tom obchodě, tak jsme si koupili půlkilový pytel tostaditas – malé kukuřičné lupínky, konzervu pikantního dipu a ananasový džus. Fajn, ale každý den by to nešlo :-)

6.12.2005, úterý

Chichén Itzá

V 8 ráno jedeme do Chichén Itzá – největší zrestaurované a nejprofláklejší mayské centrum na Yucatánu. Je to blízko Cancúnu, takže sem jezdí hordy nechutných, tlustých a absolutně nevkusných Američanů. Areál je to ale velký, takže se to naštěstí hezky rozptýlí. Autobus 2. třídy nás zavezl až před vstupní bránu, kde potkáváme první dva mladé Čechy za celou dobu. Baťohy necháváme v administrativní budově, kde je úschovna zadarmo a jdeme na prohlídku. Na pyramidách se tu rozvalují půlmetroví leguáni. V klidu si tu procházíme skoro celý areál, protože nijak zvlášť nespěcháme. Po čtyřech hodinách ale zjišťujeme, že už toho máme dost. Kupujeme ještě nějaký kravinky. Je tady totiž neuvěřitelný množství prodavačů suvenýrů, kteří doslova okupují celý areál. Nejsou ale příliš vtíraví, takže žádný problém.

Pokračujeme do nedalekého městečka Valladolid. Přímo před vchodem nastupujeme do projíždějícího colectiva, kde nám celou cestu pouští na přenosné DVD televizi klipy z MTV. Ve Valladolidu budeme taky jenom jednu noc, tak moc netaktizujeme a jdeme do vytipovaného hotelu z LP. Zase se pokoušíme vyměnit peníze, ale na banky už je zase pozdě (do 15 hod) a směnárníci mají krajně nevýhodný kurzy (což je přesně opačně než u nás). Nakonec najdeme banku Azteca, kde je to ale nějak komplikované, dokonce nám tam snad sejmuli i otisk prstu (kdo ví, co to bylo), odmítli přijmout víc jak 50-dolarové bankovky a ještě nás ošidili na kurzu. Nebrat. Město je to ale docela hezký, pěkná architektura, malý provoz, i když trochu mrtvo, teď večer…

7.12.2005, středa

Valladolid – koupání v cenote Dzitnup a Samulá, přesun do Tulum

Ráno jedeme na výlet do podzemních jezírek kousek za městem. Podobné rezervoáry na vodu jsou po celém Yucatánu, některé z nich jsou za poplatek zpřístupněny a dá se v nich i koupat. Tak toho využíváme. Super, příjemné osvěžení. Ačkoli je to pod zemí, voda je jen příjemně chladivá, krásně průzračná a plavou v ní rybky. Navštěvujeme dvě, cenote Dzitnup a Samulá. Každá má svoje kouzlo. Původně jsme uvažovali o zapůjčení kol, ale colectivo za 10MXP/osoba nám přišlo nakonec pohodlnější, rychlejší a cenově taky šul-nul.

Poprvé jsme se rozhodli vyzkoušet trošku lidovější způsob stravování, pouliční stravu. Zašli jsme do jedné levné jídelny na náměstí. Cena byla nižší jen o trochu, ale kvalita jídla podstatně. No ale zkusit jsme to museli. Trošku se procházíme po centru města, ale už jsme celý žhaví na přejezd ke Karibiku.

V poledne opouštíme hotel a vyrážíme k moři, do Tulumu. Jedeme zas ADO a potřetí za sebou jsme nuceni se dívat na blbost Vetřelec vs. Predátor. Katastrofa! Do Tulumu se moc těšíme, mělo by to být vyvrcholení dovolené, taky jsme si na něj rezervovali 4 dny, všichni o něm básni a všichni sem míří… Začíná to dobře, hned na nádru nás odchytává nějaký člověk, vrazí nám do ruky letáček na ubytování, akce 3+1 noc zdarma, což je přesně to, co potřebujeme.

Město je tak 3 km od pláže, takže musíme taxíkem (30MXP/jízda) a jedeme rovnou na doporučené místo. Chatková osada Tribal Village je hned první možností ubytování po příjezdu od Tulumu k pobřeží. Je zde jen pár chatiček, absolutní klid a samota, příjemní lidé a dobře tu vaří. Je tu „jen“ asi o 50% dráž než všude jinde v Mexiku. Dostáváme pěknou cabaňu dokonce s vlastní koupelnou (což tady není zdaleka standard, zvlášť u „levnějších“ typů ubytování), je pod palmama s výhledem na krásně modro-zelené moře. Cena je taky super, počítal jsem, že to bude mnohem horší. Tím však naše nadšení nakrátko skončilo, pláž je tady špinavá, spousta odpadků a řas, polámané stromy, větve, chaluhy jsou i ve vodě. Později zjišťujeme, že je to tak trochu problém této části dlouhé tulumské hotelové zóny. Přesto Mazunte bylo…no…prostě lepší!

8.12.2005, čtvrtek

Tulum a výlet na ruiny

V noci bylo pěkně rušno. Elektřina v cabaňas je pouze od 18 do 23 hodin. V noci jsem s baterkou vyrazil na záchod a Katka po chvilce slyší: „Ty vole!“ Mířím kuželem světla na obřího, ale fakt obřího, kraba uprostřed koupelny. Katka je strachem polomrtvá, zababušená v moskytiéře na posteli :-) (prý trochu přeháním, no nevím). Trošku s respektem, ale přece jen neohroženě kraba vyháním českým Reflexem a PET láhví. Pak raději ucpáváme díry pode dveřmi kamením a PETkama s vodou. Vstávám sám od sebe před šestou, a jdu se podívat na romantický východ Slunce. Jenže jsou mraky a ty se držely celý den.

Našli jsme si aspoň kousek pěkné pláže, ale s koupáním to není nic moc, plavou tam ty řasy a voda není tak teploučká jako v Mazunte (jóóóó, Mazunte!). Odpoledne se jdeme podívat na nedaleké ruiny. Protože bydlíme hned na kraji zóny, dá se to pěšky zvládnout asi za 30 minut. Míjíme luxusní hotely i tábory se strohými cabaňas. Je to tady takový megalomanštější, než v Tribal Village, ale pláže jsou hezčí a čistější. O trochu. Ačkoli je už dost pozdě, na ruinách je pořád ještě hodně turistů. Navíc slunko je kdesi za šedou oponou, na moře už nesvítí vůbec a ty nejlepší vyhlídky jsou přepásaný jakousi páskou a nedá se na ně zajít. Ach jo. Souhrou všech těchto negativních věcí neshledávám na tomto místě nic zajímavého.

9.12.2005, pátek

Tulum a výlet do Cobá

Vstáváme zase brzo, tentokrát povinně, protože nám v 7 jede bus na další/poslední mayské rozvaliny v Cobá. Blbý počasí ze včerejška se drží i dnes dopoledne. Po osmé jsme v ospalé vesničce Cobá, dáváme si tu už zase klasicky levnou snídani a vyrážíme na bleskurychlou prohlídku velkého areálu. Musíme hrozně spěchat, protože zpáteční bus jede už v 10:30 a další až někdy odpoledne. Jen to tak proletíme. Vlastně jediný, co za něco stálo, byl výšlap na velikou pyramidu Nonoch Mul, odkud je rozhled na okolní zalesněnou rovinu. Měli jsme si půjčit u vchodu za pár pesos kola, ale to jsme netušili, jak je těch pár odkrytých staveb od sebe daleko. Když se to zase všechno sečetlo, tak to za moc nestálo. Ještěže jsme stihli ten autobus zpátky do Tulumu.

Potřebujeme koupit ještě nějaký suvenýry, ale v Tulumu se to fakt nedá. Všechno jsou to strašný kýče a navíc příšerně předražený. Nechápeme, kdo si to může kupovat. Slunko furt nikde, tak posíláme poslední zprávy domů přes Internet. Jak jinak…nejvyšší cena v Mexiku. V podvečer se konečně počasí umoudřilo a tak můžeme nafotit pár kýčovitých fotek pod palmami.

10.12.2005, sobota

Tulum a výlet na kolech do rezervace Sian Ka’an

Poslední volný den. Po snídani vyrážíme do vedlejšího tábora, kde by měla být půjčovna kol (Playa Papaya). Za pořádný ranec (60MXP/kolo) půjčují strašný křápy, který nebrzdí a postupně z nich všechno odpadává. A tak jdeme pryč. To se fakt nedá. Máme štěstí u Cabaňas Copal, což je mimochodem krásný areál, ale cenově pěkně vysoko.

Jedeme asi 25 minut směrem k rezervaci Sian Ka’an a míjíme jeden hotýlek za druhým. Vypadá to tady většinou hodně luxusně a ceny na jídelníčcích u cesty jsou taky slušný (asi tak od 100MXP/jídlo). Kousek za Villa Sian Ka’an narážíme na šipku k veřejné pláži. Nádhera! Široká, čistá, bílá pláž lemovaná palmami, žádní lidé, moře skoro bez chaluh. Škoda, že tady někde nejsme ubytovaní celý čtyři dny… I když mohli jsme se ubytovat klidně i přímo tady, kdybychom měli stan. Na pláži se to v Mexiku smí, veřejné toalety a sprcha tady jsou. Teda nevím jak sprcha, ale záchody funkční byly. Pár hodin tu lenošíme a pak vyrážíme ještě kousek dál.

Musíme zaplatit 20MXP/osoba za vstup do rezervace Sian Ka’an. Teprve tady definitivně končí hotelová zóna a po chvilce šlapání oplocenou džunglí narážíme na stezku vedoucí k pobřeží. Kola necháváme zamčená v džungli a jdeme na pláž. Je tu absolutní divočina. Nikde nikdo, jen občas proletí nějaký pták. Jsou tu pořádně podemleté břehy, ze kterých se nad pláž naklánějí kokosové palmy… Musíme zpět, za chvilku se bude stmívat. Při cestě zpět ještě procházíme krátkou naučnou stezku u vchodu do rezervace vedoucí mangrovovým porostem k otevřené cenotě, ale pak už spěcháme zpět. Vracíme se až za šera (kolem 18. hodiny) a jdeme na poslední večeři, piňa coladu a margaritu, …

11.12.2005 a 12.12.2005, neděle a pondělí

Cancún, Ciudad de México – Paříž – Vídeň – Brno

Vstáváme brzy (jak jinak), balíme věci na finální cestu domů a o půl deváté odjíždíme druhou třídou do Cancúnu. Protože je to druhá třída, stavíme vcelku pravidelně u různých odboček z dálnice a postupně se bus naplní k prasknutí. Zajíždíme na nádraží v centru Playa del Carmen, ale jinak se držíme furt na dálnici; před polednem jsme v Cancúnu. Na nádraží necháváme bágly v placené úschovně, protože odtud pojedem ve 14 hodin na letiště. Společnost ADO vypravuje každých 30 minut na letiště autobus za 15MXP/osoba.

V centru Cancúnu jsou široké bulváry se zelení v hodně nemexickém stylu. Je to prostě jen takový support pro obrovskou hotelovou zónu na pobřeží moře. Je tu překvapivě spousta obchůdků s docela hezkými suvenýry a hlavně hrozně levnými! Když si vzpomeneme na Tulum, vůbec se nám nechce věřit, že zrovna tady bychom tady mohli čekat něco takového.

Sedáme na městský bus a projíždíme po širokém bulváru mezi řadami hotelů až na konec 10km dlouhé zóny. To je něco… Obří hotely, krásné vilky, spousta zeleně a otevřeného prostoru. Neuvěřitelně barevné moře. Jenom řádění nedávných hurikánů je tu vidět na každém kroku. Řada hotelů je rozbitých, palmy polámané, místo turistů spíš jen náklaďáky, dělníci a bagry. Mají co dělat, aby to do vánoc dali do kupy, ale i tak to nebude ještě několik měsíců (roků?) nic moc. Míjíme restauraci Bubba a Gump Shrimps :o) Vystupujeme za hotelem Hilton, který uzavírá hotelovou zónu. Tady je veřejná pláž a hezká vyhlídka na dlouhatánské pobřeží osázené hotely. Vracíme se zpět a jedem na letiště. Před pátou se odlepujeme od země se společností Mexicana a míříme k našemu záoceánskému letadlu do Ciuadad de México. V hlavním městě přistáváme už za tmy a tak můžeme pozorovat nekonečnou záplavu světýlek. Motáme se po dobře známém letišti, utrácíme poslední peníze za tequilu, oříšky, salsy a zařizujeme palubní lístky na let do Vídně. U přepážky Air France nás potěší tím, že už není místo v turistické třídě a tak „musíme“ letět do Paříže v businessu! Paráda. Mega místa, sedadla sklopná až na zem, vlastní DVD přehrávač s několika dobrými filmy, parádní jídlo a pití…tentokrát jsme měli štěstí :-)

Do Vídně dorazily i naše zavazadla, nikdo je nikde nekontroloval. Díky časovému posunu přijíždíme do Brna až v pondělí večer, rychle ještě koukáme na fotky a jdeme na kutě. Zítra zas po měsíci půjdeme do práce…

http://alfx.net/scripts/photopage.php3?dir=2005_mexiko&xmlfilename=mexiko7.xml&showText=true&displayPage=last

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .