0
0

Vang Vieng a okolí

05.06.2011 09:21

Z Pakse na jihu jsme se dopravili nočním autobusem, který jel 10 hodin, do hlavního města Vientiane. Autobusy jsou tady docela drahé, tento nás stál každého 170.000 kipů, ale byl parádní, lehátkový, takže jsme se pěkně prospali. Existuje i levnější varianta, jak zdolat tuto trasu, a to klasický laoský autobus za 100.000 kipů, jenže ten jede 18 až 22 hodin, někdy i víc, pokud se na něm něco pokazí, což se stává prý docela často.

Ve Vientiane je několik autobusových nádraží a tento náš autobus zastavil na jednom z nich, jenže my jsme potřebovali na jiné (Talak Sao), odkud jezdí autobusy do Vang Viengu, horského městečka asi 200 km na sever od metropole. Cesta tuk-tukem na nádraží Talak Sao byla „asijská klasika“: napřed řidič zastavil před nějakou cestovní kanceláří, že si máme lístky objednat tam. My na to, že chceme jet na nádraží Talak Sao. Chvíli se snažil nás ujistit, že toto je nejlepší možnost, pak to vzdal a rozjel se, aby po pár minutách zastavil u jakéhosi luxusního minivanu, že máme jet tímto (za nehoráznou cenu 300.000). Brzy pochopil, že nejsme žádní nováčci a peníze z nás jen tak nevytáhne, chvilku s námi ještě kličkoval po Vientiane (za což jsme vlastně byli rádi, aspoň jsme viděli město a přesvědčili se, že o nic nepřijdeme, když si ho neprohlídneme) a asi po hodině „vyhlídkové jízdy“ nás vyklopil tam, kde jsme chtěli. Na nádraží jsme zjistili, že zatímco pět let starý průvodce uvádí cenu cesty z Vientiane do Vang Viengu místním autobusem 15.000 kipů, dnes už to je 40.000 kipů (pro všechny stejná cena, i místní tolik platili). V tom se nám nabídl minivan, který se potřeboval zaplnit, za 50.000 kipů. No neberte to… Minivanem cesta trvala necelé 4 hodiny a byla pohodlná, autobus jede přes pět hodin.

A tak jsme před polednem dorazili do Vang Viengu a ubytovali se v AK Home (wifi, vlastní koupelna, dvě okna, fučák, trochu štěnic a dalšího hmyzu, cena 35.000 kipů). Ten den jsme se jen porozhlídli po městečku (či spíše větší vesnici) a zjistili, že je tu bělochů snad víc než místních, ale kdyby normálních cestovatelů, to by nebylo tak špatné, ale ono se jedná o děcka ve věku do 25 let s plnými peněženkami peněz, které sem přijely jezdit po řece na kajaku a traktorových duších, opíjet se, kouřit marihuanu a opium a cpát se halucinogenníma houbičkama. Tak si říkáme, co si o nás ti domorodci asi musí myslet, když tu korzujou ulicema sjeté bílé děcka v plavkách, motají se, řvou a snaží se o zpěv… Ale kvůli tomu jsme tu nepřijeli, nejde nám o Vang Vieng, ale o jeho okolí, které je nádherné – vysoké strmé hory, skály, plno jeskyní, lesy a řeky.

Dalšího dne jsme si půjčili kola, takové staré herky, a vyjeli do 7 km vzdálené jeskyně Tham Poukham. Cesta byla příšerná :-) Samý šutr, ale fakt všude samý kameň, takže se na těch kolech nedalo normálně jet. A k tomu celou cestu lehce do kopce a z kopce a furt dokola. A vedro, to ani nemusím dodávat. Lilo z nás jak z konví, místy jsme kola museli tlačit, když jsme jeli, naše rychlost mohla být tak 5 km v hodině, no zabralo nám to tak hodinu a půl, než jsme tam dojeli. Zaplatili jsme vstupné do jeskyně 10.000 kipů každý a vydali se na vlastní pěst na její průzkum. Bylo ještě relativně brzo ráno, takže jsme tam byli jediní turisti (s výjimkou Američanů, kteří nahlédli a rychle zase odešli). Jeskyně byla nádherná, v prvním velkém dómu se nalézá zlatá socha ležícího Buddhy, všude je to samý krápník, stalagmit atd. Obvykle turisti skončí už u Buddhy, protože si myslí, že jeskyně dál nevede. Jenže vede, takovou malou skulinkou se dostanete dál, do dalších chodeb a dómů. Všecko, co se dalo, jsme prošmejdili, byli jsme tam snad víc než dvě hodiny, což bylo způsobené taky tím, že jsem v jednom velkém dómu s parádní akustikou vytáhla dvojačku a hrála, až sa hory zeleňaly. Dole před jeskyní je tzv. Modrá laguna, místo na řece, v němž je voda hluboká, modrá jak obloha a osvěžující. Je to oblíbené místo ke koupání pro turisty i pro místní. Tož nebudu vám říkat, že jsme se tam dobře vyblbli, to je jasné, dá se tam skákat do vody ze stromu a jsou na něm zavěšená lana jako houpačky.

Odtud jsme pak vyjeli na našich herkách směrem zpět do Vang Viengu. Stavili jsme se ještě do jeskyně Tham Numborkeo (?asi – byl u ní sice nápis Poukham a Modrá laguna na zmatení turistů, parazitujíc na slávě své sousedky, ale podle mapy by to měla být nejspíš Numborkeo). Vstupné rovněž 10.000. Ať už se jeskyně jmenovala jakkoliv, byla krásná, členitá, dlouhá, neméně zajímavá než ta předchozí. V těchto jeskyních se nám stalo poprvé v životě, že jsme se v nich potili – bylo tam sice o něco chladněji než venku, ale ne nijak výrazně. Tak jsme s láskou vzpomínali na chládek v Punkevních jeskyních, do nichž si člověk musí vzít svetr. Mimochodem, mikiny jsme měli naposled vytažené v Malajsii, když jsme jeli autobusem, kde byla klimatizace zapnutá na maximum. Od té doby nám v batozích jenom zavazí.

Pod pojmem Modrá laguna bylo v tomto případě myšleno průtokové jezírko vedle vchodu do jeskyně, které bylo opravdu nádherné, křišťálově čisté a příjemné teploty, v krásném prostředí pod převisem plným krápníků, jenže v něm byly ryby a my jsme byli namazaní opalovacím krémem, tak jsme se nechtěli koupat, abychom chemikáliemi nenarušili tento malý křehký ekosystém.

Pěšky jsme se pak vrátili ke kolům, které jsme vedle „hlavní polní cesty“ schovali do křoví – bez nich to bylo rychlejší než na nich. Tam jsme si v obchůdku koupili vodu, pohráli si se štěňátkem, které vypadalo jak náš Tulipán, když byl mladý (mělo i bílou náprsenku, stejné oči i uši, jen nemělo bílou přední tlapku) a pan prodavač nám poradil, že se máme kousek vrátit a vylézt na takový strašně strmý kopec, že je z něho skvělý výhled do okolí. Byly teprve 4 hodiny, tak proč ne.

Pod kopec jsme dojeli na kolech, tam se na nás nalepily místní děti a dvě z nich šli s náma až nahoru. My v pohorách, ony v žabkách. My se potili, ony si pískaly. My jsme šlapali, ony si poskakovaly. Krpál to byl příšerný, nebýt těch dětí, pro které to byla hračka, popsali bychom to dramaticky, ale ony to vyloženě zlehčovaly :-) Zdenek mi asi v polovině kopce začal „za ten debilní nápad lézt do takového kopce“ vyhrožovat zmlácením, zabitím a celkovou fyzickou likvidací, ale nakonec nahoře uznal, že to stálo za to. Za půl hoďky jsme byli na vrcholu a kochali se pohledem do okolí na všechny strany. Je to opravdu krásný kus světa, tenhle Vang Vieng. Však budou fotky a můžete se taky pokochat. A samozřejmě, jak mně nestačil vrchol a chtěla jsem vylézt na vrchol nejvrcholovatější, to znamená na ostrý špičatý kámen, který čněl ještě o kousek výš než vrchol, při slézání z tohoto kamene jsem si roztrhla na zadku své zánovní thajské kraťasy (to už jsou druhé roztržené během naší cesty). Ale což, zašiju je a ještě si s nima užiju spoustu srandy. Dole pod kopcem nás zkásnul místní hluchoněmý mladík o 20.000 kipů za vstup na kopec. A děcka samozřejmě taky natahovaly ručičky, že by chtěly za své „průvodcovské“ služby nějaký penízek. V té chvíli jsme litovali, že jsme nevzali bonbóny. Dostaly po tisícovce a chtě nechtě musely jít dom.

Zpocení a špinaví jsme dojeli do našeho dočasného domova a mohli jsme prát. Ale před tím jsme se pořádně nadlábli u Indů a zalili to pivem Lao.

Dalšího dne jsme se pěkně pováleli v posteli a zalenošili si, protože hustě pršelo. Déšť však pomalu slábnul, až v 11 hodin ustal úplně. Nemeškali jsme, půjčili si motorku a vyjeli na severovýchod do jeskyně Nang Lome. Vyškrábali jsme se do půli docela prudkého kopce, bylo po dešti, takže to dost klouzalo, no a u vchodu do jeskyně jsme zjistili, že sice máme dvojačku, krém na opalování, repelent, plavky, bonbóny pro případné děti a spoustu dalších blbin, ale to hlavní, totiž čelovku, jsme nevzali. No nic, musíme zpátky, bez ní to nemá cenu. Naštěstí dole pod kopcem seděly v bambusové budce dvě babičky, které tam předtím nebyly, zkásly nás o vstupné do jeskyně 10.000 kipů a půjčily nám baterky. A zpátky nahoru do toho krpála. Vchod do jeskyně byl takový malý, nenápadný, člověk by neřekl, co se skrývá uvnitř: obrovské dómy, zpočátku sice nic moc zdobené, ale na konci, asi po jednom kilometru, to začalo – všude úchvatné krápníky a nádherná jeskynní výzdoba. Jeskyně nebyla nijak členitá, v podstatě to byl jeden dlouhý, místy užší, místy širší tunel, chvílema se šlo nehlubokou vodou, ale šlo se dobře, žádné těžké šplhání ani plazení. Zdenkovi se tato jeskyně líbila zatím nejvíc z těch, které jsme tady v okolí Vang Viengu navštívili. Mně se taky moc líbila, ale nedokážu říct, která byla nejlepší – každá měla cosi do sebe.

Odtud jsme chtěli jet do jeskyně Tham None, ale jak už to tak někdy bývá, když nejsou cesty značené a s domorodci se neumíte domluvit, nenašli jsme ji.

Stavili jsme se na oběd a s údivem jsme zjistili, že jsou už čtyři hodiny odpoledne. Ještě jednu jeskyni bychom ale zvládli, co? Jeli jsme na severozápad k jeskyni Tham Chang, která ale byla kupodivu zavřená a u ní cedule, že je přístupná od 9 do 16.30 hodin. To je první jeskyně v Laosu, u které je mříž a do níž je vstup časově omezen. Nu což, nezoufáme a jedeme k vodopádu Yui, který je 6 km jižně od Vang Viengu. Byla to trojice menších vodopádků, sice nebyly nijak ohromné, ale byly takové romantické, kaskádovité, s malými jezírky, ve kterých se dalo koupat. A hlavně široko daleko nikdo, jen ještěrky, motýli a všudepřítomný hmyz. Cesta od vodopádů zpět byla vyhlídková, Vang Vieng se svými chrámy ležel před námi a za ním úžasné, příkré, rozdrásané skalnaté hory. Opravdu se nám tu moc líbí.

Poslední den v tomto úžasném kraji jsme věnovali celodennímu organizovanému výletu. Cena 80 tisíc kipů, obsahovala cestu do 17 km vzdálené Water (vodní) + Elefant (sloní) jeskyně, pronájem duší a svítilen na projížďku Water cave, oběd a kajakování po řece zpět do města.

Vyjeli jsme v devět hodin ráno a pobrali pár bělochů po cestě, takže nás nakonec bylo 6 a dva průvodci, což je dobrá velikost skupiny. V posádce byli mimo dvou laoských průvodců dvě Francouzky, jeden Thajec, my a Chorvat. Nejdříve jsme dostali poučení, jak se pracuje s kajakem a obdrželi jsme vodu na pití a záchranné vesty. Přejeli jsme řeku a hned jsme na protějším břehu zaparkovali – bylo to takové první seznámení s kajakem pro naprosté nováčky. Další na programu byla Sloní jeskyně pojmenovaná po krápníku, který vypadá jako slon. Jeskyně slouží jako buddhistická svatyně a výzdoba byla opravdu pestrá, jako všechny chrámy tady v Laosu.

Dalším perlou na programu byla plavba na traktorových duších do nitra ‚vodní jeskyně‘! Každý vyfasoval velkou baterku se žárovičkami na hlavu, sedli jsme na duše a už jsme si to po laně frčeli do maličké průrvy, odkud vytékala voda. Zážitek to byl skvělý. Hodina čvachtání, přitahování se za lano, které místy mizelo nebo vedlo skrze malý vodopád, zhasínání světýlek a dobrá atmosféra. Jediné, co bylo nepříjemné, byla chladná voda, která v jeskyni protékala.

Další částí programu byl pořádný oběd a po obědě hurá na kajaky. Po dobu oběda nám vydatně pršelo, tak jsme se trochu obávali, jak to všechno dopadne. Bylo to více než skvělé. Když jsme přišli ke kajakům, už bylo nádherně, modrá obloha a před námi 17 kilometrů pádlování do Vang Vieng.

Příroda byla krásná, proplouvali jsme vápencovou krajinou, která sem tam tvořila nějaké ty malé peřeje, někdy to byl volej, ale s našima trénovanýma ruka jsme to zvládli (ještě dnes nás bolí.-)))

Co nám však zkalilo radost, byla událost, která se stala u míst, kde na řeku vjíždějí poloopilé nebo zcela opilé či jinak zdrogované ‚děcka‘, které si zde přijeli užít a projet se na duších na řece. Tubing je zde velkou atrakcí a lidé se zde chovají šíleně. Obrovská párty, kdy každá hospoda nebo bar kolem řeky se snaží nalákat vás na něco ze své nabídky. Takže ti mají obrovskou rampu na skákání do vody, ti zase nabízejí za každou zakoupenou láhev whisky další zdarma, další nabízí bahenní volejbal a spoustu jiných atrakcí. Ano, zábava to je, to musím uznat, ale většina mladíků a slečen to přežene a když akce začíná ve 12 v těch hicech, tak za dvě hodiny jsou všichni totálně nametení a nevědí, co dělají. A to se nám vymstilo, neboť jsme projížděli kolem rampy (zhruba 4 metry vyvýšené nad vodou), kde tančila spousta lidí a tu najednou napadlo jednoho vola, že skočí na projíždějící kajak. Jak to zní neuvěřitelně, tak se tak stalo. Skočil Chorvatovi na hlavu, roztrhl mu ucho, pohmoždil hrudník, takže chudák Chorvat musel do nemocnice. Ono se řekne nemocnice, ale nejbližší nemocnice s vybavením pro vnitřní zranění a jiné ‚sofistikovanější‘ úkony je 700 kilometrů odsud v Bangkoku!

Zbytek plavby po řece byl prostoupený údivem nad krajinou, lidskou hloupostí a tím vším, co se může stát na lodi a proč mít vždycky záchranou vestu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .