0
0

Luang Nam Tha a Muang Sing

14.06.2011 20:47

Do městečka Luang Nam Tha jsme dojeli místním autobusem, ve kterém jsme byli jediní běloši. Tak se nám to líbí. První akcí bylo hledání ubytování, což se nám povedlo parádně, našli jsme pěkný stylový guesthouse s tradičními laoskými výrobky rozvěšenými po stěnách a s vynikajícím, silně vonícím sypaným zeleným čaje v ceně – vypij, co můžeš a obsluž se sám. Chudáci ubytovatelé netušili, jací jsme čajaři 🙂 Bylo už odpoledne, cesta opět zabrala skoro celý den, tak jsme se už jen prošli po městečku, zkusili sehnat mapu (bez úspěchu, máme jen takový ručně malovaný, okopírovaný náčrtek), zjistili si, kde a za kolik se půjčujou motorky, a prošli se místním večerním trhem, kde se prodávalo pouze jídlo. Samozřejmě nám na „oficiálních turistických informacích“ (rozuměj: soukromý podnik Green Discovery) řekli, že je zákonem zakázáno, aby turisti chodili po lese, do hor a do vesnic samostatně, že je povinností, aby si zaplatili (jejich) průvodce – ceny se pohybovaly od 150 dolarů výš. Na dalších informacích (taky soukromý podnik, ale asi méně lačný peněz) nám řekli, že samozřejmě sami můžeme jít kdekoliv, ale že taky můžeme využít jejich průvodcovských služeb, pokud chceme.

Ráno jsme vyrazili pro motorku, cena 50.000 kipů na den. Přebalili jsme batohy, jeden jsme si nechali v guesthousu a druhý velký jsme vzali s sebou, protože jsme se chystali na několikadenní motorkářský výlet. Ujeli jsme asi 15 km na sever od Luang Nam Tha a Zdenek si vzpomněl, že nechal v guesthousu na chodbě nabíjet telefon… tak jsme to otočili a jeli zpátky a hurá znova tou samou cestou. Tato část Laosu je opravdu nádherná, jednak příroda, kopce, lesy (pokud nejsou zrovna vymýcené, což se děje čím dál více), druhak místní lidé, kteří (zejména na vesnicích) stále ještě chodí tradičně oblékaní a nazdobení. Jeli jsme do města Muang Sing (přes 50 km severozápadně od Luang Nam Tha), cestou jsme zastavovali ve vesničkách, procházeli se jimi, zkoušeli nenápadně fotit, ale fotek moc nemáme, protože nám je to blbé, přijít někam s foťákem a začít blýskat. Nechceme z těch lidí a vesnic dělat ZOO, proto jsme spíše jen vstřebávali atmosféru a užívali si. Takže fotek moc nebude, ale aspoň něco málo. Lidé jsou tu velmi přátelští, všichni na nás mávali, zdravili „Sabadí“, nabízeli místní pálenku „whiskey Lao-Lao“, vykládali nám cosi v laosštině, my zase česky a děti jakoby tušily, že pro ně máme bonbóny… Přátelskost lidí v těchto vesničkách je fakt autentická a nehraná, protože z nás nic neměli, nic neprodávali, my si od nich nic nekupovali, a přesto byli přátelští a chtěli se družit. Tak si říkáme, kdoví jak je to upřímné ve vesnicích, které mají smlouvy s turistickými agenturami typu Green Discovery, které jim tam každý den vodí skupiny turistů jak na prohlídku ZOO, turisti tam všecko fotí, všude vlezou a samozřejmě ve velkém nakupujou suvenýry, které domorodci vyrábí a prodávají.

A pak se zase ozvala ta stará známá písnička, moje zdraví… Už pár dní jsem cítila, že něco není v pořádku, toho dne, kdy jsme vyrazili na motorce, jsem dostala teplotu, točila se mi hlava a potila jsem se jak blázen, takže jsme do příjezdu do Muang Sing našli guesthouse a já si šla lehnout. V naší polovyjezené lékárničce jsem vyštrachala paralen, tak snad to pomůže.

Další den ráno mi bylo o něco líp, tak jsme šli na místní tržiště. Mnoho lidí tu chodí tradičně oblečených, je to nádhera, kroje se od sebe dost liší. Na tržišti se prodávalo zejména jídlo, ovoce, zelenina, maso, ale i tradiční ručně tkané látky a výrobky z nich. Samozřejmě se nám snažili všichni něco prodat a byli tak mile neodbytní, že jsme podlehli (třeba babičce, která, zatímco nám jiná prodavačka vnucovala šály, nás neustále zezadu hladila po lokti). Takže navzdory úsporným opatřením a předsevzetí, že budeme šetřit, jsme pro vás, naši milí, nakoupili spoustu krásných, neužitečných dárečků 🙂 Z trhu jsem šla rovnou do postele, protože mi zase vyskočila teplota a v krku mám jakýsi binec. Jóó, koupili jsme místní pálenku, kterou si budu kloktat a zbytek pak vypijem 🙂 Takže tímto mé putování po této části Laosu prozatím končí, uléhám do postele a předávám slovo Zdenkovi, který se jel na motorce podívat k čínským hranicím, které jsou odsud, co by kamenem dohodil.

Po nákupech na ranním tržišti jsem sedl na motorku a zanechal maroda v posteli. Vydal jsem se na sever k čínským hranicím. Cesta se změnila na prašnou ihned po opuštění Muang Singu. Obrovské díry, místy velké kaluže a v některých částech zcela sebraná vozovka dosti zpomalovaly jízdu,. Po hodině a půl jízdy jsem dojel do vesničky Mom. Číňané zřejmě skoupili okolní zemi a nyní na ní intenzivně farmaří. Viděl jsem mnoho banánovníkových plantáží, na kterých pracovaly laoské ženy. Většinou je jejich dozorce z Číny, kterážto je nedaleko (asi 5 km).

Já jsem si koupil v místním smíšeném zboží vodu a vyčerpán z dlouhé a náročné cesty jsem si sedl do stínku, neboť bylo zrovna 12 hodin. Tu přišel čínský chlapík a že si mám sednout k němu a připojit se k obědu. První várka bylo výborné laoské pivo. Vyžahli jsme 3 flašky a on se mě vyptával (samozřejmě čínsky) odkud jsem, kam jedu, jestli mám děti a tak. Zábava se rozjížděla a když poručil další rundu lahváčů, pochopil jsem, že to bude ještě krušné. Po třetí rundě (6 pivech – obsah jednoho piva je 650 ml) jsem cítil, že víc nemohu, neboť mě čekala ještě 25 kilometrová jízda zpět. Nyní přišlo na řadu jídlo. Výborné rýžové rolky plněné hřiby, rozvařená -rosolovitá- rýže plněná dalším druhem hřibů, ďábelsky pálivé omáčky, po kterých mi hořela pusa, spousta ovoce, vařená kukuřice a spousta chipsů.

Jak jsem si oddechl, když pro něj přišlo tak 20 ženských s motykami, že neví, co mají dělat a on musel rychle od oběda do práce. Nevím jak to zvládl on, ale vím, že já jsem se motal po těch třech pivech na sluníčku a nebyl jsem schopen sednout na motorku. Udělal jsem si vycházku kolem vesničky a na chvilku jsem si schrupnul v místních odpočívárnách (malé otevřené domečky s rákosovou střechou).

Pak jsem sedl na motorku a s odvahou a kuráží jsem se vydal zpět do Muang Singu. Ještě večer jsem se smál nad tou akcí a pohostinností toho Číňana, který musel prospat celé odpoledne někde na poli.-)

Večer jsem vyvětral Alenku procházkou na staré tržiště a koupili jsme si pálivou chilli zeleninovou polévku. Pak jsme zaexperimentovali se zajícem v pytli a koupili si něco zabaleného v banánovém listu. Bylo to kuřecí maso s lepivou rýží. Alča zbouchla rýžu, já maso a šli jsme na kutě.

Ráno nás před guesthousem očekávala taková pěkná stará paní v kroji. Vytáhla pár suvenýrů a hned si mě odvedla trochu stranou a říkala – ganža, ganža? Opium, opium? Nejdříve jsem jí moc nerozuměl, a pak vytáhla takový pytel marihuany a malé sáčky opia a hned jsem pochopil, o co se jedná. Ona pod záminkou prodeje cetek nabízí takovéto věci. A nejen ona. Takových babiček potkáte všude, jsou v krásných krojích, napřed vám nabídnou šálu či náramek a pak opium. Je to tu státem zakázané, ale tiše tolerované – přece nezavřou do vězení celé vesnice, že? Vždyť zde se pohybujeme v oblasti zlatého trojúhelníku, místa, kde se pěstují ve velkém nejlepší přírodní drogy pro trhy do Ameriky a Asie. Od babičky jsme nakonec koupili dva náramky, neboť byla neodbytná.

Vypravili jsme se do blízkého „Muzea kmenů“ věnovaného, jak už název napovídá, místním etnickým menšinám. V muzeu jsou především vystavené oděvy těchto minorit, ale též pár věcí každodenní potřeby jako tkalcovský stav, hrnce, košíky, nádobí, nástroje na lov zvěře i ryb, zemědělské nářadí atp. V druhém patře jsou umělecké černobílé fotografie domorodců z roku 2009, moc pěkná podívaná.

Alča poté zalehla v rámci léčebného programu a já opět sedl na motorečku a vyjel se podívat k nedalekým vodopádům. Ty jsem nenašel, boť místní mapa, trošinku divně navigovala doprostřed polí. Tak jsem alespoň objel pár vesnic, pozoruje děti jak si hrají, dospělí jak pracují a babičky a dědáčci jak se starají o domácnost. Pěkné to bylo a když v nedalekých horách začalo hřmět, tak jsem sjel zpět do údolí. Po městě jsem si udělal malé kolečko a navštívil chrám, kde bylo spousta malých mníšků. Ti dělali takový binec, stříleli prakem po ptácích a chtěli se mnou procvičovat thajský box, že jsem se s nim pěkně rozloučil a frčel jsem dál.

Ráno, když jsme šli do muzea, jsme potkali místního chlapíka na motorce, který se s náma dal do řeči, a že je učitel angličtiny a dneska vyučuje od 6 do 7 odpoledne naproti starému tržišti, že máme přijít. Přiznáme se, vzpomněli jsme si na to večer pozdě, takže jsme doběhli do školy až na posledních 10 minut výuky. Třída to byla poměrně malá, celkem jen 9 žáků ve věku od 7 do 13 let plus tatínek jedné holčičky, který lekce angličtiny taky navštěvoval. Děti toho zatím moc neuměly, tak jsme s nimi pokonverzovali jen základy: jak se jmenujou, kolik jim je let, kde bydlí, pak jsme jim řekli něco o nás a České republice. Učitel už se pak díval na hodinky, že už musíme končit, protože mu navazuje další třída, tak jsme dětem nabídli, že půjdeme na trh dát si polévku, takže pokud chcou, můžou jít s náma a procvičovat si angličtinu. A učitel filuta hned na to, jestli dětem taky koupíme polévku – a oči všech dětí visely na našich rtech, co odpovíme. Tož řekněte, že ne… Tak jsme vzali celou třídu dětí na tržiště, každému koupili polévku, sedli s nimi k jednomu stolu, v rámci možností si povídali a všímali jsme si, jak jsou děti pěkně vychované – když se chtěly napít (voda i pohárky byly na stole), nejprve nalily nám, nezačaly jíst, dokud jsme nezačali my, když pak chtěly odejít, po jednom se ptaly, jestli už můžou jít domů, děkovaly a loučily se horem dolem… Tak snad budou mít dobrou motivaci učit se anglicky.

Dalšího dne už jsem se cítila zdravá, tak jsme osedlali motorečku a jeli pomalu – ale opravdu velmi pomalu, neboť jsme se neustále kochali a zastavovali – zpět do Luang Nam Tha. Tam jsme navštívili muzeum, kde byly vystaveny kroje místních domorodců, věci denní potřeby a kupa zbraní z indočínské války. Popisky byly většinou pouze laosky, takže jsme si moc nepočetli. Odtud jsme jeli navštívit nedalekou zlatou stúpu na vyvýšeném kopečku, výhled od ní byl parádní, uvnitř nás tolik nenadchla. Pak jsme ještě udělali na motorce takové kolečko údolím mezi rýžovými poli směrem k autobusovému nádraží a zpět do Luang Nam Tha. Ubytovali jsme se opět v našem oblíbeném Adounsiri Guesthousu, kde mezitím doplnili zásobu čajů o nové 🙂 Tož prostě pohoda. Je to nádherný kout světa, chtělo by se říct, že snad Bohem zapomenutý, ale právě že ne – pokud někde Bůh bydlí, tak je to tady.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .