0
0

Champasak – Wat Phou a svátek raket a plodnosti :-)

27.05.2011 16:27

Ve 3 hodiny odpoledne jsme se dostali do vesnice Champasak asi o 100 km na sever od Čtyř tisíc ostrovů. Na druhém břehu v přístavišti čekal majitel guesthousu Vong Paseud, že nás do něho zadarmo sveze tuk-tukem. Vyptali jsme se na cenu ubytování a jelikož byla velmi dobrá (30.000 kipů), svezli jsme se a už jsme u něho zůstali. Chlapík to byl pohodový, furt se smál, švitořil francouzsky docela plynule, anglicky o něco hůř, ale domluvili jsme se. A ty porce jídla, které tady v guesthousu vaří! Tož to jsme ještě nikdy neviděli! Z porce pro jednoho se nají dva dosyta a chutná to báječně! A koho jsme v guesthousu nepotkali… naše Němce, Paula a Bena, se kterýma jsme byli na Čtyřech tisících ostrovech.

Jedinou atrakcí tady v Champasaku je chrám Wat Phou z 9. století, jinak tu není co vidět, tak jsme si řekli, že bysme ho mohli navštívit ještě dnes odpoledne a zítra se ranním autobusem přesunout do nedalekého Pakse. S Paulem a Benem jsme si narychlo domluvili tuk-tuk, boť je to z dědiny ještě asi 8 km, a vyjeli se podívat na chrám.

Chrám je umístěn na úpatí hory, a odráží, tak jako většina angorských památek, univerzum ve zmenšené podobě. Chrám byl zasvěcen bohu Šivovi, který je v nejhornějších částech chámu zobrazen jako nejvyšší bůh. Stylově je chrám velmi podobný Angkor Watu, jenom je mnohem menší. Také vodní rezervoáry, které jsou před chrámem, jsou jistě vzpomínkou na styl Angkoru. Chrám byl hinduistický do 13. století a po oslabení vlivu Khmérské říše přešel chrám pod buddhistickou správu, takže zde přibyly mnohé sochy Buddhy a jiné drobnosti.

Celý komplex je zapsán do památek UNESCO.

Paráda je, že je zrovna období, kdy tu moc turistů nejezdí, takže se to v chrámu nebělelo jako třeba v Angkoru. Chrám se rozkládá, jak už jsme napsali, na úpatí hor, čehož jsme si náramně užívali a strašně se nám to líbilo, hory už jsme neviděli pěkně dlouho. Když jsme byli nahoře ve svatyni se sochou vysmátého Buddhy, slyšeli jsme zdola hudbu a veselý zpěv. A ejhle – on to jakýsi karnevalový průvod. Řidič tuk-tuku ani nikdo z hlídačů chrámu neuměli anglicky ani francouzsky natolik, aby nám mohli vysvětlit, o co jde. Až v našem guesthousu jsme se doptali, že jde o svátek raket či rachejtlí a taky o začátek nové zemědělské sezóny, čili že se oslavuje též plodnost země i všeho živého. A že hlavní oslava bude u vodní nádrže u chrámu zítra ráno.

Neváhali jsme ani chvíli – zítra nikam nejedem, Pakse počká, tohle si nesmíme nechat ujít.

Ráno jsme vstali o půl sedmé a nasedli na kola. Cestu už jsme znali :-) Asi půl kilometru před chrámem jsme potkali první průvod namaškařených vesničanů, kteří zpívali, hráli na zajímavé hudební nástroje, tleskali, tančili, veselili se a pili. Trochu nám to připomínalo masopustní zábavu. Kola jsme nechali stát v poli a přidali jsme se k průvodu. Očividně jsme byli vítáni a lidi měli radost, že se veselíme s nima (po celou dobu jsme tam byli jediní běloši – všichni ostatní asi ještě spali). Hned jsme dostali kalíška rýžové pálenky a pak další a další. A do toho ještě jakousi jinou pálenku, podle chuti asi banánovou. No co vám budeme povídat, za chvíli jsme byli docela nametení :-) Jeden z vesničanů byl převlečený za bělocha, měl blonďatou paruku, tak jsme se smáli, že máme vlastně taky docela dobrý „převlek“. Průvod se zastavoval u každé chalupy a nabýval na síle, neboť se připojovali z chalup další a další lidé. Před chrámem se setkalo několik již dost velkých průvodů a utvořili mohutný zástup. Šlo se k jakési stodole, kterou celý průvod obešel několikrát dokola, pár chlapů neslo na bambusových nosítkách po domácku vyrobené velké rachejtle a bylo vidět, že to brzo bouchne… Nyní bylo veselí opravdu bujaré, všichni měli srandovní převleky, všichni tančili, zpívali, tleskali rukama do rytmu a radovali se. Hodně lidé mělo taky ze dřeva vyřezané… jak to říct slušně… mužské a ženské pohlavní orgány, kterými mávali na všecky strany a dotýkali se jimi ostatních – ti se buď smáli, nebo, pokud šlo o počestné a dosud nepolíbené, zděšeně s výskotem utíkali. Samozřejmě jak byli mítsní nadšení z toho, že tančíme taky, furt nás poťapkávali těma klackama a furt chtěli, abysme to drželi v ruce a tančili s tím…

Průvod, takových 500 lidí tam mohlo být určitě, se pak přesunul k vodní nádrži před chrámem. Tam už seděli mniši, kouřili cigarety (zcela běžný jev) a odpalovali jimi rachejtle. Dva chlapíci z vesnice vylezli na improvizované bambusové lešení (čekali jsme, kdy se pod nimi sesype, ale nestalo se tak) a začali taky odpalovat rachejtle – nepředstavujte si ale nějakou malou rachejtličku, byly to bambusové tyče dlouhé i přes tři metry, takže když je odpálili a jedna se nahoře ve vzduchu otočila a padala někam mezi lidi, tamní hlouček se se zděšením rozprchl na všecky strany – ono být probodený kopím není žádná slast. Odpalování raket mohlo trvat přes hodinu, do toho se samozřejmě pilo, tančilo, hrálo a zpívalo. Asi o půl desáté jsme pochopili, proč tato slavnost začínala tak brzo ráno – teď už bylo tak horko, že ze všech tekl pot proudem, a navíc to sluníčko svítící na naše podnapilé hlavy… S poslední rachejtlí se zástup začal rozcházet a my šli hledat kola. Pár muzikantů ještě hrálo po vesnici a všichni nám mávali a volali: „Sabadí!“ – „Ahoj!“

Trošku jsme se na těch kolech motali, ale byla sranda. Možná bude zábava pokračovat ještě večer po setmění, až bude chladněji, to nevíme. Každopádně jsme si užili a jsme rádi, že jsme tu zůstali. Nemáme kam spěchat. Tady v Laosu nikdo nikam nespěchá a to se nám strašně líbí. Kéž by to šlo i u nás, žít bez hodinek!

Chystáte-li se do Champasaku, doporučujeme „náš“ guesthouse – majitel je opravdu dobrý, neustále pozitivně naladěný chlapík, a hlavně se s ním domluvíte…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .