0
0

Bolaven Plateau

31.05.2011 15:09

Ranní hromadnou dopravou jsme se z malebného a klidného Champasaku dostali do města Pakse. Cesta byla ohromná, jelikož nás v menší otevřené dodávce (nazývají se sawngthaew) jelo 36 a ještě jsme nabrali další 3 pasažéry po cestě. Cesta byla zpočátku velmi prašná, a tak jsem vylezl na střechu dodávky a užíval si výhledů shůry, zatímco se ostatní dusili prachem od kol.

Do Pakse jsme dorazili po hodině jízdy a začali jsme se zajímat o naši cestu na Bolaven Plateau (námi přezdívané Bolavé Plató). Po chvíli bloudění jsme dorazili do místního guesthousu, kde nám dali nějaké informace o cenách motorek, jízdného atp. Rozhodli jsme se jako vždy pro motorku. Přebalili jsme batohy, jeden jsme nechali u pronajímatelů a druhý musí Alča vláčet na zádech.-(( Já jsem se jmenoval řidičem, jelikož zvládám řídit poloautomatickou Hondu 100 cc. Normálně je třebas řidičák, nicméně zde to nikdo neřeší. Jezdí tu i malé děti, tak co!

Bolaven Plateau, jak již název napovídá, je náhorní plošina pojmenovaná po kmeni domorodců Laven a Bo znamená země. Tato náhorní plošina je známá pěstováním kávy, které se zde ve vyšších partiích dost daří.

Průvodce (Lonely Planet) navrhuje trasu dvou až třídenní, my se rozhodli pro minimálně 4 denní, jelikož máme spoustu času a hlavně si chceme užít trošku chladnějšího klimatu. Vydali jsme se nejdříve na severovýchod směrem k vodopádu Tad Lo, který je asi 85 kilometrů od Pakse. Po cestě jsme potkávali kávové plantáže, pražírnu kávy a také dva vodopády. První se jmenoval Lo Phaxuam. Tento vodopád byl zajímavý, ale mnohem zajímavější bylo jeho okolí. Nejen že k němu vedl lanový most, ale blízko něj byla vesnice s domorodými obyvateli, kteří se s námi rádi nechali vyfotit a ukázali nám mnohé ze svého umění. Samozřejmě byli rádi za jakoukoliv bankovku, kterou jsme jim dali za pózování anebo za jejich výrobky. Uprostřed vesnice bylo malé muzeum, kde byly k vidění především různé koše, tykve, síta a nádoby na vše možné. Často zde používají koše na lepenou rýži („sticky rice“). Také jsme obhlídli tkací stavy a tkaní typických „sarongů“ nebo-li sukní, které zde všechny ženy nosí (jsou to tmavé horizontálně pruhované látky, zakončené širokým velmi zdobeným pruhem odlišné barvy). Ženy místního kmene nosí v ušních boltcích obrovské náušnice z kostí. Vše naleznete ve fotogalerii. Poté jsme skoukli hudební nástroje a zahráli si na vše možné, než přišla skupinka Thajců, která vytáhla fotoaparáty a z dvaceti centimetrů fotila místní domorodce. Je to někdy smutný pohled, jak neuctivě se turisti chovají.

Nadšeni z této vesnice jsme nasedli na motorku a mířili dále k vodopádu, který byl 10 kilometrů od hlavní silnice. Prší-li, nelze se němu dostat. My měli štěstí, a tak jsem po velmi prašné a dosti rozbité polní cestě dorazili k vodopádům Tad Champee . Tam jsme se parádně vykoupali, neboť tam nebylo živáčka (jenom paní, co vybírala 5 tisíc kipů vstupné – něco málo přes 10 Kč).

Osvěžení a umytí jsme mířili k vodopádu z nejznámějších, Tad Lo. Trochu jsme zabloudili, a tak jsme se omylem dostali k vodopádu Tad Suong, který je jeden ze tří velkých vodopádů v oblasti kolem vesničky Ban Beng. Vodopád padal z útesu asi 60 metrů vysokého a nahoře měl svatyňku s 5 sochami Buddhy. Tož přiznám se, měl jsem trochu závrať, a to se mohlo jít i za vodopád, jenže to moje slabé nervy a závrať nedovolily, takže jsme se vrátili k motorce. Zjistili jsme, že nás někdo okradl o Alčiny mokré kalhotky, které jsme tam spolu s mými nedotčenými trenkami sušili. Doteď nevíme, co si o tom máme myslet 🙂

Jelikož byl večer, rozhodli jsme se další dva velké vodopády nechat na další den a našli si parádní homestay jménem Mama Pap nedaleko vodopádu Tad Lo. Starší paní, která uměla trochu anglicky, nám udělala dva kastróly jídla, takže jsme se nadlábli a ještě zbylo. Všechno jsme to zalili pivem Lao, které má lahodnou chuť a pije se s ledem.-) Popovídali jsme si s mladými anglickými cestovateli a šli jsme spát.

Ráno jsme museli vyhodit slípku z postele, odsunout tři čuby, které se nám ulehly přede dveřmi, prohnali jsme prase, které nám rozrylo cestičku pod schody a zaplašili jsme krávy, které nám okusovaly domek. Alča zjistila, že má okousané sandály od nějakých myší. Trochu přeháníme, ale bydlení to bylo parádní. Maličký domeček na kuřích nožičkách uprostřed laoské vesnice. Když jsme otevřeli dveře, mohli jsme pozorovat, jak se paní naproti koupe a přitom se neodhalí ani na moment, používajíc velikého šátku (to jsme pak viděli ještě mockrát, je to dobrý styl, jak se umýt, když nemáte koupelnu). Všude byla spousta dětí, které si hrály se štěňaty a proháněly malé kuřata. Prostě etno bydlení jak má být. Pak jsme si dali k snídani laoský zelený čaj, kafe z místních plantáží a obrovskou, ale opravdu obří amoletu, kterou jsme ve dvou skoro nesnědli.

Nasyceni příjemnou atmosférou jsme se vydali k místním vodopádům Tad Lo a Tad Hang, kde následovala opět koupačka a obdivování krás přírody. Když jsme odtamtud odcházeli, potkali jsme mnicha, který se nás zdvořile zeptal, zda-li si s námi nemůže udělat fotku. To jsme rádi přivítali, neboť mnichy jsme si chtěli už dlouho vyfotit. A tak jsme se s mnichem navzájem fotili a každý pak budeme doma kamarádům ukazovat, jací exoti to chodí k vodopádům… 🙂

Následoval další přesun z vesničky Ban Beng do Sekongu. Celou cestu na nás pokřikovali místní děti „Sabadí!“ – Ahoj!, a my jsme jim rádi odpovídali a smáli se na celé kolo. Na jedné odbočce jsme hledali vodopády, které tam měli zaručeně být, jenže my jsme je nenašli. Až jsme dojeli do Sekongu, tak pár kilometrů za ním jsme narazili na velkou řeku a pořádné vodopády. První se jmenoval Tad Faek, u kterého bylo spoustu mladých Laosanů, kteří se koupali zcela oblečení (což je v Asii naprosto běžné). Tož jiný kraj, jiný mrav a Alča nechala svoje slušivé plavky překryty ostatním oblečením a hups do vody. I tak měla ze všech nejodvážnější model – tílko a kraťasy; ostatní měli dlouhé rifle, trika a pár jedinců dokonce i mikiny a svetry. Voda byla jako kafe. Jeden domorodec donesl na krku tak metr a půl dlouhého mrtvého hada, kterého chytl a zabil nedaleko v džungli. Dělal s ním různé kejkle, machroval před mladšíma a hodně mě udivilo, jak se toho hada místní holky bojí – na nás si ale nepřišel a ani nás tím neohromil.

S prodejcem lístků jsme se pobavili a on nám za to poradil, kudy na další vodopád, který se jmenoval Tad Hua Khon a podle mapy má být tak 5 kilometrů od hlavní cesty. Byl obrovský, vytvářel půlměsíc plný vody. Co teprve, když začne deštivá sezóna, to musí být teprve šrumec.

Ke sklonku dne nám nastalo nečekané dilema. Podle místních policistů ve vesničce Ban Lak bylo nejbližší ubytování asi 40 kilometrů vzdálené. Co teď? Ujeli jsme 5 km a jeli jsme převážně džunglí bez známek obydlení. No nic, zpět a zkusíme štěstí u nějaké hospody, třeba nás nechají přespat. A ejhle, přímo naproti policistům, kterých jsme se ptali, byl homestay za 40 tisíc kipů. Nachystali jsme si moskytiéru, která je zde nutností, a zašli na protější „market“ koupit něco k snědku. To byla taky domluva. Nikdo nám nechtěl nic prodat, až jsme nakonec přemluvili jednu paní na 4 vajíčka a trochu rýže, abychom se my dva, vegetariánské krky, něčeho nadlábli. Oni tady totiž skoro vůbec neumí žádný cizí jazyk a když vidí bělochy, tak se stydí, začnou se hihňat a schovávat se, takže jakýkoliv pokus o komunikaci nás stojí docela dost námahy. K tomu si myslí, že když neumí cizí jazyk, tak se nedomluví, takže se o to ani nepokusí, místo aby sledovali naše posunky… Prostě se všichni hihňali a kroutili hlavama, jako že nerozumí, místo aby sledovali, jak ukazujeme na břicho, pusu a jídlo. Ale nakonec se povedlo získat tu rýži a vajíčka…

Zde v Laosu se večer moc nevysedává. Maximálně tak do desíti a tím to hasne. Všichni jdou spát a chcou-li pít, vstanou brzo ráno a pijou ráno. Proč taky ne, když přes den je takové vedro a večer vás uštípají komáři.

My jsme zapadli do moskytiéry něco kolem deváté, a tak jsme se vzbudili brzy ráno, nastartovali našeho stříbrného oře a vyjeli směrem Pakxong, který je vzdálen 72 kilometrů. Dobře jsme věděli, že tuto vzdálenost neujedeme jen tak rychle, neboť cesta byla prašná a místy značně odplavená. Čím více byla cesta horší, tím úžasnější byly výhledy do okolní džungle, z které díky kopcovitému terénu sem tam padal vysoký vodopád. První vodopád se zřejmě jmenoval Tad Katamtok a zahlídli jsme jej pouze náhodou mezi stromy. Vedla k němu malá cesta akorát tak na motorku a dalo se lehnout na jeho hranu, odkud padala voda do 150 metrů hluboké propasti. Alča si vytáhla flétnu a hrála si pro radost a já se šel rochnit do chladné vody, která byla dobrým osvěžením hned po ránu. Počasí bylo zakaboněné a doufali jsme, že nebude pršet. To by se cesta proměnila na pěkné blátíčko.

Jedeme si tak dál a uviděli jsme zase malou modrou cedulku – vodopád. Tak tam jedem! po 100 metrech bylo zábradlí a od něj nádherný výhled na obrovský vodopád, který si za ty tisíce let vymlel velký polokotel. Všude džungle, prašná cesta a taková podívaná! Dobře jsme udělali, že jsme ten výlet na Bolaven Plateau natáhli na více dní a zároveň, že nám nepršelo, neboť zde bychom se nedostali.

Ještě než jsme vyjeli na náhorní plošinu, podařilo se nám shlédnout 3 vodopády, jejich jména si ani nepamatujeme. Vždycky se k nim zajelo pár set metrů nebo i pár kilometrů a ne vždy byla cesta úplně v pohodě. Jednou nám podjelo přední kolo motorky a vyvalili jsme se na zem. Naštěstí jsem jel pomaličku a motorka spadla na stupačky, tak nám nepřitiskla nohy. Pak jsem zase najel na kořen, čímž jsem málem přepadl přes řidítka a Alča si narazila nohu o startér. Ale vše zlé je k něčemu dobré, užili jsme si nádherné vodopády zblízka, moc se nám cesta do Pakxongu líbila.

Posledních 30 km jsme jeli po náhorní plošině, kde nebyly žádné vodopády, zato spousta kávových, gumovníkových a tabákových plantáží. Poslední kilometr jízdy nám začalo ukrutně pršet a s trochou štěstí jsme zapadli do první restaurace, kde jsme si objednali vegetariánská jídla – měli tam jídelní lístek anglicky, tak jsme paní číšnici ukázali prstem na lístku, co chceme. Donesli nám k našemu překvapení vepřové výpečky, které jsem ovšem s láskou ku prasátku zbaštil (přece to nevyhodíme) a Alči donesli přerostené spařené brokolice, které jedla s lepenou rýží. Domluva s domorodci je někdy opravdu složitá… Spolu s námi tam byla velká skupina hlučných Thajců, kteří cosi slavili, protože pili, dováděli a hráli karty (bylo kolem 1 hodiny odpolední).

Závěr dne patřil lenošení v guesthousu v Pakxongu a pozorování deštivého počasí.

Za oknem našeho guesthousu byl nápis „danger monkey“ – ‚nebezpečná opice‘ a Alča si ji tak přála vidět, že hned jak jsme vstali, šel jsem za hotelmaistrem, aby nám ji ukázal. A on opravdu zavolal do stromu a tu se k němu přiřítila černá opice s hnědou hlavou. Pověsila se za ruce na větev a chlapík ji pečlivě drbal. Alča ji hned chtěla chytnout a taky podrbat, ale pán ji zarazil, že by ji mohla opička pokousat, na něho že je zvyklá, ale na cizí ne.

Tento poslední den na Bolavém Platu jsme vstali opět brzy a po poradě s Amíkem, který procestoval Laos na motorce, jsme se vydali směr Pakse. Po cestě zbývaly tři velké vodopády a my začali s Tad Yuangem. Na jeho upatí byl malý ostrůvek s posezeními a bylo možné nahlédnout z hrany vysokého kaskádového vodopádu. Pak jsme sešli k jeho „nohám“ a tam jsme pozorovali, jak kaskádovitě padá z 50 metrů dolů.

Druhý vodopád se jmenoval Tad Champee a museli jsme k němu po bahnité cestě, na které jsme se zase vyvalili na kluzkém blátě. Tyto vodopády jsou zcela nepřístupné na motorce nebo autem v deštivé sezóně. Pěšky to je kolem 3 kilometrů. Čekal nás parádní, nijak vysoký, ale zajímavý vodopád. Nejen, že se dalo za něj vlézt do malé jeskyně, ale pro nás největším zážitkem byl vor na laně. Přitahováním jsme se mohli dostat přímo pod vodopád a nechat se zmasírovat masou vody. První šla na průzkum Alča a já ji nafotil zpoza vodopádu, a pak – ač nerad – jsem šel já, neboť Alča usoudila, že smrdím a potřebuji pořádnou ‚spršku‘. Zážitek to byl výborný a žádní lidé kolem.

Nadšeni jsme usedli na motorku, zase jsme se vyváleli v bahně, takže všecko naše úsilí s mytím přišlo vniveč. Zamířili jsme k poslednímu vodopádu, a to nejznámějšímu, neboť je nejvyšší. Měří přes 120 metrů a padá do obrovského kotle. Podíváníčko to bylo nádherné, nicméně tam zrovinka přijely čtyři autobusy plné Thajců, kteří si do Laosu jezdí na denní výlety asi jako k nám Němci. Taky vstupné skoro 2 dolary (13 tis. kipů) za vyhlídku se nám zdálo trochu přehnané, ale budiž. My jsme si užili předchozích koupaček a vodopádů do sytosti. Nyní míříme zpět do Pakse, kde vrátíme motorku, zařídíme si autobus do hlavního města Vientiane a dobře se nadlábnem před noční jízdou.

Bolaven Plateau dáváme sbohem a máme na něj nádherné vzpomínky. Au revoire!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .