0
0

Velikonoční ISTANBUL

Tak jsme konečně vyjeli, plní očekávání Velikonočního Istanbulu. Já už tak trošku tušila, co nás čeká, ale opravdu jsem netušila, jaké paradoxní situace se odehrají.

Do Prahy jsme dorazili postupně, naši přátelé byli o nějakou tu minutu před námi a ubytovali se v penzionu „Šárka“ jako první. Bylo fajn. Vydali jsme se na společnou večeři a po večeři to začalo. Luděk utíkal s Jakubem napřed, prý se nám schovají. Zkrátím to. Prostě se ve vilkové čtvrti ztratili a když se kolemjdoucích ptali, kde je vila Šárka, všichni je odbývali slovy, že nejsou zdejší. Po nějaké té půlhodině se jako zázrakem našli a Jakub se slzičkami v očích přiběhl za mnou do pokoje. Říkala jsem si, že na našich cestách vždy k nějakému průšvihu dojde a že to snad máme už vybráno na celou dobu výletu. Ani jsem netušila, jak jsem se mýlila.

Na letišti Ruzyně nás ráno čekal pan Richter a my mu předali auta do úschovy. Je to osvědčená metoda a hlavně firma. Řítili jsme se k odbavení. Jen podotýkám, že nás nebylo zrovna málo, dvě téměř celé rodiny. Krabicovi byli komplet, nám chyběl už jen Pavel, ale místo něj byla přítelkyně našeho Tomáše Nika. Slečna u odbavovací přepážky se divně kroutila, nakonec po odskakování si k různým jiným kolegyním nám sdělila, že Cermanovi se mohou v klidu odbavit, i pan Krabica, ale Jitka s klukama že mají bohužel propadlou rezervaci letenek a tudíž jim vlastně jednoduše řečeno letenky neplatí. Jak k tomu došlo? U okýnka firmy „letuška.cz“ jsme to záhy zjistili. Já letenky zarezervovala a vždy je platím kreditní kartou. Tentokráte jsem je sice zarezervovala, ale s Jitkou jsme se domluvily, že jí to nechám poslat celé na její email a ona si to zaplatí převodem z účtu, což učinila.

Bohužel ale uvedla jako variabilní symbol číslo rezervace a tím pádem platba nebyla uznána a visela někde v éteru. Až u okénka společnosti nám mladík vysvětlil, že je nutné si vyžádat při platbě převodem nejprve daňový doklad a až na něm je uveden správný variabilní symbol pro platbu. Přijde mi ale od nich docela nefér, že ji neupozornili na chybnou platbu, případně, že jí propadla rezervace, která byla provedena už v lednu. Peníze jí samozřejmě budou prý vráceny.

Nakonec se rozhodli Krabicovi zakoupit tedy ty tři letenky znovu, za velikonoční cenu, ona poslední tři místa, která v letadle byla a celou věc pak dořešit z domova mejlem a telefony.

Odletěli jsme. To, že Nice poškodili po cestě kufr a pak jsme to asi hodinu řešili přímo v Istanbulu na letišti u tureckých aerolinek, vynechávám.

Zakoupila jsem pro všechny žetony nutné k přepravě metrem a následně tramvají a vyrazili jsme do ulic. Vše proběhlo v pohodě. V šest večer místního času jsme dorazili do hotelu a čekali, až nás ubytují. Opět Cermanovi dostali klíče ihned, i ovoce na pokoj, ze kterého byl úžasný výhled na Bospor a Galatskou stranu přímo z postele. Problém nastal opět u Krabiců. Po chvíli nám sdělili, že pro ně jednoduše nemají volný pokoj a musejí je ubytovat na jednu noc v hotelu za rohem. To, že byl kýžený hotel na rušné křižovatce, kde jezdily právě i tramvaje je v tuto chvíli detail. Bylo tam ale poměrně vlhko a neútulno. Vše jsme znovu reklamovali a turci se bránili, že opravdu jiné ubytování prostě namají. Na tu jednu noc se rozhodli to Krabicovi přežít.

V pátek dopoledne jsme se vydali prozkoumat Hagiu Sofiu, ten velkolepý a úžasný chrám, stojící na náměstí Sultan Ahmed, naproti Modré mešitě. Podotýkám, že přestože u nás doma, v České republice bylo krásně a teploty okolo 25 stupňů, tak v Istanbulu v tu samo dobu bylo sice taky krásně, svítilo sluníčko, ale dost foukalo a teploty nepřesáhly 13 stupňů. Navlékli jsme na sebe co se dalo a vyrazili na oběd do přístavu, odkud jsme pak chtěli vyjet na prohlídku lodí po Bosporu. Výlet lodí se opravdu vydařil a přestože foukalo a bylo chladno, náš kapitán nám zakryl boky igelitem a my viděli, co jsme potřebovali, ale zároveň jsme byli před větrem a zimou chráněni. Velkým překvapením pro nás bylo hejno delfínů kousek od naší lodi. Následovala polštářová čajovna s kafíčkem, čajíčkem a nardžilou – vodní dýmkou. Konečně pohoda a klid!

Vrátili jsme se na hotel a čekali, až ubytují naše kamarády. Všechno bylo zase jinak a v recepci se moc omlouvali, že mají místo jednoho čtyřlůžkového pokoje pouze dva dvoulůžkové. Odkývali jsme jim to. Takže ve druhém patře byl k dispozici klasický dvoulůžkový pokoj a ten druhý byl opravdovým překvapením, jelikož se nejednalo ani o pokoj, ale jakousi technickou místnost, kde ústili snad všechny kabely hotelu,(Petr se bavil tím, že vypínal celému hotelu wifi), včetně výtahové šachty umě schované ve vestavěné skříni a zde byly k dispozici dvě postýlky, tzv. ode zdi ke zdi. Pokojík měl cca 4 m2 celkem. Petr jen suše oznámil, že objevil pojistku k ovládání výtahu a ať se připravíme na to, že on jde v osm hodin spát, tudíž výtah prostě po osmé nepojede. Jen dodám, že až třetí den dostali ten správný – objednaný – čtyřlůžkový pokoj. Zkrátka a dobře – hotel Histoical Preferred odltown hotel už nikdy! My měli pokoj v pořádku na menší chybky, byla tam lednice, ale nebyla tam zásuvka, dveře jsme sice mohli zavřít, ale nad dveřmi byl prostor, že bych tam dala hlavu, takže když byl někdo v koupelně, bylo také slyšet vše, jelikož byla samozřejmě spojená s WC.

V sobotu ráno jsme si naplánovali návštěvu nejstaršího osídlení Istanbulu – palác Topkapi. Vyrazili jsme ihned po snídani, takže davy lidí nebyly takové, jak jsme původně předpokládali, ty se objeviliy proti nám při naší cestě z Topkapi. Palác má nádherné zahrady, kde všechno kvetlo a místnosti upravené tak, jak kdysi místní sultáni a jejich rodina žili. V průvodcích se uvádí, že i ti nezdatnější ze zdatných zvládnou prohlídku paláce za cca 20 hodiny. Byli jsme lepší..za hodinku nebylo co řešit…

Viděli jsme i tak toho hodně a nechtělo se nám mačkat se u každé relikvie sólo. Je třeba si něco nechat i na příště a nevím, jestli by to i Jakub déle vydržel.

Navíc byl v plánu ještě na toto odpoledne Velký bazar. Vřítili jsme se tam jako velká voda a já jim následně předvedla, jak že se v Turecku smlouvá a nakupuje. Pak každý dostal instrukce, aby se totálně neztratil, Jakub dostal cedulku do kalhot s názvem hotelu a mým telefonním číslem a každý šel svou cestou a za svými nákupy. My s Luďkem do první kavárničky na baklavu a pravou tureckou kávičku, které jsem si mimochodem dovezla domů cca 12 kg. Samozřejmě se něco rozdalo kamarádům a rodině jako dárečky z cest. Ale nějaké to kilíčko mi ještě zbylo.

Večeře nad galatským mostem s úžasným výhledem a živou klasickou tureckou hudbou dovršila tento den.

V neděli, jelikož to byl poslední den našeho pobytu v Istanbulu, jsme se po snídani vydali tramvají přes galatský most na konečnou zastávky Kabatas. Odtud jsme vyšli do kopečka na náměstí Taksim, kde právě demonstrovali místní komunisté. Náměstí Taksim jsme si vybrali právě proto, že odtud jezdí stará historická tramvaj trasu až ke Galastké věži. Projeli jsme to a nelitovali. I když možná někteří litovali, jelikož po ulici, kterou jsme projížděli , chtěli jít možná pěšky, protože ta nabídka nejrůznějších značkových obchodů nebrala konce.

Dole u galatského mostu, kousek od rybího trhu jsme zasedli ke zdravému obídku. Pobíhající obchodníci s rybami a jiným zbožím, nebrali konce. Dali jsme si samozřejmě na oběd rybku a kočičky domácí, které kolem nás loudily nějaké to sousto, dostaly hlavičky a ocásky z rybek.

Vypadalo to po návratu do hotelu, že už budeme jen balit a odpočívat před cestou, ale opak byl pravdou. Vydali jsme se s Jitkou a Jakubem a jejím synem Petrem hledat nějakou neotřelou typickou taverníčku a zajít si tam na dobrou večeři. Našli jsme zastrčenou, ale úžasnou, vystlanou polštáři a zateplenou plynovými ohřívači, kousek od našeho hotelu. Dali jsme avízo ostatním a nakonec tady strávili krásný večer celá parta. Návrat do hotelu byl poměrně pozdní, asi o půl jedenácté večer.

Krabicovi dostali instrukce, jak se dostat na letiště, popřáli jsme si dobrou noc a šli spát. Bylo ráno. Krabicovi odletěli v devět hodin a my měli zablokovaný let až na čtyři hodiny odpoledne. V klidu jsme se balili a vyjeli na letiště. Jen dodám,že jsme tam byli hodně v předstihu, jelikož hotel jsme měli opustit před dvanáctou hodinou. Vrátili jsme se v přádku zpátky do vlasti a po té i do rodného města.

Špatné zážitky pomalu mizí z našich pamětí a nám zůstává v hlavičkách jen krásná vzpomínka na to úžasné město, kam se chci zase někdy brzy vrátit.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .