0
0

Tak úvod – co to ten Velebit vlastně je? Velebit je jedno z chorvatských pohoří…a co vám budu povídat, on Jirka už o tom sám sepsal několik řádků, tak zde jsou, proloženy fotkami, které tam pořídil.

Velebit je nejmladší chorvatský národní park (celkem je jich v Chorvatsku sedm) – byl vyhlášen někdy na přelomu roku 2000/2001. Má délku cca 140 km, šířku 10-30 km a národním parkem byly některé jeho části (Paklenica) prohlášeny už v r.1928. Od r.1978 patří Velebit díky organizace UNESCO do mezinárodní sítě biosférických rezervací.

Oblast severního Velebitu – tak nějak to tam vypadá. Tato oblast se konkrétně jmenuje Samarské a Bílé skály (Samarskije a Bijele Stijene), proč, to je asi zřejmé.

Samarské a Bílé skály vymleté deštěm a vodou, horolezecká oblast. V chorvatských horách ovšem tak nějak chybí takové ty pomůcky, které jsou běžné v „civilizovaných“ horách – ocelová lana, žebříky – takže vše, co na fotkách vidíte, je potřeba vylézt jen s pomocí vlastní svalové hmoty (no dobře, sem tam nějaké to lano je). A když se tak dívám na některé záběry, asi by se sem neměl vydávat nikdo, kdo trpí klaustrofobií…Podle Jirkových slov to „nahoru ještě šlo“, ale dolů, do hloubky dvou až tří metrů, už hůře. Jeden člen postrádající pud sebezáchovy to pak risknul, seskočil dolů a pak psychicky i fyzicky podporoval ostatní, aby nemuseli následovat jeho příkladu.

Tady je ještě zajímavé podotknout, že někteří členové výpravy dost váhali, zda mají nahoru lézt, což se jim nedivím. Uvažovala jsem, že kdyby začalo pršet a soutěsky by se začaly plnit vodou, hned by byla motivace, jak se dostat co nejrychleji nahoru :). Jirka ale tvrdí, že naopak všechna voda by stékala dolů, protože je to vápenec a voda v těchto horách vůbec nikde není, jen ve studnách. Já už jsem ale takové pršení a pomalé plnění se vodou zažila o kus dál v kaňonu Paklenice, takže mu moc nevěřím :).

Pohoří dělíme na Severní Velebit táhnoucí se od sedla Vratňik po sedlo Veliki Alan. V této části najdeme oblast Rožanski kukovi. Jedná se o divoký skalní labyrint těch nejdivočejších tvarů (no je to na fotkách vcelku znát). Leží zde jedna z nejhlubších propastí na světě – Lukina jama (hm, ale kolik má metrů, to už Jirka nenapsal :) ). V okolí turistické chaty Zavižan leží Velebitská botanická zahrada.

Na této fotce mi Jirka ukazoval zmiňovanou botanickou zahradu. Nemohla jsem si pomoct, ale viděla jsem tam jen nějakou seschlou louku. Bingo! To je ta zahrada :). Kdybyste ji taky nemohli najít, je to to místo uprostřed, ke kterému směřují pajduláčci s krosnami. V září už je zde bohužel všechno seschlé, nejlepší čas na návštěvu – květen a červen.

Jedna z budek na fotce slouží výběrčím vstupného do parku – pokud máte vyřídilku jako Jirka a nakecáte výběrčím, že jste zdejší horalé a (samozřejmě!) máte i klubové kartičky, vyjde vás vstup 20 kun na osobu…

U botanické zahrady začíná Premužičova stezka (Premuzicova staza) vystřílená ve skalách. Jedná se o trasu dlouhou 50 km, která byla vybudována na začátku 30. let 20. století a je udržována ve velmi dobrém stavu. Stezka vede stále přibližně ve výšce 1600 m, je široká jen 2 m (někde jen půl metru!) a prochází nejkrásnějšími partiemi severního Velebitu. Patří k nim horské skupiny Rožanské a Hajducké skály (Rožanski a Hajducky kukovi), obě přísné rezervace.

Nádherné smrkové a bukové lesy se tu střídají s bělostným vápencem skal, oddělených mezi hlubokými závrty. Na lokalitě je 50 jednotlivých skalních vrcholů, dosahujících 1600m. Jsou pro ně charakteristické divoké, srázné věže, rozpuklé stěny, ponory, jeskyně, mnohdy vůbec neprobádané (jinými slovy ráj speleologův :) ).

O neprostupnosti a nepřístupnosti této části Velebitu svědčí i skutečnost, že zde v r.1994 došlo k největšímu objevu chorvatského krasu v průběhu 20. stol. – k objevu nejhlubší chorvatské jeskyně, která je zároveň devátou nejhlubší jeskyní na světě – Lukovi jeskyně (Lukova jama, -1392 m).

Další výhledy z Premužičky…okolní krajina se dost mění, chvíli se jde lesem, chvíli mezi skalami, chvíli kolem moře…je důležité koukat pořádně pod nohy, protože Velebit je oblast s hojným výskytem zmijí.

Mezi sedlem Mali Alan a sedlem Oštarije leží Střední Velebit. V této části leží překrásné údolí Stirovaca dlouhé 8km a sevřené ze všech stran zalesněnými svahy – přísná přírodní rezervace. Taky se zde nalézají výhledové vrcholy jako Šatorina (1624 m) a Bačič kuk (1304 m).

Výstup na Bačič Kuk (1304m) – nápisy Oprez! Strmo! upozorňují, že je třeba si dávat bacha, neboť výstup je strmý :). Na vedlejší fotce je pak (bohužel) jediný kámen jištěný řetězem. Následuje přímo vrchol Bačič Kuk (červená šipka uřejmě ukazuje nejvyšší místo, abyste ho náhodou nepřehlédli :) ) a pak zase sešup dolů.

Na Jižním Velebitu se nachází nejvyšší vrcholy celého pohoří – Vaganski vrh (1758 m) a Sveti Brdo (1753 m). Největší atraktivitou jižní části Velebitu je národní park Velká a Malá Paklenica. Jsou to dvě až 400m hluboké soutěsky, sevřené mezi kolmé vápencové stěny. Jižní Velebit končí krásným vápencovým masívem Tulove grede nedaleko sedla Mali Halan.

Na Velebitu botanikové napočítali 2700 rostlinných druhů, z toho 78 endemitů. Mezi vzácné představitele chráněné flóry Velebitu patří např. Degenia velebitica, Velebitská degenie. K systematickému poznání velebitského rostlinstva přispěl před léty i česky botanik Dr. Velenovský svým obsáhlým dílem Flora Velebitica. S většinou těchto vzácných rostlin se můžeme seznámit v horské botanické zahradě v Modric dolcu na svahu Závižanu.

Chorvatsko-srbská válka se také podepsala na tváři Velebitu. Na jeho severní straně byla vyhlášena Srbská Krajina, kterou chorvatská armáda v průběhu ofenzívy v létě 1995 dobyla zpět. !Nedoporučuje se scházet z hlavního hřebene Velebitu přes severní svahy do údolí (Paklenica). Chorvatská armáda tuto oblast zaminovala, aby znemožnila Srbům přístup k moři. Toto omezení se týká hlavně Jižního Velebitu, kde jsou dodnes patrné stopy války.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .