0
0

Ráno se probouzím už ve čtyři a nemůžu spát. Nakonec znovu zaberu až když se kluci chystají vydat na kopec Phou Si.

Bus do Vang Viengu by měl odjíždět kolem desáté, proto asi s hodinovým předstihem opouštíme guest house a najatým tuk-tukem se vydáváme na Jižní terminál.

Terminál je poněkud nadnesený výraz pro trochu větší prašné parkoviště, na kterém stojí pouhé dva autobusy. U dřevěné budky si kupujeme lístky (40 tisíc) a pak jdeme obsadit místa. Autobus se rychle zaplňuje a většinu cestujících opět tvoří Kanaďani, Američani a Izraelci. Když se bus zaplnil do posledního místa, vydáváme se na cestu po jedné z mála relativně kvalitních silnic.

Cesta se klikatí po úbočí hor.Stromy jsou už dávno vytěžené a jejich místo zabraly všudypřítomné banány. Projíždíme chudým laoským venkovem. Mezi bambusovými chatrčemi se líně povalují prasata a buvoli a domorodci si nás prohlížejí stejně zvědavě jako my je.

Stoupáme až do výšky 1355m, kde je vesnice Phou Dam. Výrazně se ochladilo a rozhled do krajiny hluboko pod námi nám postupně okrajují těžké dešťové mraky.

Víc než nečekaná zima mě ovšem momentálně trápí málo místa na nohy a s tím související křeče v kolenech. Kdo něco takového zažil, tak určitě ví, jak nepříjemná to je bolest a přitom by stačilo se na chvilku projít a protáhnout.

Jedeme po hřebenech hor a za Phou Khuun začínáme znovu klesat k Muang Kasi. Provincie Vientiane nás vítá pošmourným počasím, ale i krásnými homolemi „chlupatých“ kopců, divokými říčkami a políčky s rýží a zeleninou.

Asi 40km před cílem nás čeká povinná hodinová zastávka na jídlo ve vesnici Ban Thien, kde se potkáváme s druhým autobusem, který dnes odjížděl z Luang Prabangu, a který jede až do Vientiane.

Posledních pár kilometrů do Vang Viengu, kdy jedeme podél řeky, je silnice čím dál horší a řidič se těm hrozným dírám a výmolům nijak zvlášť nevyhýbá.

Po 260 kilometrů dlouhé cestě, která nám zabrala asi 7 hodin konečně vystupujeme na malé zastávce nedaleko Vang Viengu.

Od městečka nás dělí několik set metrů dlouhá přistávací plocha záložního letiště. Podle toho jak vypadá, se nezdá moc pravděpodobné, že se tu nějaké letadlo v nejbližší době objeví. Na druhé straně letiště se cestující z autobusu rozprchli na všechny strany do různých guesthousů. Těch je tady poměrně dost, protože Vang Vieng je oblíbeným místem, kde se zastavují stovky turistů na cestě mezi nejnavštěvovanějšími laoskými místy Vientiane a Luang Prabangem.

Vang Vieng je malé město ležící u hlavní silnice č.13, která spojuje laoskou metropoli se severními provinciemi. Městečko leží na břehu řeky Nam Song a okolní scenérie tvořená rozeklanými krasovými tvary se spoustou jeskyní je hlavním lákadlem a důvodem, proč se tu na pár dní lidi na cestách zastaví.

První guesthouse, který jsme si vybrali se jmenuje Phoukham, noc tu stojí 40 tisíc kipů a spolu s námi se tu ubytoval i náš známý Kanaďan.

Když si chvíli odpočineme, jdeme na večeři.

V různých krámech tady půjčují kola nebo taky duše od náklaďáku, na kterých se dá plout po řece. V jednom z takových krámků kupuje Pavel dvě ručně kreslené mapky okolí. Jsou to zajímavá výtvarná dílka místních rádoby kartografů.

Na večeři jsem si dal žluté nudle, ale obsluha byla pomalá a porce malá, takže jsem se musel dojíst chipsy. Pavel si objednal ještě jedno jídlo, ale málem se ho nedočkal. Do restaurace Nang Bot už asi zítra nepůjdeme.

Jenom aby zítra nepršelo…

V noci nás budil hlídač-důchodce, který na dvorku hotelu příšerně chrápal. Tak hrozné zvuky nevyluzuje ani Pavel a ten někdy dokáže nahnat strach.

Když jdeme na snídani do vegetariánské hospůdky End of the World, svítí sluníčko, ale brzy se přiženou mraky a vypadá to opět na déšť.

Chceme se vydat na výlet do okolí, a proto je nutné se pořádně posílit. Pořádný banánový pancake a čokoláda je ideální energetická bomba.

Konečně nabití energií vyrážíme na túru. Nejdřív je ovšem třeba najít most přes řeku. U školy odbočuje cesta dolů k vodě a tady nás čeká bambusový most pro pěší. Voda je tu tak mělká, že by se dalo přebrodit a místní povozy tažené malými traktory toho taky využívají.

Most postavili domorodci na vlastní náklady, a proto nás přesně uprostřed řeky čeká rákosová budka, kde se vybírá mýtné.

Tisíc kipů (asi 5 korun) není zase taková částka abychom si ji nemohli dovolit a navíc platí všichni bez rozdílu.

Na druhé straně řeky pokračuje cesta přes vesnici Houay Gne. Hned za ní odbočujeme na pěšinu přes rýžové pole ke skalám s jeskyněmi. Pěšina je značená barevnými praporky, aby i ten nejhloupější turista trefil. Před vchodem do jeskyně je upravené prostranství s lavičkami a nezbytnou budkou, kde si musíme koupit lístky (3000 k). V ceně je průvodce a zapůjčení čelovek a 12V baterie.

V jeskyni to je jak v pekle: tma, hrozné vlhko a vedro, chvílemi se plazíme v blátě po zemi, když je chodba úzká a nízká. Baterky víc nesvítí, než svítí.

Ne, speleologem bych opravdu být nemohl!

Když se zapisujeme do návštěvní knihy, překvapivě zjišťujeme, že tu před několika dny (týdny ?) byli nějací Češi. Chvíli odpočíváme po tom drsném zážitku a místní už nás lákají do další jeskyně, která je prý ještě větší, hlubší a krásnější. Nakonec se necháme přesvědčit, platíme další 3 tisíce a s průvodcem pak šplháme nahoru do skal.

Ta druhá je opravdu větší a taky je v ní víc místa, ale stejně už mi toho zkoumání děr ve skalách stačilo.

V okolním krasu je každý rok objeveno a pro návštěvníky zpřístupněno několik jeskyní a různých cedulek a odboček pak cestou míjíme nepočítaně. Proti našim krasovým jeskyním mají tyhle jednu nevýhodu, je v nich opravdu hrozné vedro a vlhko a člověk si vevnitř připadá jak v sauně.

Libora opět popadla lovecká vášeň a ve vyschlém korytu nějakého potoka loví motýly, kterých tu jsou mraky. Bohužel ti nejhezčí jsou celkem po právu nejvíc plaší a nedaří se je polapit.

Vracíme se na cestu a pokračujeme do vesnice Phonh Ngeun, za kterou by měly být další pěkné skály s jeskyněmi. Počasí se zlepšilo, nad řekou je už jen mlžný opar, ale jinak je obloha jak vymetená a začíná být pořádné vedro.

Cestou nás občas míjí místní hromadná doprava, což jsou malé traktorky s vlečkou, na které sedí cestující.

Těsně před vesnicí potkáváme dva obchodní cestující, kteří si svůj sortiment vezou navěšený na kole. Divím se, že s takovým nákladem jsou vůbec schopni držet balanc.

Za vesnicí Phonh Ngeum pokračuje cesta přes řeku k jeskyni Pha a k mnoha dalším, ale nám už se v tom vedru dál nechce.

U mostu přes řeku se opět vybírá mýtné, ale je tu i stánek s občerstvením, čehož okamžitě s chutí využíváme. Poslední kokos mi vyfouknul Pavel, proto si dávám kolu a vodu a po nezbytném odpočinku se pomalu vydáváme na zpáteční cestu.

Za vesnicí nás opouští Libor, kterého ještě neopustila vášeň pro lov hmyzáků, a který pobíhá kolem a lapá ty nebohé tvory.

Horko je čím dál tím nesnesitelnější, a když konečně dorazíme do Vang Viengu mám toho tak akorát. V restauračce dobíjím baterie banánovo-ananasovým šejkem a ovocným salátem a pak čekáme, než dorazí Libor.

Kolem čtvrté odpoledne si jdeme prohlédnout město.

Kromě několika škol, opuštěné policejní stanice, letiště a spousty restaurací a guesthousů toho tu moc není. Jedinou zajímavostí je pěkný, nově opravený chrám Wat That a pak samozřejmě nádherné panorama okolní krajiny.

Jdeme ještě na zastávku autobusu podívat se, kdy to zítra pojede do Vientiane. Měly by jet tři busy ráno mezi pátou a šestou a pak až po obědě. No, nedá se nic dělat, čeká nás kruté, brzké vstávání.

Vracíme se k hotelu a jdeme opět posedět do restaurace, která se vlastně nejmenuje „End of the World“ ale Dalavana. Polévka curry vegetable (kokosové mléko, curry a spousta zeleniny) je snad tou nejlepší polévkou, jakou jsem kdy jedl. Opravdu moooc dobré.

Pavel si dal taky polévku, ale zvolil Tom Yam Pa a málem to odnesl životem. Podle toho, jak se svíjel, poulil oči a lapal po dechu, znamenalo to „Pa“ zřejmě extrémně pálivé. Já s Liborem jsme z toho měli děsnou srandu, ale podle toho jak byl Pavel rudý a zpocený, to musel být pekelný zážitek.

Ještě ke všemu jsme pak zjistili, že jsme platili míň , než bylo na jídelním lístku. Jak se zdá, tak počty dělají místním trochu problémy, protože podobně jsme „ušetřili“ už i dřív.

Na večeři se situace s placením opakovala, ale tentokrát jsme jim ty peníze vnutili, protože my přece nejsme jak Američani, kteří jsou ochotní se hádat o pár drobných.

Po jídle Pavel opět mizí na internet, ale já jdu radši spát, protože ráno vstáváme opravdu brzy.

Noc byla krátká. Probouzím se před pátou a po nezbytné hygieně odcházíme z hotelu a noční tmou klopýtáme přes letiště k autobusu. Tady nám hned berou bágly a přivazují je na střechu.My zatím můžeme obsadit místa.

Autobus, který slouží zřejmě hezkých pár desítek let, je zaplněný z třetiny cizinci, ale většinu tvoří místní převážející pytle rýže, zeleniny a všeho možného. Před odjezdem ještě kupuji pár plněných baget a něco na pití a pak vyrážíme.

Do Vientiane je to „jen“ asi 160 km, ale jak dlouo tam pojedeme touhle rachotinou, to si netroufám ani odhadnout. Za městem míjíme jedinou továrnu široko daleko, kterou je čínská cementárna. Každou chvíli zastavujeme a nakládáme další a další zboží a jejich majitele.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .