Rozkládá se na prahu jediné skutečné pouště Evropy a září do krajiny jako fata morgana maurské citadely. Lidé tu žili už před čtyřmi tisícovkami let a z horského ostrohu obdivovali výhled na moře nebo odráželi útoky nájezdníků mnoha národností. Jihošpanělské městečko Mojácar žije i dnes a moderní vědci ve svých studiích posvětili chytrost, se kterou ho původní stavitelé oblékli do bělostné barvy.
Lidé z pozdní doby kamenné, kteří v okolí Mojácaru žili ještě před příchodem Féničanů či Kartaginců, po sobě v nedalekých jeskyních zanechali bohatou paletu nástěnných maleb. V jeskyni La Cueva de los Letreros po nich zůstalo něco skutečně zajímavého. Mystická postava muže, který na svých roztažených pažích podle všeho nese oblouk duhy. Je stará čtyři a půl tisíce let. Dnes však za postavičkou, která dostala jméno El Indalo, do přítmí jeskyně lézt nemusíte. S člověkem s duhou, kterému se také přezdívá „mojácarský muž“, se můžete setkat po celé provincii Almería. Nosí lidem štěstí a chrání je od zlých sil.
Lidé jsou pověrčiví už od počátku věků. Snad každý z nás někdy něco zaťukal na dřevo a v leckterých hotelích vynechávají při číslování pokojů číslovku třináct, protože v takovém apartmá mnoho lidí nechce složit kosti. Různé amulety, talismany a totemy pro štěstí mají proto v lidské kultuře na růžích ustláno. Postava duhového válečníka se objevuje dokonce i v kulturách amerických indiánů a stejnojmenná vlajková loď hnutí Greenpeace se dočkala už své třetí modernizované verze.
Mojácar patří mezi velmi slunečná místa – jeho obyvatelé si užívají kolem tří tisíc hodin slunečního svitu ročně.
Zajímavé však je, že kouzlo panáčka Indala může svým způsobem i fungovat. Figurka, která se možná jmenuje podle svatého Indalecia umučeného před branami města Almería, možná podle latinského výrazu „indal eccius“ (posel bohů), ale nejspíš podle fantazie umělců ze zlatých šedesátých let, skutečně může lidem pomáhat. Když u sebe člověk nosí talisman pro štěstí a věří v jeho moc, chová se o něco odvážněji, bezstarostněji a optimističtěji než bez něj. Protože takový přístup často vede k úspěchu, může mojácarský muž díky síle víry lidem opravdu usnadňovat život. Obyvatelé městečka si ho každopádně malují či vsazují i do průčelí domů, aby je chránil před bouřemi. Možná že funguje i tohle. Alespoň podle statistik si totiž Mojácar, ve kterém je snad ještě víc Indalů než skutečných obyvatel, užívá kolem tří tisíc hodin slunečního svitu ročně.
Mauři a kačer Donald
Staří Řekové znávali Mojácar pod jménem Murgis-Akra, Římané ho překřtili na Musarcu a Arabové mu říkali Moxacar. Proměny jeho jména ukazují, jak během historie putoval z ruky do ruky. Poslední velká předávka proběhla koncem patnáctého století, kdy si ho od arabských správců přišli vyzvednout křesťanští králové. „Vzpomínáme na to každé léto kolem desátého června,“ líčí místní průvodce Francisco nebo raději krátce Fran. Během třídenní fiesty probíhají v Mojácaru i jeho okolí průvody ve středověkých krojích a také rekonstrukce dávných bitev.
„Podle historického scénáře křesťanské vojsko každoročně poráží maurské obránce a slavnostně od nich převezme dobytá území. Před několika lety se nám však historie trochu obrátila,“ usmívá se při té vzpomínce Fran. „Představitelé Maurů se totiž na hradě vydatně posilnili místním vínem a uspořádali dodatečnou válečnou poradu. Asi jim lezlo na nervy, že dostávají každý rok s železnou pravidelností na frak. Když pak křesťané sebevědomě přišli k branám tvrze, nestačili se divit. Rozohnění Arabové je vyhnali sviňským krokem a odmítli otevřít. Vyjednávání byla dlouhá – táhla se až do chvíle, kdy obráncům došla tekutá mináž,“ vypráví pobaveně Fran.
V něčem se však historie zopakovala i toho divokého roku. Ačkoli Mojácar jako pohraniční město zažil bitev víc než dost, samotné předání klíčů prý proběhlo dohodou. Správce města Alcalde Alabez se nedostavil na místo, kde se měl křesťanským panovníkům vzdát. Později to zdůvodnil tím, že se cítí být Španělem a jejich bratrem spíš než nepřítelem. „Radši zemřu jako Španěl, než bych se vzdal jako zbabělec,“ dodal prý. Následně vojevůdci obou stran u mojácarské Maurské fontány vyjednali mírové soužití mezi zdejšími křesťany, muslimy i židy.
Rozkvět Mojácaru pokračoval až do poloviny devatenáctého století, kdy město naplno pocítilo horký dech pouště. Několikaleté sucho přispělo k tomu, že lidé začali odcházet za prací do zahraničí. Někteří až za Velkou louži. Podle legendy se v Mojácaru dokonce narodili i kačer Donald s Mickey Mousem. Nebo spíš jejich duchovní otec Walt Disney. Podle této verze jeho životního příběhu přišel na svět v roce 1901 jako José Guirao Zamora, syn mojácarské krásky. Matka ho pak vzala s sebou přes oceán, kde malého chlapce adoptovala rodina Disneyů. Waltův rodný list se nedochoval a velký kreslíř své španělské kořeny nikdy nevyvrátil.
Bílá perla a globální oteplování
Po druhé světové válce připomínal Mojácar ze všeho nejvíc město duchů. Počet jeho obyvatel, kteří si mezi sebou říkají Mojaqueros, se scvrkl z někdejších deseti tisíc sotva na desetinu. Přítrž hrozícímu zániku celé obce udělalo až prozíravé opatření ze šedesátých let. Bylo úplně jednoduché: tu máš půdu zadarmo, ale přestěhuj se sem a žij tady. Lákavou výzvu uposlechly tisíce lidí včetně umělců z celé Evropy. Mojácar se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v jedno z nejmalebnějších zákoutí, která španělské pobřeží nabízí. Úzké uličky vrhají stín za letního odpoledne a bíle natřené zdi odrážejí sluneční žár do okolí. Dávní stavitelé dobře věděli, co dělají. Bílé omítky domů jsou sice zdaleka viditelné pro všechny útočníky, na hranicích pouště je však nejdůležitější neusmažit se ve vlastní šťávě. Moderní výzkumy jen dávají za pravdu tomu, na co lidé selským rozumem přišli už před staletími. Bílá má zkrátka zelenou. Tmavé barvy světlo pohlcují a pak ho vracejí do okolí jako teplo, zatímco světlé ho jednoduše odrazí zpět do vesmíru.
Cesta po dlážděných uličkách vede kolem náměstí před kostelem, kde návštěvníky vítá němá svědkyně minulých dob. Socha mojácarské ženy s nádobou na vodu na hlavě a šátkem, který si přidržuje v zubech, ukazuje zdejší realitu starou sotva půlstoletí. Ještě tehdy se tu příslušnice něžného pohlaví částečně zahalovaly po muslimském způsobu a tvrdě pracovaly na polích.
Dnešní Mojácar je směsí uměleckých dílen všeho druhu a malebných obchůdků. Z náměstí Plaza Nueva jsou vidět zbytky starověké osady Mojácar la Vieja, a kdo vystoupá až nahoru, kde v minulosti stával hrad, může obdivovat výhled na moře.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.