0
0

Na přelomu října a listopadu 2002 jsme se vydali ve čtyřech na cestu po jihovýchodě USA. Částečně jsme si tím prodloužili poněkud léto. Jeli jsme s Eifelovými, t.j. Alenou a Pepou Pavlovými z Hradce Králové. V USA jsme byli již v roce 2000 (na jihozápadě) a stejně jako tehdy jsme si půjčili u společnosti Alamo auto a měli dopředu zajištěné ubytování přes internet v motelech M6.

29.10.

Vláďa jel z chalupy a tak při tom Eifelíky přivezl již předchozí večer k nám. Ráno jsme jeli společně objednaným taxíkem na letiště, přičemž jsme vstávali ve 4 hodiny ráno. Na letišti jsme byli velice brzy, zBohnic to trvalo půl hodiny. Letěli jsme se švýcarskými aerolinkami. Letadlo do Zurychu nám odlétalo v 7 hodin. Nechali jsme odbavit sebe i zavazadla a teprve pak si Vláďa vzpomněl, že nechal doma mezinárodní řidičák. Volal domů a kupodivu vzbudil syna Honzu. Dal mu za úkol poslat řidičák do místa našeho prvního noclehu.

Do Zurychu letělo mrňavé letadélko, cesta trvala něco přes hodinu, většinu trasy byly bohužel mraky. V Zurychu byl na letišti dost binec, protože je to tam ve výstavbě. Nefungovaly informační obrazovky s odlety a v informacích nic nevěděli. Na dotaz nás poslali do odletové haly B, kde už systém fungoval, tak jsme zjistili, že odlet je z brány A 83, což znamenalo jít zase zpátky. Bylo to až na samém konci letištní haly, byly zde odlety pouze do USA a muselo se přejít přes předběžnou americkou kontrolu.

Odlet z Zurychu měl být v 10:40, ale trochu jsme se zpozdili. Byli jsme poněkud nesví z velkého množství tmavých mužů, kteří s námi cestovali. Byl to zřejmě turecký zájezd, jednoho z nich jsme měli vedle sebe. Připadalo mně, že cesta utekla celkem rychle – buď jsme jen spali nebo jedli. K obědu jsme dostali kuře s těstovinami a fazolemi. Další hlavní jídlo měl být snack a byla to ohřátá šunka se sýrem. Vláďa říkal, že pro něho byla desetihodinová cesta přímo utrpením. Místy to docela házelo. Zpoždění jsme stáhli a v pořádku přistáli naprosto přesně v 14:40 místního času (což bylo v 20:40 našeho času).

Hned u východu z letadla byla předběžná kontrola a pak jsme šli k imigračnímu úředníkovi, který se ptal Vládi, co dělá, kdy jsme byli naposledy v USA (i když to určitě měl na počítači, protože projel naše pasy čtecím zařízením), zda zde máme nějaké známé. Pak byla další kontrola, tentokráte celní. Už v letadle jsme měli vyplnit celní prohlášení, to si vzali a zavazadla musela projet rentgenem. Eifelka byla odhalena, že se pokusila propašovat několik jablek. Eifel navrhoval, že je na místě sní, ale byly jim odebrány a putovaly do koše. Naše láhev jim nevadila.

Hned u východu se nás ujal jeden černoch a nasměroval nás k autobusu půjčovny Alamo. Byl docela naštvaný, že za to nic nedostal, ale my měli nejmenší bankovku 50 USD. Shutlebus nás dovezl přímo do půjčovny. Tam jsme vyfasovali perfektní koráb Chrysler Concorde. Vláďův český řidičák jim naprosto stačil. Chvilku se učil s autem zacházet a již jsme vyrazili. Eifel i přes svoji délku se ochotně složil vzadu, protože tam měl dost místa.

Podle mapky to vypadalo jednoduché, ale bylo to dost hrozné – střídaly se různé avenue a streety, očíslované a označené písmeny světových stran. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, tak jsme napřed vyrazili opačným směrem, protože plánek z internetu s umístěním Alama byl orientován vrškem mapy k jihu. Pak už jsme jeli správně přímo přes centrum s nejvyššími mrakodrapy směrem na sever do Lauderdale. V knížce pana Bradáče se psalo, že dálnice, která prochází městem směrem k severu je placená, tak jsme jeli silnicí č. 1. Projeli jsme stovky semaforů, byl silný místy ucpávající se provoz. Pomalu se setmělo, přičemž jsme narazili na rozdíl v tom, kolik by mělo být podle nás hodin a kolik bylo na hodinách v autě a i na dalších místech (tam bylo o 1 hodinu více). Problém s časem se vysvětlil až druhý den, zřejmě jako my měli právě přechod z letního času na zimní a ještě všude nestačili změnit čas.

V Lauderdale jsme odbočku k motelu minuli, protože pro změnu nebyla značena číslem, jak bylo uvedeno v informacích k motelu, ale jménem, a navíc tam bylo mimoúrovňové křížení. Odbočili jsme tedy na další hlavní silnici (asi o 10 ulic dál) a souběžnou ulicí se o kousek vrátili. Do motelu jsme dorazili asi v 7 hodin. Ještě jsme si s Eifelkou zaplavaly v motelovém bazénu a pak jsme šli velice brzo spát, protože už jsme toho měli dost a dle našeho času bylo asi 3 hodiny ráno.

30.11.

Vzbudili jsme se někdy v noci a nemohli spát. Tak jsme asi v 5 hodin vstali a začali se mýt a snídat. Vláďa šel shánět telefonní kartu, aby zavolal Honzovi. Kartu sice sehnal, ale volat se nepodařilo.

Vyrazili jsme směrem na jih přes Miami, tentokráte po dálnici č. 95. Včerejší den jsme jí nepoužili, protože Vláďa myslel, že je placená, ale nebyla. Po dálnici nám to ubíhalo podstatně rychleji, i když místy se to trochu ucpávalo a po průjezdu centrem se spojila se silnicí č. 1 a bylo na ní opět plno semaforů.

Naším cílem byl národní park Everglades. Má ohromnou rozlohu a zabírá většinu jihu Floridy. Je u městečka Homestaed a je ve stavu, v jakém byla dříve skoro celá Florida, tj. většina je bažinatá s jezírky se spoustou živočichů. Za vstup jsme zaplatili 10 USD za auto, ve Vizitor centru se podívali, co nás čeká a jeli na jednotlivé zastávky.

První zastávka se jmenovala Royal Palm Center a byly z ní 2 vycházky. První byla Anhinga Trail. Většinu cesty se šlo po dřevěných lávkách, okolo byla jezírka porostlá stulíkem, rákosí a křoviska. Viděli jsme napřed jen pár ptáků – vyfotila jsem si kormorána a volavku, ale pak nám nějací starší lidé ukazovali v křoví krokodýla (tedy spíše aligátora, protože krokodýli žijí v Africe). Pak jsme viděli ještě několik dalších a jeden nás dost dlouhou dobu provázel vodou podél pěší lávky.

Ze stejného místa byla další vycházka Gumbo – Limbo Trail. Byla to asfaltová cestička hustou džunglí. Na rozdíl od džungle v Thajsku tam ale bylo ticho. Stromy gumbo nazývají Američané Nahý Indián, má totiž kůru do červena. Mezi těmito stromy rostlo spousta malých stromků, plno lián a všeho možného i ostnatého, vcelku to byla naprosto neprostupná houština. Na kraji silnice byla značka pozor kočka – tady spíše puma, ale žádnou jsme neviděli, asi se tam procházejí v noci.

Pak byla na řadě Pahayokee Overlook, tedy vyhlídka. Byla to nízká dřevěná plošina, z jedné strany se schody, z druhé strany se šikmou rampou a byl z ní pohled na bažinatou prérii.

Dál jsme parkem projeli až na konec do Flamenga, které již bylo u moře, tedy vlastně u Mexického zálivu. Byl tam malý krámek, benzinová pumpa a motel. Dali jsme si oběd (Vláďa kuře z mikrovlnky, já salát a Eifel mlíko s rohlíkama). Z Flamenga pořádali vyjížďky lodí do zálivu mezi ostrovy nebo po řece do vnitrozemí k jezeru. Dalo se při tom pozorovat ptáky a aligátory. Doba startu lodi se nám ale nehodila (museli bychom čekat ještě 2 hodiny), tak jsme jí neabsolvovali. Díky tomu jsme neviděli plameňáky a pelikány, kteří se v zátoce zdržují. Vyfotili jsme dva dravce (orly nebo supy).

Cestou zpět z parku jsme ještě dvakrát zastavili a podnikli jednu malou vycházku u jezera Westlake – bylo to opět nepřístupným houštím po lávkovém chodníčku. Les byl z mangrovníků, což jsou stromy podobající se fíkusům, rostou z bahna a jsou do země zakořeněné spoustou šlahounovitých kořenů. Cestička ústila k rozsáhlému jezeru. Další zastávky byly u Mrazek Point (že by nějaký původem Čech?) a Sweet Point. To bylo jezírko lákající ke koupání, ale vynořil se uprostřed veliký aligátor, aby nám dokázal, že to tak není. Druhé jezero byla spíše napůl bažina, z níž vyrůstalo plno stromků pojmenovaných aligátoří jablka.

Zpět jsme volili cestu č. 997 míjející Miami, abychom se vyhnuli městským zácpám. Opravdu se jelo perfektně. Pak jsme vyjeli na Hollywood, což mělo již být kousek od našeho nocležiště ve Fort Lauderdale. Cestou jsme se stavili v supermarketu Wallmark. Je to ohromný obchoďák a jídlo je tam pouze okrajová záležitost docela dobře zašitá mezi ostatním zbožím. Při východu z krámu se již začínalo stmívat, bylo silně zataženo, hrozilo to bouřkou, ale stále bylo 320C. Pak se ale mraky nějak rozpustily a nic z toho nebylo. Podle mapy to vypadalo, že je to k dálnici č. 95 kousek, ale jeli jsme to pěkně dlouho, protože skoro všechny křižovatky byly se semafory.

Pak už zbývalo po dálnici jen asi 5 mil a kousek vedle ní byl náš motel ze včerejška. Jiný motel M6 na jihu Floridy totiž není. Po večeři (instantních nudlích se zeleninou za 30 centů jsme si šli zaplavat do bazénu. Dosud účinkovaly nepříznivé účinky časového posunu, tak jsme usnuli opět dost brzy. V noci jsme se opět budili, uprostřed noci někdo v pokoji nad námi vstával nebo snad teprve šel spát a dost tam dupal.

31.10.

Ráno jsme vstali už v 6 hodin a po 7. opět vyrazili. Napřed jsme jeli na letiště potvrdit zpáteční letenky. Pak jsme jeli do spediční společnosti DHL Worldwide Expres v ulici NW 25. street, kam měla přijít zásilka od Honzy s Vláďovým řidičákem. Honza poslal do motelu fax, jak zásilku dostat. Našla jsem si 25. ulici na mapě centra Miami a tam jsem Vláďu zanavigovala. Ulice se skládala ze 3. částí, ale ani v jedné to nebylo, tak jsme se zeptali nějakého černocha. On nám řekl, že podle kódového čísla před adresou musí ta ulice být někde za letištěm z druhé strany, pak se mi ji podařilo najít na mapě Alama. Je podle mne hrozné, když 4 ulice, které spolu vůbec nesouvisejí, mají stejný název. Jeli jsme opět k letišti po dálnici a za ním našli správný kus ulice 25. Tam jsme se zeptali ještě jednou a konečně spedici našli. Ztratili jsme tím asi hodinu. Naštěstí to bylo kousek vedle dálnice na jih, tak jsme se poměrně brzy přesunuli směrem na Florida Keys. Je to souostroví na jihu Floridy dlouhé asi 60 mil a pospojované mezi sebou mosty.

První naše zastávka na souostroví byla v městečku Islamoráda, kde jsme viděli reklamu restaurace, která vypadala velice zajímavě, dřevěná konstrukce byla ověšena modely ryb a sítěmi. Mohlo se sedět nahoře na terase. Bylo však bohužel zavřeno, tak jsme se alespoň trochu prošli okolo přístaviště. U moře tam bylo plno hnědých pelikánů, seděli na kůlech a sledovali rybáře.

Dle itineráře měla být naše první procházka ve státním parku Long Key. Nakonec jsme však jeli dál až na ostrov Marathon, kde jsme zajeli na Sombrero Beach. Tam jsme se vykoupali. Vláďa si při tom zafilmoval a zatelefonoval Honzovi. Pak jsme přejeli nejdelší most souostroví – 7 mil dlouhý most, který se tak i jmenuje. Souběžně s ním vede původní starý most zčásti zničený hurikánem.

Eifely jsme nechali na ostrově Little Duck Key, kde pokračovali v koupání, a jeli jsme do státního parku Bahia Honda. Součástí tohoto parku byl opět starý most z r. 1912, který byl nyní taky porušen a chybělo mu jedno pole. Na jeho začátek se mohlo vylézt. Na druhém konci parku jsme absolvovali krátkou vycházku okruhem Stříbrných palem. Byla to dost hustá divočina, místy šel člověk rostlinným tunelem. Najednou jsem pocítila smrad, jako v zoo u pavilonu malých šelem. Pod keři tam bylo plno děr do země, ale co tam žilo, nevíme. Když jsme se pak vraceli, přeběhlo nám přes cestu zvířátko (kuna nebo tchoř), tak to možná bylo ono. Cestičkou mezi velice zvláštním rostlinstvem jsme došli až na pláž. Zrovna tam bylo hejno drobných ptáčků s dlouhými zobáky, kteří na kraji vody neustále něco vyzobávali. Trochu jsme je vyrušili, tak kousek popolétli.

Jeli jsme na další ostrov Big Pine Key, kde byla jelení rezervace. Všude byly značky, že tam skákají jeleni, i když to bylo mezi domy. Byla tam cedule, že v loňském roce tam bylo auty zabito 114 jelenů. Je to zvláštní zakrslý druh vysoký jen asi 80 cm, někde jsem to viděla v češtině nazvané jelenec. Projížděli jsme mezi vilami, mezi kterými vedly kanály a díky tomu skoro každý mohl vedle své vily mít jachtu. Pak jsme dojeli až do lesní části a viděli jít přes silnici 2 malé jelínky.

Když jsme se vraceli zpět pro Eifely, stavili jsme se ještě u kostela, kde se prodávaly dýně na Halloweena. Na každé dýni byla fixou napsána cena, největší stála cca 30 USD. Vyzvedli jsme Eifely a se stmíváním jeli až na konec souostroví do Key Westu, kde jsme měli zamluvené ubytování v motelu Days Inn. Na ostrovech Florida Keys totiž není žádný motel M6, tak jsem museli volit něco jiného. Našli jsme ho poměrně hladce, byl hned na kraji města. Vláďa se šel přihlásit s Eifelem a byli konsternovaní z toho, jak se na ně recepční potutelně usmívala. Když jsme pak kontrolovali cenu, vyjasnilo se to. Cena byla nižší, než potvrzená na rezervaci, zřejmě počítala pouze 2 osoby a asi si bůhvíco myslela, že se přihlásili 2 samotný chlapi.

Večer jsme vyrazili do města se najíst. Byl tam jeden podnik vedle druhého, ale samé rychlé občerstvení a mezi nimi prodejny ojetých aut. Skončili jsme v Mc Donaldovi, kde jsem si dala kuřecí hamburger, Vláďa Bic Mac. Nějaké 2 babičky s malými dětmi tam zřejmě slavily Halloweena, měly před sebou kupu jídla a děti byly v kostýmech (mladší z nich tak ani ne dvouleté). Pokračovali jsme dál po hlavní silnici, místy se nedalo skoro jít, na pěší tu nejsou zařízení. Došli jsme až k samoobsluze a nakoupili v ní – zeleninu, ovoce a pivo.

Vedle supermarketu byla čínská restaurace, váhali jsme, zda do ní jít, ale nakonec jsme nešli a vrátili se zpět do motelu. S Alenou jsme si byly ještě zaplavat v bazénu. Okolí bazénu bylo nádherně zarostlé stromy a keři, jak v botanické zahradě.

1.11.

Ráno jsme vyjeli na obhlídku Key Westu. Na špičku ostrova to bylo od našeho motelu asi 5 mil. V centru je starý přístav, kde se mi to velice líbilo. Dalo se jít po molech okolo celého přístavu, kotvily tam různé lodě, mimo jiné plachetnice, na kterých se dalo za 40 USD jet na projížďku. V bezprostředním okolí byly pěkné vily, většinou patrové, dřevěné s pavlačemi a různými parádičkami. Zahrady skoro všech působily jako džungle, ale promyšleně upravená – někde třeba byla mezi keři schovaná lavička, jinde visela váza s květinami, vodotrysk apod. Přímo u přístavu bylo několik malých domečků, psali o nich že jsou původní. Prostřední z nich byla kaple a měli tam napsáno, že v ní pořádají svatby, přičemž se tam vešlo asi 10 lidí. Vnitřek byl moderní a silně klimatizovaný.

Pak jsme ještě popojeli na úplně nejzápadnější a nejjižnější výběžek ostrova a celého souostroví. Zabírá ho státní park Fort Zachary Taylor, do něhož se muselo platit vstupné. Většinu poloostrova mají zabranou vojáci, tak se do parku jede mezi ploty, za kterými jsou vojenské budovy. Hlavním objektem parku byla pevnost z roku 1845, kterou dlouhou dobu používala armáda a ta ji postupně přestavovala. Část byla původní z cihelného zdiva, část ze železobetonu a vypadala podobně jako naše předválečné pevnosti v pohraničí.

Předchozí večer se tam zřejmě konala halloweenská slavnost. V prázdných sálech staré pevnosti byla naistalována expozice ve stylu velkého zámku hrůzy – rakve, bezhlavý člověk, bílá nevěsta v pohřebním voze, ovázaní ranění apod. Vše bylo doplněno umělými pavučinami. V noci za patřičného osvětlení to muselo vypadat dost strašidelně.

Kousek za pevností byl samý konec souostroví. Myslela jsem, že to bude nějak význačně označeno, ale byly tam jen narovnané šutry a cedule, že se na ně nemá lézt. Z východní strany špičky byla pláž, kde jsme se lehce ošplouchli. Nechali jsme tam s Vláďou Eifely a jeli se podívat na městský hřbitov. Středem hřbitova byl pomník a náhrobní kameny námořníků z lodi Meine, kteří bojovali o Kubu. Dále byly běžné náhrobky, ale většinou byly dost honosné, nad některými byly vztyčeny stříšky. Některé bohatší rodiny měly plůtkem obehnáno více hrobů. V jedné takové ohrádce byly i malé náhrobní kameny, kromě lidí v ní byly i hroby psů a jelínka. Dalším šokem pro nás bylo, když na cestičku hřbitova přijelo auto a zastavilo se přímo u hrobu, na který chtělo jeho osazenstvo položit květiny.

Vrátili jsme se pro Eifely a jeli ze souostroví pryč. Chtěli jsme zastavit někde na jídlo, ale žádný vhodný podnik jsme cestou neviděli. Nakonec jsme si koupili dohromady v supermarketu za 6 USD jedno pečené kuře, nechali si ho ohřát v mikrovlnce a docela si dali do nosu. Cestou přes vesnici Marathon byla hrozná zácpa, skoro hodinu jsme jeli krokem a díky tomu se dost opozdili, zřejmě se tam chvíli předtím konala nějaká slavnost. Ostrovy probíhá pouze jediná páteřní komunikace a nikudy se to nedá obejet.

Chtěli jsme se původně stavit v centru Miami, ale na to už bylo pozdě. Z městečka Florida city jsme pro urychlení vyrazili po placené dálnici, díky tomu nám cesta ubíhala podstatně rychleji, i když nás cestou stihl hrozně silný slejvák. Třikrát jsme jako mýtné zaplatili 75c. Obnos bylo možné hodit do koše nebo ho předat obsluze. Třetí placený úsek již vedl okolo centra Miami na Miami Beach. Za mostem jsme zastavili a chvíli se dívali na osvětlené mrakodrapy a ohromné luxusní parníky, které tam kotvily. Na Miami Beach je čtvrť Art Deco District. Když jsme ji projížděli, zaujala nás zajímavostí fasád i obsahem krámů, tak jsme tam zastavili. Obešli jsme jeden blok a prošli uličku se španělským tržištěm, ale většinu zboží měli ukrytou pod plachtami proti dešti. Eifel se zajímal o hračky, tak jsem si proběhla jeden barák, kde byla obrazová galerie s velice zajímavými moderními obrazy. Obrazy byly umístěny na chodbách a nikde nikdo nebyl.

Dál jsme jeli podél pobřeží na sever, aniž bychom viděli moře. Bylo již značně pozdě. Měli jsme nocleh zamluvený opět v Lauderdale, ale přijeli jsme tam až v 9 hodin. Byl pátek večer, takže značně větší provoz než jindy. Motel byl plně obsazen, naši rezervaci zrušili. Vzhledem k tomu, že to považovali za svoji chybu, vytelefonovali nám novou rezervaci v nedalekém motelu M6 Dania Beach, do něhož jsme se přesunuli asi za čtvrt hodiny. Chtěli jsme si ještě jít zaplavat, ale bazén zavírali bohužel v 9:30 hodin.

2.11.

Ráno jsme zahájili přesun na sever. Jeli jsme po dálnici stále blízko moře asi 170 mil severním směrem. Tam jsme uhnuli na poloostrov Canaveral a jeli do Kennedy Space Center. Usoudili jsme, že by stálo za to centrum vidět, tak jsme si koupili vstupenku za 26 USD. Za příplatek 20 USD ještě navíc nabízeli podrobnější prohlídku dalších lokalit, ale to už se nám zdálo příliš. Hned na počátku jsme jeli místním shutlem (autobus zdarma) do blízkosti startovacích ramp, na které jsme koukali z vyhlídkové plošiny. V přízemí nám promítli film o přípravě startu. V další místnosti byly makety startovacích ramp a montážní haly. Okolo té jsme jeli chvíli předtím. Taky tam bylo ohromné pásové monstrum, na kterém přepravují raketoplány z montážní haly na rampu.

V další budově, ke které jsme přijeli, bylo simulované startovací středisko a hala s maketou Apolla 11 a dalšími raketami. Promítli nám film o Apollech a pak byla audioshow o přistání na měsíci. Shutlem nás odvezli zpět do Vizitor centra. Ještě jsme si prohlédli raketoplán z venku i zevnitř a kabinu Apolla, v níž si mohl každý vyzkoušet, jak se tam sedí tedy spíše leží. Byla tam tzv. „kosmická zahrada“, kde bylo vztyčeno několik maket menších raket. Ve středisku ještě promítali nějaké filmy a jednu 3D show o Marsu 2035, ale na to jsme se nebyli podívat. Odjeli jsme do místa našeho objednaného noclehu opět do motelu M6 v Cocoa Beach. Náš motel byl kousek od pláže, tak jsme toho hned využili a šli se koupat. Byly docela dost velké vlny, zaskákali jsme si v nich a trochu zaplavali, ale bylo to dost vysilující. Bylo znát, jak zapadalo sluníčko, že se dost ochlazuje, tak jsme to zabalili, i když Eifel se toho nemohl stále nabažit.

Večer jsme vyrazili do města na večeři. Vláďa měl vyhlídnutou putyku u pobřeží, ale vevnitř měli zavřeno, bylo otevřeno pouze na terase a tam byla tma jak v pytli. Vedle byla další hospoda, ale nezdál se nám její jídelní lístek, i když asi byla zajímavá nabídka jednoho dílu dvacetipalcové pizzy za 1,5 USD. Neuvědomili jsme si, že 20 palců je vlastně 50 cm a tudíž, že dílek vydá za jednu pizzu menší. Nakonec jsme skončili v pizzerii a byli jsme spokojeni. Dali jsme si díl (1/6) specielní pizzy, tlusté se dvěma vrstvami a uvnitř s nádivkou za 3,5 USD. Já s Vláďou jsme si k tomu dali mexické pivo Corona. Mělo barvu dosti nepivní, jako světlá moč, bylo prakticky bez pěny, ale chuť nemělo špatnou.

Večer jsme si s Alenou ještě zaplavaly v bazénu. V noci asi ve dvě hodiny jsme byli velmi nepříjemně probuzeni. Najednou začal houkat požární hlásič na stropě pokoje. Když jsme vylezli před pokoj, houkaly hlásiče na celém bloku a z pokojů vykukovali lidé. Nějaký opilec chtěl s námi rozpřádat hovor. Postupně přijely 3 hasičské vozy a policajti, asi po 1/4 hodině ječení sirény přestalo, hasiči odjeli a my šli spát. Zřejmě si nějací opilci, kterých se v motelu pohybovalo nezvykle dost, zapálili na pokoji více cigaret.

3.11.

Jeli jsme stále po dálnici podél moře směrem na sever. Zastavili jsme v městečku St. Augustin, které je nejstarší město Ameriky, bylo založeno v r. 1513 Španěly.

Z původního města se toho moc nezachovalo, ale řada objektů byla rekonstruována dle skutečnosti. V příručce p. Bradáče se psalo, že jsou tam drahá parkoviště, ale našli jsme jedno za Leitnerovým muzeem, kde se platilo 25 c za hodinu a v neděli to bylo zadarmo. O kus dál jsme ale viděli parkoviště za 5 USD bez ohledu na délku pobytu a den.

Vyrazili jsme na prohlídku města – viděli jsme nejstarší obchod, nejstarší dům, kde byla socha Dominikána (nebo Augustiniána) s malým Indiánem, most se lvy a nábřeží. Došli jsme k místnímu muzeu, ve kterém bylo i Vizitor centrum. Dál jsme šli španělskou čtvrtí po pěší zóně s obchůdky naplněnými spoustou zajímavých suvenýrů. Koupili jsme pirátskou vlajku. Eifelovi studovali zejména dřevěné hračky. V některých místech byly domy zařízené jako muzeum a obsluha v nich byla autenticky oblečená jako ze 17. a 18. století. Na pěší zóně byla také nejstarší dřevěná škola USA, byla však poněkud nakloněná a hrozilo, že by mohla spadnout. Aby se tak nestalo, byla ukotvena na lanech. Za okny v ní byly umístěny historicky oblečené figuríny. Na pobřeží byla pevnost Castillo de San Marcos, která nebyla nikdy dobita. Vstupné bylo 5 USD, chlapi byli ale natolik drzí, že vlezli dovnitř bez placení a my šly s Alenou za nimi. Průvodce ve staré vojenské uniformě tam vykládal o pevnosti, my ho ignorovali a prohlédli si pevnost ze shora. Když jsme odcházeli, právě probíhala ukázka střílení z předovek.

Od pevnosti jsme se vraceli k autu. Cestou byla ještě katedrála. V jedné hospodě zpíval na mikrofon zpěvák country. My zůstali stát na silnici a sledovali ho. Když skončil, kynul nám a byl zřejmě polichocen, že nás zaujal. Parkovali jsme u Lightnerova muzea, což je honosná budova s maurskými prvky. Před muzeem stojí socha Pedra de Menendes de Aviles, zakladatele města.

Pokračovali jsme stále na sever. Od města Jaksonville, kde bylo v centru pár menších mrakodrapů a docela zajímavé vysoké mosty, jsme už pokračovali směrem do vnitrozemí. Přejeli jsme hranici do státu Georgia, jak říkal Eifel, do Jiříkova. Náš nocleh byl v městečku Tifton, asi 40 km za hranicemi, respektive u něho, protože okolo našeho motelu nebylo vůbec nic.

4.11.

Ráno jsme si načepovali u recepce kafe do kelímku. Na západě USA to tak bylo v každém motelu, tak jsme s tím počítali, ale tady na východě byl zatím první. Ráno jsme pokračovali směrem na sever. Šlo to poměrně rychle, protože jsme jeli po dálnici, kde byl limit 70 mil/hod. Charakter krajiny se značně změnil, začalo se to podobat střední Evropě – zvlněný terén se smíšenými lesy s počínajícím podzimem. Všude bylo plno mobilních domků, které vypadají jako maringotky. Pořizují si je tu zejména důchodci, psalo se, že se jich v poslední době přistěhovalo do Georgie skoro milion. Takový dům se dá sehnat poměrně levně, asi za 15 000 dolarů.

První naše zastávka byla ve státním parku Piedmont. Je to přírodní rezervace se zvířectvem, hl. jeleny a tetřevy. Cestou nám přeběhly cestu 2 srny a viděli jsme zřejmě tetřeví slepici. Dojeli jsme do Vizitor centra, kde kromě nás nebyla ani noha (tedy z návštěvníků), protože počasí bylo dost bídné – velice sychravo, vlhko a déšť na spadnutí. Místní úředník mi nabízel pomoc (ale zřejmě to používají jako frázi místo pozdravu). Měli tam vycpané živočichy žijící v parku.

Pak jsme chtěli absolvovat cestu k jezeru Allison. Vedla k němu štěrková široká cesta, tak jsme se jí nechali vést a přešli přes hráz jezera, kde byl ohromný betonový přepad a dále pokračovali po strakapoudí cestě (angl. Red Coctaded Woodpecker = červený kokta). Cesta však vedla někam pryč, tak jsme se raději vrátili. V autě jsme podle mapky zjistili, že k jezeru vede ještě lesní značená pěšina – okruh měřící 0,9 míle, tak jsme na něj ještě vyrazili. Došli jsme ke konci jezera, kde měli působit bobři, ale nebylo tam nic, co by na ně ukazovalo. Ani ze specielní vyhlídkové boudičky na břehu jezera nebylo nic vidět (kromě asi dvou ptáků dalekohledem na druhém konci jezera). Asi všechny kachny a ostatní ptáci z jezera odlétli na jih. Okruh byl budován jako naučná stezka, na počátku jsme získali informační papír, kde ke každému zastavení bylo něco napsáno. Jedním z nich bylo zastavení u starého plechového válce, který se válel v lese jako šrot. Místo toho, aby ho odklidili, rozepsali se tam o tom, jak se v období suchého zákona pálilo načerno.

Pak jsme popojeli do dalšího parku High Falls. Také tam nikdo nebyl, tak jsme ani neplatili. Na řece Towaliga byla kamenná přehrada a pod ní divoké údolí se šikmým vodopádem. Koupání bylo zakázáno, ale vypadalo to tam, že by se daly velice dobře podnikat různé vodní hrátky – skluzavky apod. Šli jsme po značené cestě kus podél řeky, přes řeku jsme viděli zbytky staré elektrárny a tak jsme se na ni pak ještě jeli podívat z druhé strany.

Po druhé hodině jsme dorazili do Atlanty. První naše zastávka byla v černošském ghetu. Je tam památník a Vizitor centrum Martina Luthera Kinga. Před ním je jeho ohromná skoro třímetrová hlava. V této čtvrti se narodil, viděli jsme jeho rodný dům. O kus dál je kolonáda nazvaná Cesta míru, jeho náhrobek uprostřed jezírka a věčný oheň. Jeho památce je věnováno návštěvnické centrum se spoustou fotografií z jeho života a velikou moderní kaplí. Vše je provedeno v jednotném stylu z režného zdiva.

Odtud jsme ještě jeli do mrakodrapového středu města. Chtěli jsme vyjet na mrakodrap Peachtree Center, kam vede výtah po povrchu v průhledném tubusu, ale v centru bylo parkoviště pouze za 10 USD, Vláďa nechtěl hledat jiné, tak jsme jeli z města pryč. Viděli jsme pouze za jízdy některý z olympijských stadionů, ale nebylo to nic extra.

Pokračovali jsme dále na západ. Ve městečku Douglasville jsme se stavili nakoupit v supermarketu. Mimo jiné jsme si koupili balení piva. U pokladny se nás pokladní na něco ptala, mysleli jsme, že na kartu na slevy, tak jsme řekli, že ji nemáme, a ona nám pivo vzala. Po placení jsme si o něj řekli a ona něco drmolila, že je to dle městské vyhlášky, že se každý, kdo kupuje alkohol, musí prokázat průkazem, že mu je více než 21 let. Při vyúčtování piva v pokladně tam musela zadat číslo řidičáku, jinak jí to nevzalo. Vláďa ukázal řidičák, pokladní si přizvala svou kolegyni a společně usoudily, že by nám snad pivo mohly dát, řekly: „Europe – O.K“. Takže to vypadá, že lidi, kteří nemají řidičák, tak nemají nárok ani na pivo.

Již za tmy jsme opět přejeli hranice, tentokrát do Alabamy. Díky tomu najednou bylo o jednu hodinu méně. Dojeli jsme opět do motelu M6 do městečka Anniston.

5.11.

Alabamu jsme záhy opustili a vjeli do státu Tennessee. Předpověď počasí byla dost hrozná a opravdu se naplnila. Dost pršelo. Měli jsme naplánované 3 přírodní parky, ale redukovali jsme to na jeden a to Little River Canyon. Nejprve jsme se podívali z vyhlídky na vodopády, přičemž zrovna nepršelo a pak jsme jeli po hraně kaňonu asi 15 míl a zastavili asi na 3 vyhlídkách. Už zase pršelo, ale pro tu chvilku, co jsme zastavili, to ani nevadilo. Akorát jsme Vláďovi občas museli deštníkem chránit videokameru. Cestou byl také velice zajímavý skalní útvar nazvaný Muschroom – houba. Byla to skála uprostřed silnice ve tvaru houby, opodál bylo několik nižších převislých útvarů se zvrásněným povrchem. Cesta byla skoro zasypána mokrým listím. Jednu chvíli jsme před sebou viděli hejno krocanů, Vláďa je pak neúspěšně honil v lese, aby je mohl nafilmovat. Z vyhlídek s kamenitým zábradlím byl úžasný pohled na dno kaňonu, kde hluboko pod námi peřejovitě tekla řeka.

Zlatým hřebem naší další cesty byla návštěva výrobny whisky Jacka Danielse. Z reklamních důvodů je tato atrakce zadarmo. Na počátku trasy bylo promítání filmu o historii firmy a celou skupinu vyfotili, pak jsme nastoupili do autobusu a odvezli nás pár metrů na konec závodu. Tam nám začala starší dáma velice zřetelně (i když stejně jsem nerozuměla) povídat o výrobě whisky. Nechali jsme se od nějakého Němce vyfotit společně se sochou Jacka. Výrobna má dlouholetou tradici, většina zařízení je původní. Filtrace se provádí přes uhlí a whisky pak zraje ve vypálených sudech a od nich získává svoji tmavou barvu. Průvodkyně se během prohlídky každého nenápadně zeptala odkud je a pak na závěr řekla, že mají návštěvy z různých konců a briskně vyjmenovala, odkud kdo je – o Vláďovi řekla – ten mladší muž vzadu (stál tam s kamerou). Mysleli jsme, že na závěr bude ochutnávka, ale dali nám pouze limonádu nebo kafe. Chtěli, abychom vyplnili dotazníky, jak často pijeme alkohol a kolik z toho je Jacků Danielsů.

Na večer jsme dojeli do Nashville a ubytovali se na severu města v Goodlettsville. Večer jsme vyrazili do ulic – samozřejmě autem, do centra to bylo asi 15 mil. Zaparkovali jsme zadarmo přímo v centru pod dálnicí, nevypadalo to tam moc důvěryhodně, ale riskli jsme to.

Nejznámější ulice Nashvillu je Broadway, kde se hraje country. Mysleli jsme si, že toho tam bude více, ale bylo tam jen asi 6 podniků, z nichž jeden se např. jmenoval Legends Corner.

Na druhé straně ulice se sice také hrálo, ale byly to spíše dost nóbl podniky vyšší cenové kategorie. Na této třídě byla také veliká hala, do které proudily davy lidí zřejmě za zábavou a Hard Rock kafé, odkud byla slyšet reprodukovaná tvrdá muzika. Kromě toho je na této třídě řada krámů s countryovými suvenýry, s westernovým oblečením, s kazetami či cédéčky. Většina krámů však byla zavřena, což je škoda obchodníků, protože všude proudily davy lidí. Vybrali jsme si jeden podnik, kde hráli, chvíli v něm poseděli a dali si při tom jedno pivo. Místní country je daleko ostřejší než naše – hrají se zesilovací technikou a používají při tom sadu bubnů.

Předtím jsme si zjistili, že v Baptistickém kostele se bude zadarmo konat spirituálový koncert, tak jsme tam šli. Kostel byl plný mladých lidí tak do 20 let, my jsme tam byli tvrdě nejstarší. Měli jsme vše pod sebou jako na dlani, seděli jsme na balkóně. Beatová skupina hrála náboženské písně, za ní na zdi běžely náladové snímky přírody a přes ně text písní. Skoro celý kostel zpíval s nimi. Pak mladý kněz (asi tedy, protože podle oblečení se to nedalo poznat) vedl kázání. Tomu jsme nerozuměli, tak jsme šli zase na ulici a do barů.

Navštívili jsme dva další podniky a poslouchali zase jinou muziku. Vláďa jako řidič si již nemohl dát pivo, tak si dal ledový čaj, Eifel sice brblal, že mu místní Budweiser nechutná, ale přesto si ho dal a Eifelka volila pepsi. Nápoje nebyly zrovna nejlevnější, pivo třetinka za asi 2,5 USD, ale s muzikou se to dalo oželet. Čas od času muzikanti obešli sál s flaškou od okurek a vybírali peníze za svoji produkci. Hodili jsme jim dolar. V lokálech za posledních několik let nikdo na nic nesáhl, vše bylo docela dost opotřebené. Zdi byly většinou vyzdobené mnoha zašlými obaly z gramofonových desek s countryovou muzikou, visely tam kytary s podpisy a různé další suvenýry. Pozdě večer se jelo do motelu po dálnici velice dobře, byli jsme tam za chvíli, ale byla již skoro půlnoc.

6.11.

Ráno jsme se jeli podívat opět do centra Nashvillu, ale za světla. Zastavili jsme u Hall of Fame, kde jsou výstavní sály, pouští se muzika, je tam restaurace a.p. Bylo však otevřeno pouze foajé, otevírali až v 9, vstupné bylo 10 USD. Místní informátor se nás ptal, odkud jsme a říkal, že byl v dětství v České republice a že je to krásná zem.

Pak jsme jeli do parku Centennial, kde je postavena kopie Pantheonu, respektive jeho podoba, jak by vypadal, kdyby byl neporušený. Je v něm galerie a zrovna tam byla výstava Andyho Warhola. V parku je umístěn pomník ženám, na památku jejich získání volebního práva. Je to vysoký kvádr a na něm koule.

Vyjeli jsme z města směrem na sever a dojeli do rezervace Země mezi jezery (Land Between The Lakes). Je to unikátní pruh země obklopený skoro kolem dokola řekami Tennessee a Cumberland. Před vjezdem do rezervace jsme se stavili u Fortu Donelson, ale byl to spíš veteránský hřbitov. Na části byly hroby z války jihu proti severu, ale i novější z Korey a Vietnamu.

Země mezi jezery je rezervace pro bizony a jeleny Wapitti (v angličtině je to překládáno Elk, což je los). Napřed jsme viděli za plotem pást se veliké stádo bizonů, pak jsme za 3 USD vjeli přímo mezi jeleny a bizony.

Zvlněnou krajinou vedla asi 2 km dlouhá okružní silnice, z níž si člověk mohl prohlížet místní zvěř. Jeleni byli velice blízko a bylo jich tam dost. Bizony jsme viděli pouze zdálky mezi stromy. Byly tam cedule upozorňující, že není radno se k bizonům přibližovat, že jsou nebezpeční. Dali jsme si kroužek dvakrát, mysleli jsme, že by se třeba bizoni mohli přiblížit. Do tohoto parku byl unikátní vstup. V boudičce se zaplatilo vstupné, za to člověk obdržel minci, kterou pak hodil do díry u závory a ta se mu zvedla.

Součástí parku byl i skanzen Homeplace, kde byla ukázka ze života vesnice z roku 1850. Tam se platilo vstupné 6 USD za osobu. Byly tam dvě obytná stavení, slepičárna, vepřín, chlévy, sušárna tabáku. V sušárně právě sušili a ukázali nám, jak se tam přikládá. Na zemi byl v rýhách založen oheň a občas se tam přihodilo poleno. Ve vepříně byla dvě prasata, pěkně veliká a chlupatá. Dalším objektem byla dílna s různým zemědělským náčiním, měli tam podobné jako u nás na chalupě. Eifel pořád chtěl vědět, proč na ohrady používají štípané klády. Ukázali mu, jak se to štípe. V domech bylo zařízení, figuríny oblečené v dobových kostýmech a informátorka také oblečená historicky. Eifel tam našel dřevěnou hračku – panáčka spouštějícího se po tyčkách dolů, prý to bylo z 19. století, u Pavlů ve firmě vyrábějí paňácu založeného na stejném principu. V krámku u vstupu jsem si za 6 USD koupila kytičkovaný čepec, který jsem chtěla využít jako originální šatový doplněk pro Silvestra se zaměřením Arizona 1870.

V tomto parku jsme kousek vjeli do Kentucky. Cestou zpět v městečku Cadiz jsme si zašli nakoupit. Zřejmě v Kentucky mají nějaké přísnější podmínky při prodeji alkoholu, protože v samoobsluze žádný neměli, ani pivo. Vedle však byl krám Happy Dollar, kde prodávali vše za jeden dolar. Eifel se tam odtud nemohl utrhnout, koupil si tam věci za 5 dolarů, mimo jiné kladívko se štěrbinou na vytahování hřebíků. My jsme si koupili americkou třícípou vlajku. Až doma při rozbalení jsme zjistili, že vlajka je z PVC a že není jedna, ale je jich 6 spojených lankem.

Večer jsme jeli autem opět do centra. Zaparkovali jsme zase pod dálnicí a vyrazili do barů. Prošli jsme tři. Jeden z nich byl opravdu v dezolátním stavu. Měli tam ošoupané koženkové lavice a z některých děr lezla vycpávka. V jednom podniku zpívala skupina s blonďatou zpěvačkou ve stylu Merilin Monroe, která měla na sobě obleček z padesátých let, ze stejné doby byla i aparatura kapely a mikrofon, ale úplně klidně to mohly být zdařilé moderní repliky. Vrátili jsme se opět dost pozdě.

7.11.

Čekal nás přesun napříč Tennesseem do Memphisu. Zastavili jsme v parku Natchez, který je zřejmě mimo sezónu je zadarmo. Prošli jsme krátký okroužek Twin Ridge Trail poměrně hustým divokým lesem. Pak jsme dojeli k jezeru Cub Creek Lake. Mezi stromy tam byly ukryté chatičky, navzájem byly od sebe docela dobře oddělené, takže se obyvatelé nerušili. Touhle dobou však tu skoro nikdo nebyl. Bylo by možné si je pronajmout, viděli jsme oknem dovnitř, v koupelně tam měli typické bílé ručníky jako z motelů. Po dřevěném můstku jsme prošli přes ostrůvek na druhý břeh, kde bylo ohrazené koupaliště, jinde se asi koupat nesmělo.

Na kraji Memphisu byl motel M6, ve kterém jsme měli rezervaci, tak jsme se v něm již po obědě přihlásili. V Mephisu byla naše první zastávka v Gracelandu, což je vila, kterou postavil Elvis Presley pro sebe a svoji rodinu. Zvenku se nedala prohlédnout, byla za hustými keři za plotem. Musela se koupit vstupenka a autobusem vás dovezli přímo před vilu, i když to bylo pouze přes ulici a kousek zahradou, dohromady asi tak 150 metrů.

Byl to perfektní byznys po americku. Vstupné stálo docela dost 23 USD, bylo možné koupit ještě dražší vstupenku, která by platila i do Elvisova muzea autoveteránů a k prohlídce jeho soukromého letadla. Nám však stačila návštěva vily. V autobuse jsme vyfasovali sluchátka, ze kterých nám sdělovali všechny informace (za příplatek 5 USD to mohlo být i v jiné řeči). Procházeli jsme jednotlivými místnostmi, v nichž na viditelném místě bylo obvykle napsáno, které číslo je třeba zmáčknout, abyste ze sluchátek slyšeli povídání o této místnosti. Vevnitř se nesmělo filmovat ani fotografovat, nechtěli tam Vláďu pustit ani s kamerou. Naštěstí Eifel nechtěl investovat peníze do prohlídky, tak kameru pohlídal. Pokoje byly zařízené spíše velmi bohatě než vkusně. Byl tam obývák, ložnice, ložnice rodičů, televizní místnost, džunglová místnost. Pak následovaly sály s přehledem Elvisových zlatých desek, s fotkami z jeho života, ukázky jeho přezdobených kostýmů a nahrávací studio. V patře jsou soukromé místnosti rodiny, zřejmě tam žije jeho dcera. Vedle vily byl Elvisův hrob a společně s ním hroby jeho rodičů a babičky. Babička

z nich žila nejdéle. V krámku u vstupu jsme si koupili za 10 USD knihu o Gracelandu, kde byla bohatá fotodokumentace toho, co jsme viděli, a tím Vláďa získal slabou náplast místo filmování.

Na kraji Memphisu měla být indiánská vesnice Chucalissa. Bohužel už byla zavřena, na domky jsme se mohli podívat pouze škvírou v vratech. Bylo teprve po čtvrté hodině, tak nás nenapadlo, že budou zavírat tak brzy.

Pak jsme jeli do centra Memphisu, přičemž jsme projížděli čtvrtí nevypadající moc vábně, kde byli samí černí. Centrem zábavy v Memphisu je Beale Street, kde se údajně narodilo blues. Podařilo se nám zaparkovat pár kroků od hlavní ulice u nábřeží. Bylo to tam na parkovací hodiny, mělo se platit do šesti hodin, do té doby zbývala 1 hodina, tak jsme zaplatili 1 USD (platilo se 25 c za 15 minut). Hned vedle bylo parkoviště, kde se platilo 5 USD bez ohledu na délku a dobu parkování. Podívali jsme se z nábřeží na dva zajímavé příhradové mosty, nad nábřežím podél vody vedla rychlodráha.

Do Beale Street jsme přicházeli, právě když se začínalo stmívat. Hned na kraji byl starý kulturák, ve kterém vystupovalo spousta známých osobností, na chodníku tam ve zlatých hvězdách byla jejich jména. Na ulici před jedním podnikem tam na trubku hrál perfektně jeden černoch, Vláďa spolu s dvěma dalšími kameramany ho filmovali a při tom ho obkružovali. Nějak jsme se nemohli chytit a najít něco zajímavého, začíná se tam zřejmě dost později. Ne ve všech podnicích hraje živá hudba, většinou mají reprodukovanou.

Napřed jsme si to obešli ještě trochu po okolí. Byl tam ohromný nákupní komplex spojený s garážemi a kulturním centrem, kde bylo několik divadel a kin. V komplexu byl i nóbl hotel. Uprostřed bylo kryté atrium s lavičkami, fontánkami a krámky. Vláďa strávil dlouhou domu v ohromném krámě na cédéčka a kazety. Viděli jsme černošské dámy v róbách, kožešinách a kloboucích, jak nasedají do minibusů a zřejmě jedou na bohoslužbu (mikrobusy na sobě měly adresu a znak nějakého kostela). Chtěli jsme se podívat také do kostela, ale žádný jsme nenašli. Středem města po pěší zóně projíždí historická tramvaj, ve dne je tam zřejmě dost živo, ale teď tam bylo dost prázdno, většina obchodů měla stažené rolety, tak to vypadalo dost nehostinně. Pak jsme prošli takovou uličkou, která vypadala akorát tak na přepadnutí – do takové vždy utíkají oběti v amerických detektivkách, když je honí nějaký psychopat. Skončili jsme na autobusovém nádraží Greyhound (chrt) a dali si tam v bufetu těstoviny.

Vrátili jsme se na Beale Street, kde jsme skončili v podniku se stoly z umakartu, kde hrál a zpíval jeden černoch doprovázený dvěma dalšími. Sedli jsme si a on v rámci zpěvu něco říkal, pochopili jsme až za chvíli, že říká, že je to tam samoobsluha. Měl správný hlas, mírně nakřápnutý. Hrál různé známé melodie, ale myslím, že si do toho dával svá slova, co ho zrovna napadlo. Vedle nás seděli nějací Američani, kteří se nás hned ptali, odkud jsme, a řekli to pak zpěvákovi. On to hned komentoval a říkal, že jsme Čechoslováci. Když jsme odcházeli, šla jsem k němu a sdělila mu, že jsme pouze Češi nikoliv Čechoslováci

Pak jsme šli ještě do jednoho baru, který pamatoval lepší časy, ale byl jako ty v Nashvillu značně ošuntělý. Na pódiu tam stála dvě piána a na ně hráli dva kluci známé melodie, např. od Simona a Garfunkela, a někdy k tomu i zpívali. Do starých pian měli zabudované elektrofonické klávesy, všimla jsem si toho až za delší chvíli, kdy každé piáno hrálo v jiné tónině. Pak si tam s nimi ještě pár písniček zazpíval nějaký jejich známý, který vypadal jak přestárlý Elvis. Pivo stálo 2,5 USD, ale naštěstí si nás moc nevšímali, tak jsme ani neutratili.

Poměrně pozdě jsme se přesunuli do našeho motelu. Jelo se dost dobře, provoz již skoro nebyl, jen nás brzdila řada semaforů.

8.11.

Dnešní den byl hlavně přesunový, měli jsme před sebou přesun napříč státem Mississippi do Louisiany dlouhý 400 mil. Kousek za Memphisem jsme vjeli do Mississippi a stavili se ve Welcome Centru. Byli tam perfektně vybavení – bylo tam spousta map a prospektů. Měli jsme vyplnit registrační lístek, kde jsme uváděli, odkud jsme a jak dlouho budeme ve státě. Nabídli nám zadarmo kávu nebo džus.

Cestou jsme chtěli udělat zastávku v Petrified Forest, což jsou zkamenělé zbytky lesa. Uhnuli jsme z dálnice a projeli asi dvacet mil na hlavní silnici č.49. Odbočka na zkamenělý les tam však nebyla, zřejmě byla po hlavní silnici na druhou stranu nebo napříč přes ni, nebyly tam však nikde na to poutače.

Ubytovali jsme se asi 30 mil od New Orleansu v městečku Slidell, které je od N.O. na druhé straně jezera Pontchartrain. Hned jsme vyrazili do N.O., jeli jsme tam po dálnici a byli tam po čtvrté hodině. Projeli jsme si moderní mrakodrapovou čtvrť. V jejím těsném sousedství je stará čtvrť French Quarter, která byla daleko zajímavější. Zaparkovali jsme na kraji čtvrti u jakési trafačky na dost opuštěném místě. O kousek dál tam stála auta již mírně vybydlená. Když jsem si později četla povídání p. Bradáče, který si večer ani nedovolil od nádraží dojít dva bloky k hotelu, připadalo mi, že jsme trochu riskovali. Ve French Quarteru byla všechna místa na parkovací hodiny a bylo to tam dost obsazené. Hned na kraji byl trh, toho jsme si však zatím nevšímali, protože jsme toho chtěli projít více. Na nábřeží byla taková jakási kolonáda, kde hrála kapela džezík. Sedli jsme si tam a dali si ledový čaj. Já jsem si dala místní specialitu, polévku gumbo, což je husťačka s mořskými potvorami, ostatní si dali těstoviny. Ve francouzské čtvrti jsou domy většinou s pavlačemi z velice subtilních kovových konstrukcí a skoro krajkovým zdobením. Uprostřed čtvrti je katedrála St. Louis, nejstarší dosud využívaný kostel v USA, a před ní ohromný park. Katedrála byla bohužel v lešení a park byl zavřený, aby tam nelezly nějaké nekalé živly. Okolo plotu parku bylo spousta vykladačů osudu nebo pouličních malířů. Byly tam také nabídky na noční prohlídky města s duchy (Ghosts Tour). Městem projíždělo spousta kočárů, z nichž byly některé dost veliké až 10ti místné, bylo s podivem, že to koně vůbec utáhnou. Čtvrť má čtvercovou síť, tak jsme courali cik cak.

Bylo tam plno obchůdků a různých podniků, vše bylo otevřené. Podívali jsme se třeba do obchodu Woodoo, kde prodávali různé mystické zboží. Taky tam byly různé erotické podniky, většinou dobře zakryté, aby nebylo vidět dovnitř. V průvodci se psalo, že je tam plno hospůdek, kde se hraje džez, ale byly tam spíše diskotéky, na kterých byla podia a na nich kdokoliv z diváků se mohl připojit k reprodukované hudbě svým výkonem. Nakonec jsme zakotvili v jedné hodně staré začouzené knajpě, původně to byla kovárna. Bylo tam narváno, skoro úplná tma a vzadu hrál jeden černoch na piáno při světle svíčky. Okolo piána se hromadilo docela dost lidí. Eifelům se podařilo ukořistit místo blízko u muzikanta, my jsme si sedli k oknu, kde byl alespoň trochu vzduch. Dali jsme si pivo, platilo se rovnou, protože v takovémhle prostředí by si hosty neuhlídali. Poprvé jsme dali číšníkovi dýško asi půl dolaru, podruhé jen pár centů. Hned na začátku se nás ptal, odkud jsme, pak se ptal, jestli umíme německy a pokusil se nám velice slabou němčinou sdělit, že z dýšek žije. Jeho němčina byla určitě horší než Vláďova angličtina, nevím, z čeho usoudil, že bychom mu anglicky nerozuměli. Neměli jsme však chuť mu dávat nějak moc navíc, malé pivo tam stálo 2,5 USD a to se nám zdálo až dost.

Pak jsme se ještě docourali zpátky k autu, najeli na dálnici a po ní dojeli k našemu motelu ve Slidellu.

9.11.

Ráno jsme vyrazili opět do N.O. Počasí nebylo nic moc, trochu pršelo. Projeli jsme si čtvrtí Lakeview, která byla u jezera Pontchartrain, zřejmě byl na něj krásný výhled, ale byla mlha. Ve čtvrti bylo plno pěkných vilek. Směrem do centra jsme pak zastavili u hřbitova Greenwood. New Orleanské hřbitovy mají jednu zvláštnost, že se v nich pohřbívá většinou nad zemí, protože je tam vysoká hladina spodní vody a tak skoro všechny hroby vypadají jako honosné mramorové hrobky. Zajeli jsme přímo na hřbitov, protože tady se to tak dělá a chvíli jsme se procházeli po pojmenovaných uličkách mezi hroby, přičemž Vláďa filmoval.

Pak jsme popojeli na nábřeží a šli se podívat na parník. Zrovna za chvíli měla být dvouhodinová vyjížďka kolesovým parníkem Natchez. Lístek na loď stál 17 USD, za 23,5 USD to bylo možné absolvovat i s obědem, samozřejmě jsme nezaváhali, protože doba oběda se blížila. Před odjezdem usedla dáma v dlouhém plášti na střeše lodi k varhanám a spustila muziku z parních lodních píšťal. Chvíli jsme seděli na horní venkovní palubě, pak jsme se přesunuli o patro níž do jídelny. Bylo to tam dost vypulírované v secesním stylu se spoustou zrcadel a parádiček. Jídlo bylo formou bufetu, mohli jsme si říci, co chceme a k tomu jsme vyfasovali kelímek na pití. Dali jsme si jambalayu, což je místní specialita a je to směs masa, rýže a fazolí. V čele místnosti seděl tříčlenný orchestr a hrál džez. Vedle nás seděli dva Japonci a byli tím úplně uneseni, po každé skladbě tleskali a dávali jim do lahve peníze. My jsme usoudili, že už to máme v ceně. Eifelové neměli jídlo koupené, ale pozvali jsme je dolů, aby si šli také poslechnout. Dala jsem Eifelce kelímek, ať si natočí pití, ale ona chtěla do průhledného kelímku točit horké kafe, tak jí ho sebrali a neměli jsme nic. Plavba velice rychle utekla, ani jsem si nevšimla, kdy jsme se otáčeli.

Pak jsme přejeli na druhý břeh Mississippi po dálničním mostě. Bylo možné jet přívozem zadarmo, ale ten zrovna odjel a nechtělo se nám čekat, až se vrátí z druhé strany.

Na druhém břehu měla být zajímavá čtvrť Gretna, ale nic extra to nebylo. Pouze jsme jí projeli a jeli podél vody směrem severozápadním. Podél řeky mělo být několik plantážních domů ze 17. století. Jednu plantáž jsem vybrala, cesta k ní však byla nekonečná. Nakonec jsme skončili u plantáže Destrehan, která byla nejblíže. Byl tam hrozný blázinec, právě tam probíhaly nějaké trhy. Na trávníku před domem bylo spousta krámků se zbožím pouťového charakteru. Díky tomu jsme se však dostali dovnitř zadarmo. Dům byl v klasicisním stylu se sloupy a terasou v prvním patře. Podařilo se nám nepozorovaně vyjít po schodech nahoru a tam si prohlížet skleněnými dveřmi zařízení jednotlivých pokojů, bylo to jak na zámku. Za pro nás nekřesťanské peníze tam dělali prohlídky s výkladem, přičemž průvodci byli oblečeni v dobových kostýmech. Za domech byly docela pěkné domečky, ve kterých původně bydleli otroci. Uprostřed byl jeden větší jako společná kuchyň. Vzadu byl dřevěný objekt, zřejmě původně stáj nebo seník, nyní tam však byl bleší trh se starožitnostmi. Některé z exponátů byly také památky ze SSSR. To by byl paradox, přivézt si do našeho muzea totality něco z USA, ale za ty peníze to nestálo. Na zahradě plantáže byly ohromné rozložité stromy s větvemi velice do široka. Dle angličtiny to byly duby (z překladu Oak), ale měly úplně jiné dosti tuhé listy, zřejmě neopadávající, což je při místních teplotách docela přirozené. Ve vstupní místnosti, kde se prodávaly lístky, měli všelijaké suvenýry, ale pohlednici domu tam neměli.

Vrátili jsme se zpět do N.O. Přejeli jsme most přes řeku, okolo byly rozsáhlé bažiny, ze kterých rostly stromy jak z hororu. Po druhém břehu vedla dálnice, tak cesta zpět byla podstatně kratší. Zaparkovali jsme opět na místě ze včerejška a vyrazili do ulic.

Tentokráte jsme šli po nábřeží okolo kotviště parníků do nového nákupního centra. Na náš vkus tam trochu moc klimatizovali. Byly tam rozsáhlé komplexy krámů převážně ze značkovými oděvy. Pak jsme okolo kasína přešli na hlavní bulvár Canal Street, oddělující mrakodrapovou čtvrť od francouzské čtvrti. Bylo dost dusno, tak jsme si s Vláďou koupili v jednom krámku plechovkové pivo a pili ho před krámem ze sáčku, do kterého nám ho dali u pokladny. Oproti včerejšímu večeru se silně oteplilo. Procházeli jsme opět uličkami a tentokráte si všímali více krámků. Na ulicích byli různí lidé, kteří představovali tzv. živé sochy. S oblibou se hnuli právě ve chvíli, kdy šel někdo okolo a nečekal to. Bylo zajímavé je pozorovat, jak dokáží stát někdy i v dosti krkolomných pozicích naprosto bez hnutí. Naprosto unikátní byl muž, který vypadal jako kovová socha, protože byl celý posypán nějakým kovovým práškem. Chvíli jsme poseděli opět na kolonádě a poslouchali muziku, pak jsme šli nakupovat na trh. Koupili jsme nějaká trička, já jsem si koupila za 3 dolary karnevalovou péřovou masku, kterou používají na únorových karnevalech Mardigrass. Těchto masek prodávali všude neskutečné množství, byly i podstatně mohutnější a výpravnější, ale samozřejmě také dražší. Ivče jsem koupila slona a babičkám jsme koupili obrázek N.O. na břidlicové tabulce. Vláďa po dlouhém shánění koupil dvě vlajky států, které jsme projeli.

Na noc jsme jeli do našeho motelu z předchozí noci.

10.11.

Dnešní den jsem se měli přesunout asi 160 mil směrem na východ. Projeli jsme přes státy Mississippi a Alabamu. Vláďa si až při přejezdu hranic Mississippi všiml, že mu dochází benzín. Zrovna jsme jeli dost opuštěnou oblastí. Na první křižovatce jsme sjeli, abychom natankovali, jinde vždy hned u dálnice je pumpa, ale tady jako na potvoru nebyla. Jeli jsme pomalu podél dálnice k nejbližšímu městečku, bylo to asi 12 mil. Cestou byla pustina a Vláďa se děsil, že benzín dojde. Dojeli jsme však, benzín nabrali a najeli na dálnici na dalším nájezdu.

Podle mapy jsme vybrali možnost zastavit v parku uvedeném na informačních tabulích, ale dojeli jsme tam a bylo zavřeno. Kupodivu měli otevřeno pouze v pracovní dny do 16 hodin. Pak jsme usoudili, že to snad mohl být ohromný korečkový bagr, který byl i turisticky využit.

Zajeli jsme na pláž Pensacola Beach. Dováděli jsme tam ve vlnách a trochu plavali. Vlny nebyly moc velké, přesto jezdil po pláži plavčík na čtyřkolce a vyháněl lidi z vody. Vlála červená vlajka a tak jsem si myslela, že je koupání na vlastní nebezpečí. Tam to však znamenalo zákaz koupání. Zpočátku to bylo docela v pohodě, ale pak nastal odliv, stahovalo to do hloubky a opravdu to mohlo být dost nebezpečné. Pensacola byla na kose, takže voda byla i na druhé straně, tam byla naprosto klidná, ale kupodivu se v těch místech nikdo nekoupal. Bylo tam asi dost mělko. Od západu se to postupně zatahovalo, i když mráčky vypadaly poměrně nevině, přicházela totiž fronta.

Pak jsme se stavili ve státním parku Blackwater River. Platilo se tam vstupné 2 USD za auto, ale jelikož bylo již pozdní odpoledne, byli jsme tam zadarmo. Ocitli jsme se zpět v jiném časovém pásmu a bylo tu o 1 hodinu více. Došli jsme po značené cestičce a poté po dřevěných chodníčcích k řece. Přes den to tam zřejmě využívají jako pláž, byly tam sprchy. Okolo řeky byl krásný bílý písek, který tvořil docela rozsáhlé duny. Přejeli jsme most a šli kousek podél řeky ještě na druhé straně, tam to bylo poněkud divočejší. Litovala jsem, že není dost času (začínalo se již trochu stmívat) na vykoupání v průzračné poměrně studené vodě. Návštěvou tohoto parku jsme si udělali strýčka na příští den, kdy měl být přesun o dost delší a náplň bohatší.

Vrátili jsme se několik mil zpět do Pensacoly, respektive k předměstí, které bylo přímo u dálnice (Pensacola Beach byla asi 20 mil odtud u moře). Ubytovali jsme se opět v motelu M6 – Pensacola Ost, jen kousek za dálnicí na druhé straně byl další motel Pensalola West. Rozhodli jsme se, že se půjdeme někam navečeřet. Šli jsme pěšky, což je v Americe nezvyklé a nejsou tu na to zařízení, protože tu byla absence chodníků.

Zalíbila se nám čínská restaurace, kde měli jídlo formou bufetu, tak jsme do ní zamířili. Eifleové si to však rozmyslili a šli raději do McDonalda. Bufet byl za 7,9 USD a každý si mohl dát, kolik sní. Využili jsme toho bohatě. Zahájili jsme polévkou, pak si dali další. Byl tam veliký výběr mas v různé úpravě, tak jsme si od každého nandali trochu. Vláďa si nabral velký kopec rýže, já volila variantu spíše více mas se zeleninou. K tomu jsme si dali každý dvě čínská piva. Když se nás číšník ptal, jaké pivo chceme, myslela jsem, že říká čang, což bylo naše oblíbené pivo v Thajsku, ale bylo to Ting Thao (čing tao). Odlepila jsem si z něj nálepku. Stálo docela dost 2,9 USD.

Zpátky jsme objevili, že se dá jít po chodníčcích, které spojovaly jednotlivé motely, takže jsme procházeli přímo skrz ně. Byly různých názvů, ale v podstatě stejného typu – pavlačové s přístupem do pokojů přímo od auta z chodníku nebo z pavlače.

11.11.

Ráno jsme se vzbudili a byl liják, dohnala nás fronta od západu. V televizi jsme se dozvěděli, že přes státy Tenneessee a Georgia se přehnaly uragány a je tam 40 mrtvých. Největší škody byly ve městě Jackson, kterým jsme projížděli z Nashville do Memphisu asi tři dny předtím. Hrnula se na nás silná fronta a vypadalo, že nás čeká pěkně ošklivé počasí, proto jsme se rozhodli udělat změnu v itineráři a dostat se více na jih na Floridu, která již dešti nebyla zasažena.

Trochu se nám frontu podařilo předehnat, tak jsme se stavili v parku Falling Waters. Byla to krasová oblast, kde do kulaté díry hluboké 23 m padal vodopád a nikdo nevěděl, kam ta voda mizí a kde vytéká. Na dně této propasti jsme viděli želvu, zřejmě tam musela spadnout. Okolo bylo ještě několik dalších propastí, ale do nich již voda netekla. Po značeném okruhu jsme došli k jezeru, kde byla část ohraničena bílými plováky jako koupaliště, ale jen o pár metrů dál byla cedule varující před krokodýly. Nebylo nám jasné, jak krokodýl ví, kam nesmí. Počasí zrovna ke koupání nelákalo, takže naše dilema bylo spíše akademické. Obešli jsme část jezera, abychom nějakého krokodýla zahlédli, ale neviděli jsme nic. Když jsme se vraceli k autu, opět začalo pršet.

Dle itineráře jsme měli spát v Tallahassee, hlavním městě Floridy, ale byli jsme tam někdy po obědě, tak jsme odhlásili zamluvený motel a jeli dále na jih. Jeli jsme po hlavní silnici č. 95, která byla čtyřproudá jako dálnice, ale s úrovňovými kříženími a semafory na křižovatkách v každé díře. Stavili jsme se v parku Fanning Springs, kde byl silný podzemní pramen a utvořil tak krásné přírodní koupaliště. V této oblasti severozápadní Floridy je jich hodně. Tyto prameny mají většinou stálou teplotu a ústí do řeky. Koupaliště bylo odděleno od řeky hrázkou. Byly tam obrázky ochechulí nebo také kapustňáků, někdy se jim říká i vodní prase (anglicky se to řekne manatee), což jsou podivná zvířata zřejmě příbuzná s tuleni, protože mají místo nohou ploutve, které v těchto oblastech žijí a zejména v zimě sem připlouvají, protože je tu teplejší voda než v řece. Žádnou jsme bohužel neviděli.

Součástí parku byl i okruh pralesem. Bylo tam hlavně hodně přízemních palem, podle informací tam žilo několik druhů hadů, ale naštěstí jsme také neměli tu čest. Slyšeli jsme pouze houkat sovu, jinak bylo v lese skoro úplně ticho, proto působilo dost strašidelně každé šustnutí. Navíc v houštinách se již začínalo stmívat.

Jeli jsme dál po hlavní silnici a když už bylo tma, usoudili jsme, že je na čase se ubytovat. Ve vesničce Inglis byl motel stejného jména a v něm jsme zakotvili. Byl podobného typu jako M6 – tj. klimatizovaná místnost s příslušenstvím se vstupem přímo od auta. Na rozdíl od M6 byl pouze přízemní, byl poněkud honosnější, ale značně zastaralý a zatuchlý. Platili jsme za něj pouze 48 USD. Chtěli jsme si jít zaplavat do bazénu, ale ten měl pro motel, kde každý pouze přespí, poněkud nevhodnou otevírací dobu – od 10 do 17 hodin. Eifelové se šli projít, ale nebylo co prohlížet, celá vesnice byl jeden krám, kde nikdo nebyl a různé zboží tam bylo venku bez dozoru, benzínová pumpa a motel.

12.11.

Pokračovali jsme stále na jih po západním pobřeží Floridy, i když moře jsme neviděli. Chtěli jsme se stavit v parku Homosassa, kde měly být prosklené stěny na pozorování ochechulí. Byla to však v podstatě zoologická zahrada a vstupné do ní bylo 10 USD, tak jsme to vynechali.

Ze silnice 95 jsme chtěli přejet na dálnici č. 75, která je s ní souběžná, ale je poněkud dále ve vnitrozemí. Uhnuli jsme na vedlejší silnici, projížděli jsme jedním městečkem a tam jsme si najednou všimli názvů příčných ulic Palacky Street, Hodza Street, Kolar Street. Zbystřili jsme a zjistili, že jsme v městečku Masaryktown. Otočili jsme se k jeho bližšímu prozkoumání. Uprostřed byla kubánská restaurace, u níž byla pamětní cedule, kde se psalo, že městečko založili čeští a slovenští vystěhovalci z Pensylvánie v roce 1924, budova s restaurací byl dříve Masarykův hotel. Psalo se tam, že půl století se tam dodržovaly české lidové zvyky. Zeptali jsme se na místní hřbitov a spíše náhodou jsme ho našli. Byl plný náhrobků s českými a slovenskými příjmeními, ale většinou s americkými křestními jmény.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .