Tento rok padl los opět na Turecko. Tento cestopis obsahuje kromě strhujícího příběhu:-) i užitečné informace o tom jaká je to země to Turecko a další odkazy na cestopis (y) o této zemi. Turecko je úžasná země a ja doufám, že se Vám tento cestopis bude líbit. Omluvte prosím chyby, které cestopis Turecko 2001 obsahuje, byl napsán dost narychlo.
Pátek 17.8. – Cesta do Turecka začíná – vlak do Brna
Okolo čtvrté se scházíme na vlakáči a vyrážíme směrem Turecko. Já, Jirka a David. Kupujeme lístky do Komárna. Jelikož je výluka, tak do Veselí jedeme narvaným autobusem. David zjišťuje, že ztratil klobouk. Dál pokračujeme vlakem do Brna, kde musíme čekat na Panonii z Prahy, která jede až dvě a půl hodiny po půlnoci. Čas si krátíme procházením města, zajímavým rozhovorem s jedním ožralou, kterej nám pořád říká, že je náčelník tajný policie a že nás všechny zabije. Jinak je ale docela fajn. Cesta zatím probíhá úplně stejně, jako ta loňská přes Turecko do Indie.
Sobota 18.8. – přejezd Maďarska a Rumunska
Panonie má asi 10 minut zpoždění. Stejně jako loni je narvaná Rumunama, ale zase máme štěstí a nacházíme jediný volný kupé v celim vlaku. Je to v posledním vagónu a úplně poslední kupé a tak to tam s náma pěkně hází. Zkoušíme spát, David vybaluje spacák a lehá si do uličky. Krátce po pátý jsme v Bratislavě, kde nás nutí vyměnit vagón, protože ten náš se odpojuje. Cesta běží docela rychle a za svítání jsme v Nových Zámcích, kde přesedáme na osobák do Komárna.V Komárně už tradičně míříme na most, kde je celnice. Předchozí dva roky jsme tu vždycky prošli uplně hladce, ale co tenhle rok vymysleli Maďaři z toho je mi zle. Sebrali nám totiž pasy a vzali si nás mimo, že nám prohlídnou bágly. Ten vstup EU jim fakt leze na mozek. Naštěstí se za chvíli projevila jejich lenost a tak nás nechali jít dál. Stejně mě pěkně vytočili. Asi si mysleli že pašujeme drogy ze západu na východ, blbečci. Vlak do Budapešti nám jede hned a okolo 10 hodiny jsme v hlavním městě toho národa s divným jazykem. Teprve tady trochu změníme trasu naší cesty oproti loňsku. Tentokrát jsme se rozhodli nejet přes hranice v Curtici, ale v Nadlacu na jihu Maďarska. Přecházíme teda z nádraží Keleti na Nyugati odkud tam jezdí vlaky do Szegedu. Máme problémy s výměnou peněz na rumunské leie, Maďaři se snad zbláznili a za dolar nabízí jen 20 tisíc lei, když třeba kurzy u nás jsou 30 tisíc za dolar. V Szegedu jsme už ve tři a sháníme bus do rumunského Aradu, po třech km pěšky vedrem ale na autobusáku zjišťujeme, že busy do Aradu jezdí jen do oběda. Od ňákejch třech holek dostáváme radu že můžeme jet busem aspoň na hranice a tak nastupujeme do busu, kterej jede do Mako, což je asi 20 km od hranic s Rumunskem. V Mako pak asi hodinu jdeme pěšky,pak nás to přestává bavit a tak nastupujeme do dalšího busu do další vesnice, která už je od hranic asi jenom 10 km. Zase jdeme pěšky, ale zase nás to po pár km přestává bavit a tak bereme bus až na hranice. Potkáváme nějaký slovensky mluvící lidi, co bydlí na druhý straně hranice v rumunském Nadlacu a tak se k nim přidáváme a společně procházíme hranice. Trochu jsem měl obavy co budou vymejšlet tenhle rok rumuni za kraviny, ale překvapivě jsou úplně v pohodě, pořád se smějou a pouští nás hned dál. Začíná se stmívat. Jen tak pro zajímavost se ptám jednoho řidiče autobusu kam jede a vyleze z něj, že nás sveze do Brasova za 10 dolarů. Je to docela dost, ale lepší než teď v noci tvrdnout někde na hranicích tak to teda berem. Čím víc do Rumunska jezdím, tím mám z něj lepší pocit a víc se mi líbí(určitě víc než ty magoři Maďaři).
Neděle 19.8. – přejezd Rumunska
Brzy ráno, ještě za tmy jsme v Brasově. Je to v horách a tak je docela zima. Vykládají nás přímo na vlakáči a už za hodinku nám jede vlak do Bukurešti. Tam dorážíme okolo oběda. Kupujeme jízdenky do Istanbulu u Ortadogu za 20 dolaru, když původně chtěli 30 dolarů(ach jo, nikdy to nepřestanou zkoušet) a jedeme se metrem podívat na Čaušeskův palác. Nic moc. Ve 4 odpoledne vyrážíme do Istanbulu. V buse se seznamujeme s Němcem Hansem co jede do Indie. Za dvě hodiny jsme na hranicích, všechno je v pohodě.Pak s večer zastavujeme ještě v jedný restauraci, kde nám společnost Ortadogu předplatila večeři. Pak se pořád náš řidič předjíždí s dalšíma společnostma, divim se, že nikdo nenaboural. Krátce po půlnoci jsme na Tureckých hranicích a podstupujeme známou proceduru:ven z busu, koupit víza, nechat si dát razítko, do busu, popojet, vystoupit, vyložit bágly z busu, nikdo je nekontroluje, naložit bágly do busu, nastoupit a jsme v Turecku.
Pondělí 20.8. – příjezd do Istanbulu
Ráno přijíždíme do Istanbulu. Překvapivě prší. Míříme do našeho známého hostelu Galata, ale zjišťujeme, že zkrachoval. Odmítáme nabídku jednoho dědy na bydlení za 5 US a jdeme dál směrem k Modrý mešitě. Dostáváme se do čtvrti, kde se ceny pohybujou okolo 5 dolarů a nakonec bereme super pokoj v hotelu odkud je výhled na záliv za 5 dolaru vcetne snidaně. Bereme pokoj pro 4 společně s Němcem, je docela v pohodě, ani se nechová jako Němec. Odpoledne se jdeme projít po Velkym bazaru a okolo mešit. Pak chodíme až do vešera po městě.
Úterý 21.8. – Istanbul – asijská část
Dneska jedeme lodí do Asijské části Istanbulu, zjistit jak jedou vlaky dál na východ. Nakonec se rozhodujeme, že pojedem zítra v 8 večer do Kayseri, města uprostřed Turecka. Dál zase chodíme po městě a bazaru. U modrý mešity se dáváme do řeči s jedním obchodníkem a David mu slibuje, že na cestě zpátky si něj koupí vodní dýmku.
Středa 22.8. – návštěva iránské ambasády
Dneska jdeme na Íránskou ambasádu žádat o víza. Jeden chlapík z cestovky, se kterou jsme jeli loni do Teheránu nám slíbil, že nám sežene víza za jeden den. Jdeme teda na ambasádu pro formuláře a on je pak v cestovce vyplňuje. Pak je máme odnést zpátky na ambasádu, ale cestou se nám to finančně přestává líbit a tak po dlouhých domluvách na to kašlem a rozhodujeme se cestovat jenom po Turecku. Za víza by totiž chtěli 50 dolarů plus ještě nějaký ten úplatek a za cestu tam a zpátky bysme dali taky asi 50 dolarů. Den trávíme touláním se po těch nejzapadlejších uličkách Istanbulu.
Čtvrtek 23.8. – vlakem dál na východ
V 11 opouštíme hotel, jedeme lodi přes průliv a čekáme na vlak. Taky navštěvujeme internetouvou kavárnu, kde nás parta místních borců učí hrát vrhcáby. Docela zajímavý, ale časem to omrzí. V půl osmé se vracíme na vlakáč. Vlak je totálně narvanej, už vidim jak budeme celou noc v chodbičce. Naštěstí nacházíme přesně 3 volná místa v jednom kupé. No zase až taková výhra to nebyla, turecký sedačky jsou dost nepohodlný. Společně jsou tu s náma ještě dva důchodci a ňákej obchodník. Důchodci se s náma chtěji pořád bavit, ale umí jenom Turecky tak to jde dost ztuha. Pořád nám cpou bonbony a hroznový víno, tak jim na oplátku dáváme pohled Budějovic. Už jedeme dobrou hodinu a pořád jsme nevyjeli ještě z Istanbulu. Obchodník mi dává noviny, jestli si prej nechci lehnou nahoru do prostoru pro zavazadla. Už jsem o tom čet dřív, že tam Turci normálně spí, tak to jdu taky zkusit. Je to paráda, konečně se můžu natáhnout.
Pátek 24.8. – z Ankary do Goreme
Ráno jsme v Ankaře. Důchodci nám dělaji snídani, chleba s nějakou čabajkou. Jsou fakt hodný. Příroda se docela změnila, všude kolem je docela sucho, prostě taková polopoušť. Odpoledne dorážíme do Kayseri. Nad městem se tyčí fakt pěkná hora, myslím že Nemrut. Ještě na vlakáči potkáváme dva Čechy, jedou někam na sever. Před vlakáčem nás odchytává zvláštní chlapík, že nás prej za necelej dolar odveze na Bus do Goreme. Bereme to. Je to fakt borec jede jako blázen, kličkuje mezi ostatníma a pořád si stěžuje, že za ty peníze co jsme mu dali se mu to vůbec nevyplatí a pořád se směje a opakuje, že jsme Čekopaprik. Byl fakt dobrej. Pak nám ukazuje místo, kde kupujeme lístky do Urgupu, což je asi 7 km od Goreme. Do odjezdu je ještě hodina a tak se jdeme projít do města. Všichni máme kraťasy, což v tomhle městě asi není moc vhodný, přece jenom už jsme hodně na východě. Všichni na nás dost divně koukaji. Pak už vyrážíme malim busem dal. Okolí je fakt perfektní, projíždíme spoustou pěknejch údolí, po okrajích propastí a kolem spousty různejch skalních útvarů. V Urgupu zjišťujeme, že do Goreme už nic nejede a tak se necháváme přemluvit jedním klukem, že nás tam za tři dolary dohromady hodí autem. Příjezd do Goreme je super, všude kolemjsou skály a v nich vytesaný obydlí. Je to jedno z nejhezčích míst jaký jsem kdy viděl. Docela rychle nacházíme hotel, asi nejlepší za celou dobu mojeho cestování za 4 dolary. Z terasy máme výhled na celý skalní město.
Sobota 25.8. – Goreme a okolí
Dáváme si snídani na terase a krátce před polednem vyrážím na celodení výlet. Ostatním se nějak nechce a tak jdu sám. Nejdřív po silnici do města Uchisar, asi 2 km. V tomhle městě je fakt spousta vydlabanejch jeskyň a taky jeden velkej hrad. Dál pokračuju směrem na jih do Derinkuju. Asi po 5 km mě to už trochu přestává bavit, je totiž docela vedro a slunce je pěkně ostrý. Stopuju. Zastavuje asi 5 auto, kupodivu ňáký Němci, který mě vezou asi 25 kilometrů do Derinkuju, kde se nachází podzemní město. Nejdřív si dávám v jedný lokantě něco k jídlu a pak mířím k vchodu do podzemního města, které má mít osm poschodí pod zemí. Vstupný je bohužel 4 miliony (asi 100 Kč). Uvnitř vede úzká chodbička, ze který se občas dá odbočit do nějaký místnosti. Ztratit se tu nedá, zase takový bludiště to není. Jdu docela dlouho pořád dolů. Je to zajímavý, ale čekal jsem to mnohem větší a spletitější. Venku mi hlídač nabízí, že mě sveze zpátky do Goreme. Odmítám a jdu zase pěšky. Pak mi staví nějakej Turek, že mě sveze do nejbližší vesnice tak to beru. Neumí ani slovo anglicky, ale pořád se směje, tak furt opakuju dokola pár těch tureckejch slov co znám. V další vesnici(Kajmakli) beru bus do Newsehiru. Tam vedu na autobusáku rozhovor s dvěma Kurdama, co by se rádi podívali do ČR. No a k večeru jedu busem do Urgupu. Řidič mě vysazuje v půlce cesty, asi 3 km od Goreme. Zrovna zapadá slunce a osvětluje ty suprový skály. Asi za půl hodinky už jsem v hotelu. Kluci říkaji, že byli kousek za městem v nějaký rokli, kde jedli hroznový víno. Pak hráli v Goreme vrhcáby. Jsem totálně spálenej, jak jsem byl celej den na slunci. Večer jdeme do města na večeři a pak zase hrajeme vrhcáby.
Neděle 26.8. – Goreme a okolí
Dneska po snídani se rozhodujeme, že pojedeme do Ihlara walley, ale pak to měníme na výlet do Urgupu. Tam jedeme busem, chodíme po městě a zpátky jdeme pěšky. Je šílenej pařák. Okolí je super, potkáváme velblouda. Všude zase ty skály. Na jednom místě scházíme s Davidem ze silnice a jdeme divočinou. Potkáváme lišku. Pak zpátky po silnici, kde je značka „Pozor želvy“. Hledáme je, ale nedaří se. Úplně vysušený se vracíme do Goreme. Večer jdeme s Davidem na skálu nad městem kam nás vytáhnul jeden mástní kluk, že je tam prej dobře vydět západ slunce. Protáhnul nás dobře po okolních skalách.
Pondělí 27.8. – Aksaray
Ráno balíme a jdeme na bus. Po společný dohodě jsme se rozhodli, že dál na východ už z časových důvodů nepojedeme a místotoho zajedeme úplně na jih k moři. Přesněji do dalšího z tureckých národních parků Olympos.Předtím však ještě asi zajedeme k solnému jezeru poblíž města Aksaray. Na autobusáku nám v jedný společnosti nabízejí jízdenky za 5 milionu. Jdeme ale rovnou za řidičem a ten nás prej vezme bez jízdenky za 4 miliony. Za hodinku jsme na místě, na autobusáku, kterej je asi 3 km za městem. Chvíli stopujeme, ale nejspíš na špatnym místě, protože nikdo nestaví. Takže zase měníme plány a rozhodujeme se jet k moři rovnou. V hale je spousta společností co jezdí do přímořské Antalye. Většina chce za jízdenku 12 milionu, ale nakonec to srážíme na 10. Pak jedeme měststkou hromadnou do centra, kde se poflakujeme asi 3 hodiny. Jirka jde někam na internet, my s Davidem jsme si sedli na jedný ulici do stínu a čekáme. Naproti prodávaji zmrzlinu. David si jde jednu koupit. Zmrzlinář pak opouští krámek a jde si s náma na druhou stranu ulice pokecat. Je to docela sranda, anglicky umí říct jenom čau a to je vše.Ale je to fakt borec a je s nim sranda. Dokonce pak na chvíli odbíhá do krámku a přináší mi zmrzlinu. O placení nechce ani slyšet. Nakonec nás zve k sobě do krámku, kde nám dává ještě vodu. Fakt si nedovedu něco podobnýho představit u nás doma. Asi v pět odpoledne se vracíme na autobusák, ale bus do Antalye jede až v 10:30. Čas si krátíme fotbálkem, přidává se k nám dokonce i pár místních dětí. Je tu docela pohoda, v okolí města Aksaray je spousta pěknejch kopců i když město je to docela hnusný. Jeden prcek si při fotbálku rozříz nohu o kus skla. Dáváme jim a památku různý mince(forinty, koruny, leie), ale nejvíc jdou po markách, prevíti. Pak už nastupujeme do busu. Jeden z prcků má stejnou cestu. Je to fakt borec.Jmenuje se Ahmed a perfektně dokáže napodobit hlas tý holky co jí posedl satan ve filmu Vymítač ďábla. Krátce po půlnoci se dělá Jirkovy docela dost špatně, dostává křeče a nemůže dejchat. Totální dehydratace. Stavíme a dělá se mu líp.
Úterý 28.8. – Antalya
Ráno jsme v Antalyi. Autobusák je zase pár kiláků za městem. Nejdřív chceme pokračovat dál na jih do Olymposu, dokonce si domlouváme jízdenku za č miliony, ale pak nějak měníme plány a rozhodujeme se zůstat ve městě jednu noc. V MHD se nás ujímá jeden policajt, ukazuje nám kde máme vystoupit a předává nás nějakýmu domorodci. Je to původem Němec, ale žije už dlouho v Turecku a vlastní tu hotel. Nakonec nás ubytovává v hostelu za 4,5 dolaru s perfektní střechou, odkud je vidět azurový moře. Němec se jmenuje, nebo si spíš nechává říkat Kobra a vypadá jako Kovboj. Má jednoho zaměstnance, asi taky Němec, kterej vypadá jako pirát z ňákýho filmu. Má šátek, tetování a kolem sebe spoustu papoušků.Jestli bylo na předchozích místech v Turecku vedro, tak v Antalyi je to ještě o dost horší. Skoro jako loni v Pakistánu. Odpoledne jdeme s Davidem do města, Jirkovi není ještě moc dobře a tak odpočívá. Dáváme si tavuk šíš, moje nejoblíbenější turecký jídlo a pak hledáme směnárnu. Kurzy nás docela šokujou, protože dolar nejspíš hodně oslabil. Pak jdeme k moři a zpátky na hotel pryč z toho vedra. Večer se jdeme znovu projít po pobřeží. Jdeme parkem a všude lítá spousta netopýrů a papoušků. Večer se mi málem podařilo porazit místního šampiona ve vrhcábech, ale nakonec měl štěstí a zachránily ho dvě šestky opravdu na poslední chvíli.
Středa 28.8. – Olympos
Jedeme zase za město na autobusák, kde dostáváme lístky do Olymposu tentokrát jen za 2,5 milionu. Pak následuje okružní cesta městem a asi 2 hodinová cesta na jih. Zastavujeme asi 500 metrů nad mořem a přesedáme do hromadnýho taxi, kterej nás doveze dolu přímo k moři. Jedeme fakt perfektní přírodou, někde se dá bydlet v obydlích postavených v korunách stromů. Fakt pěkný – tady se nám bude asi líbit. Nakonec se ale rozhodujeme pro společnou ubytovnu za pouhý 2 dolary na noc včetně snídaně. Do národního parku Olympos jezdí nezávisláci snad z celýho světa. Je tu perfektní pohoda. Dáváme oběd a pak jdeme k moři. Jelikož cesta k moři vede skrz nějaký zříceniny (Nekropole) tak po nás chtěji vstupný, ale to odmítáme a budku s hlídačem obcházíme asi o padesát metrů dál. Díky tomu, ještě než dorazíme k moři objevujeme super lagunu se sladkou vodou. Cesta k moři vede mezi super skálama.Ty se pak rozestupujou a objevuje se parádní čistý moře s pár jachtama a narvaná oblázková pláž. Chvíli se koupeme a pak jdeme do laguny, kde je to mnohem lepší. Zbytek dne trávíme v restauraci náší ubytovny. Dokonce tu nepouští ani tu typickou tureckou hudbu, ale třeba The Corrs – prostě pohoda.
Čtvrtek 29.8. – Olympos
O tomhle dnu se dá říct jen to, že se flákáme u moře, v laguně a v restauraci. Opočíváme.
Pátek 30.8. – – Z Olymposu zpět do Istanbulu
Dneska odjíždíme zpátky do Antalye a pak chceme rovnou pokračovat do Istanbulu. Ráno jdeme ještě do laguny asi na dvě hodinky a pak už taxi nahoru na hlavní silnici a pak bus do Antalye. Vůbec nemusíme čekat, všechno hned navazuje. Cesta trvá tentokrát jen hodinku. Na autobusáku kupujeme lístky na noční bus do Istanbulu za 15 milionu(11 dolaru), když puvodne chteli 17 milionu. Pak jdeme ještě na večeři, dávám si zase svoje oblíbený jídlo Tavuk šíš. Pak už nastupujeme do busu směr Istanbul.
Sobota 31.8. – Istanbul – nakupování
Ráno jsme v Ibulu, cesta byla v pohodě. Potkáváme nějakýho Australana, kterej nám doporučuje hotel ‚jenom‘ za 11 dolarů tak se dobře bavíme. Ty západní votroubci fakt žijou v úplně jinym světě. Jdeme samozřejmě do našeho hostelu Ararat za 4 dolary i se snídaní. Tentokrát tu mají docela narváno, ale pro starý známý přece jen pokoj sehnali. Odpoledne chodíme po bazaru a odpočíváme. Taky zacházíme za našim známim, kterýmu David slíbil, že si od něj koupí tu vodní dýmku. Nemá, ale zrovna tu co David chce a tak nám říká, že jí do pondělí sežene. Taky kupuju nějaký pirátský CD.
Neděle 1.9. – ostrovy v okolí Istanbulu
Dneska jsem se rozhodl udělat si výlet lodí na ostrovy v okolí Istanbulu. Klukům se ňák nechtělo tak jedu sám. Loď nacházim docela v pohodě, má jet asi za půl hodiny. Pak proplouváme a stavíme na spoustě ostrovů. Nakonec vystupuju na tom největším. Chvíli se koupu, flákám po ostrově, kupuju pirátskej šátek a pak jedu zpátky. Loď jsem stihnul fakt těsně, musel jsem běžet a pak ještě skákat na palubu. Ale kdyby mi ujela tak se nic nedělo, za hodinu jela totiž další. Už se začíná stmívat. Ještě se stavuju u našeho známýho prodavače vodních dýmek, kterej mi nabízí jestli nechci jednu vzykoušet.Proč ne. Docela to voní, ale občas kašlu.Motá se mi hlava. Takle trávíme asi dvě hodinky, borec mi vysvětluje islám.
Pondělí 2.9. – nakupování a odjezd
Balíme, bágly necháváme v hotelu a jdeme koupit lístky do Bukurešti a do Grand Bazaru nakupovat. Spolu s Jirkou kupujeme parádní šachy za 25 milionu když původně chtěli až 75 milionů. Dál bereme meč za 20 milionů. David kupuje vodní dýmku u našeho známého za 19 milionů. Původně předpokládal cenu 25 milionů, ale náš borec jí sehnal hodně levně. Pak se vracíme do hotelu pro bágly a čekáme v kanceláři Ortadogu na bus. Společně s náma jede Francouzka Sandrina, která cestovala po Turecku a teď jede do Budapešti a pak do Benátek. V půl pátý vyrážíme a v sedm už jsme na hranicích. Utrácíme poslední miliony lir. Kontrola je v klídku.
Úterý 3.9. – přes Rumunsko
Ráno jsme v Bukurešti. Vlak směrem na západ jede ale až večer a tak většinu dne přečkáváme v okolí nádraží. Žebráků je tu výrazně míň než loni. Pořád tu řve prodavačka čokolád že chce jenom 10 tisíc za 3 čokolády. Vlak kterým jsme původně chtěli jet nejede, naštěstí to zjištujeme včas a stíhámejinej. Nasedáme do kupé, ale maji to divně značený. Spolu je tu s náma rumunská rodinka s asi 5 dětma, který překvapivě mluví trochu anglicky, dokonce i jeden pětiletej. Pak jsme ale z kupé vyhozeni, protože máme jiné v dalším vagónu. Tam sedí několik rumunskejch čarodějnic a jedna rumunská překladatelka, takže asi až do půlnoci kecáme. V jednu chvíli si do kupé přisedá hodně divnej děda, vypadá úplně jako čert. Dokonce i ty Rumunky se ho štítí. My se docela bavíme, už jsme na ledacos zvyklí.
Středa 4.9. – přes Maďarsko
Ráno jsme v Aradu, chvilku nám trvá než najdeme autobusák a pak přesně v poledne bereme minibus do Maďarskýho Szegedu. Hranice jsou v pohodě. V Szegedu jdeme pěšky přes celý město na vlakáč. Po třech týdnech vedra začíná poprchávat. Podle jízdních řádů zjišťujeme, že vlak z Budapešti do Komarom stihneme jenom když ted pojedeme IC vlakem s příplatkem. Nakonec je to jen 50 korun a tak jedem. V Budapešti už pořádně lije a tak se z nádraží Nyugati přesunujeme na Keleti metrem. Vlak nám jede za 20 minut – paráda. Ve vlaku potkáváme Čecha, kterej musí uplatit průvodčího, protože má nějaký problémy s jízdenkou. V Komárom řádí pěkná průtrž mračen a jelikož musíme až na vlakáč pěšky tak pořádně promokáme. Celníci jsou tentokrát v pohodě, jsou totiž líný vylézt z těch svejch budek na déšť a tak jenom mávaji ať jdeme dál. V Komárně na vlakáči se převlíkáme do suchýho. Vlak jede suprově už za hodinku do Nových Zámků, kde přestoupíme na Panonii do Brna. V N. Zámcích musíme asi 2 hodiny čekat, vlak má zpoždění.
Čtvrtek 5.9. – Konec
Jsou 4 ráno a jsme v Brně. Vlaky do Budějovic jedou asi až za 4 hodiny. Abysme nemuseli čekat v zimě na nádraží tak nasedáme na osobák do Jihlavy. V osobáku je ještě větší zima než na nádraží. Vytahujeme spacáky a už je to v pohodě. V Jihlavě pak asi ještě dvě hodiny čekáme na vlak do Budějovic.A okolo desátý dopoledne jsme doma.
Výdaje
Ubytování – 45 USD
Šachy – 18 USD
Meč – 15 USD
Ostatní(suvenyry) – 10 USD
Jídlo – 55 USD
CB-Istanbul 50 USD
Istanbul-Kayseri 4 USD
Kayseri-Goreme 3 USD
Goreme-Aksaray 2 USD
Aksaray-Antalya 8 USD
Antalya-Olympos 2,5 USD
Olympos-Antalya 2,5 USD
Antalya-Istanbul 11 USD
Istanbul-CB 45 USD
Ostatní(vstupy,MHD) – 15 USD
CELKEM: 11 000 Kč
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.